Strategické bombardéry: stále vysoká účinnost a dlouhá perspektiva, část první

14. ledna 2013  12:07
Pro historiografii strategického letectva představoval loňský rok významný milník. V dubnu 2012 totiž uplynulo šedesát let od prvního letu strategického bombardéru B-52 Stratofortress, Stroje dnes sloužící v americkém letectvu byly vyrobené počátkem šedesátých let, tedy v době, kdy se v Aeru Vodochody naplno připravovala licenční výroba letounů MiG-21F, které jsou na rozdíl od B-52 již dávno v muzeích po celém světě.  
Americký bombrdér B-52H Stratofortress | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

Pentagon se však ikonu studené války rozhodně nechystá poslat do starého železa a naopak plánuje její plné operační využití až do roku 2040.

Stejné to je se strategickým bombardovacím letectvem jako takovým, být členem nepsaného klubu zemí jeho provozovatelů je především o finančních možnostech jeho členů. Pro členství v klubu však jednoznačně hovoří strohá fakta.

Zanedlouho si připomeneme druhé výročí operace NATO Odyssey Dawn, jež přispěla k pádu libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. Přestože politicky se jednalo zejména o iniciativu evropských mocností, USA poskytly neocenitelnou pomoc, jejíž nedílnou součástí byly rovněž těžké bombardéry. Američané poslali nad Libyi sedm strategických letounů (tři B-2A a čtyři B-1B), jež k bojovým letům startovaly ze svých základen v USA a bez mezipřistání se vrátily rovnou zpátky. Těchto sedm letounů sice představovalo jenom 3 % z celkové nasazené letecké síly, jejich údery ovšem zničily 17 % cílů.

Tato čísla opět připomněla, že strategické bombardéry, jež byly původně vyrobeny především jako součást nukleárního odstrašujícího potenciálu supervelmocí, si uchovávají velký význam a nenahraditelnou efektivitu i v "novém světě" po studené válce.

Zbraň, která vyhraje válku

Stroje, které bychom dnes označili jako strategické bombardéry (tedy takové, jejichž posláním je útočit na pozemní cíle v týlu nepřítele a tím poškodit jeho strategický válečný potenciál), se objevily už v první světové válce. Část z nich tvořily vzducholodě, avšak záhy bylo zřejmé, že budoucnost patří letounům těžším než vzduch. Nastoupila rozměrná "velkoletadla" s dlouhým doletem a velkým nákladem pum. Jejich účinek byl zpočátku primárně psychologický, jelikož jejich nasazení znamenalo, že ani v týlu nebude "klid", avšak experti záhy rozpoznali, že nová zbraň skrývá i obrovský ničivý potenciál. To se pak projevilo v meziválečném období, kdy se většina velmocí věnovala budování mohutného bombardovacího letectva. Velkou roli sehrály teorie italského odborníka Giulia Douheta, který označil bombardér za zbraň, která je schopna sama vyhrát válku. Vznikla představa svazů stovek bombardérů, které nálety prostě zlikvidují infrastrukturu nepřítele a zlomí jeho morální sílu.

Úspěch v Libyi

"Američané poslali nad Libyi sedm strategických letounů (tři B-2A a čtyři B-1B), jež k bojovým letům startovaly ze svých základen v USA a bez mezipřistání se vrátily rovnou zpátky. Těchto sedm letounů sice představoval jenom 3 % z celkové nasazené letecké síly, jejich údery ovšem zničily 17 % cílů."

Druhá světová válka ale ukázala, že Douhet, přestože měl v mnoha věcech pravdu, fatálně podcenil význam protivzdušné obrany a stíhačů. Bombardéry se sice nakonec nad cíl vždycky dostaly, často ovšem utrpěly kruté ztráty a jejich účinnost byla leckdy sporná. Německý "Blitz" proti anglickým městům způsobil asi jen to, že se Britové ještě více zatvrdili. (Ještě větší chybou Němců ale bylo to, že trestuhodně zanedbali vývoj dálkových bombardérů, bez nichž nemohli napadat sovětský průmysl za Uralem, neboť střemhlavé Ju-87 "Stuka" dostaly ve výrobě přednost před dálkovými typy, jako byl Fw-200 Condor (později velmi úspěšný coby námořní hlídkový stroj).

Co se týče anglo-americké bombardovací ofenzívy proti Německu a Japonsku, její morální rovina je stále diskutabilní, jisté však je, že přinejmenším ohromným způsobem odčerpávala materiální prostředky protivníka. (Kdo ví, jak by třeba dopadly boje na východní frontě, kdyby Německo mohlo nasadit proti sovětským tankům 88mm protiletadlové kanony, které reálně potřebovalo pro ochranu před bombardéry.) Závěr druhé světové války pak znamenal použití zbraně, která přinesla zásadní změnu v pojetí válčení. Americké bombardéry shodily na japonská města dvě jaderné pumy. Svět i válka se posunuly do jaderného věku a očekávalo se, že vítězství v příští válce zajistí strategické letouny s "Bombami".

Nosiče atomových zbraní

V roce 1946 vytvořilo americké letectvo slavné SAC (Strategic Air Command), tedy speciální velitelství odpovědné za nasazení strategických bombardérů, nesoucích pochopitelně zejména nukleární zbraně. Ani Sovětský svaz ovšem nezahálel, jelikož jen dva týdny poté bylo zřízeno Velitelství dálkového letectva (Komandirovanije dalněj aviacii). Na tomto místě je asi vhodné připomenout, že SSSR patřil svého času k pionýrům strategického bombardování a nasazoval své dálkové a těžké bombardéry i za druhé světové války. Často šlo o akce celkem významné, které ale byly zastíněny anglo-americkou ofenzívou. Rusové každopádně dobře chápali velký význam bombardérů, které byly (stejně jako v USA) vnímány coby hlavní prostředky dopravy atomových zbraní. Jenže tato role vydržela strategickým letounům jen poměrně krátce, jelikož základním nosičem jaderných hlavic se záhy staly mezikontinentální balistické rakety (v USA byly zařazeny pod SAC, v Sovětském svazu vytvořily speciální složku ozbrojených sil, a sice RVSN, raketová vojska strategického nasazení).

Bombardéry se přesunuly do podpůrné role a v hypotetické jaderné válce jim byl přisouzen úkol "čistit" cíle, jež by nebyly zničeny prvním raketovým atomovým úderem. Standardní výzbrojí bombardérů byly neřízené jaderné bomby, ke kterým se od 60. let přidaly řízené protizemní rakety (jako americká AGM-69 SRAM nebo sovětská Ch-22) a od 80. let křižující střely s plochou dráhou letu (americká AGM-86 ALCM nebo sovětská Ch-55). Lze také dodat, že v Sovětském svazu plnily dálkové bombardéry ještě jeden specifický úkol; kromě letectva je totiž provozovalo také námořnictvo, kde sloužily jako nosiče velkých protilodních raket, které měly být "stříbrnou kulkou", jež by překonala obranu amerických letadlových lodí. Sověti svoje bombardéry (zejména Tu-16 a Tu-22) i exportovali, takže jakési "kvazi-strategické" (byť s výjimkou Číny samozřejmě nenukleární) letectvo měla svého času i řada zemí třetího světa. Velké proudové bombardéry vyvinuly i další dvě země, a to Velká Británie (slavná trojice typů Valiant, Victor a Vulcan) a Francie (nadzvukový letoun Mirage IV), stejně jako u obou supervelmocí však platilo, že primárním prostředkem přepravy nukleárních hlavic jsou pozemní nebo ponorkové balistické rakety.

Nové uplatnění bombardérů

Letouny amerického SAC a sovětského KDA samozřejmě držely hotovost a prováděly dlouhé hlídkové lety s ostrou výzbrojí na palubě, aby mohly v případě propuknutí konfliktu okamžitě zaútočit na nepřítele, ovšem tento osudový rozkaz naštěstí nikdy nepřišel. A pokud pomineme toto nasazení, pak sehrály těžké bombardéry jen omezenou úlohu. Patrně nejvýznamnější bylo použití amerických strojů B-52 ve Vietnamu, velice zajímavou epizodou byl v roce 1982 nálet britských Vulcanů na letiště na okupovaných Falklandách.

Sovětské bombardéry byly použity v Afghánistánu a do boje je vyslalo také několik zahraničních vlastníků (za zmínku stojí třeba operace iráckých Tu-22 proti Íránu). Mohlo se tak zdát, že strategické bombardéry jsou velice nákladnou a pouze omezeně využitelnou zbraní, jejíž potenciál v "novém světě" po zhroucení sovětského bloku bude ještě menší.

Přečtěte si další materiály Lukáše Visingra pro natoaktual.cz:

Opak byl pravdou. Už velice brzy se ukázalo, že právě do tohoto nového světového uspořádání mohou bombardéry zapadnout více než dobře. To "brzy" nastalo už v roce 1991, když mezinárodní koalice zasáhla proti irácké okupaci Kuvajtu. V této operaci (tedy ve "válce v Zálivu") se objevily i americké stroje B-52, které vypustily cca 40 % veškeré letecké výzbroje použité koalicí (včetně všech křižujících střel ALCM). Další operace proti Iráku přišly v roce 1998, kdy šly poprvé do boje nadzvukové bombardéry B-1B, a v roce 1999 při operaci NATO Allied Force proti Miloševićově Jugoslávii byly poprvé použity i supermoderní obtížně zjistitelné stroje B-2A. Všechny tři typy amerických bombardérů sehrály významnou roli také v konfliktech po 11. září 2001, tedy při akcích proti Afghánistánu a Iráku. Celkově bylo jasné, že proti nepříteli se slabou (resp. vyřazenou) protivzdušnou obranou je strategický bombardér velmi efektivní coby platforma pro dopravu množství přesně naváděných konvenčních zbraní. Zejména operace proti Jugoslávii znovu znamenala oživení názoru, že letectvo je schopné "samo vyhrát válku". Vzhledem ke specifičnosti onoho konfliktu i dalším faktorům je takové tvrzení stále velmi kontroverzní, skutečností však je, že americké strategické bombardéry si našly své místo a jasnou úlohu i v "novém světovém řádu".

Triáda amerických letounů

Tuto změnu ostatně odráží i nová organizační struktura amerického letectva. Legendární SAC bylo v roce 1992 rozpuštěno a všechny jeho bojové letouny a balistické rakety byly přesunuty pod ACC (Air Combat Command). Rozsáhlé možnosti bombardérů v nové roli pak roku 2009 stály u zřízení nového velitelství AFGSC (Air Force Global Strike Command), které prakticky představuje přímého nástupce SAC a do jehož podřízenosti se přestěhovaly mezikontinentální rakety Minuteman III a bombardéry B-52H a B-2A.

Posláním AFGSC je zajišťovat nukleární odstrašování a provádět (i nejaderné) globální údery. Nadzvukové stroje B-1B však zůstaly ve strukturách ACC, protože byly fakticky "denuklearizovány" a v podstatě se už nepočítá, že by jaderné zbraně nosily, jejich roli tak převzaly B-52H. Čistě technicky toho sice stále schopné jsou, ovšem poslání B-1B už je nyní výhradně konvenční. Pokud se podíváme na současný letecký potenciál AFGSC, vidíme, že nejpočetnějším typem je právě obstarožní Boeing B-52H Stratofortress. V aktivní službě je zařazeno 85 strojů, dalších devět se nalézá v rezervě.

Bombardéry v budoucnosti

Do budoucna se uvažuje, že B-52 budou hrát aktivní roli na poli tzv. cyber-space security, což byla ještě do nedávna pro tyto stroje jen poměrně složitě myslitelná role a představa.

Navzdory svému věku je B-52 (přezdívaný BUFF, Big Ugly Fat F****r) stále velmi účinnou zbraní, a to především díky své obrovské nosnosti zbraní (cca 30 tun) a ohromnému doletu (přes 7000 km). Všechny kusy samozřejmě prodělávají průběžné modernizace především v oboru elektroniky, ale dost se mluví také o výměně motorů, protože současné agregáty jsou už zkrátka neefektivní. Hypermoderní samokřídlo Northrop Grumman B-2A Spirit představuje zcela opačný pól spektra. Celkově bylo vyrobeno 21 kusů a ve službě by jich mělo být devatenáct. B-2A přepraví o něco méně zbraní ("jen" asi 23 tun), ovšem jeho základní výhodou je obtížná zjistitelnost, díky níž je i dnes pro protivzdušnou obranu naprosté většiny zemí jednoduše nezastavitelný. B-2A je unikátním letounem, který na rozdíl od B-52 a B-1B nemá za hranicemi USA svůj protějšek.

Pod ACC pak spadají letadla Boeing (dříve Rockwell) B-1B Lancer, jež mohou teoreticky přepravit více zbraní než kterýkoliv jiný letoun v dějinách (cca 60 tun) a ve výšce dosahují rychlosti Mach 1,25. Stejně jako B-52H se také B-2A a B-1B zdokonalují a rozšiřuje se i jejich arzenál. Zatím nejnovějším "přírůstkem" je penetrační puma proti odolným podzemním objektům GBU-57/B MOP.

Do budoucna se uvažuje, že B-52 budou hrát aktivní roli na poli tzv. cyber-space security, což byla ještě do nedávna pro tyto stroje jen poměrně složitě myslitelná role a představa.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue.

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.