Koneckonců ani význam zabití bin Ládina nemá smysl přeceňovat. „Bez spojení není velení,“ tvrdí klasická vojenská poučka – přičemž tento terorista dožil svůj život v domě bez přístupu k telefonu či internetu. Zabití Usámy bin Ládina tak bylo pro Západ nesporně symbolickým bodem, ale na úpadku al-Káidy se podepsalo pramálo. Její mozek a současný vůdce Ajmán Zavahrí je totiž stále naživu a ani to nedokázalo zabránit poklesu významu jeho sítě na úkor Daeshe.
Zdá se tedy, že ani zabíjení vůdců a ikon nestačí – zničit je třeba myšlenku. A právě v tom, co je hlavním „narativem“ se obě organizace významně liší minimálně v následujících třech rovinách, které poměrně dobře shrnul americký autor William McCants v knize ISIS Apocalypse.
- Chalífát hned spíše než později
- Raději být nenáviděn, než se snažit získat „hearts and minds“
- Apokalypsa přijde dříve spíše než později.
Pomineme-li třetí bod, který má své kořeny spíše v teologické rovině, zbylé dva mají celou řadu konkrétních implikací pro boj s terorismem v jeho současné podobě, přičemž se zdá, že ne všechny byly západními politickými a vojenskými elitami prozatím správně pochopeny.
„Mať svoj stát znamená život“
Parafráze výroku představitele tzv. „Slovenského štátu“ Alexandra Macha paradoxně velmi dobře odpovídá i jednomu z pilířů úspěchu tzv. „Islámského státu“. Odhodlání a schopnost obsadit a držet území a vyhlásit na něm chalífát odlišuje Daesh od al-Káidy na první pohled. Kromě symbolické roviny a teologického přesahu tento krok má ale celou řadu praktických konotací. V prvé řadě umožnuje této organizaci využívat ke svému financování místních zdrojů – ať už se jedná o těžbu ropy nebo výběr daní. Tím se Daesh podařilo odstranit závislost na zahraničních sponzorech, která charakterizovala al-Káidu. Toky financí totiž byly především pro USA prvním cílem, na něž se v boji proti terorismu zaměřily, a poměrně úspěšně tím limitovaly schopnosti bin Ládinovi organizace.
Náboženství na druhé kolejiIdeální řešení našlo vedení Daesh v zahraničních bojovnících. Mnoho z nich sice uvěřilo poselství o blížící se apokalypse a příchodu islámského spasitele. Tuto motivaci ale nemá smysl přeceňovat - zatímco třeba u al-Káidy byla náboženská motivace zásadní. |
Daesh jako aktér, který je schopen držet souvislé území přirozeně pro Západ představuje obrovskou hrozbu a konsekventně islamistům přináší nezanedbatelnou prestiž. Představuje totiž pokus změnit nejen uznávané hranice, ale i podstatu mezinárodního uspořádání, které obojí na Blízkém východě nese pečeť evropského dědictví a velmocenských tradic.
Varovným signálem pro Evropu by ale mělo být to, že žádný ze sousedů Daeshe nemá jeho zničení jako svou prioritu. Přes obrovské úsilí vložené Západem do podpory Kurdů ani oni nechtějí jej zničit – jde jim spíše o vlastní stát. Boj proti Daesh je pouze jakýmsi druhem emancipačního hnutí a lze argumentovat tím, že bez islamistů by nebyl (a zatím stále není) Kurdistán.
Náš spojenec v NATO – Turecko – od kterého bychom intenzivní boj proti Daesh očekávali se stejným zápalem, s jakým NATO bojovalo proti al-Káidě celou dekádu v Afghánistánu, tuto roli neplní. Neplní ji natolik významně, že dokonce americký viceprezident Joe Biden v červenci 2015 vystoupil s důkazy o napojení Ankary na Daesh. Pak zbývá celá řada dalších aktérů, z nichž nejvýznamnější Saudská Arábie mnohem více akcentuje hrozbu Íránu a soustředí se na situaci v Jemenu, kde je přítomnost této organizace marginální.
Držba území ale pro Daesh představuje také nevítanou zátěž v podobě nutnosti je spravovat a bránit, k čemuž se ukazuje jako problematické používat místní obyvatele. Ti totiž disponují celou řadou osobních a příbuzenských vazeb, které jim z pohledu islamistů „svazují ruce“. Ideální řešení našlo vedení Daesh v zahraničních bojovnících. Mnoho z nich sice uvěřilo poselství o blížící se apokalypse a příchodu islámského spasitele. Tuto motivaci ale nemá smysl přeceňovat - zatímco třeba u al-Káidy byla náboženská motivace zásadní.
Daesh ale takto nefunguje. Typický profil jejich rekrutů především z evropských zemí je velmi odlišný. Lapidárně jej lze shrnout rčením „No job, no education, no girlfriend“. Mnoho z rekrutů má pak také kriminální minulost. Navíc nemusí být tito lidé ani nutně oddáni islámu tak, jako to vyžadoval bin Ládin. Rekruty navíc aj-Káida podrobovala intenzivnímu výcviku včetně ideologické indoktrinace, a to bez poskytnutí moderních vymožeností, na které byli především západní rekruti zvyklí. Daesh jedná přesně opačně.
I v českých médiích se objevil rozhovor s jedním z jeho bojovníků původem z Německa, který po svém návratu na otázku motivace odjezdu na Blízký východ odpověděl, že mu při náboru byl slíben automobil a žena. Náboženský zápal a ideologie islámského státu přitom byla dotyčnému rekrutovi cizí. Podle jeho vlastních slov, kdyby mu totéž nabídl motorkářský gang, tak se přidá k němu. Jenže motorkářské gangy automobily (o ženách ani nemluvě) svým členům přirozeně nenabízejí. Je zcela zjevné, že rozhodující fronta tohoto druhu rekrutace dnes běží nejen prostředkem vyloučených imigrantských čtvrtí – ale běží také skrz kyberprostor.
Útoky bez efektu?Mocenský potenciál Francie ani Belgie útoky Islámského státu ve skutečnosti nijak neutrpěl. Náš pocit, že desítky mrtvých jsou důkazem slabosti Evropy je fakticky nepodložený – pravdivým se stane teprve, pokud tomu obyvatelé těchto zemí začnou věřit. |
Tento příklad nicméně není zdaleka ojedinělý. Apel na materiální a společenské výhody je u Daeshe o mnoho výraznější než u al-Káidy. Umožnuje jej především držba souvislého a poměrně rozsáhlého území, na kterém lze provádět celou řadu ekonomických aktivit a získávat s nimi související proud financí.
Z lidského hlediska je ještě ale horší možnost zotročovat nemuslimské obyvatelstvo dobytých území a poskytovat především ženy bojovníkům jako sexuální otrokyně. Osvobozením území, které Daesh dnes ovládá, tak sice nelze zničit myšlenku, ale jde omezit vstupy, které Daesh umožnily kvantitativně dosáhnout většího rozmachu než al-Káidě. Již dnes se ukazuje, že tato strategie funguje. Odradí od boje pro Daesh materiálně motivované bojovníky - a to by mělo být naším prvním cílem.
„Evropou obchází strašidlo terorismu“
Druhým již zmíněným zásadním faktorem, na němž Islámský stát staví svou existenci, je strach. Paradoxně ale strach nutně nesouvisí s používáním terorismu, protože se zdá, že ten je pro IS pouze jedním z nástrojů - a v současné době čím dál více náhradním „modem operandi“ ve chvíli, kdy organizace ztrácí schopnost bojovat konvenčním způsobem.
Přečtěte si související analýzy na natoaktual.cz: |
Tím se liší od al-Káidy, pro kterou byly teroristické útoky na západní a především vysoce symbolické cíle tím hlavním „denním chlebem“. Cynicky řečeno nikdo z obětí a jejich příbuzných „by si to neměl brát osobně“, protože o jejich zabití al-Káidě příliš nešlo, hlavním bylo doručení poselství. Naopak v případě Daesh lze bohužel konstatovat, že čím více území organizace ztratí, tím více bude hledat náhradní způsoby boje. A to bez velkého důrazu na symboliku a pouze s heslem „zabíjejte nevěřící“.
Je otázkou nakolik takový strach šířící přístup má zamýšlený efekt. Faktem totiž je, že třeba mocenský potenciál Francie ani Belgie útoky Islámského státu ve skutečnosti nijak neutrpěl. Náš pocit, že desítky mrtvých jsou důkazem slabosti Evropy je fakticky nepodložený – pravdivým se stane teprve, pokud tomu obyvatelé těchto zemí začnou věřit. A právě na tento efekt Daesh sází.
Ne náhodou jsou teroristické organizace obvykle popisovány jako „sítě“; anglicky network. Ze západního světa známe ještě jeden typ organizace, který funguje rovněž na sítové struktuře – a to jsou média, v angličtině obvykle známé také jako networks (viz. CNN – Cable News Networks). A stejně jako u médií, i u teroristických sítí je to spektakulárnost, která přitáhne pozornost.
Pomineme-li kvalitně technicky provedenou propagandu, kterou IS produkuje sám (např. Dabiq), závisí jeho schopnost šířit své poselství do značné míry na přístupu do západních médií. A ta bohužel prozatím pokaždé věnují disproporční množství času a prostoru každému teroristickému útoku IS především na evropské půdě. Věnují se ochotně ale také drastickým popravám rukojmí - což jsou v naprosté většině muslimové (upálení jordánského pilota jako typický příklad).
Právě zabíjení muslimů v minulosti sebralo al-Káidě podporu právě mezi její cílovou skupinou sunnitského obyvatelstva. Představitelé Islámského státu ale programově rezignovali na snahu získat podporu sunnitského obyvatelstva a nahradili ji vládou strachu. Proto tedy to, co fungovalo dobře v odebírání podpory al-Káidě, je naopak velmi efektivně využíváno náboráři Daesh k verbování západních džihádistů.
Jejich argument obvykle apeluje neúspěšností vyhlédnutého jedince v osobním či profesním životě a v protikladu k tomu ukazuje, čeho může dosáhnout teroristickým útokem. A je snadné si představit, že schopnost svým činem přivést do ulic přední evropské státníky, dostat se na první stránky novin a vyplnit zpravodajství na několik týdnů, působí na ego mladých, neúspěšných a neintegrovaných mužů z přistěhovaleckých komunit jako magnet.
Přečtěte si další texty Lukáše Dyčky na natoaktual.cz: |
Nelze také pominout, že frustrace, která stála za radikalizací islamistů na Blízkém východě, se Evropě zprostředkovává migrací, a tudíž je jen logické očekávat, že přistěhovalecké komunity v Evropě budou receptivní vůči těm stejným nástrojům, které ve prospěch Daesh fungují i v dnešní Sýrii a Iráku. Slovy sociologa Zygmunta Baumana, problémem dnešní Evropy je oboustranná neochota se integrovat. A to nejen na straně přijímajících společností – ale významně také na straně těch, kteří do nich přicházejí.
Ideálním řešením tedy není propagovat krutost Islámského státu a vsázet na odstrašující efekt. Mnohem účinnější se zdá být ubrat emoční náboj, který našemu zpravodajství o jejich činech dáváme a soustředit se na bezpečnostní a praktickou rovinu. Ukázat občanům, že nabízíme a hledáme řešení a nejen strašíme. Odebráním emocí a důrazem na bezpečnostní akcent navíc fakticky teroristům sebereme možnost dosáhnout nesmrtelnosti jejich odkazu.
Evropa samotná zná skrze řecké dějiny odstrašující příklad nebohého blázna Hérostrata, který roku 356 př. n. l. zapálil chrám bohyně Artemis v Efesu – jen proto, aby jeho jméno vstoupilo do dějin. A jistě nikdo z nás nechce, aby podobným způsobem ještě za dva a půl tisíce let v historických učebnicích naše potomky strašila jména jako Salah Abdeslam nebo Abdelhamid Abaaoud.
Lukáš Dyčka, autor působí v Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií
Jakub Landovský, autor je náměstkem ministra obrany