Letadlové lodi od počátku představovaly jeden z absolutních vrcholů vojenských technologií. Zkonstruování letadlové lodi je velmi jak po technologické stránce, tak po stránce finanční. Uvádí se, že jen vlastní stavba v roce 2009 poslední dokončené letadlové lodi amerického námořnictva George W. Bush přišla na astronomických 4,5 miliardy dolarů. K této ceně je však ještě nutno připočíst náklady na výzbroj palubními letouny, zbraňovými systémy, výcvik a provoz, které celkově činí ještě vyšší částku, než je pořizovací suma.

Jistě, ne všechny letadlové lodi jsou stejně nákladné jako George W. Bush, který představuje absolutní světovou špičku. Avšak i ty "skromnější" s konvenčním pohonem představují pro armádní rozpočty slušné sousto.

Přesto se prestižní klub zemí provozujících letadlové lodi ve druhém století své existence rozšíří. Pro současný multipolární svět, který nabízí šance pro mocenské uplatnění většímu počtu hráčů než "jen" dvěma supervelmocím, je totiž charakteristická skutečnost, že si plavidla této kategorie chce pořídit stále více zemí, přičemž jde zejména o státy Asie a Pacifiku, kde se dokonce začíná hovořit o nových "závodech o zbrojení", jež se odehrávají právě v oboru letadlových nosičů. Avšak nemůžeme opomenout ani Brazílii.

Nyní tak můžeme pozorovat plavební testy hned dvou plavidel pro loďstva Číny a Indie. Pro prosazení zájmů v soudobém multipolárním světě je schopnost "projekce síly" do zahraničí klíčová a právě vzestup námořnictev asijských zemí je jen jedním z dalších důkazů, že právě tam se přesouvá velká část dynamiky mezinárodních vztahů.

Naproti tomu evropským zemím (na prvním místě pak Velké Británii) naprosto reálně hrozí, že se postupně dostanou do postavení velmocí třetího řádu, neboť jejich kapacity pro "projekci síly" slábnou. A nejde pouze o samotné nosiče, neboť každá země, která je chce efektivně provozovat, musí vyřešit i smysluplnou strategii jejich nasazení, potřebuje k nim získat i letouny a v neposlední řadě ochranná a podpůrná doprovodná plavidla.

I v tomto století však zůstane nedostižnou námořní velmocí U.S. Navy, jejíž flotila jedenácti letadlových lodí zůstane pro další země zcela nedostižnou.

Terminologie a typologie

Mohlo by se zdát, že definice letadlové lodě je velice snadná. Jde o plavidlo, které je primárně určeno nikoliv k boji pomocí vlastních palubních zbraní (tedy děl, raket či torpéd), nýbrž jako "plovoucí letiště" pro vojenské operace letadel. Tato kategorie techniky však prodělala dlouhý vývoj a dnes neexistuje úplná shoda na tom, co všechno se má mezi letadlové nosiče skutečně řadit; dokonce můžeme říct, že celá definice se právě v posledních letech stále více rozmlžuje. Nejužší vymezení říká, že mezi "pravé" letadlové lodě patří pouze ta plavidla, která disponují zařízením pro zkrácení vzletu a přistání konvenčních letadel. Z tohoto pohledu dnes provozují letadlové lodě v řadové službě jen čtyři státy (a to USA, Francie, Rusko a Brazílie) a další dva (Čína a Indie) provádějí jejich plavební zkoušky.

Ono zařízení ke zkrácení startu konvenčních letadel může být dvojího typu, podle čehož se velké nosiče rozdělují na kategorie CATOBAR (Catapult Assisted Take-Off, Barrier Arrested Recovery) a STOBAR (Short Take-Off, Barrier Arrested Recovery). Ty první mají katapulty, zatímco z druhých letadla startují po rozjezdu na "skokanském můstku" (v ruské terminologii se nazývá "tramplin"). Zpravidla se však používá širší vymezení letadlových lodí, které zahrnuje i plavidla přezdívaná "Harrier Carrier". Jsou to menší lodě pro stroje se schopností STOVL (Short Take-Off, Vertical Landing) neboli letadla, která mohou startovat a přistávat krátce či kolmo bez pomocných zařízení (přestože faktem je, že na většině lodí tohoto druhu bývají i "skokanské můstky").

V současnosti jde o letadla typu Harrier, jejichž nosiče mají námořnictva Itálie, Španělska, Indie a Thajska; v minulosti to byly i sovětské Jak-38. Námořnictvo Velké Británie, které tento koncept využilo nejvíce, sice jeden takový nosič ještě má, avšak letouny Harrier už zcela vyřadilo. Kromě výše jmenovaných lodí ale existuje mnoho dalších tříd plavidel určených pro letecké operace. Obvykle se jedná o tzv. vrtulníkové výsadkové lodě, jež mají plochou palubu a hangáry a primárně jsou konstruovány k nasazení výsadkových helikoptér, ačkoli z většiny z nich mohou operovat i letadla kategorie STOVL (a v případě amerických se to i běžně děje). To celou definici letadlové lodě poněkud komplikuje; navíc se objevily lodě, které víceméně rovnocenně spojují schopnosti letadlových a výsadkových lodí (jako španělská Juan Carlos I), a další nejasnost znamenají nové japonské nosiče, jež jsou konstrukčně jednoznačně lehkými letadlovými loděmi, slouží však (zatím) jen pro protiponorkové vrtulníky. Z těchto důvodů se stále více sahá k tomu, že "pravé" letadlové lodě a vrtulníkové výsadkové lodě platí za krajní póly jedné kategorie, pro niž se užívá pojem "lodě pro projekci síly" (anglicky Force Projection Ships).

Situace v západních zemích

Zdaleka nejsilnější sestavou letadlových a vrtulníkových výsadkových lodí dnes pochopitelně disponuje americké námořnictvo. Bez jakékoliv nadsázky se dá konstatovat, že právě operační skupiny letadlových lodí (CVBG, Carrier Vessel Battle Groups) tvoří jeden z hlavních faktorů globální dominance USA. Američané mají jedenáct letadlových lodí třídy Nimitz s atomovým pohonem a staví další lodě nové třídy Gerald R. Ford, jež mají postupně střídat starší pravidla třídy Nimitz. Kromě toho vlastní devět vrtulníkových výsadkových lodí (jednu třídy Tarawa a osm třídy Wasp) a opět stavějí další nová plavidla této kategorie (třídy America).

Záměrem je trvale udržovat potenciál pro jedenáct CVBG, z nichž zhruba polovina se dá nasadit prakticky okamžitě. Ze západních zemí se na druhém místě nachází Francie, jejíž námořnictvo je kromě amerického jediné, které vlastní nosič s jaderným pohonem, a sice plavidlo Charles de Gaulle. Kromě něj provozuje rovněž tři velké výsadkové lodě třídy Mistral. Následuje Velká Británie, jejíž loďstvo však zásadně utrpělo nedávnými škrty. V současnosti je v provozu letadlová loď HMS Illustrious, která však po vyřazení letounů Harrier slouží prakticky jako nosič vrtulníků. Na rok 2014 se plánuje její vyřazení, a tak britskému námořnictvu nejméně na dva roky zbude jen vrtulníkový nosič HMS Ocean. Až v roce 2016 by měla vstoupit do služby nová letadlová loď HMS Queen Elizabeth a za další dva roky sesterské plavidlo HMS Prince of Wales, avšak budoucnost celého projektu je stále značně nejistá.

Mimo jiné se několikrát měnil názor na to, zda se bude jednat o nosiče kategorie CATOBAR či STOVL (momentálně platí druhá verze). Hodně se mluvilo také o spolupráci s Francií, jež také hodlá stavět nový nosič (projekt PA2). Francie však jasně počítá s lodí s katapulty (kvůli startu stíhačů Rafale) a možná i jaderným pohonem, takže původně slibná kooperace s Brity slábla a roku 2008 ji prezident Sarkozy úplně zastavil. Itálie vlastní dvě malé lodě kategorie STOVL jménem Giuseppe Garibaldi a Conte di Cavour, z nichž první je víceméně klasický "Harrier Carrier" dost podobný britským nosičům, zatímco druhá, novější loď je univerzálnějším plavidlem schopným realizovat i obojživelné výsadkové operace. V podobné situaci je Španělsko, jež vlastní starší plavidlo Principe de Asturias a před dvěma roky zavedlo do služby moderní, univerzálněji pojatou loď Juan Carlos I. Kvůli škrtům je ale stále pravděpodobnější, že loď Principe de Asturias bude brzy odsunuta do rezervy nebo zcela vyřazena. Výčet západních států s letadlovými loděmi zakončíme největší zemí Latinské Ameriky; námořnictvo Brazílie provozuje plavidlo Sao Paulo, což je nové jméno pro původně francouzský nosič Foch po renovaci a modernizaci. Pro úplnost lze dodat, že v minulosti měly letadlové lodě i Nizozemí, Kanada, Austrálie a Argentina.

Ambice Ruska, Číny a Indie

Sovětský svaz postavil dva protiponorkové "vrtulníkové křižníky" třídy Moskva, posléze čtyři nosiče letounů s kolmým startem třídy Kijev a nakonec zařadil do služby velký nosič Admirál Kuzněcov opatřený "skokanským můstkem". V současnosti je to jediná letadlová loď ruského námořnictva. Musí se však dodat, že ruské nosiče se od plavidel západní konstrukce hodně liší silnou raketovou výzbrojí. Rusové pro ně vlastně nikdy ani nepoužívali pojem "letadlové lodě" ("avianoscy") a vymysleli pro ně označení "těžké letadlové křižníky" ("ťažolyje avianěsuščije krejsera"). To ostatně odráží i ruskou námořní strategii, pro niž nebyly letadlové lodě nástroje pro geopolitické působení, nýbrž prostředky především pro námořní bitvy a ochranu vlastních raketonosných ponorek.

Z toho důvodu je dnes užitečnost Admirála Kuzněcova dost omezená a počítá se s komplexní přestavbou lodě, jež jí umožní plnit širší spektrum misí. Rusové navíc postrádají moderní vrtulníkové výsadkové lodě, což se rozhodli řešit poněkud nezvykle, a sice nákupem čtveřice lodí třídy Mistral, z nichž první dvě (Vladivostok a Sevastopol) dodá přímo Francie, zatímco další dvě zhotoví licenčně ruské loděnice. Rusko ovšem chce postavit i nové letadlové lodě, snad už s jaderným pohonem. SSSR v roce 1988 rozestavěl nosič s nukleárním pohonem Uljanovsk, ale jeho stavba byla v roce 1991 z finančních důvodů ukončena a konstrukce skončila v hutích jako šrot.

Podle aktuálních zpráv má být design nového plavidla hotov v roce 2014 a stavba prvního kusu má začít kolem roku 2020, ale je samozřejmě otázka, zda budou tyto termíny dodrženy a (to zejména) zda se na tento ambiciózní projekt najde dost financí. Kromě Admirála Kuzněcova ale moře brázdí ještě další dva nosiče, které vyrobil ještě SSSR. Prvním z nich je plavidlo Varjag (sesterská loď Kuzněcova), které od Ukrajiny koupila Čína de facto jako vrak, uskutečnila jeho renovaci a modernizaci a nyní provádí testy. Experti jsou však trochu skeptičtí vůči tomu, jestli Varjag (v námořnictvu ČLR nejspíše ponese jméno Shi Lang) někdy bude plně bojeschopný.

Převažuje názor, že Číňané chtějí loď zatím používat spíše pro výcvik a získat zkušenosti pro konstrukci nosičů vlastní výroby, z nichž první by mohl být zaveden do služby kolem roku 2020. Vedle toho se objevily zprávy, že Čína staví i svou první vrtulníkovou výsadkovou loď Type 081. Na posilování námořnictva ČLR však zcela zákonitě reaguje Indie, jež nyní provozuje jednu lehkou loď Viraat (ex-britský nosič Hermes). V Rusku ale v červnu 2012 zahájilo plavební testy plavidlo Vikramaditya, které vzniklo coby přestavba sovětského nosiče Admirál Gorškov (třída Kijev) a jehož předání indickému loďstvu by se po mnoha zpožděních mělo uskutečnit v roce 2013.

Indie také s pomocí Itálie staví vlastní nosič Vikrant kategorie STOBAR (do výzbroje má vstoupit v roce 2016) a plánuje jeho větší sesterskou loď Vishal, jež už patrně bude vybavena katapulty. Vedle toho se předpokládá, že Indie bude chtít koupit či postavit čtyři vrtulníkové nosiče. Existuje celkem reálná možnost, že by v tomto ohledu mohla spolupracovat s USA, jež Indii stále více vnímají jako velmi důležitého strategického spojence proti mocenským ambicím Číny.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue