natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Pěchotní obrněná vozidla, aneb Cesta z pásů na kola a zase zpátky

    14. června 2016  9:39
    Lukáš Visingr
    Armáda České republiky je v očekávání nejrozsáhlejšího modernizačního projektu v posledních letech - přezbrojení dosluhujících bojových vozidel pěchoty BMP-1/ 2 z arzenálu 7. mechanizované brigády. Vzhledem k objemu zakázky - v řádech desítek miliard korun - se již nyní objevuje několik vážných zájemců.  

    Bojová vozidla pěchoty v české armádě již dosluhují a rozbíhá se boj o to, který typ je nahradí. | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

    Jedním z klíčových faktorů při výběru dodavatele pak velmi pravděpodobně bude rozsah montážních prací a servisní činnosti na území České republiky. A to nejenom z pohledu zajištění pracovních míst, ale zejména minimalizace dodávek ze zahraničí v případě ozbrojeného konfliktu.

    Zbrojovka BAE Systems chce ve spolupráci s českou firmou VOP nabídnout Armádě ČR své bojové vozidlo pěchoty CV90. Jeho hlavním konkurentem bude zřejmě typ ASCOD, který by se zde měl prosadit díky spolupráci se značkou Czechoslovak Group (dříve Excalibur), ačkoli o úspěch budou možná usilovat také další obrněnce, především Puma německého Rheinmetallu.

    V každém případě je jisté, že Armáda ČR chce mít moderní pásová bojová vozidla pěchoty, což koreluje s trendem, který pozorujeme u většiny vyspělých zemí světa. „Okouzlení koly“, jehož symbolem se stal obrněnec Stryker, se jaksi vytrácí a znovu se dostavuje pochopení, že pásová a kolová vozidla k dopravě a podpoře pěšáků se mají vzájemně doplňovat, nikoli nahrazovat. A jelikož možnost válečného konfliktu v Evropě již nevypadá tak fantasticky jako před deseti lety, je nutno požadavky sil pro obranu území zohledňovat i při výběru pěchotních obrněnců.

    Německé „polopásy“ ukázaly cestu

    Není příliš známým faktem, že první vzory toho, co vedlo ke vzniku obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, vznikly již za první světové války. První neohrabané tanky Britů se zkoušely i v roli prostředků k přesunu pěšáků, kdežto Němci využili podvozky svých tanků ke stavbě vozidel s podobnými účely. Toto úsilí ale mělo spíš marginální povahu a pokusy vyvinout pro pěšáky něco, co je bude rychle a pod pancéřovou ochranou přepravovat na bojišti, nabraly systematický ráz až na počátku 30. let.

    Do popředí se dostali Němci, kteří rozvíjeli taktiku, jež se stala známou jako „Blitzkrieg“ a jež vsadila na užívání tankových divizí. Jejich úspěchy ale musela podporovat pěchota, jež proto musela „držet krok“ s tanky, a to i v terénu. Pohyblivá a dobře pancéřovaná vozidla k přepravě pěšáků se stala nezbytností a z německých továren brzy začaly vyjíždět první obrněné transportéry v moderním smyslu, a sice SdKfz 250 a SdKfz 251 využívající polopásové podvozky. Shodné řešení zvolila také řada dalších států světa, zejména USA, kde vznikla řada typů stále populárních „half-tracků“, a americký průmysl pak dodával tuto techniku západním Spojencům i Rudé armádě.

    Pásové obrněné transportéry také vznikly, ale nepočítáme-li malý britský Universal Carrier, šlo většinou o vozidla pro specifické role. Lze zmínit mj. obrněnce Kangaroo, jež se stavěly na základě tanků (např. typu Sherman) a sloužily vesměs k dopravě ženistů, či známé americké „Aligátory“, tj. vozidla série LVT pro námořní výsadkové operace. Armády provozovaly též kolové obrněnce se čtyřmi, šesti a osmi koly, jejich základní úkol ovšem reprezentoval průzkum, a pokud už došlo na přesun pěchoty, šlo spíše o improvizace.

    Obdobný charakter měla i činnost, jež se rozšířila hlavně na východní frontě, a to přeprava pěchoty přímo na korbách tanků, jimž mohli tito vojáci poskytovat cenné služby v boji zblízka, kdy byly tanky velmi zranitelné.

    Obrněné transportéry studené války

    Rozmach pásové a kolové techniky za druhé světové války způsobil, že se polopásová vozidla ocitla v pozici nevhodného kompromisu. Osvědčené typy však ještě dlouho dosluhovaly, a tak izraelská armáda užívala americké M3 ještě v 80. letech a desítky let jezdil i náš OT-810, jenž byl příbuzným německého SdKfz 251, přezdívaného „Hakl“. Hlavní pozornost se ale zaměřila na čistě pásové typy obrněných transportérů, které se zrodily v 50. letech, mj. americký M113 nebo sovětský BTR-50 (a jeho československý derivát OT-62 TOPAS). Konstrukčně většinou nešlo o nic sofistikovaného, nýbrž o vcelku jednoduché „krabice“, vybavené jenom kulomety.

    Jiný konflikt, jiné nároky

    Možnost válečného konfliktu v Evropě již nevypadá tak fantasticky jako před deseti lety, je nutno požadavky sil pro obranu území zohledňovat i při výběru pěchotních obrněnců.

    Také první obrněné transportéry se šesti a osmi koly na tom s výzbrojí nebyly jinak a nezřídka měly i otevřené korby, jak dokazují první verze sovětských BTR-152 a BTR-60 a našeho typu OT-64 SKOT, který vznikl ve spolupráci s Polskem. Není bez zajímavosti, že dnes bývá tento obrněnec hodnocen i jako nejlepší typ své kategorie v 60. a 70. letech.

    Pozoruhodné také bylo, že US Army kolovým transportérům dlouho nevěřila, nakupovala většinou čtyřkolová vozidla pro hlídkové účely a většina výroby amerických firem (např. Cadillac Gage) mířila na světový trh. Tam se brzy vytvořila značná konkurence, protože relativně nenáročné kolové obrněnce si mohlo dovolit vyvíjet a vyrábět mnoho států. Konstrukčně si tato vozidla byla velmi podobná, takže některé typy evropských zbrojovek (mj. německý Fuchs, francouzský VAB či španělský BMR-600) se při letmém pohledu daly jen těžko odlišit. Řada vozidel se čtyřmi koly sloužila i u policejních jednotek.

    Vznikaly také nové typy „pásovců“, přestože jejich nabídka nebyla tak široká, jelikož byly náročnější z hlediska pořizovacích i provozních nákladů. Zavedené vzorce platily až do poloviny 60. let i v oblasti jejich výzbroje.

    Jak vznikla bojová vozidla pěchoty

    Nebylo tedy divu, že téměř všichni členové NATO utrpěli šok, když se na přehlídce v Moskvě v roce 1967 objevil velmi inovativní obrněnec BMP-1. První skutečné bojové vozidlo pěchoty (IFV, Infantry Fighting Vehicle) se totiž od dosavadní kategorie obrněných transportérů (APC, Armored Personnel Carrier) lišilo tím, že nemělo pěchotu jenom přepravit na bojiště, ale mělo jí zajistit i účinnou palebnou podporu, a to včetně ničení tanků. Za těmito účely dostalo kanon ráže 73 mm (ačkoliv obavy Západu z této problematické zbraně byly přehnané) a protitankové řízené rakety. Jediný, kdo mnoho překvapení neprojevil, byli Němci, čemuž se asi nedalo moc divit, pokud se vzaly v úvahu jejich zkušenosti z druhé světové války. To prokazoval i fakt, že v NSR již od roku 1960 běžel vývoj prvního západního bojového vozidla pěchoty, jímž se stal typ Marder.

    Ruská inspirace pro USA

    Veřejnosti není příliš známý fakt, že jednou z událostí, která měla rozhodující vliv na to, že US Army změnila skeptický názor na kolové obrněnce, byla „operace Priština“, tedy onen rychlý přesun ruských vojáků z Bosny na kosovské letiště, k němuž použili osmikolové transportéry.

    Další státy NATO následovaly a do výzbroje se dostal např. britský Warrior nebo americký M2 Bradley, který je (přestože na to moc nevypadá) vzdáleným potomkem projektů vylepšování a modernizace slavného M113. Jako hlavní výzbroj západních typů této kategorie se etabloval rychlopalný kanon ráže 20, 25 nebo 30 mm, většinou ještě doplněný odpalovacím zařízením pro protitankové rakety.

    Postupně narůstala i odolnost těchto vozidel, takže zatímco první pásové transportéry většinou vážily do 15 tun, pozdější bojová vozidla pěchoty se někdy blížila i hmotnosti dvojnásobné. Objevily se i některé speciální podkategorie, mj. velmi lehká pásová vozidla pro výsadkové jednotky (vedle sovětské série BMD sem patří rovněž německý Wiesel), a pokračoval i vývoj obojživelníků pro námořní výsadky, z nichž snad nejznámější je americký LVTP-7. Vesměs však platilo, že většina pásových a kolových pěchotních obrněnců dokázala plavbou překonávat přinejmenším jezera a řeky.

    Začínají debaty o druzích podvozků

    Polopásové typy opouštěly službu, avšak německý SdKfz 251 stále poskytoval příklad v jedné důležité věci, a sice v širokých možnostech využití. Kromě základní podoby k dopravě pěšáků měl totiž „Hakl“ i přibližně dvě desítky účelových variant, čímž se posléze inspirovala většina úspěšných poválečných pásových i kolových obrněnců. Základní konstrukce tak mohla sloužit ke stavbě vozidel průzkumných, velitelských, sanitních či ženijních a bylo možné ji využít pro instalaci různých senzorů a zbraní.

    Přečtěte si související analýzy Lukáše Visingra:

    Zpočátku platilo, že určité vozidlo se nabízelo jen s jednou zbraňovou věží, avšak konkurence na trhu způsobila, že se stále častěji vyskytovala i možnost namontovat různé typy věží. A právě to začalo v 80. letech „nabourávat“ zavedené schéma, že pásové šasi mají obrněné transportéry i bojová vozidla pěchoty, zatímco na kolech se staví jen vozidla první kategorie. (Určitou výjimku zde představoval jihoafrický šestikolový Ratel, jenž vznikl coby výsledek specifických podmínek tohoto regionu.)

    Množily se kolové transportéry, jež mohly nést i věže s kanony a protitankovými raketami, a tak se z hlediska výzbroje vlastně vyrovnaly svým pásovým konkurentům, přestože za nimi obvykle pořád zaostávaly po stránce pancéřové ochrany. Také pochopitelně platilo, že pásové podvozky nabízejí větší průchodnost v těžkém terénu, zatímco kola znamenají vyšší rychlost na silnici.

    Ačkoli se někdy tvrdí, že se diskuse mezi zastánci těchto dvou druhů podvozků objevily až v 90. letech, ve skutečnosti byl jejich základ položen již koncem studené války. Vedle toho 80. léta charakterizoval i rozmach dalších dodavatelských zemí, mj. Brazílie, jejíž společnost ENGESA byla v té době největším výrobcem kolových obrněných vozidel na světě. Po rychlém vzestupu však přišel rychlý pád a ENGESA v 90. letech zkrachovala, protože po konci studené války byl trh takřka „zaplavený“ různými kolovými i pásovými obrněnci z armádních přebytků.

    Éra „expedičních“ kolových vozidel

    Začaly propukat lokální konflikty a západní státy (někdy) intervenovaly. Od příprav na velkou konvenční válku se přešlo k zaměření na „expediční“ operace s mírovými, protiteroristickými, humanitárními a stabilizačními úkoly. Hlavním atributem se stala rychlost rozmístění, a tak se do popředí dostal transport vzduchem, který favorizoval lehčí typy. Vedle toho se usoudilo, že se konflikty budou odehrávat zejména v pouštních a městských oblastech, kde se vyšší terénní průchodnost „pásovců“ neprojeví, kdežto větší rychlost kolových vozidel ano.

    Veřejnosti není příliš známý fakt, že jednou z událostí, která měla rozhodující vliv na to, že US Army změnila skeptický názor na kolové obrněnce, byla „operace Priština“, tedy onen rychlý přesun ruských vojáků z Bosny na kosovské letiště, k němuž použili osmikolové transportéry. V říjnu 1999 se objevily specifikace na typ IAV (Interim Armored Vehicle), z něhož se posléze stal dnešní typ Stryker, což je konstrukčně příbuzný jednoho z nejúspěšnějších kolových transportérů světa, a to švýcarského obrněnce Piranha III. Vozidlo Stryker se označovalo jako „dočasné“ (Interim), neboť mělo vlastně jen překonat mezidobí od přechodu od klasických obrněnců studené války (hlavně tanku M1 Abrams nebo vozidla M2 Bradley) ke zcela odlišným lehkým vozidlům, jež nesla název FCS (Future Combat System).

    V rámci této „rodiny“ vozidel se zvažovaly kolové i pásové typy, ale program se nakonec nedostal přes fázi demonstrátorů, jelikož US Army pak opět změnila názor. Po onom „opojení koly“ se totiž začaly dostavovat střízlivější hlasy, které nejen varovaly před rostoucím rizikem vojenského střetnutí v Evropě (což přeneseně znamená návrat k teritoriální obraně jako hlavní funkci NATO), ale poukazovaly i na ztráty kolových vozidel v Afghánistánu a Iráku především kvůli minám.

    Design MRAP jako reakce na miny

    Výbušné hrozby determinovaly rovněž velké změny ve vývoji lehčích kolových vozidel, když se ukázalo, že běžné armádní terénní automobily (jako HMMWV) prostě nejsou způsobilé pro nasazení v oblastech asymetrických konfliktů, jaké vypukly v Afghánistánu a Iráku. Vsadit na lehké obrněnce z éry studené války také nebylo možné, neboť jejich pancíř sice slušně chránil proti střelbě, ale odolnost vůči minám nestačila.

    Tak v polovině první dekády nového tisíciletí přišla na scénu zkratka MRAP (Mine-Resistant, Ambush-Protected), tzn. označení vozidel pro operace v konfliktech, kde hlavní hrozbu představují miny a improvizované výbušné nástrahy. Je však nutno podotknout, že tato konstrukční filozofie vůbec nebyla nová, jelikož Jihoafrická republika vyráběla a provozovala taková vozidla už od 70. let. Leckterý úspěšný typ kategorie MRAP tudíž má více či méně jihoafrický původ (za všechny jmenujme RG-31 Nyala) a firmy z této země se v tomto oboru stále těší značně silné pozici.

    Do vývoje a produkce vozů MRAP se ovšem pustily doslova desítky zemí a firem a zdá se, že snad každá zbrojovka, která si chce udělat dobré jméno, nabízí nějaký takový obrněnec. Výsledkem je absurdní přesycení trhu, na kterém logicky uspěje jen málokdo. K tomu výrazně přispívá i fakt, že obrovské počty vozidel MRAP, které nakoupily americké ozbrojené síly, měly takříkajíc „spotřební“ povahu, takže se po stahování z Iráku a Afghánistánu předávají spojeneckým zemím často úplně zdarma.

    To se ale týká zejména typů lehké či střední kategorie, kdežto mezi těžkými je nabídka daleko méně početná, a proto by tam mohly uspět i české typy jako VEGA nebo TITUS. Ty ostatně ukazují i jeden další trend dneška, a sice jisté překrývání oblastí MRAP a APC. Čtyřkolová vozidla se (bez ohledu na původ) stále častěji označují jako IMV (Infantry Mobility Vehicles), kdežto za obrněné transportéry se považují hlavně ty osmikolové.

    Vozidla pro pěšáky v novém tisíciletí

    Klasicky konstruovaných transportérů se šesti koly tak znatelně ubývá a jejich místa zaujímají těžké typy kategorie MRAP, resp. IMV. Jasně dominují vozidla osmikolová, jejichž typickým příkladem je Pandur II v Armádě ČR nebo Rosomak v sousedním Polsku, což je vlastně verze finského typu Patria AMV.

    Pro moderní osmikolové i pásové obrněnce však každopádně platí celá řada společných vlastností. Je to např. již zmíněná modularita, resp. možnost montovat na ně různé typy věží, bojových modulů a účelových nástaveb, a tudíž celé velké mechanizované útvary mohou používat jedinou základní konstrukci vozidla, což pochopitelně snižuje náklady a zjednodušuje logistiku.

    Mezi těmito deriváty pěchotních obrněnců jsou už běžnou věcí verze s věžemi s kanony ráže 105, 120 či 125 mm, takže výsledná vozidla se z hlediska palebné síly takřka vyrovnají tankům a z hlediska taktického určení slouží fakticky jako lehké tanky. Coby příklady lze uvést italské vozidlo Centauro nebo švédsko-britský CV90120.

    Z většiny vozidel, která mají onu původní roli, tzn. dopravu a podporu pěšáků, mizí střílny, neboť palba puškami zevnitř vozidla se již pokládá za víceméně neefektivní zbytečnost. Naopak stále větší důraz se klade na odolnost, a proto vozidla kromě základního vrstveného pancéřování mohou obdržet i modulární pancíř, mřížovou ochranu (tu především proti kumulativním hlavicím pancéřovek), dynamické pancéřování a nejnověji i komplexy aktivní ochrany.

    To logicky zvyšuje hmotnost vozidel, která proto v řadě případů pozbývají schopnost plavby. To ale neplatí např. u ruských obrněnců nové generace Kurganěc-25 a Bumerang, které plavat mohou, ačkoliv také u nich je hlavní vlastností odolnost. Rusové se tedy definitivně odstřihli od sovětské konstrukční školy, která preferovala co nejmenší siluetu i na úkor ochrany.

    Obrněnce na tankových podvozcích

    Důraz na maximální ochranu osádky a výsadku dokazuje i rozmach kategorie, jež se zpravidla označuje jako „těžké obrněné transportéry“ nebo „těžká bojová vozidla pěchoty“. V zásadě se jedná o odpověď na rozšiřování pěchotních protitankových zbraní, kterým se pěchotní vozidla (na rozdíl od nejlepších tanků) mohou jen obtížně bránit.

    Logickou reakcí je zhotovit pěchotní obrněnce s odolností, jež se ve všech směrech vyrovná tankům, a nejjednodušší cestou k tomu je zkonstruovat je přímo na bázi tanků. Jestliže pomineme zmíněný Kangaroo z druhé světové války, pak je průkopníkem tohoto přístupu Izrael, jenž konvertoval britské tanky Centurion na pěchotní obrněnce NagmaSho’t, Nagmachon a Nakpadon, na transportéry Achzarit přestavěl i kořistní tanky T-54/55 a nakonec vyrobil i obrněnce Namer a Ofeq na podvozcích příslovečně odolných tanků Merkava.

    Podobná vozidla vznikla i v dalších zemích, konkrétně v Jordánsku, Indii, Ukrajině a Rusku. Poslední zmíněná mocnost v loňském roce předvedla typ T-15, což je těžké bojové vozidlo na pásové platformě Armata, kterou využívá i nový tank T-14. Současně ho lze využít jako příklad dalšího důležitého trendu, a sice zvětšování ničivé síly.

    Na obrněnci T-15 (stejně jako na vozidlech Kurganěc-25 a Bumerang) je instalován dálkově řízený věžový modul Epocha s 30mm kanonem a protitankovými řízenými střelami Kornet, ale zřejmě půjde jen o dočasné řešení, jelikož přinejmenším pro část sériových vozidel se předpokládá instalace kanonu ráže 45 nebo 57 mm.

    Také u západních pěchotních vozidel lze sledovat zvyšování ráží kanonů, neboť hodnoty 20 a 25 mm se už pokládají za nedostačující; minimum představuje 30 mm a přibývá typů se zbraněmi kalibrů 35 a 40 mm. Úplnou kuriozitou zůstává ruské BMP-3, které nese dva kanony ráže 100 a 30 mm, avšak tuto koncepci již opouštějí i sami Rusové, což nejlépe dokládá fakt, že i BMP-3 má dostat 57mm zbraň.

    Nabídka možností pro Armádu ČR

    Je příznačné, že státy jako Rusko a Čína evidentně nikdy nebraly vážně myšlenku, že by měly opustit pásové podvozky ve prospěch kolových. Ono „probuzení“ členů NATO dokládá, že se tato značně sporná idea opouští, což demonstrují mj. programy americké armády FFV (Future Fighting Vehicle) a AMPV (Armored Multi-Purpose Vehicle), z nichž mají vzejít náhrady M2 a M113, a to s pásovými podvozky.

    Připomeňme, že také v Armádě ČR se mluvilo o možném vyřazení vozidel řady BMP bez pásové náhrady s tím, že by jejich roli mohly zastat dodatečně pořízené Pandury. Soudobé akviziční plány však (naštěstí) předpokládají, že se pásová bojová vozidla budou nadále provozovat, ačkoliv dosud není zcela jisté, zda se zvolí cesta komplexní modernizace stávajících BMP-1/2, nebo zda se koupí obrněnce úplně nové.

    V druhém případě se o kontrakt hodlají ucházet přinejmenším dva z dnešních špičkových typů, z nichž prvním je původně rakousko-španělský ASCOD, který dnes patří do portfolia značky General Dynamics a je nabízen v kooperaci s konsorciem Czechoslovak Group, a druhým uchazečem bude CV90 od značky BAE Systems, která spolupracuje s českou firmou VOP.

    Není ovšem vyloučena ani účast dalších, např. vozidla Puma od německých korporací KMW a Rheinmetall, ale hovoří se i o vyvíjeném polském typu Borsuk. Ten však asi nemá velké šance kvůli faktoru času, jelikož prototyp má vzniknout do roku 2019, ale tehdy by již Armáda ČR chtěla podepsat smlouvu na dodávky vozidel a zřejmě bude preferovat službou prověřený typ, což opět svědčí ve prospěch výběru mezi obrněnci CV90 a ASCOD.

    Kromě technických parametrů však bude nepochybně hrát nemalou úlohu cena a možné uplatnění pro český průmysl. První nové obrněnce se mají u českých mechanizovaných jednotek objevit v roce 2025.

    Lukáš Visingr
    autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24.

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media