Objevují se však i varování před případnými expanzivními ambicemi Říše vycházejícího slunce. Představuje ona remilitarizace Japonska pro Západ příležitost v podobě silného regionálního spojence, nebo se naopak může stát vážnou bezpečnostní hrozbou?

Ústavní odmítnutí válčení

Po zničující porážce a okupaci Japonska v roce 1945 se původně předpokládalo, že země bude totálně demilitarizována a nikdy nebude mít ozbrojené síly. V tomto duchu vznikl také známý článek 9 japonské ústavy, který říká, že Japonsko navždy odmítá válku jako prostředek řešení sporů mezi národy, nikdy nebude udržovat ozbrojené síly ani jiný válečný potenciál a odmítá i princip, že stát má právo válčit. Vývoj ve světě však hodně rychle vedl k přehodnocení tohoto přístupu, protože bylo nutno reagovat na hrozbu reprezentovanou Sovětským svazem a Čínou.

A tak již roku 1950 vznikly tzv. Národní policejní zálohy a o čtyři roky později byly ustaveny Japonské sebeobranné síly (Japan Self-Defense Forces- JSDF), jež měly pozemní, leteckou i námořní složku. V následujících letech se vyvinuly do opravdu špičkových ozbrojených sil, jež platí za jedny z nejkvalitnějších mimo atlantickou oblast. Kvůli obviněním z militarismu (která ale tak jako tak přišla) byl od počátku kladen důraz na jejich civilní kontrolu a také na to, že nebudou působit v zahraničí a budou sloužit jedině k obraně Japonských ostrovů.

Umírněnost v sektoru vojenství však Japonsko víc než dostatečně nahrazovalo ekonomickým rozmachem, a proto se brzy dostavila obvinění, že Japonci chtějí silou peněz dosáhnout toho, čeho za války nedosáhli zbraněmi. Přicházela hlavně od států, jež měly kruté zkušenosti s japonskou okupací (zejména od Číny a obou Korejí), ale v 90. letech zasáhla silná vlna protijaponských nálad rovněž USA. V úvahách některých lidí Japonsko nahradilo SSSR na pozici největšího protivníka Ameriky a množily se předpovědi, že hospodářské soupeření přeroste do ozbrojeného střetnutí obou zemí o dominanci nad Tichým oceánem. Patrně nejznámějším produktem těchto pocitů byl úspěšný román Čestný dluh od legendárního Toma Clancyho.

Změna má jméno Šinzó Abe

Faktem bylo, že Japonsko v 90. letech zahájilo nenápadnou, ale intenzivní remilitarizaci, která byla popisována prostě jenom jako snaha vrátit se mezi "normální země". Tak zastánci tohoto procesu označují stav, kdy země může za jistých výjimečných podmínek vyslat své ozbrojené síly mimo své hranice. Japonsko se od roku 1992 začalo podílet na mírových a humanitárních misích OSN, opravdový zlom však nastal v roce 2004, kdy vláda premiéra Koizumiho poslala poměrně silně vyzbrojené vojáky do Iráku. A o dva roky později se stal předsedou vlády muž, pod jehož vedením Japonsko prodělalo (a stále prodělává) jistě největší proměny své vojenské politiky od druhé světové války.

Šinzó Abe přišel roku 2006 jako nejmladší muž v této funkci a také jako první japonský premiér narozený po druhé světové válce. Po ročním působení sice funkci opustil, avšak v prosinci 2012 se do ní opět vrátil. Od začátku byl charakterizován jako nejvíc pravicově orientovaný japonský premiér, někdy až jako nacionalista, což se dokládalo i na jeho některých kontroverzních vyjádřeních k účasti země ve druhé světové válce. Je ovšem otázkou, co z toho představuje skutečné přesvědčení a co jen populistickou rétoriku. Jak se asi dalo očekávat, proti Abeho politice se zvedly silné protesty doma i v zahraničí, neměly ovšem téměř žádný vliv na zásadní změny v bezpečnostní politice.

Nemalý symbolický význam mělo např. přejmenování Japonské bezpečnostní agentury na Ministerstvo obrany. Velmi důležitým krokem pak byl zákon z roku 2009, na jehož bázi Japonsko vyslalo lodě na proti-pirátské mise k Africe a pak začalo v Džibuti stavět svoji první zahraniční základnu od druhé světové války. Ta zahájila činnost v roce 2011 a dnes hostí přes 200 osob.

Přehodnocování koncepce

Přestože může být pohodlné interpretovat změny v japonské obranné politice jako snahu země o vojenskou expanzi, je také třeba si uvědomit, v jakých podmínkách celý proces probíhá. Jde především o mocenský vzestup Číny, která vnímá Japonsko takřka jako "dědičného nepřítele" a vždy stála v první řadě oponentů japonské zahraniční politiky. Mezi další významné důvody náleží vyhrocená situace na Korejském poloostrově či hrozba islámského radikalismu, který si Evropa spojuje skoro výlučně se Středním východem, při čemž ale zapomíná, že nejlidnatější muslimskou zemí je Indonésie.

Tokio tak prostě reaguje na zvyšující se míru rizika v dnešním světě, v němž se Japonsko cítí ohroženo o to víc, že jeho pozice ho činí absolutně závislým na importu surovin a exportu výrobků po moři. Obrana samotných Japonských ostrovů už nestačí a je nezbytné "vysunout obranu vpřed", což nevyhnutelně znamená i větší angažovanost JSDF v zahraničí. Tímto prizmatem se musí hodnotit rovněž jeden z nejvýznamnějších kroků Abeho vlády, která v červenci 2014 publikovala zásadní reinterpretaci Článku 9 ústavy.

Japonsko teď má možnost se přímo vojensky angažovat v zahraničí, respektive podílet se silou zbraní i na obraně jiných zemí. Ačkoli Abe několikrát zdůraznil, že nejde o zapojení Japonska do "cizích válek", z dokumentů zcela jasně vyplývá, že Japonsko bude připraveno vojensky zasáhnout, pokud se země s těsným vztahem k Japonsku a jeho bezpečnosti stane obětí ozbrojeného útoku a pokud oficiálně požádá o pomoc. Obecně se předpokládá, že se chystá další krok, jímž bude uzavření smluv o kolektivní obraně se zeměmi, jejichž bezpečnost platí za významnou i pro bezpečnost Japonska, jako je např. Tchaj-wan, Filipíny či Austrálie.

Snaha o větší samostatnost

Dalším projevem velice zásadních změn japonské obranné politiky jsou procesy, jež probíhají v samotných JSDF. Ty původně vznikly jako striktně obranná síla, jejímž úkolem bylo chránit japonské ostrovy před sovětským (a)nebo čínským útokem. Šlo v podstatě o adaptaci doktríny "neofenzivní obrany", známé zejména ze studenoválečného Západního Německa, byť Japonci ji samozřejmě přizpůsobili svým zcela odlišným geografickým podmínkám. Každopádně byly vybudovány opravdu mimořádně kvalitní ozbrojené síly, jež reprezentují technologicky asi nejvyspělejší vojenský potenciál v oblasti východní Asie, přestože rychle expandující Čína se samozřejmě snaží tento náskok dohánět.

Za určitý nedostatek JSDF se označuje fakt, že jim chybí zkušenosti z "ostrého" bojového nasazení, čehož si je velení dobře vědomo a snaží se to suplovat velmi intenzivním programem cvičení. Coby příklad lze uvést, že japonští piloti mají běžně nalétáno zhruba 150 hodin za rok, což by reprezentovalo nadprůměr i v NATO. Dalším důkazem kvalit japonských ozbrojených sil může být hodnocení od US Navy, jež považuje za sobě rovné v extrémně náročném oboru protiponorkového boje jen dva národy na světě, a sice Brity a Japonce.

Onen původně explicitně obranný charakter JSDF se ovšem opravdu zásadně mění. V minulosti šlo o konvenční odstrašení podle koncepce "neofenzivní obrany" a Japonci významně spoléhali i na schopnosti Sedmé flotily US Navy, avšak v současné době se snaží o podstatně větší nezávislost svých obranných kapacit na USA. Zároveň se již neomezují jen na čistou obranu vlastního území, a jak dokládají změny bezpečnostní politiky, zjevně se počítá i s expedičním nasazením v zahraničí. A vyskytují se už dokonce spekulace o tom, že v případě nějaké skutečně extrémní a akutní hrozby (pravděpodobně ze Severní Koreje) by mohly JSDF sáhnout snad i k preventivnímu vojenskému úderu.

Expanze námořních kapacit

Zmíněné procesy se snad nejvíce projevují u japonského námořnictva, které odborníci hodnotí jako světově zřejmě nejlepší loďstvo pro obranu pobřeží, ale z něhož se za poslední roky stalo již nepochybné "blue-water navy", tedy síla schopná (třebaže zatím omezeně) také globálního oceánského působení. Často se cituje údajný závazek Japonska z roku 1988, že nikdy nezařadí do arzenálu letadlové lodě, ale tento "závazek" bylo ve skutečnosti jen prohlášení exekutivy, a navíc hovořil jenom o "útočných letadlových lodích" neboli o kategorii, která v té době již ani neexistovala!

Nebylo tedy příliš překvapivé, když Japonské námořní sebeobranné síly koupily postupně tři velké vrtulníkové výsadkové lodě třídy Osumi, aby pak v roce 2009 následovala i první poválečná letadlová loď Hyuga (byť má oficiální označení "vrtulníkový torpédoborec"). Posléze bylo postaveno sesterské plavidlo Ise a během roku 2015 má zahájit službu ještě větší nosič Izumo, jenž se má pak také dočkat "sestry"; pro tuto větší třídu se již patrně počítá nejen s vrtulníky, ale i s letouny F-35B Lightning II s kolmým startem. Japonsko pak zřejmě postaví ještě větší nosiče, dost možná i s katapulty. Dalším sektorem, v němž Japonsko nesporně patří na špičku, jsou dieselelektrické ponorky.

Současný vývoj v Japonsku v oblasti bezpečnosti a obrany

Nová třída plavidel Soryu má též pohon nezávislý na vzduchu a spekuluje se, že Japonci chtějí výhledově stavět také ponorky s jaderným pohonem. Z technického hlediska by to jistě zvládli (již dříve postavili civilní nákladní loď s nukleárním pohonem Mucu) a zapadalo by to rovněž do postupného zvyšování kapacit JMSDF, jež by tak získalo další nástroj pro oceánské působení. Posilování JMSDF samozřejmě probíhá i v reakci na spory s Čínou o souostroví Senkaku (čínsky Diaoyu), je však docela možné, že Japonsko je využívá pouze jako záminku pro budování kapacit pro "projekci síly", které umožní ochranu a prosazování zájmů Tokia i ve větší vzdálenosti.

Japonský zbrojní potenciál

Naznačují to ostatně i změny v japonských pozemních silách, kde vznikají jednotky s lehkými "expedičními" obrněnci, zatímco vzdušné síly kupují transportní letouny vhodné pro přepravu takových vozidel. Je ale každopádně příznačné, že většinu současných akvizicí pro JSDF tvoří technika domácího původu. Celosvětově úspěšné japonské značky, např. Mitsubishi, Komatsu nebo Fuji, jsou i významnými zbrojovkami a Japonsko náleží mezi nemnoho zemí světa, které dokážou samostatně vyvíjet a produkovat takřka kompletní arzenál od pistolí po velké válečné lodě.

Potenciál japonských zbrojovek však donedávna dost komplikoval zákaz exportu zbraní, který vyplýval z interpretace článku 9 ústavy. Japonsko již v minulosti vojenskou techniku de facto vyváželo, a to jako "univerzální" či "bezpečnostní", šlo ale o poměrně malé zakázky. To opět změnila Abeho vláda, jež tento zákaz v několika krocích oslabila a v současné době platí, že Japonsko může exportovat zbraně do zemí, které se nalézají poblíž námořních tras, jež jsou důležité pro bezpečnost Japonska, což v praxi znamená možnost vyvážet téměř kamkoliv. Lze předpokládat, že Japonsko si na světovém trhu nepovede vůbec špatně, protože v řadě sektorů patří na absolutní světovou špičku. Oficiálně se již mluví o dodávce hydroplánů do Indie nebo dieselelektrických ponorek do Austrálie. Významným odběratelem japonských zbraní se záhy může stát Tchaj-wan, na jehož faktické samostatnosti má Tokio eminentní zájem a který jinak má problémy s pořizováním moderních zbraní. Japonsko by mohlo nabídnout mj. právě to, co Čínská republika nutně potřebuje, a to nové ponorky a stíhačky. Japonsko se významně podílí také na americkém programu protiraketové obrany.

Citlivá nukleární otázka

Nedávno byl představen i demonstrátor nového japonského bojového letounu ATD-X, jenž by měl být základem stíhače s charakteristikami "stealth". Možná se zde naplňují staré prognózy, že Japonsko jednou vytvoří "nové Zero", tj. supermoderní bojový letoun, který (podobně jako kdysi obávaný Mitsubishi A6M Reisen neboli "Zero") deklasuje jakoukoli konkurenci. Pokud ale existuje něco, co někdy vzbuzuje ještě větší obavy než japonské letadlové lodě či stíhačky, pak je to nepochybně otázka japonských nukleárních zbraní. Oficiálně Tokio stále zastává "tři principy", což znamená nukleární zbraně nevyvíjet, nevlastnit a nepovolovat jejich přítomnost na japonském území.

Ale již od 90. let stále častěji znějí hlasy, že by se také tato politika měla možná přehodnotit, a dostává se jim i vyšší podpory veřejnosti. Ta se v minulosti jednoznačně stavěla proti jaderným zbraním, čemuž se koneckonců kvůli Hirošimě a Nagasaki nedá příliš divit, ale i to se pomalu mění. Japonští politici (včetně premiéra Abeho) oficiálně uvedli, že Japonsko je schopno jaderné zbraně vyrobit a že by to neodporovalo článku 9, pokud by se jednalo o zbraně striktně obranné, ačkoli obvykle vždy zdůraznili, že Japonsko něco takového v úmyslu nemá (někdy k tomu ovšem dodali znepokojivé "zatím"). Pokud pomineme politiku, pak je zcela jisté, že Japonsko dokáže atomové zbraně vyrobit velice rychle (v řádu měsíců), a někdy bývá označováno za tzv. para-nukleární stát. Někdy zaznějí dokonce obvinění (zejména z Číny), že již zhotovilo součásti, z nichž lze atomové hlavice rychle smontovat. Řada expertů soudí, že jaderné vyzbrojení Japonska je už jenom otázkou času, jelikož velmoc na této úrovni zkrátka jednou zjistí, že se bez "Bomby" neobejde.

Nová regionální dynamika

Nejspíše by se dalo očekávat, že další asijské státy budou na japonskou remilitarizaci reagovat se stále rostoucím pobouřením. Ačkoli kritické reakce skutečně přicházejí, jen výjimečně mají podobu něčeho jiného než prázdných proklamací. Reálná politika se pohybuje někde naprosto jinde, což také představuje mimořádně důležitou změnu. Je třeba si uvědomit, že Japonsko má v Asii dlouhodobě značně komplikovanou pozici, trochu podobnou pozici Německa v Evropě. Japonci totiž měli kvůli svým činům ve druhé světové válce pověst krutých rasistů a agresorů, které se Němci do značné míry dokázali zbavit, kdežto Japoncům se to příliš nedařilo, a tak se většina asijských států stavěla k japonským vojenským aktivitám značně opatrně. Všechno ale změnil ekonomický a vojenský vzestup Číny, jež byla v Asii dříve vnímána jako daleko menší potenciální hrozba než případné mocenské ambice Tokia.

V poslední době se ale toto vnímání až neuvěřitelně rychle otočilo. Země jako Jižní Korea, Filipíny, Vietnam, Indie nebo Austrálie se nyní takřka "předhánějí" v pěstování úzkých vojenských styků s Japonskem, které se běžně účastní i vojenských cvičení a podle všeho chystá i dodávky zbraní těmto státům. Zdá se, že si asijské země uvědomily, že pokud má Japonsko nějaké expanzivní touhy, zajisté nejde o téma aktuální důležitosti, zatímco ambice Pekingu představují hrozbu bezprostřední. Z toho důvodu většina Asie patrně dokázala (přinejmenším dočasně) zapomenout na resentimenty vůči Tokiu a navázat s Japonskem kooperaci proti "čínské hrozbě". To vše se samozřejmě děje i se silnou podporou USA, které vidí Japonsko jako silného partnera, který se může významně podílet na bezpečnosti v Tichomoří. Vojenské kapacity Japonska se díky tomu zcela jasně stávají jedním z hlavních činitelů východoasijské regionální dynamiky.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue.