Po velvyslanci Jiřím Šedivém, který na konci uplynulé dekády působil jako náměstek generálního tajemníka NATO, tak bude další Čech působit ve vrcholné pozici Severoatlantické aliance. To v roce 15. výročí členství pro Českou republiku není špatné vysvědčení.

Položme si však trochu provokativní, ale přesto zásadní otázku, zda jsou tyto úspěchy výsledkem dobře fungujícího českého bezpečnostního systému, anebo naopak individuálním úspěchem výjimečných jedinců, které český systém pouze podpořil.

Po zvolení současného náčelníka Generálního štábu AČR do funkce předsedy Vojenského výboru NATO dostává více než kdy jindy generál Pavel možnost vyjádřit se v médiích k nejrůznějším otázkám obrany a bezpečnosti. A je bezpochyby logické, že se novináři zajímají o osobu, která se dostává do nejvyšší vojenské funkce v Alianci. Širší implikace toho, v čem funkce předsedy Vojenského výboru spočívá a do jaké míry může ovlivňovat chod vojenské části Aliance, jdou ale dále než jen k vyjádřením v médiích.

Pro stručnou rekapitulaci je Vojenský výbor NATO nejvyšším poradním orgánem Severoatlantické rady (NAC) pro otázky strategicko-vojenského charakteru, přičemž je složen z náčelníků generálních štábů armád jednotlivých členských zemí. Jejich zasedání probíhají podle potřeby zhruba třikrát za rok. Řešení veškerých aktuálních problémů, pro něž NAC požaduje stanovisko, leží na bedrech tzv. vojenských představitelů (MILREP), kteří jsou jakousi "prodlouženou ruku" svých náčelníků generálních štábů. Ti pak zasedají na velitelství NATO v Bruselu minimálně jednou týdně. Generál Pavel tedy bude tou autoritou, která bude předsedat Vojenskému výboru v obou jeho formátech: jak výboru ve složení z náčelníků generálních štábů, tak i ve složení z vojenských představitelů.

Především vojenská volba?

Široké debaty vyvolala také samotná volba. Hlavně zaujala jistota, s jakou k jejímu výsledku přistupovala domácí politická reprezentace. Je pravda, že generál Pavel měl šanci být prvním předsedou Vojenského výboru z nových členských států Aliance. Nesporně mu velmi pomohlo, že se o tento post neucházel polský kandidát a Varšava vsadila vše na prosazení Donalda Tuska v Evropské unii.

Samotný mechanismus volby ale ani tak nezaručoval žádný předem daný výsledek. Volba je totiž tajná a po jejím skončení se hlasy počítají jen do chvíle, kdy jeden z kandidátů získá nadpoloviční počet hlasů – v tomto případě tedy nutných 15. Z principu tak není zřejmé nejen, jak kdo hlasoval, ale ani jaké bylo skutečné skóre. Úvahy o tom, že byl generál Pavel zvolen poměrem 20:8 je potřeba chápat spíše jako spekulace. Je tedy více než pravděpodobné, že jednotliví náčelníci generálních štábů nehlasovali podle politických směrnic, ale skutečně podle okřídlené fráze "dle svého nejlepšího vědomí a svědomí".

O to více je však vítězství generála Pavla důkazem jeho vlastní prestiže a vojenského vystupování. Roli jistě hraje i pozitivní zkušenost spojenců s naší armádou. Z debat uvnitř výboru je naopak možno předpokládat, že skutečný vliv politické reprezentace skončil fakticky ve chvíli nominace generála Pavla na tento post. S trochou škodolibosti můžeme konstatovat, že v případě, že by se jednalo o politickou funkci a kandidáta, skončily by případné aspirace České republiky neúspěchem.

Limity významu předsedy Vojenského výboru

Klíčová role, jíž se budoucí předseda Vojenského výboru NATO bude muset zhostit, je hledání a tvorba konsensuálního stanoviska a doporučení pro Severoatlantickou radu na základě jednotlivých národních pozic. Tato dosti zjednodušená formulace však v sobě skrývá řadu netušených problémů, uvědomíme-li si, že v názorovém spektru všech 28 členských zemí NATO. Nezřídka vznikají situace, kdy se pozice jednotlivých zemí diametrálně liší a kdy si jednotlivé země tvrdě a nekompromisně stojí za svým.

Hledání shody mezi 28 zeměmi jistě není snadným úkolem. Vše ještě komplikuje fakt, že do práce Vojenského výboru vstupuje standardně i nestandardně řada aliančních subjektů, a především vztah s oběma strategickými velitelstvími NATO – pro operace (ACO) a pro transformaci (ACT). Těm totiž generál Pavel nebude velitelsky nadřízen.

Nicméně, přes všechna úskalí, která s sebou nese proces hledání společného konsenzu v mnohonárodním prostředí, nebude toto nejcitlivějším úkolem, který na sebe generál Pavel přebírá. V kontextu názorů, jež v poslední době komunikoval v médiích, dominuje jeho snaha nazývat věci pravými jmény bez ohledu na to, zda vyznívají politicky korektně či ne. Ostatně, v případě generála Pavla se nejedná se o něco, co by vyvstalo až s jeho jmenováním do nové funkce. Kupříkladu jeho otevřené názory, týkající se neustálého snižování rozpočtu na obranu a vztahu politické reprezentace k otázkám zajištění bezpečnosti jsou dostatečně známé. A vzhledem ke skutečnosti, že s podobnými problémy se nepotýkají jen ozbrojené síly České republiky, ale i mnoho dalších zemí, odmítá onu zásadu politické korektnosti stále více aliančních generálů.

Ze slov generála Pavla lze tedy vycítit podporu jeho aliančních partnerů a odhodlání, že pokud má zadání politiků přesahovat reálné možnosti ozbrojených sil, pak nebude on a de facto i celý Vojenský výbor váhat a obrátí na Severoatlantickou radu s tím, že o zadání je potřeba jednat a případně je i revidovat. Není pochyb o tom, že takto neotřelý a politicky nekorektní přístup si získá sympatie především u vojenské veřejnosti jak doma, tak i v jiných aliančních zemích.

Autoři tohoto textu ale nechtějí skládat oslavnou ódu. Otázkou totiž zůstává, do jaké míry se tento ambiciózní přístup podaří naplnit. A konkrétně schopnost přejít od slov k činům může na alianční úrovni představovat právě pro generála Pavla velký oříšek. Jednotliví vojenští představitelé ve Vojenském výboru navíc nepracují izolovaně, nýbrž jsou ve velice úzké interakci s politickým vedením, a to jak v rámci svých národních delegací v NATO, tak i v rámci svých rezortů obrany. Jinými slovy vojenský představitel dané země je limitován ve svých stanoviscích doporučeními svého národního velvyslance v Severoatlantické radě. A samozřejmě i obsah instrukcí pro jednání, které přichází z velení ozbrojených sil, je nezřídka ovlivňován politickým vedením resortu.

Klíčová otázka tedy zní, zda jednotliví vojenští představitelé budou mít dostatečný manévrovací prostor k tomu, aby na půdě vojenského výboru komunikovali svá stanoviska, která budou skutečně jen ryzí vojensko-odbornou esencí bez národního politického zatížení. V praktické rovině tak bude především zajímavé sledovat, jak se generál Pavel vyrovná s ryze politickým tlakem na vytvoření tzv. "Sil okamžité reakce". Bude to totiž právě on, na kom bude ležet břímě hledání vojensko-strategického rámce pro uvedení dané iniciativy do života. A možná by nebylo špatné už teď mu ulehčit úlohu a konstatovat, že tak, jak to bylo koncipováno ve Walesu, bude jen těžko fungovat – i s odkazem na problémové koncepty NRF a EU BG a zkostnatělý systém financování obdobných aktivit v rámci NATO. Zkouškou opravdové "politické nekorektnosti" Petra Pavla bude tento problém narovinu pojmenovat.

Nevděčná pozice mezi NATO a EU

V návaznosti na výše uvedené není bez zajímavosti i další myšlenka generála Pavla, podle níž byla Aliance vytvořena k tomu, aby vyhrála válku, či aby se ubránila agresi. Není tedy určena k obnově rozvrácených zemí. Tuto úlohu by měly plnit jiné mezinárodní organizace, jako je např. OSN, OBSE nebo EU. A není bez zajímavosti, že právě komplementarita mezi Aliancí a EU byla mnohokráte diskutována, přičemž skutečný posun je minimální a čeká nás ještě mnoho výzev.

Nelze předpokládat, že by Vojenský výbor NATO s novým vedením na této skutečnosti něco zásadním způsobem změnil. Nicméně existuje zde jistá možnost k iniciování určitých pozitivních změn: EU, v rámci struktur společné zahraniční a bezpečnostní politiky, disponuje, mimo jiné, i vojenským výborem. Není jistě bez zajímavosti, že složení obou výborů, respektive jejich obsazení vojenskými představiteli členských zemí, je mnohdy identické pro NATO a EU. I Česká republika má pouze jednoho vojenského představitele v obou výborech.

Pravda, oba vojenské výbory řeší obdobnou problematiku, přičemž početné rozdíly plynou z jiného politického zadání. Avšak oba výbory se pravidelně schází ke společným jednáním. A zde nastává určitá možnost přispět k posílení komplementarity obou organizací, což ve svém důsledku může v nemalé míře přispět ke snížení duplicit v oblasti obrany a bezpečnosti mezi NATO a EU, a tím pádem i ke snížení vynakládaných finančních prostředků.

Právě zde může generál Pavel sehrát významnou úlohu, především proto, že prostředí unijní Společné zahraniční a bezpečnostní politiky je mu důvěrně známé z dob českého předsednictví v EU v roce 2009, kdy zastával funkci zástupce vojenského představitele.

Ostatně Česká republika si právě v období svého předsednictví v EU stanovila jako jednu z hlavních priorit upevnění transatlantické vazby a posílení vzájemné spolupráce mezi NATO a EU. Bohužel, tento cíl nezaznamenal během předsednictví významnějšího naplnění. Nyní generál Pavel může na toto období navázat a pokusit rozdělanou práci dotáhnout do konce.

Lukáš Dyčka, plk. gšt. Zdeněk Petráš 
autoři jsou pracovníky Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany