Perspektivy dělostřelectva: palebná podpora je stále nezbytností

2. listopadu 2015  9:22
Lukáš Visingr, spolupracovník redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24
Dělostřelectvo kdysi tvořilo jednu z tří hlavních složek bojových jednotek (mluvilo se o trojici infanterie, kavalerie a artilerie) a hrálo nesmírně významnou úlohu v obou světových válkách. Po skončení studené války se však (podobně jako např. u tanků) množily názory, že se jedná o již zastaralý druh vojska, který se příliš nehodí do 21. století. Projevilo se tak ono „okouzlení“ rozličnými expedičními a humanitárními misemi, kdežto „klasické“ symetrické konflikty byly pokládány za relikty historie.  
Slavnostní salva z houfnic DANA na Dnech NATO v Ostravě (ilustrační foto) | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

Události na Ukrajině a Středním východě však znamenaly kruté „probuzení“ a dokázaly, že dělostřelectvo si nadále udržuje velký význam. Tomuto zjištění by měla odpovídat i reforma dělostřelectva Armády ČR.

Stručný exkurs do dějin artilerie

Historie dělostřelectva začíná vlastně již ve starověku, neboť rozmanité mechanické dobývací vrhací stroje v podstatě nebyly ničím jiným. Zásadní zlom ovšem samozřejmě přinesl vynález střelného prachu ve středověku a následný rozmach palných zbraní, jež významně přispěly ke konci éry středověkých hradů. Dělostřelecká podpora se stala nedílnou součástí taktiky. Další velké změny se dostavily v 19. století, kdy již lze mluvit o moderním dělostřelectvu, neboť se rozšířila výroba hlavní děl z oceli (místo dříve běžného bronzu), nabíjení zezadu a drážkování hlavní.

Přečtěte si související analýzy Lukáše Visingra:

Průmyslová revoluce pak umožnila stále přesnější a masovější produkci zbraní i jejich munice, což se pak zničujícím způsobem projevilo v první světové válce. Tehdy se aplikovala poučka „dělostřelectvo dobývá, pěchota obsazuje“, takže každému útoku předcházela masivní dělostřelecká příprava. „Velká válka“ přivedla na scénu také první samohybná děla, ačkoliv ta zaznamenala pronikavý rozvoj až ve druhé světové válce. Růst významu tanků si totiž vynutil, aby dělostřelectvo získalo výrazně vyšší pohyblivost, jaké tažená děla nemohla dosáhnout.

Na scénu se také vrátily dělostřelecké raketomety, v novověku dosti populární, avšak po vzestupu moderních děl zatracované. Nově se z nich stala mimořádně účinná zbraň pro palbu na plošné a málo odolné cíle, kdežto od kanonů a houfnic se očekávala přesnost a stále větší dostřel, aby bylo možno „přestřílet“ protivníka. Tyto zásady platily i za studené války, během které se oba mocensko-ideologické bloky připravovaly na gigantické konvenční střetnutí.

Rozličné lokální konflikty pak nabízely možnost si otestovat alespoň některé z novinek, mj. prodloužení hlavní nebo podkaliberní munici s prodlouženým dostřelem (ER). Skutečně zlomovou se ovšem stala až válka v Zálivu v roce 1991, během níž bylo poprvé masově nasazeno technologicky vysoce pokročilé dělostřelectvo, zejména to amerického původu.

Změny po skončení studené války

Záhy se ale začalo zdát, že svět po studené válce dělostřelectvu příliš nepřeje. S tím, jak klesal důraz na vedení konvenčních „frontových“ konfliktů, totiž zdánlivě klesal i význam houfnic a raketometů. Do popředí se dostaly asymetrické války, expediční operace a mírové mise, jež se nejevily jako zrovna ideální prostředí pro těžké dělostřelectvo.

Akcentovalo se zejména rychlé rozmístění, pokud možno s využitím dopravy vzduchem, což nasazení těžkých zbraní výrazně komplikovalo. Nastala dokonce určitá „renesance“ tažených děl, protože jejich malá hmotnost znamenala z hlediska letecké dopravy značnou výhodu. Nastal i obrovský rozmach houfnic na kolových automobilových podvozcích, také daleko lehčích než dřívější pásové kolosy. Ale to, co bylo popsáno v předchozích větách (a co se nápadně podobá i „zatracování“ tanků), se týká především armád západních států, resp. zemí NATO a Evropské unie, neboť státy jako Rusko, Čína nebo Indie nikdy nepřestaly pokládat „klasické“ těžké dělostřelectvo za velice významný prvek své vojenské síly. A je nutno přiznat, že současné události jim dávají do značné míry za pravdu.

Představy o konci éry mezistátních válek se ukazují jako dosti zavádějící, jelikož nyní jsou takové konflikty opět na pořadu dne, a navíc je na vzestupu „hybridní“ válčení, v němž je nasazováno i dělostřelectvo. Nejlepším příkladem je konflikt na Ukrajině, který v mnoha ohledech získal charakter konvenční války včetně masivního nasazení děl a raketometů, jak se ukázalo mj. během bitvy o letiště u Doněcku, o jejímž výsledku rozhodla i palebná převaha na straně separatistů. Také v Sýrii a Iráku rozsáhle nasazují dělostřelectvo státní i nestátní složky. Zkušenosti z Afghánistánu ukázaly, že děla dokážou zajistit palebnou podporu do dvou minut, kdežto letectvu to zabralo nejméně 15 minut. Západní státy tedy musejí přehodnotit své plány, aby nezačaly povážlivě zaostávat za vzestupem konkurenčních mocností, což se týká nejenom potenciálů armád, ale také uplatnění na světovém trhu.

Současné typy pásových houfnic

Dá se očekávat, že páteří dělostřelectva většiny moderních armád zůstanou nadále samohybné houfnice na pásových podvozcích, vesměs ráže 155 mm, kterou přijala už i Čína. Dříve hodně rozšířený „východní“ kalibr 152 mm se u nových typů houfnic omezuje vesměs jen na Rusko, resp. část jeho okruhu zákazníků (a i Rusové už nabízí 155mm verze některých svých zbraní). Mezi převažující trendy patří prodlužování hlavní na přibližně 52 násobků ráže, zatímco dříve bylo standardem 45 a ještě dříve 39 násobků ráže. Dochází rovněž k navyšování automatizace procesu nabíjení a některé nové typy pracují už úplně automaticky.

Palebná podpora lepší než od letectva

V Sýrii a Iráku rozsáhle nasazují dělostřelectvo státní i nestátní složky. Zkušenosti z Afghánistánu ukázaly, že děla dokážou zajistit palebnou podporu do dvou minut, kdežto letectvu to zabralo nejméně 15 minut.

Rychlé nabíjení a možnost používat modulární prachové náplně přináší dnes hodně oblíbenou schopnost MRSI (Multiple Round Simultaneous Impact), kdy houfnice vypálí v rychlém sledu několik granátů, jež se pak pohybují po různých trajektoriích, a tudíž dopadnou na cíl současně.

Moderní houfnice můžou běžně vést palbu na vzdálenost přesahující 40 km, když používají střelivo s technologiemi ER (Extended Range, podkaliberní jádro a oddělitelné nákružky) a BB (Base-Bleed, tedy fakticky pohon pomalu hořící dnovou složí). Omezeně se uplatňuje také munice s raketovým motorem, díky níž se max. dostřel zvedá nad 60 km. Oficiální rekord v ráži 155 mm dnes má jihoafrická střela VLAP s dosahem 75 km, avšak nedávno se objevily zprávy, že Čína už dokázala vypálit na 100 km.

Je ale zřejmé, že na takové vzdálenosti je potřeba munice s koncovým naváděním; používá se většinou laserové (mj. u americké střely Copperhead a ruského granátu Krasnopol) nebo družicové (u střely typu Excalibur). Mezi nejmodernější samohybné houfnice dneška lze řadit německý typ PzH 2000 nebo jihokorejský K9 Thunder, z vyvíjených typů si nepochybně největší pozornost získala ruská houfnice 2S35 Koalicija-SV, jež má vystřídat dosud výkonné, ovšem přece jen již stárnoucí systémy 2S19 Msta-S.

Vzestup děl s kolovými podvozky

Kromě zbraní na obrněných pásových podvozcích se ale již pevně etablovaly také samohybné houfnice na šasi nákladních automobilů (TMG, Truck-Mounted Gun). Stojí za zmínku, že tato kategorie vlastně vznikla s československým typem ShKH vz. 77 čili DANA (zkratka termínu Dělo Automobilní Nabíjené Automaticky), po němž následovala jihoafrická zbraň G6. Příčiny vytvoření takových zbraní se u obou států lišily (ČSSR mohla použít šasi Tatra s průchodností takřka na úrovni pásových vozidel, kdežto JAR potřebovala zbraně pro nasazování na rovném a tvrdém povrchu buše), ale společným rysem bylo těžké pancéřování obou typů.

Dnešní typy této kategorie jsou vesměs podstatně lehčí, aby je bylo možno snadno dopravit vzduchem. Lze říci, že do jisté míry spojují výhody tažených a samohybných houfnic. Oproti pásovým bývají lehčí, rychlejší, jednodušší a levnější, avšak ve srovnání s taženými nabízejí vyšší pohyblivost a určitou pancéřovou ochranu osádky; řada typů už má též automatické nebo poloautomatické nabíjení. „Automobilové houfnice“ v podstatě představují reakci na zjištění, že se nyní většina konfliktů odehrává v pouštích či ve městech, kde se nemůže projevit větší terénní průchodnost pásových šasi. Otázkou sice je, zda tato situace dlouhodobě přetrvá, zatím však platí, že právě v této kategorii chce Armáda ČR nalézt nástupce samohybné houfnice DANA, jejíž parametry dnes již prostě nevyhovují. Mezi požadavky bude patřit instalace na podvozek Tatra, přičemž je potěšující, že vynikající podvozky z Kopřivnice už jako základ pro řadu houfnic slouží.

Lze zmínit jihoafrický typ T5 Condor či izraelský ATMOS 2000 a čerstvě se na českém podvozku objevila i francouzská zbraň CAESAR. Dalším kandidátem bude zřejmě slovenská zbraň Eva, a jestliže šasi Tatra využije i firma BAE Systems, pak mezi silné hráče bude zajisté patřit i její FH-77BW L52 Archer, jenž se letos představil na Dnech NATO v Ostravě.

Nové trendy v oboru raketometů

Další významnou kategorii moderních dělostřeleckých zbraní tvoří salvové raketomety, jež se také v uplynulých letech značně proměnily. Česká armáda bohužel tento druh zbraní vyřadila, a sice s poukazem na zastaralost raketometů RM-70 ráže 122 mm. Toto tvrzení je sice samo o sobě pravdivé, jenže správnou odpovědí by asi nemělo být vyřazení, nýbrž modernizace podle současných trendů. Příklady mohou nabídnout zbraně jako slovenský MORAK nebo izraelský GradLAR.

Pásy nejsou potřeba

„Automobilové houfnice“ v podstatě představují reakci na zjištění, že se nyní většina konfliktů odehrává v pouštích či ve městech, kde se nemůže projevit větší terénní průchodnost pásových šasi.

Mezi ony důležité trendy patří zvyšování ráže, obvykle na hodnoty mezi 200 a 300 mm, což logicky znamená zvýšení dostřelu rakety i ničivé síly hlavice. Dále se hodně rozšířila modulární koncepce, jež umožňuje z jednoho odpalovacího zařízení vypouštět rakety několika různých ráží (zpravidla díky snadno vyměnitelným kontejnerům). Klasické unitární hlavice už platí za zastaralé, a tudíž se postupně prosazují dva směry vývoje hlavic dělostřeleckých raket.

Proti plošným cílům se většinou užívá kontejnerová munice, která nad cílovou plochou uvolní větší množství submunice, zatímco proti bodovým cílům se stále častěji uplatňují rakety, které disponují koncovým naváděním, nejčastěji družicovým. Oba přístupy lze kombinovat, z čehož se zrodila samostatně naváděná submunice, užívaná většinou proti tankům. Jako příklady dnes nejúčinnějších dělostřeleckých raketometů lze zmínit americký MLRS ráže 227 mm (který lze použít i k odpalování 610mm raket ATACMS) či ruský Smerč ráže 300 mm.

V současnosti se do ruské armády zavádí typ Tornado, který na jedné modulární platformě spojuje rakety všech tří dosavadních „sovětských“ ráží, tedy 122, 220 a 300 mm. Velice specifickou ruskou zbraní, která si nyní získala značnou popularitu, je „reaktivní plamenomet“ TOS-1A Solncepok (jde o modernizaci staršího typu TOS-1 Buratino), který odpaluje skutečně mimořádně ničivé rakety s palivo-vzdušnými hlavicemi. Irácká armáda jej s úspěchem použila proti Islámskému státu a nedávno byla jeho přítomnost zaznamenána také v Sýrii.

Stále významné jsou i minomety

Některá pojednání o dnešním dělostřelectvu se omezují na moderní houfnice a raketomety, ale zapomínají na třetí, nejspíše méně atraktivní, ale stále důležitou kategorii. Jde o minomety, jež se za druhé světové války etablovaly jako ideální nástroje dělostřelecké podpory pěšáků. Také dnes představuje většina minometů (zpravidla v rážích 60, 81, 82 a 120 mm) zbraně přenosné, převážené či tažené. Dosud také platí, že se minomety obvykle nabíjejí ústím hlavně, jež bývá hladká, nikoli drážkovaná. V české armádě jsou užívány dva typy této kategorie, a sice 60mm minomet ANTOS a 120mm minomet vz. 82. Kromě toho však existují minomety samohybné, které spojují schopnosti klasických zbraní tohoto druhu s vyšší mobilitou a ochranou obsluhy.

Přečtěte si další analýzy Lukáše Visingra na natoaktual.cz:

Armáda ČR vlastní takový komplet jménem PRAM ráže 120 mm na prodlouženém podvozku bojového vozidla pěchoty, ale i v jeho případě je zřejmá zastaralost a potřeba nahrazení. To se před časem stalo i tématem jednoho z „nákupních skandálů“ ministerstva obrany, což však nic nemění na skutečnosti, že také perspektivami samohybných minometů je nezbytné se zabývat. V současné době převažuje trend, kdy se kombinují podvozky pásových či kolových obrněnců pro pěchotu (čili obrněných transportérů či bojových vozidel pěchoty) s věžemi, do nichž jsou zastavěny minomety s nabíjením skrz závěr.

K nejúčinnějším typům dnes patří finský AMOS, vyznačující se dvěma hlavněmi, či jeho zjednodušená verze NEMO. Oba již mají automatické nabíjení a mohou střílet na vzdálenost přes 10 km. Vysoce zajímavé řešení vzniklo za studené války v Sovětském svazu a pořád se rozvíjí v dnešním Rusku. Jedná se o minomety sérií Nona a Věna ráže 120 mm, které mohou částečně suplovat i role houfnic a kanonů. Ostatně i mnohé moderní západní minomety a všechny houfnice již mohou vést i přímou palbu nízkými úhly, a tudíž mohou poměrně účinně bojovat mj. proti tankům.

Nutnost efektivního řízení palby

Bylo by ovšem velkým omylem řadit do dělostřelectva jen houfnice, raketomety či minomety, resp. zbraně v užším smyslu. Moderní dělostřelectvo totiž vyžaduje také výkonná zařízení pro řízení a navádění palby. Častým prostředkem se staly dělostřelecké radiolokátory, jež dokážou sledovat dráhu vypálených nepřátelských granátů a okamžitě kalkulovat polohu nepřátelských děl, na něž lze tak ihned zamířit odvetnou palbu. Tento postup byl poprvé použit právě během války v Zálivu v roce 1991, kdy došlo bez velké nadsázky k tomu, že většina iráckých houfnic dokázala vypálit pouze jednou.

V současnosti už speciální systémy pro dělostřelecký průzkum a řízení palby tvoří nezbytný prvek špičkového dělostřelectva. Armáda ČR také vlastní takový prostředek, a to dělostřelecký radiolokátor ARTHUR, ovšem jeho užitečnost bohužel poněkud kazí fakt, že má dosah přes 40 km, zatímco dostřel houfnic DANA je asi poloviční, takže jeho údaje lze mnohdy využít jen obtížně. O mimořádném významu prostředků pro navádění palby dělostřelectva vypovídá i průběh několika bitev v rámci konfliktu na Ukrajině.

Obě strany tam disponují typově víceméně shodnou sestavou houfnic a raketometů, přesto však dělostřelectvo separatistů vykazuje výrazně lepší výsledky, mj. včetně významného podílu na dobytí letiště u Doněcku. Příčinou je zjevně právě převaha separatistů v oboru prostředků pro navádění palby, jež zákonitě vychází i z přímé podpory od Ruské federace. Ta totiž poslala několik moderních typů dělostřeleckých radiolokátorů a bezpilotních průzkumných letadel, a to i s obsluhami. To dovolilo separatistům rychle a přesně zjišťovat polohu „kyjevských“ vojsk a provádět účinnou odvetnou palbu na pozice dělostřelectva ukrajinské armády. Ruská technika a specialisté tudíž fungují jako „násobiče síly“ („force multipliers“), jelikož jediný radar s několika vojáky může několikanásobně zvýšit bojovou hodnotu celé jednotky.

Možnosti reformy dělostřelectva

Příklad komplexní reformy a modernizace dělostřelectva nabízí sousední Polsko, jež spojením domácích a zahraničních technologií vyvinulo široké spektrum zbraní. Dělostřelectvo by mělo ve výsledku vlastnit dva technicky příbuzné typy 155mm samohybných houfnic (pásový Krab a kolový Kryl), 120mm samohybné minomety Rak, 122mm raketomety Langusta a zřejmě též raketomety větší ráže Homar (pravděpodobně půjde o variantu amerického MLRS). To vše by mělo být integrováno v jednotné soustavě pro velení a řízení, jejíž součástí budou samozřejmě i dělostřelecké radiolokátory a jiné senzorové systémy.

Záměry Armády ČR působí proti tomu opravdu mimořádně skromně, jelikož zatím je v plánu v horizontu několika let pouze nahradit zastaralé houfnice DANA novými zbraněmi na kolových podvozcích (a nejspíš nějak vyřešit i otázku samohybných minometů; logicky se nabízí namontovat nějakou zbraň na šasi obrněnce Pandur II). Celková koncepce rozvoje dělostřelectva však zůstává nejasná. Zatím nebyly blíže rozpracovány ani dřívější úvahy o užší spolupráci se Slovenskem, které na dělostřelectvo stále klade značný důraz a má v něm před Českem nepochybný náskok, což dokazuje výše zmíněná houfnice Eva a raketomet MORAK, ale rovněž typy Zuzana 2 (další rozvoj systému DANA) a nejnovější Diana (varianta na polském pásovém podvozku). Česká republika by se tedy mohla od svých sousedů v mnohém poučit.

Útěchou by nám neměla být skutečnost, že se zatím spíše pomalu a neochotně „probouzejí“ také další státy NATO, které musí čelit aktuálním krizovým situacím a vzestupu vojenské síly jiných mocností. Obdobně jako v případě tanků pak začínají chápat, že kvůli přílišnému důrazu na „lehké“ kapacity pro expediční nasazení jaksi zanedbaly rozvoj schopností pro obranu teritoria v konvenčním konfliktu. Vývoj nových dělostřeleckých zbraní na Západě by proto měla pozorně sledovat také Armáda ČR, jelikož se opět ukazuje, že silná dělostřelecká podpora vojsk je stále nezbytná.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24.

natoaktual.cz

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Dny NATO v Ostravě

Září 2015

Bojové letouny, těžká armádní technika a zásahové jednotky přilákaly na mošnovské letiště 225 tisíc diváků.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.

Jízda dragounů

Březen 2015

Konvoj amerických obrněnců projíždějící Českem se stal atrakcí. Prakticky celou trasu tisíce diváků.