Není pravděpodobně sporu, že hybatelem konfliktu na Ukrajině je Rusko. V souvislosti s ním ale stojí za to se zbavit až obsesivního nutkání démonizovat chování Kremlu. Razance, s jakou se Rusko vložilo do konfliktu na Ukrajině a rychlost obsazení Krymu, která tak šokovala česká média, byla totiž pouze naplněním ruské vojenské doktríny z roku 2012. Navíc obdobně stejně nečekaně v současnosti začínají i další konflikty a nejde zdaleka o ojedinělou akci. Stačí si vzpomenout, s jakou rychlostí byla rozpoutána válka v Libyi, Mali nebo třeba současný irácký konflikt pod taktovkou ISIL.

Na rozdíl od všech těchto ostatních, které k nám doléhaly pouze prostřednictvím médií a sociálních sítí, má geografická blízkost Ukrajiny potenciál ovlivnit bezpečnostní situaci v České republice mnohem bezprostředněji. Koneckonců i my máme obrazně řečeno "máslo na hlavě". Naše (ne)znalost Ruska totiž zamrzla někde na úrovni výroku Švejkova strážmistra z Putimi: "V Rusku se pije hodně čaje – mají tam také rum?" Přitom všichni by dávno měli vědět, že v Rusku se pije vodka…

Už dávno jsme si měli bez emocí a otevřeně přiznat, že je pryč doba, kdy Rusko bylo jako mocenský aktér odepisováno a stav ruské armády byl odstrašujícím příkladem toho, kam vedou nízké výdaje na obranu. Zimní spánek ruského medvěda za Jelcinovy éry, charakterizovaný potápějícími se jadernými ponorkami, všudypřítomným alkoholem a devastujícím vlivem oligarchů je dávno pryč. Naproti tomu ambiciózní projekt presidenta Putina na výstavbu moderních ozbrojených sil nabývá čím dál tím reálnější podoby. Jakkoli mohou být současné ohromující výkony celého mocenského aparátu řízeného z Kremlu šokem pro veřejnost, odborník si musí čestně přiznat, že jsme se nechali ukolébat Ruskem spolupracujícím s NATO, nebyli jsme dostatečně pozorní a předvídaví a nevěřili jsme možnému návratu Ruska mezi globální velmoci.

Pozitivní zprávou ale je, že není lepšího učitele, než je kvalitní protivník (záměrně se vyhýbáme slovu nepřítel) a levnější je poučit se z chyb někoho jiného než z těch vlastních. Z tohoto pohledu má ruská strategie bezesporu čím zaujmout. Z vojenského hlediska použilo Rusko několik vzájemně propojených přístupů s rozdílnou mírou implikací pro ozbrojené síly České republiky.

Zaprvé jde o "doktrinální unilateralismus", kdy pro Moskvu je úspěšné použití síly dostatečným legitimizačním faktorem. Zadruhé se jedná o "legalismus á la Putin", kdy každý krok Ruska (především připojení Krymu) byl podložen legislativním aktem. A to včetně referenda obyvatel konkrétních oblastí o vyhlášení samostatnosti či připojení k Rusku. Nicméně třetím, a pro resort obrany nejrelevantnějším trendem, je nepřímé použití síly.

Na obsazení Krymu se totiž dle prohlášení ruských oficiálních míst podílely pouze jednotky místní domobrany. Množství ruských vojáků zde navíc nikdy nepřesáhlo počty stanovené ukrajinsko-ruskou smlouvou o pronájmu Sevastopolu. Totéž platí i pro východní Ukrajinu, kde opět oficiálně operují pouze místní separatisté. Bez ohledu na jejich původ, financování, legitimitu nebo legalitu, mají tyto skupiny dobrovolníků některé vojenské schopnosti plně srovnatelné s řadovými armádami.

Jejich hrozba tak v případě Ukrajiny dosáhla rozsahu nezvládnutelného silami nevojenských bezpečnostních složek (policie). Nepřímé použití síly ovšem zahrnuje i nasazení celé škály nástrojů strategické komunikace – tedy například psychologický nátlak či podsouvání pečlivě zvolených informací, které mají protivníka přimět k chybným krokům. Neustálé poplašné zprávy o stahování a opětovném přisunování ruských sil k hranici s Ukrajinou, nebo přelety jeho strategických bombardérů až k hranicím s Nizozemím, slouží jako ukázkový příklad.

Vyvstává tak otázka, zda by na tento přístup dokázaly reagovat členské země NATO v případě, že by cílem byla jedna z nich. Koneckonců Lotyšsko či Estonsko se přímo nabízejí. První problém, který je nutno zvážit, je definice stěžejního článku č. 5 Severoatlantické smlouvy. Ten říká, že: "Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem". Ani v jednom případě však Rusko nevyužilo přímý ozbrojený útok, ale přístup založený na nevojenském napadení. Může však být článek 5 aktivován, pokud nedojde k přímému ozbrojenému útoku? Ačkoliv je situace typu nevojenské anexe Krymu prezentována jednou stranou konfliktu jako uplatnění práva na sebeurčení, což je maximálně záležitost vnitřní bezpečnosti, konečným důsledkem je obsazení části cizího území. A to už nesporně záležitost související s obranou a tím i funkcí armády postižené země je.

Nicméně právě vnitřní role ozbrojených sil zemí NATO je obvykle silně omezena a je zpravidla zaměřena na pouze asistenci ostatním bezpečnostním složkám státu, což staví armádu do pasivní role. V situaci, kdy policie kvůli slabosti plynoucí z nedostatečné výzbroje či výcviku (nebo nedostatku loajality ke svému státu) nedovede na podobné nevojenské napadení reagovat, se stát stává zcela bezzubým. Podobný problém řeší i jiné členské země NATO a jedním z možných způsobů nápravy tohoto nedostatku je společné využívání schopností armády, policie a případně i dalších organizací v reakci na nevojenské (ale ozbrojené) napadení velkého rozsahu, koordinované ideálně předurčeným operačním velitelstvím OS daného státu. V podmínkách ČR známý a zavedený IZS nebo v duchu Zákona 219 legislativně schválené posílení policie ČR není dle našeho názoru možno použít. Ani v jednom případě se totiž nepředpokládá rozhodující a řídící úloha OS ČR, které však jako jediné disponují připravenými silami, prostředky a schopnostmi pro vedení ozbrojeného střetu.

Při případném formulování takovéto nové vnitřní role našich OS se rozhodně máme o co opřít. V praxi by nastavení potřebných vztahů neznamenalo nic jiného, než přípravu na vedení společných operací tak, jak to známe z např. z Afghánistánu. K dosažení nejvyšší možné efektivity takového systému je však žádoucí harmonizovat systém rozvoje schopností všech zúčastněných složek, například po funkčních oblastech DOTMLPFI (Doctrine, Organisation, Materiel, Leadership, Personnel, Facility, Interoperability), s důrazem právě na jejich vzájemnou interoperabilitu a maximální efektivitu využití síly.

Přestože internetem kolují recesistické články ukazující početné ruské obyvatelstvo Karlových Varů demonstrujících za odtržení lázeňské kolonády od České republiky, je jasné, že separatistické tendence se nás bezprostředně netýkají. Vážně se zamyslet nad našimi operacemi v právě v kyberprostoru je ale potřeba. Ač se to totiž nezdá, Česká republika je masivnímu nepřímému použití síly vystavena dennodenně v různých internetových diskusích. Celá řada jejich účastníků totiž překvapivě projevuje až uniformní souhlas s proruskými argumenty. Ty sice jsou bezesporu v české společnosti tradičně přítomny, ale jejich četnost v našem virtuálním prostoru je zarážející.

Existují oprávněné důvody předpokládat, že celá řada těch, který zastupují "hlas lidu" je pouze účastníky dobře řízeného divadla. Podle spolehlivých informací se navíc sdružují okolo tří až čtyř center, z nichž některá jsou prokazatelně placena ze zahraničí. Ačkoliv tedy "zelené mužíčky" u nás nepotkáme, sestřelovat civilní letadla zde snad také nikdo nebude – působení cizí propagandy na naše "srdce a mysl" jsme se vyhnout nedovedli. Proto mechanizmus společné obrany NATO bude muset tuto situaci kategorizovat s cílem připravit případnou reakci. A je bez pochyb, že povinností bude "přispět s naší troškou do mlýna".

Po dlouhé době se u nás "díky Ukrajině" opět veřejně skloňuje výraz "neexistence varovací doby". Zůstává sice pravdou, že vypuknutí globálního konfliktu je nepravděpodobné a předvídatelné dlouho dopředu, pro regionální a lokální konflikty to (nejen po zkušenostech z Ukrajiny) už ale platit nemusí. Rychlá eskalace takových konfliktů nedává ozbrojeným silám dostatek času na přípravu – např. na docvičení potřebných záloh, doplnění zásob, techniky a zbraní. Pro bránící se stát tedy platí, že jeho ozbrojené síly (zpravidla na mírových počtech) musí být schopny čelit útoku jen s tím, co mají aktuálně k dispozici.

A právě absence varovací doby popírá smysl dalšího dosud uplatňovaného principu, tzv. "odložené potřeby". Původně se jedná o termín, který jsme si "vypůjčili" z mobilizačních plánů a který se vztahuje na věcné prostředky pro rozvinování armády na válečné počty. Z důvodu nedostatku finančních zdrojů alokovaných minulými vládami na obranu, a tedy nutnosti odkládat nezbytné nákupy v čase, byl použit i na mírovou strukturu našich OS. V důsledku toho nám tak dnes chybějí zásoby munice a náhradních dílů, část zbraňových systémů je zastaralá. Řešení je nasnadě – navýšení prostředků na obranu a přijetí novelizace branné legislativy.

Z pohledu laika řešení zdánlivě jednoduché, z pohledu profesionála velmi složitý proces, navíc s diskutabilním výsledkem. Nejde totiž zdaleka vůbec jen o prosté skokové navýšení financí. Neméně důležitou roli hraje dlouhodobá názorová stabilita našich politiků na problematiku obranyschopnosti země, schopnost spolupráce všech vládních i nevládních politických stran a hnutí při vytvářejí koncepční bezpečnostní a zahraniční politiky atd. – jinými slovy jde o změnu politické kultury v ČR. Zde nás čeká ještě hodně práce. Otázka navýšení výdajů je však akutnější, než kdy jindy.

Koneckonců nechceme-li na summit ve Walesu v září přijet jako chudý příbuzný, nic jiného nám nezbývá.

Lukáš Dyčka, Fabián Baxa, František Mičánek
autoři jsou pracovníky Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany