Turbovrtulové bojové letouny: staronová kategorie na vzestupu

8. prosince 2014  14:27
Lukáš Visingr, bezpečnostní expert
V posledních letech docela nenápadně získal důležitost jeden specifický druh vojenské letecké techniky, a to lehké bojové letouny s turbovrtulovými motory. Kdysi byly většinou přehlíženy jako zbraně vhodné leda pro země třetího světa, avšak dnes už se o ně zajímají i vyspělé státy.  
Letoun Beechcraft AT-6 | foto: Beechcraft

Nová generace těchto letounů totiž představuje špičkové stroje, jež mohou plnit velmi širokou škálu misí v různých konfliktech a situacích. Dokonce se očekává, že by globální poptávka po těchto letadlech mohla dosáhnout čtyřciferných počtů.

Nový přístup pro nové války

Mezinárodní bezpečnostní politika prodělává bouřlivé změny, jež se pak samozřejmě odrážejí v transformacích ozbrojených sil. Pokud se armády před čtvrtstoletím připravovaly především na vedení rozsáhlých mezistátních válek, pak v 90. letech a v novém století převládl názor, že takové konflikty jsou minulostí a je třeba se zaměřit na vedení asymetrických válek a realizaci expedičních operací.

Široké spektrum hrozeb

Ozbrojené síly vyspělých zemí se tak musejí připravovat na velice široké spektrum hrozeb, od rozsáhlých mezistátních konfliktů až po takřka „policejní“ expediční mise. To se pochopitelně musí zohlednit i ve vývoji taktiky a techniky, mj. vzdušné podpory.

Dění v posledních letech však problematizuje i tento přístup, neboť se na scéně objevují „hybridní“ hrozby, jejichž povaha stojí kdesi mezi státní a nestátní, jak ukazuje mj. nový ruský způsob vedení války (New Generation Warfare), v praxi otestovaný na Krymu a na Ukrajině. Jiným příkladem jsou metody užívané nejsilnějšími nestátními organizacemi, jako je Hamás, Hizballáh a zejména Islámský stát, jejichž způsoby boje už obsahují i prvky typické pro regulérní armády států, aniž by se však zcela vzdaly guerillových a teroristických postupů. Ozbrojené síly vyspělých zemí se tak musejí připravovat na velice široké spektrum hrozeb, od rozsáhlých mezistátních konfliktů až po takřka „policejní“ expediční mise. To se pochopitelně musí zohlednit i ve vývoji taktiky a techniky, mj. vzdušné podpory.

Zvyšuje se tedy důležitost bezpilotních letounů, které ale mají i některá omezení, např. pokud jde o reakční časy, nosnost zbraní či působení za každého počasí. Nadzvuková proudová letadla jsou zase optimalizována pro větší výšky a rychlosti, kdežto vrtulníkům leckdy chybí potřebná rychlost a dolet. Proto se stále více zemí obrací k lehkým bojovým letounům s turbovrtulovými motory, které by mohly být optimální odpovědí na některé požadavky, na něž musejí letectva vyspělých států reagovat kvůli asymetrickým a „hybridním“ hrozbám. Historie navíc ukazuje, že potenciál těchto strojů je opravdu velký a že jde o vysoce univerzální nástroje.

Proč turbovrtulové motory?

Turbovrtulový motor představuje speciální typ pohonné jednotky, o níž se dá říci, že důvtipně propojuje konstrukční prvky a výhody pístových (vrtulových) a proudových motorů. Uvnitř se nalézá kompresor a turbína jako u proudového motoru, avšak zásadní rozdíl spočívá v tom, že letoun nepohání primárně výstupní energie horkých plynů z trysky. Turbína pomocí reduktoru otáčí vrtulí, jež letadlo táhne nebo tlačí stejně jako u motoru pístového; jenom malá část plynů vyvozuje skrze výfuk (či trysku) tah. Tento pohon byl a pořád je populární především u strojů dopravních.

Nižší rychlost, vyšší výdrž

Jakmile se tedy objevil požadavek na menší bojová letadla, u nichž nebyl prioritní požadavek rychlosti, přineslo to velkou šanci pro turbovrtulové motory. Díky menší spotřebě paliva mají lehké stroje této kategorie delší dolet a vytrvalost; ve srovnání se stejně velkým proudovým strojem se jedná prakticky o dvojnásobné hodnoty.

Uplatnění u bojových letounů bylo dlouho značně omezené, neboť příchod proudových motorů znamenal „hon za rychlostí“, a proto drtivá většina stíhaček i bombardérů vsadila právě na proudové agregáty. To ovšem nic nemění na faktu, že turbovrtulový pohon je velmi efektivní, protože s ním lze dosahovat větších rychlostí než s motorem pístovým, ovšem za cenu nižší spotřeby paliva než u motoru proudového. Jakmile se tedy objevil požadavek na menší bojová letadla, u nichž nebyl prioritní požadavek rychlosti, přineslo to velkou šanci pro turbovrtulové motory.

Díky menší spotřebě paliva mají lehké stroje této kategorie delší dolet a vytrvalost; ve srovnání se stejně velkým proudovým strojem se jedná prakticky o dvojnásobné hodnoty. Vyznačují se nižšími náklady na provoz a údržbu, postačují jim krátké a nezpevněné vzletové a přistávací dráhy, v malých rychlostech a výškách jsou nečekaně obratné, což z nich (spolu s menšími rozměry a slabším tepelným vyzařováním) dělá dosti obtížné terče. Toto vše je logicky předurčuje primárně pro účast v „malých“ asymetrických konfliktech, ve kterých se poměrně významně uplatňovaly již během studené války, ale současný svět jim nabízí ještě mnohem více zajímavých možností a příležitostí.

Několik historických epizod

Z historického hlediska je bezesporu nejdůležitějším letounem této kategorie americký OV-10 Bronco, který ale dosud zůstává až absurdně nedoceněný, ačkoli zejména ve Vietnamu odvedl obrovský kus práce. Původně byl vyvinut zejména k řízení dělostřelecké palby, ale ukázal se i jako vynikající bojový a užitkový letoun, protože kromě zbraní mohl dopravit (ačkoli ne příliš komfortně) až šest výsadkářů. Jeho úspěchy ve Vietnamu poté přiměly americké letectvo, aby podrobněji zkoumalo letouny kategorie COIN (Counter-Insurgency, tzn. „proti-povstalecké“), konstruované již speciálně pro eliminaci asymetricky bojujícího protivníka.

Související texty Lukáše Visingra na natoaktual.cz:

Bylo tak zahájeno několik projektů se jmény jako Pave COIN a Little Brother, v jejichž rámci se vyhodnocovaly různé stroje nejen s turbovrtulovým, ale rovněž s pístovým pohonem. Měly nejrůznější původ, od vyzbrojených derivátů civilních sportovních a užitkových letadel (produktů známých firem jako Cessna, Beech nebo Pilatus) až po stroje zcela speciálně konstruované, jako byl mj. Piper PA-48 Enforcer nebo American Electric Piranha. Nakonec ale US Air Force žádný letoun této kategorie nezakoupilo. Turbovrtulové bojové stroje se pak proto objevovaly nejvíce ve státech třetího světa, kde šlo nejčastěji o vyzbrojené úpravy cvičných letadel (mezi nejpopulárnější se řadil Pilatus PC-7 či Embraer EMB-312 Tucano). Ze speciálně vyvinutých letadel zaslouží zmínku aspoň argentinský FMA IA-58 Pucará.

Poměrně málo známým faktem je, že podobný letoun vznikl i v socialistickém Československu, kde firma Zlín vyvinula vyzbrojenou podobu známého zemědělského „Turbo-Čmeláka“. Stroj nazvaný Z-37TM si objednala tehdejší NDR, nakonec však nepřekročil úroveň prototypu. Turbovrtulové bojové letouny ovšem každopádně zůstávaly ve vyspělých zemích pouze na okraji zájmu. Příčinou byl fakt, že v předpokládaném velkém konvenčním střetu Západu a Východu by našly jen omezené uplatnění. A provozovat letadlo „jen“ pro asymetrické války se nejspíše zdálo jako zbytečné či ponižující.

Požadavky pro COIN a ISR

To se samozřejmě dramaticky změnilo po skončení studené války a ještě více po 11. září 2001. Hrozba klasických mezistátních válek výrazně klesla, ale o to více je konfliktů jiného typu. Do popředí se dostaly „nové“ hrozby, které ve skutečnosti zas tak nové nejsou, jen prostě dříve nebyly tak významné, případně se jim prostě nepřipisovala adekvátní důležitost. Současná vojenská strategie a taktika se začala daleko více zaměřovat na asymetrický boj proti partyzánům a teroristům či expediční mírové a humanitární operace. Na stůl vojenských plánovačů se dostala témata organizovaného zločinu, narkomafie, pašování či imigrace.

Z opomíjeného plnohodnotným typem

Nový turbovrtulový letoun by se měl stát plnohodnotnou součástí „digitálního bojiště“, zajišťovat hlídkování a průzkum, poskytovat přímou leteckou podporu a v neposlední řadě se podílet rovněž na výcviku.

Nadzvukové stíhačky a bombardéry, přestože samozřejmě nejsou v boji proti těmto hrozbám zcela nepoužitelné, mají vedle výhod i nedostatky, jež jejich použití limitují, a tak se pozornost obrátila k dříve spíše přehlíženým turbovrtulovým letadlům. Jejich výše jmenované přednosti je totiž pro takové konflikty dělají ideálními. Současně ale bylo přece jen zřejmé, že tato kategorie potřebuje určitou transformaci. Pokud dříve šlo jen o mise COIN, dnešní zadání má označení COIN/ISR (Intelligence, Surveillance, Reconnaissance).

Od letadel se už nežádá jen střelba neřízenými raketami či pumami (což byl jejich základní arzenál v minulosti), nýbrž používání vyspělých senzorů a přesně naváděných zbraní, aby bylo možno efektivně bojovat i např. v městském prostředí. Nový turbovrtulový letoun by se měl stát plnohodnotnou součástí „digitálního bojiště“, zajišťovat hlídkování a průzkum, poskytovat přímou leteckou podporu a v neposlední řadě se podílet rovněž na výcviku.

„Super Tukan“ nad Amazonií

Letoun Embraer EMB 314 Super Tucano brazilského letectva

Letoun Embraer EMB 314 Super Tucano brazilského letectva

Typem, jenž v podstatě nově definoval kategorii moderních turbovrtulových bojových letadel, se stal brazilský Embraer EMB-314 Super Tucano. Jak naznačuje již název, jde o nástupce velmi rozšířeného cvičného typu EMB-312, ale na rozdíl od něj již nebyl vyvinut jen jako typ cvičný, ale i jako vysloveně bojový. Brazilské letectvo si jej totiž objednalo pro provoz v rámci tzv. Projektu Amazon, tj. pro hlídkování nad obrovskými plochami amazonského pralesa, kde působí nejrůznější ozbrojenci, pašeráci apod. Prototyp letadla EMB-314 vzlétl v roce 1999 a o čtyři roky později se „Super Tukan“ dostal do služby.

Nepominutelný bojový účel letounu lze dokladovat mj. faktem, že vedle dvoumístné cvičně-bojové podoby (A-29B) vznikla i varianta jednomístná, a tedy jasně bojová (A-29A), nebo tím, že v křídle letounu se nacházejí dva 12,7mm kulomety. Kromě nich dopraví EMB-314 přes 1500 kg další výzbroje, která zahrnuje i laserem či družicí naváděné bomby nebo řízené rakety vzduch-vzduch. Stroj dosahuje rychlosti téměř 600 km/h, může se chlubit skvěle zařízeným kokpitem (který připomíná spíše stíhačku), špičkovými senzory, vystřelovacím sedadlem a dalšími vyspělými prvky, což hodně zajímavě kontrastuje s vizáží EMB-314, jenž vypadá tak trochu jako „hračka“, ačkoli ve skutečnosti jde o vysoce účinnou zbraň.

To dokládá i jeho nasazení u prvního exportního uživatele, kterým se stala Kolumbie, jež okamžitě a s velkým úspěchem letouny nasadila proti narko-teroristické organizaci FARC. Brazilské a kolumbijské stroje si již připsaly též vzdušná vítězství ve formě sestřelů několika letounů narkomafie. Dnes působí EMB-314 v barvách deseti států a zakázek stále přibývá. A zdaleka nejde jenom o země třetího světa, jelikož mezi budoucími uživateli či možnými zájemci figurují také USA, Francie a Švédsko.

Konkurence z celého světa

Hlavním soupeřem EMB-314 na světovém trhu je letoun Hawker Beechcraft AT-6, v podstatě vyzbrojená modifikace cvičného stroje T-6 Texan II. Ten vznikl „amerikanizací“ švýcarského letounu Pilatus PC-9 a dnes je standardním základním cvičným letounem amerického letectva a námořnictva. T-6A poprvé vzlétl v roce 2000 a záhy se začala nabízet také vyzbrojená verze (původně AT-6B, dnes AT-6C), která dosud na prvního zákazníka čeká. Firma Beechcraft ale neskrývá optimismus, jehož základem je velké rozšíření cvičného T-6, jehož uživatelé (kromě USA dnes sedm zemí) by mohli žádat i bojovou variantu. Jako potenciální hlavní zájemci jsou uváděny mj. Mexiko či Irák, nemalý zájem však AT-6 vzbudil rovněž u leteckých gard několika států USA, které jej hodnotí jako ideální stroj pro pohraniční hlídkování.

Kromě AT-6 ale usilují o zakázky další letadla, jež jsou v podstatě vyzbrojenými deriváty výkonných cvičných typů. Lze uvést např. jihokorejský KAI KT-1 Wong Bee (v bojové verzi označovaný KO-1), jenž získal již tři vývozní kontrakty, dále turecký TAI Hürkus či srbský UTVA Kobac. Přibývá také letounů, jež jsou pro mise COIN/ISR zkonstruovány zcela speciálně. Před několika lety se hodně hovořilo o americkém US Aircraft A-67 Dragon, ale tento program byl nejspíše zastaven.

Advanced High-performance Reconnaissance Light AirCraft (AHRLAC) jihoafrických firem Aerosud a Paramount Group

Advanced High-performance Reconnaissance Light AirCraft (AHRLAC) jihoafrických firem Aerosud a Paramount Group

Zřejmě největší ambice dnes projevují jihoafrické značky Paramount Group a Aerosud, z jejichž kooperace v roce 2012 vzešel skutečně nezvykle řešený letoun AHRLAC (Advanced High-performance Reconnaissance Light AirCraft), který absolvoval svůj první let v červenci 2014. Jde o vysoce univerzální letadlo, jež má působit i v dalších oborech včetně ochrany přírody, zemědělství a vědeckého výzkumu; z toho důvodu je zadní spodní část trupu řešena jako výměnný modul pro nejrůznější vybavení.

Typy s práškovacími kořeny

Jinou skupinu představují typy, jež pocházejí (tak jako náš Z-37TM) z letadel pro zemědělské práškování. Někdy jde jen o improvizace, např. ve válce v Bosně použili Chorvaté provizorně ozbrojenou podobu polského práškovacího stroje PZL M18 Dromader. Stále se velmi málo ví, že ministerstvo zahraničí USA již mnoho let nasazuje práškovací letouny pro ničení polí koky v Latinské Americe. Instalace zbraní proti majitelům polí pak byla prostě jen dalším logickým krokem.

Místo prášku zbraně

Bojová letadla odvozená z práškovacích strojů jsou sice oproti těm původně cvičným o trochu pomalejší (do 400 km/h), ale nabízejí větší dolet, vyšší odolnost a téměř neuvěřitelnou nosnost zbraní. Prázdné letadlo váží kolem tří tun, ale dokáže přepravit náklad přes čtyři tuny!

Aktivity vyzbrojených letounů od firmy Ayres Thrush ve službách amerického ministerstva zahraničí (ač jejich existence je nepochybná) jsou utajovány, avšak jisté je, že tento koncept vzbudil zájem též na světovém trhu. Firma AirTractor roku 2009 přestavěla svůj povedený a rozšířený zemědělský stroj AT-802 na vojenskou verzi AT-802U. Ta sice zůstala jenom v prototypu, ale šance se pak „chytila“ značka IOMAX, která použila AT-802 coby základ pro vlastní bojovou obměnu, kterou si pak pořídily vzdušné síly Spojených arabských emirátů. Několik exemplářů posléze předaly Jordánsku, načež do letectva SAE přišel další příbuzný původně práškovacího letounu.

Společnost IOMAX totiž změnila dodavatele, když od značky AirTractor přešla k její hlavní konkurenci, už zmíněné firmě Thrush. Její typ S2R-660 (čili Thrush 710) modifikovala do vojenské podoby zvané Archangel BPA (Border Patrol Aircraft) a právě tyto stroje koupilo letectvo SAE. Lze však očekávat, že se Archangel dostane také do vzdušných sil dalších států. Bojová letadla odvozená z práškovacích strojů jsou sice oproti těm původně cvičným o trochu pomalejší (do 400 km/h), ale nabízejí větší dolet (u EMB-314 je to asi 1600 km, u Archangelu až 2400 km), vyšší odolnost a téměř neuvěřitelnou nosnost zbraní. Prázdné letadlo váží kolem tří tun, ale dokáže přepravit náklad přes čtyři tuny!

Druhá kariéra pro veterány

Kromě úprav cvičných a zemědělských letadel a vývoje nových typů existuje ještě jedna cesta k turbovrtulovým bojovým letounům nové generace. Některé firmy totiž chtějí „vzkřísit“ typy ze studené války. Společnosti Boeing hodlá restartovat výrobu skvělého stroje OV-10 Bronco v komplexně zmodernizované verzi OV-10X. Americká námořní pěchota však již v roce 2013 začala potichu zkoušet dva modifikované kusy OV-10 v provedení OV-10G+. Projekt obdržel krycí označení Combat Dragon II a pouze intervence Kongresu zabránila tomu, aby tyto stroje vyrazily prodělat bojové zkoušky přímo do Afghánistánu.

Přečtěte si další texty Lukáše Visingra:

Zbrojovka ATK pro změnu plánuje vrátit na nebe a zmodernizovat dalšího nedoceněného „veterána“ z Vietnamu, a to pozorovací (a sekundárně bojový) letoun OV-1 Mohawk. Snad největším šokem ale byla zpráva, že firma Piper uvažuje o oživení stroje PA-48 Enforcer, který vzlétl v roce 1971. Americké letectvo ho sice chválilo, ovšem nakonec nepořídilo. Na tom všem je ale pozoruhodný fakt, že (ačkoliv to již není na pohled moc poznat) Enforcer je v podstatě turbovrtulová verze legendární stíhačky z druhé světové války P-51 Mustang. Větší „retro“ v oboru turbovrtulových bojových letounů si už lze asi těžko představit. Pro úplnost je ještě vhodné dodat, že senzory a výzbroj pro mise COIN a ISR začínají nosit i různá lehká užitková letadla.

Pravděpodobně nejznámějším z nich je Cessna C-208 Caravan, jež se ve vzdušných silách několika států vyskytuje i ve vyzbrojené variantě, zvané rovněž AC-208 Combat Caravan. Konverzi zajišťuje firma ATK a pod dvojicí závěsů letouny nejčastěji nosí protitankové rakety Hellfire. Svůj „křest ohněm“ prodělaly tyto stroje v lednu 2014 v letectvu Iráku (jako tehdy jeho jediné letouny schopné používat i přesně naváděné zbraně), a to proti islamistům u Anbaru.

Zbraň proti „hybridní válce“

Pro pořízení nových turbovrtulových bojových letounů se již před lety rozhodly také americké ozbrojené síly. US Navy v roce 2008 tajně testovalo jeden pronajatý stroj EMB-314 (program Imminent Fury) a v následujícím roce vyhlásilo US Air Force výběrové řízení LAS (Light Air Support) s cílem zakoupit až stovku lehkých bojových letounů pro mise COIN a ISR. Ačkoliv pak bylo kvůli škrtům donuceno program odložit a zredukovat, přece jen se pak rozběhl tendr na dvacet kusů, ovšem s tím, že po určité době budou předány Afghánistánu. Vítězem se stalo letadlo Super Tucano, proti čemuž podle očekávání podala protest poražená firma Beechcraft, ale soud rozhodl v její neprospěch a v roce 2013 byl potvrzen původní závěr. Na programu se podílí i americká značka Sierra Nevada Corporation a první exemplář A-29 Super Tucano pro americké ozbrojené síly byl představen na konci září 2014.

Nadále ale platí, že USAF si hodlá výhledově pořídit další letouny této kategorie čistě pro vlastní potřebu. Události posledních let každopádně naznačují, že příležitostí pro uplatnění takových strojů bude více než dost. Začíná se totiž množit něco, co se označuje jako „hybridní hrozba“ či „hybridní válka“. Nejvyspělejší nestátní či rádoby-státní ozbrojené skupiny (hlavně Islámský stát) začínají používat konvenční metody boje (včetně tanků, dělostřelectva a letectva), zatímco některé vyspělé země (zejména Rusko) nasazují svoje speciální jednotky způsobem, jenž trochu připomíná guerillovou válku.

Hranice mezi symetrickou a asymetrickou válkou se stává rozmlženou. Právě proti takovýmto „hybridním hrozbám“ by tak měla být zaměřená nová koncepce přímé vzdušné podpory, o níž se dnes mluví a která má vedle bezpilotních bojových letadel a bitevních vrtulníků zahrnovat i novou generaci turbovrtulových bojových letounů.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue.

natoaktual.cz

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Dny NATO v Ostravě

Září 2015

Bojové letouny, těžká armádní technika a zásahové jednotky přilákaly na mošnovské letiště 225 tisíc diváků.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.

Jízda dragounů

Březen 2015

Konvoj amerických obrněnců projíždějící Českem se stal atrakcí. Prakticky celou trasu tisíce diváků.