Protivzdušná obrana: nezbytná součást suverenity a bezpečnosti země

10. dubna 2017  12:13
Lukáš Visingr
V prosinci 2016 se Česká republika rozhodla, že si mobilní radiolokátory protivzdušné obrany pořídí od Izraele. Dalším krokem by měla být akvizice nového raketového kompletu středního dosahu, který vystřídá letité systémy Kub. Tím ovšem plány Armády ČR v obou protivzdušné obrany zdaleka nekončí, protože se zamýšlí též nákup systémů k ochraně proti dělostřeleckým útokům a bezpilotním letadlům. Všechny tyto nové prvky by pak spolu se stávajícími střelami RBS-70 měly zformovat jedinou integrovanou soustavu.  
Modernizovaný protiletadlový raketový komplex 2K12 - KUB na pardubickém letišti | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

Od střelby na balony po soustavy IADS

Jestliže budeme za počátky vojenského letectví pokládat použití balonů pro pozorování, tak se za počátky protivzdušné obrany (PVO) dají pokládat pokusy o sestřelování těchto balonů. Ale zrod PVO v moderním smyslu přišel až v první světové válce, do níž masivně zasáhla i letadla těžší než vzduch.

Pokud při jejím propuknutí neměl seriózní obranné prostředky nikdo, pak na jejím konci už většina mocností disponovala řadou protiletadlových zbraní, zejména kulometů a kanonů. Objevily se i první samohybné protiletadlové systémy a speciální senzory, zpočátku akustické (tedy přístroje k detekci hluku motorů), ale v meziválečné éře se přidal i tehdy zcela revoluční prostředek využívající vysílání a příjem rádiových vln.

Nejde jen o střely

Je ale nutno konstatovat, že bez efektivního informačního propojení nelze IADS vybudovat. Dále se musí věnovat velká pozornost kvalitnímu senzorovému pokrytí určené oblasti, k čemuž slouží na prvním místě přehledové a výstražné radiolokátory PVO.

Objevil se radar, který sehrál nesmírně důležitou roli ve druhé světové válce. Nesl velkou zásluhu na tom, že Velká Británie odolala náporu Hitlerovy Luftwaffe, a následně se řada typů radarů uplatnila na obou stranách při spojenecké bombardovací ofenzivně proti Německu a během operací nočních stíhaček nad Evropou.

Pokud jde o samotné protiletadlové zbraně, na špičku se řadili Němci, kteří vytvořili široké spektrum kanonů, z nichž určitě nejznámější byly zbraně ráže 88 mm. Rodily se rovněž první protiletadlové řízené rakety, jejichž velký rozmach ale přišel až ve studené válce, kdy se účinná PVO stala naprostou nezbytností.

Objevovaly se rozmanité senzory, kanony a raketové systémy. Stále častější bylo jejich propojování, až se postupně vytvořila dosud zdokonalovaná filozofie IADS (Integrated Air Defense System), tedy začlenění všech protivzdušných senzorů a zbraní do synergicky fungující soustavy vyššího řádu.

Česká armáda si zvolila izraelský radar

K tomu jsou samozřejmě potřebné kvalitní systémy pro komunikaci, velení a řízení, které tedy tvoří nesmírně významnou, ačkoli pro veřejnost možná ne tolik atraktivní součást PVO. Je ale nutno konstatovat, že bez efektivního informačního propojení nelze IADS vybudovat. Dále se musí věnovat velká pozornost kvalitnímu senzorovému pokrytí určené oblasti, k čemuž slouží na prvním místě přehledové a výstražné radiolokátory PVO.

Proto Armáda ČR vyvinula velké úsilí, aby zvolila co nejlepší radar kategorie MADR (Mobile Air Defence Radar), jenž nahradí již beznadějně zastaralé sovětské radary. Vybrala si typ EL/M-2084 izraelské značky IAI Elta, jež nabídla nejen špičkovou kvalitu, ale i neocenitelné zkušenosti z reálného nasazení, protože její radar je řešen jako víceúčelový a slouží i coby senzor úspěšného zbraňového systému Iron Dome. Dálkový dosah radaru proti vzdušným cílům činí cca 470 km a výškový dosah výrobce neuvádí, vzhledem ke schopnostem konkurenčních typů lze ovšem soudit, že nebude nižší než 25 000 m.

V této souvislosti bude vhodné uvést na pravou míru zavádějící tvrzení médií, že se žádal výškový dosah jen 3000 m. Tato hodnota ve skutečnosti však určuje jenom hranici mezi zónami odpovědnosti členských zemí a celé Aliance v rámci soustavy NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System). Cíle ve výškách nad 3000 m tady sleduje dvojice „aliančních“ radarů RT-31 DL, což jsou ony dvě „koule“ u obcí Sokolnice a Nepolisy.

Kromě toho se nesmí zapomenout na pasivní sledovací systémy, neboť česká Věra-S/M se dosud řadí na světovou špičku. Bylo by nepochybně velmi žádoucí pokračovat ve vývoji těchto kompletů a také je začlenit do budoucí integrované soustavy PVO ČR.

Komplexy blízkého a krátkého dosahu

Největší zájem veřejnosti samozřejmě budí samotné zbraňové systémy. V současné době stále platí, že existují systémy kanonové, raketové a hybridní (tedy spojující kanony a řízené rakety na jediné platformě), avšak zároveň už začíná éra bojeschopnosti další kategorie (a sice zbraní na energetickém principu) a nastává změna poslání kanonových systémů.

Náš stručný přehled zahájíme u raketových kompletů, které se nejčastěji člení podle dosahu. Maximální dostřel několika kilometrů mají systémy blízkého (popř. velmi krátkého) dosahu, které jsou leckdy řešeny jako přenosné (tzv. MANPADS, Man-Portable Air Defense Systems), případně bývají umístěné na lehkých vozidlech.

Většina typů využívá pasivní infračervené navádění, a proto střela směřuje zcela automaticky na teplo vydávané cílem (mj. americký systém Stinger, francouzský Mistral či ruské typy Strela a Igla), ale u menšiny se uplatňuje navádění po laserovém paprsku. Tak to je u švédského systému Saab RBS-70, který vlastní také AČR. Laserový princip sice vyžaduje sledování cíle střelcem až do zásahu, ovšem na rozdíl od infračerveného systému jej prakticky nelze rušit či mást klamnými cíli.

Následují raketové systémy krátkého dosahu, které dokážou ničit cíle do vzdálenosti zhruba 20 km. K navádění využívají už téměř výhradně radiolokátory a jsou vždy instalovány na vozidlech. U některých typů se všechny prvky (tedy radar i rakety) nalézají na jednom vozidle (mj. britský Rapier 2 či ruský Tor), kdežto jiné jsou už řešeny jako soustavy několika spolupracujících vozidel. Příkladem je sovětský komplet 2K12 Kub, jenž je stále zaveden ve výzbroji AČR a svým maximálním dosahem asi 23 km leží zhruba na hranici mezi protiletadlovými systémy krátkého a středního dosahu.

Systémy středního a dlouhého dostřelu

Systémy PVO středního dosahu jsou již ve všech případech řešeny jako soustavy více vozidel, jež často využívají dva typy radarů, jeden přehledový a druhý střelecký (neboli sloužící přímo pro navádění vypuštěných raket). Způsobů radarového navádění existuje řada, např. povelové, poloaktivní, aktivní či zřejmě nejefektivnější TVM (Track-Via-Missile), kdy raketa sleduje cíl svým radarem a současně tyto údaje předává pozemní stanici.

Ukrajinská krize a změna českých plánů

Tzv. Bílá kniha o obraně navrhovala, aby se Kub dále nemodernizoval a vyřadil, což by ale prakticky znamenalo, že kromě systémů RBS-70 by česká armáda neměla protivzdušné zbraně. Prudké zhoršení bezpečnostní situace v posledních letech ale vedlo k velké revizi těchto plánů a zejména v souvislosti s děním na Ukrajině, kde se opět ukázala důležitost PVO, se rozhodlo, že se Kub přece jen dočká účinné náhrady.

Lze říci, že z hlediska koncepce se komplety středního a dlouhého dosahu již příliš neliší a hranice mezi oběma kategoriemi se v různých zdrojích uvádí mezi 75 a 100 km. Mezi vůbec nejvýkonnější systémy PVO na světě patří ruské S-300PMU-2 Favorit a S-400 Triumf, americký MIM-104 Patriot a evropský Aster 30 (alias SAMP/T) od konsorcia značek z Velké Británie, Francie a Itálie. Dá se připomenout, že i Československo kdysi mělo systémy řady S-300 a plánovalo se, že čs. armáda koupí nové sovětské komplety Tor a Buk (čili náhrady stárnoucích typů Osa a Kub), všechno však změnil listopad 1989.

Systémy S-300 posléze získalo Slovensko, staré statické raketové systémy S-75 a S-125 byly vyřazeny a následoval je komplet Osa, a tak zůstal už pouze Kub. Vznikl projekt jeho důkladné modernizace, z níž se však uskutečnila jen polovina, a to upgrade přehledových radarů na provedení SURN CZ. Ve druhé fázi se měly nahradit zastaralé rakety a byl postaven demonstrátor využívající italské rakety Aspide 2000. Tzv. Bílá kniha o obraně ale navrhovala, aby se Kub dále nemodernizoval a vyřadil, což by ale prakticky znamenalo, že kromě systémů RBS-70 by česká armáda neměla protivzdušné zbraně.

Favority jsou NASAMS a SPYDER-MR

Prudké zhoršení bezpečnostní situace v posledních letech ale vedlo k velké revizi těchto plánů a zejména v souvislosti s děním na Ukrajině, kde se opět ukázala důležitost PVO, se rozhodlo, že se Kub přece jen dočká účinné náhrady. Koncepce výstavby Armády ČR 2025 počítá s tím, že po roce 2020 bude zaveden do výzbroje nový raketový systém PVO středního dosahu.

Přečtěte si další texty Lukáše Visingra na natoaktual.cz:

Sice zatím neexistují oficiální specifikace, protože výběrové řízení se teprve připravuje, ale už byly více či méně otevřeně zmíněny hodnoty dálkového dosahu kolem 50 km a výškového dostupu okolo 25 000 m. Oslovení výrobci již také předvedli své nabídky na tzv. průmyslových dnech, a ačkoliv dnes není jasné, jestli se všichni skutečně zúčastní, prakticky jistě lze konstatovat, že budoucí systém PVO středního dosahu AČR vzejde z následujícího výčtu.

Mezi favority by se podle neoficiálních zdrojů mohl řadit americko-norský systém NASAMS od značek Raytheon a Kongsberg, jenž využívá derivát leteckých střel AIM-120 AMRAAM, jejichž maximální dolet při odpálení ze země činí 33 km. V nejmodernější modifikaci se navíc dají použít rakety AIM-9X Sidewinder a RIM-162 ESSM, což zvedá dostřel až na 50 km.

Druhým z favoritů by mohl být SPYDER-MR od izraelské zbrojovky Rafael, jenž rovněž využívá původně letecké střely, a to typy Derby a Python-5. Maximální dálkový dolet činí cca 35 km (dle některých zdrojů dokonce i 50 km) a obrovskou výhodu představuje fakt, že k navádění střel slouží radiolokátor EL/M-2084, což by jistě usnadnilo zavádění v Česku, zatímco předností typu NASAMS je fakt, že využívá řízené rakety AMRAAM, které již vlastní české letectvo.

Další nabízené protiletadlové komplety

Dalším uchazečem by měl být izraelský IAI Barak-8 s doletem až 70 km. Americká zbrojovka Lockheed Martin a evropská korporace MBDA nabízejí systém MEADS využívající rakety, jež vznikly vývojem těch z kompletu Patriot (přesný dostřel se neuvádí), ale vývoj tohoto typu dosud nebyl dokončen. V závěrečné fázi vývoje se nachází i další systém firmy MBDA, a sice typ CAMM s dosahem asi 45 km.

A třetím kandidátem od této evropské zbrojovky by měl být typ VL MICA, avšak jeho maximální dosah činí jen 20 km. Podobnou hodnotu nabízí také komplex RBS-23 BAMSE od švédské firmy Saab. Poslední z firem, které české armádě představily své produkty, je Diehl BGT Defence ze sousedního Německa, jejíž komplet IRIS-T SLM by mohl poskytovat dosah 40 km, ale dosud také není zaveden ve službě.

Na bázi známých parametrů i aktuálních statusů jednotlivých systémů lze tedy soudit, že největší šance by patrně mohly mít NASAMS a SPYDER-MR. Program, pro který AČR používá zkratku MSAM (Medium-range Surface-to-Air Missile), má mít rozpočet asi 15 miliard korun a předpokládá, že se koupí čtyři baterie po čtyřech odpalovacích zařízeních, tzn. počet shodný s počtem systémů Kub, jež dnes vlastní 25. protiletadlový raketový pluk ve Strakonicích.

Samozřejmostí je požadavek, aby byl systém zapojen do integrované soustavy PVO a aby byl umístěn na automobilech Tatra 815-7. To by opět znamenalo jistou výhodu pro izraelského výrobce, jelikož komplet SPYDER již na podvozku z Kopřivnice instalovaný je. Armáda žádá také snadnou přepravu vzduchem, aby se systém mohl nasazovat rovněž v zahraničních operacích.

Úkol C-RAM a druhá šance pro kanony

Tím však plány české armády v oboru PVO ještě nekončí. Ačkoli přednost nyní má zakoupení radarů MADR a pak raketových systémů MSAM, počítá se i s modernizací složky nejkratšího dosahu, tedy přenosných kompletů RBS-70, jelikož Česko hodlá zakoupit zdokonalenou verzi RBS-70 NG se střelami BOLIDE, jejíž dosah se z cca 6 km zvyšuje na cca 8 km.

Starý systém proti novým hrozbám

Teroristický útok v Evropě s využitím bezpilotních letadel je jen otázkou času. Naprostá většina zemí ale zatím adekvátní obranné prostředky nevlastní, a tudíž se nelze divit někdy až horečné snaze o jejich nákupy. Nejčastěji jde o systémy fungující jako výkonné rušičky signálů pro ovládání dronů, zkouší se ovšem také chytání dronů do sítí, rychlopalné kanony, malé rakety a lasery.

V některých médiích se objevily i informace, že Česko chce získat vlastní systém protiraketové obrany, ale to je trochu zjednodušující a zavádějící tvrzení. Jako protiraketová obrana (PRO) jsou tradičně označovány zbraně pro ničení balistických raket a tuto schopnost dnes má i mnoho soudobých kompletů PVO středního nebo dlouhého dostřelu. Speciální prostředek PRO představuje např. Land-Based Aegis BMD v Rumunsku.

V případě Armády ČR se však jedná o záměr pořídit si po roce 2025 systém kategorie C-RAM (Counter Rockets, Artillery and Mortar), tedy komplet k zajištění obrany vůči dělostřeleckým raketám, granátům a minám, a to hlavně pro expediční mise. Také tady existuje řada typů, z nichž zajisté nejznámější je izraelský Iron Dome, který pomocí malých řízených střel likviduje rakety palestinských a libanonských teroristů.

A právě obor C-RAM představuje šanci pro kanonové systémy PVO, o kterých se v 90. letech mluvilo jako o zastaralých. V současnosti se ovšem samohybné rychlopalné kanony ráže 20 až 35 mm znovu dostávají do popředí zájmu, protože proti malým a rychlým cílům mohou reprezentovat velmi účinné nástroje. Vedle toho se kanony udržují jako prvky tzv. hybridních systémů PVO, z nichž je určitě nejznámější ruský Pancir-S1, avšak současně jim začíná vznikat i konkurence ve formě zbraní na zcela nových fyzikálních principech.

Bezpilotní stroje jako nový zdroj hrozeb

Již řadu let se totiž vyvíjejí a zkoušejí energetické zbraně, především lasery, v menší míře také mikrovlnné zářiče. Přinášejí některé velké výhody (např. téměř „absolutní“ rychlost působení) i nevýhody (zejména energetickou náročnost), ale každopádně se zdá, že nejvyspělejší státy se již blíží stavu, kdy budou takové prostředky v rámci PVO bojeschopné.

Kromě úkolů C-RAM se s nimi počítá i pro dnes stále aktuálnější úkol nazývaný C-UAS (Counter Unmanned Aerial Systems) či prostě „anti-dron“, tedy ničení malých bezpilotních letadel, která jsou již vnímána jako velká hrozba. Dokazuje to jejich nynější nasazení ze strany Islámského státu a bohužel se musí počítat s tím, že teroristický útok v Evropě s využitím bezpilotních letadel je jen otázkou času. Naprostá většina zemí ale zatím adekvátní obranné prostředky nevlastní, a tudíž se nelze divit někdy až horečné snaze o jejich nákupy.

Nejčastěji jde o systémy fungující jako výkonné rušičky signálů pro ovládání dronů (jako třeba izraelský IAI Drone Guard či americký Battelle DroneDefender), zkouší se ovšem také chytání dronů do sítí, rychlopalné kanony, malé rakety (např. Izrael již proti dronům uzpůsobil systém Iron Dome) a právě malé lasery.

Rovněž plány AČR zahrnují studii na téma systémů „anti-dron“, ačkoliv se dá usoudit, že tento úkol i zadání C-RAM by mohl zvládnout jediný zbraňový komplet. Také z povahy jeho poslání vyplývá, že by měl být řešen jako vysoce mobilní, aby dokázal chránit české vojáky v zahraničí i vojenské a civilní objekty „doma“. V každém případě však musí jít o účinnou součást obranné soustavy pro zajišťování bezpečnosti a suverenity České republiky.

Polské plány vybudování soustavy PVO

V zájmu úplnosti se hodí ještě stručně shrnout stav PVO v dalších zemích Visegrádské čtyřky. Maďarsko provozuje staré komplety Kub a pořídilo si střely velmi krátkého dosahu Mistral na podvozcích nákladních automobilů, zatímco Slovensko provozuje jen staré sovětské komplety Strela-2, Strela-10, Igla-1, Kub a S-300PMU. Ohledně budoucnosti výkonných „třístovek“ ale dosud není jasno, jelikož se sice vyskytly zprávy o možném vyřazování, ovšem v roce 2015 se premiér Robert Fico vyjádřil, že Slovensko chce tyto systémy modernizovat.

Naprosto odlišná situace panuje u našich severních sousedů, protože Polsko chce vyřadit všechny systémy z éry studené války (tedy zejména raketové komplety Strela-2M, Osa-AK, S-125 Newa-SC a S-200 Vega) a chce místo nich zbudovat novou integrovanou soustavu protiletadlové a protiraketové obrany. První vrstvu budou tvořit již existující přenosné rakety velmi krátkého dostřelu Grom, jejich zdokonalená verze Piorun a mobilní úprava Poprad.

Polsko nakoupí v USA střely pro systém Patriot za 190 miliard

Druhá vrstva s názvem Narew bude reprezentovat raketový systém krátkého až středního dosahu. Mezi kandidáty patří NASAMS, SPYDER, Iron Dome, VL-MICA a IRIS-T SL. Vítěz by měl být určen v roce 2019 a dodávky mají probíhat od roku 2021. Konečně poslední vrstvu má tvořit komplet středního či dlouhého dosahu se schopností ničit balistické rakety, který nese krycí název Wisla. Pro tu Polsko v březnu zvolilo americký systém Patriot. Do konce roku by měla být podepsána smlouva na dodání osmi baterií v hodnotě přes 7,6 miliardy dolarů, první baterie pak měla zahájit službu v roce 2019.

Jelikož se dá čekat další prohlubování obranné spolupráce zemí V4, a to samozřejmě včetně soustavy PVO, měli bychom výběrové procesy v Polsku pozorně sledovat.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.