Čínský zbrojní průmysl: technologická a komerční expanze

16. ledna 2017  9:18
Lukáš Visingr
V prvním týdnu listopadu 2016 se v čínském městě Zhuhai uskutečnil další ročník leteckého a zbrojního veletrhu Air Show China. Zbrojní průmysl „Říše Středu“ představil mnoho novinek a navzdory faktu, že mnohé (opět) reprezentují více či méně zjevné kopie zahraničních zbraní, nelze popírat, že Čína skutečně zaznamenává značný technický pokrok. To dokazuje i fakt, že se čínské vojenské technice stále víc daří i na světovém trhu, kde začíná vážně konkurovat jak Rusku, tak i západním státům.  
Čínský letoun J-20 | foto: Alert5

Proměny vztahů se SSSR a USA

Čínská lidová republika byla vyhlášena 1. října 1949, kdy tamní komunisté vyhráli nad vojsky nacionalistů. ČLR se orientovala na spolupráci se sovětským blokem, avšak již v 50. letech se mezi oběma komunistickými mocnostmi rýsovaly spory, byť tehdy ještě většinou nepronikaly na veřejnost. Zlom přišel roku 1960, kdy se Moskva a Peking definitivně rozešly.

Přečtěte si související texty na natoaktual.cz:

Následovala éra napjatých vztahů, která dostoupila vrcholu v roce 1969, kdy se oba státy střetly v krátkém, avšak intenzivním pohraničním konfliktu. Ještě před touto roztržkou ale SSSR zásadně přispěl ke zrození čínského zbrojního průmyslu, protože pomohl vybudovat základy a poskytl licence na mnoho zbraní od pušek AK-47 přes tank T-54 a letadla značky MiG až po ponorky. Po oné roztržce ale byla Čína odkázána víceméně sama na sebe a věnovala se převážně vylepšování a kombinování technologií ze „sovětských časů“.

Vznikaly však již také první domácí projekty, přestože jen málo z nich vedlo k úspěchu. Další veliký zlom se dostavil v roce 1979, kdy svou politiku vůči ČLR kompletně zrevidovaly USA, jež hledaly způsob, jak zamezit expanzi moci Moskvy. Cestou se stalo sbližování Západu s Čínou, která tedy v 80. letech zahájila „otevírání se světu“, což jí umožnilo importovat západní vojenské technologie, zejména z USA, Francie, Velké Británie a v neposlední řadě z Izraele.

Díky nim prodělaly upgrade již existující zbraně, začala se rodit nová generace čínské vojenské techniky a rychle rostl i export. Mezi významné zákazníky patřily především země v Asii a Africe, mj. KLDR, Bangladéš, Pákistán, Írán, Irák, Egypt, Súdán, Tanzanie, Zair či Zimbabwe. Na konci 80. let tak již mohla Čína hovořit o tom, že také díky exportu zbraní disponuje „sítí“ klientských států.

Peking jako největší „kopírovač“

S kolapsem SSSR a koncem studené války se dostavily dramatické změny i pro čínský zbrojní průmysl. Nové politické vedení Ruské federace se pragmaticky rozhodlo ukončit vleklý spor a navázat s ČLR užší vztahy. Obě mocnosti se prostě vzájemně potřebovaly, zejména z hlediska ekonomiky, protože expandující Čína toužila po surovinách, kdežto Rusko nabízelo lákavý trh pro levné čínské zboží a současně zdroj vojenských technologií.

Ruský zbrojní export do Číny prudce rostl a ČLR se stala (po Indii) druhým největším odběratelem ruských zbraní; dokonce byly i roky, kdy zaujímala první místo. Obchody, jež Moskvě finančně zajisté velmi pomohly, však v sobě ukrývaly i past, která se plně projevila až na přelomu století. Čína se totiž ukázala být zdatným „kopírovačem“ snad všeho, k čemu se dostala, a tudíž na trh brzy zamířily čínské kopie ruských zbraní, jejichž nízké ceny vyplývaly i z malých vývojových nákladů. Nebyly to ale zdaleka jen ruské výrobky, které začala Čína hromadně duplikovat, protože shodný postup zvolila také vůči spoustě západní techniky.

Ruské zbraně made in China

Obchody, jež Moskvě finančně zajisté velmi pomohly, však v sobě ukrývaly i past, která se plně projevila až na přelomu století. Čína se totiž ukázala být zdatným „kopírovačem“ snad všeho, k čemu se dostala, a tudíž na trh brzy zamířily čínské kopie ruských zbraní, jejichž nízké ceny vyplývaly i z malých vývojových nákladů.

Na tomto místě se dá podotknout, že konfuciánská kultura v podstatě nezná koncept duševního vlastnictví a autorských práv, takže Čína ze svého pohledu vlastně nedělá něco „špatného“. Kromě nelicenčního kopírování techniky, jež byla do ČLR exportována, je dobře známým faktem rovněž rozsáhlá průmyslová špionáž, kterou Čína provozuje s cílem získat moderní technologie, a to zejména v USA, v menší míře též v Rusku.

Kromě toho se ale začaly rodit i skutečně domácí konstrukce zbraní, ačkoli jsou většinou stále hodně ovlivněné zahraničními vzory. Bez ohledu na původ technologií ovšem platí, že narůstá i komerční expanze, tedy export čínské vojenské techniky.

Struktura a fungování průmyslu

Současný čínský zbrojní průmysl má trochu nepřehlednou strukturu, což ostatně souvisí s tím, jak funguje dnešní ČLR jako celek. Navzdory všeobecně rozšířené představě totiž určitě nejde o neomezenou diktaturu partajních špiček, protože kromě Komunistické strany Číny má velmi silnou politickou funkci také armáda. Hlavním úkolem každého stranického vedení je získat si podporu generality; připomeňme, že v březnu 2012 došlo v Pekingu k pokusu o puč, který byl proveden částí policejních složek a při kterém bylo pragmatické křídlo KS Číny „zachráněno“ de facto jen díky tomu, že se proti převratu rázně postavila armáda.

Generálům je proto hodně zavázán i nynější prezident Si Ťin-pching, což bylo demonstrováno mj. na vojenské přehlídce, která se konala 3. září 2015. Čínská armáda má i značný podíl v ekonomice a ví se, že některé ze „státních“ podniků jsou fakticky řízeny vojskem; mezi zbrojovkami se to týká například značky Poly Technologies.

Kromě toho platí, že v Číně si postupně vybudovali velkou moc i zástupci různých provincií, což se odráží i v tiché rivalitě ve zbrojařství, protože v řadě sektorů je zcela zjevné soupeření na regionální bázi, které je někdy patrné i v názvech. Například většina produkce zbraní na severu Číny patří pod korporaci NORINCO (North Industries Corporation), zatímco ty na jihu spravuje vesměs CSCG (China South Industries Group Corporation). Analogicky se dělí i stavba lodí (loděnice CSIC a CSSC) a v leteckém průmyslu tradičně soutěží dvě značky, a to „severovýchodní“ Shenyang a „jihozápadní“ Chengdu. Z dalších zbrojovek lze zmínit mj. výrobce řízených raket či bezpilotních letadel CASC.

Vývoz obrněnců a řízených raket

Čína se dnes řadí do nepočetné skupiny států, jež dokážou (více či méně) samostatně vyvíjet a vyrábět prakticky všechny kategorie vojenské techniky od ručních zbraní po velké lodě. Nemá asi přílišný smysl vyjmenovávat jednotlivé typy či kategorie produktů, avšak jako příklady lze uvést alespoň některé, které jsou z různých důvodů zajímavé.

Průnik na Západ

Ostatně Čína již přímo konkuruje i Západu, protože se snaží o úspěch i tam, kam jinak míří spíše západní zbraně; objevily se zprávy o přípravě kontraktu s Irákem a Číňané zkoušeli oslovit (vedle Turecka) i další země NATO, mimo jiné Bulharsko.

V pozemní technice slavila Čína velké úspěchy s tanky a obrněnými transportéry, na které dnes hodlá navázat s novou generací obrněnců. Např. tank VT4 se v čínských médiích popisuje coby levnější alternativa k ruskému typu T-14 Armata a již získal první objednávku z Thajska. Řada států třetího světa zakoupila i čínské obrněné automobily (jako VN4), kolové stíhače tanků (zejména WMA301 Assaulter) a samohybná děla (např. houfnici PLZ-45). Značných úspěchů dosáhly také nejrůznější systémy řízených střel, mj. protilodní (řada C) a protivzdušné.

Stojí za zmínku, že protivzdušný systém dlouhého dosahu FT-2000 (exportní varianta komplexu HQ-9) si v konkurenci západních typů zvolilo Turecko, což celkem logicky vyvolalo negativní odezvu NATO (a výběrové řízení pak bylo zrušeno). Nebyl by to ale určitě první případ raketové technologie, která by si našla cestu z ČLR do Turecka, které provozuje mj. raketomety T-300 (založené na čínském typu WS-1B) nebo balistické střely J-600T Yildirim, vzniklé s čínskou asistencí.

Ostatně na vývoz čínských raket směřuje kritika velmi často; čínské balistické rakety středního doletu DF-3A (a patrně už i novější střely DF-21) si pořídila Saúdská Arábie a čínský vliv lze vystopovat i do raketového programu v Pákistánu, možná také v Íránu a KLDR.

Technika letectva a námořnictva

Na předchozí úspěchy hodlá ČLR navazovat i v oblasti bojových letounů, protože v řadě zemí létají např. její stíhačky J-7 (kopie MiG-21) a útočné stroje Q-5 (derivát MiG-19). V současné době Čína nabízí mj. stíhací stroj J-10 Firebird, jenž využívá technologie izraelského projektu Lavi, a spolu s Pákistánem propaguje menší letadlo FC-1 čili JF-17 Thunder. Do nabídky brzy přibude také letoun 5. generace FC-31, kdežto s vývozem velké „neviditelné“ stíhačky J-20 se zatím patrně nepočítá.

Čína dodává také širokou škálu dopravních a cvičných strojů a různých vrtulníků (včetně bitevního Z-10). Velice silnou pozici získala Čína za poslední roky v oblasti bezpilotních letadel, kde produkuje i řadu bojových strojů, mj. CASC CH-4 nebo AVIC Wing Loong, které dosáhly zajímavých exportních úspěchů hlavně v arabském a africkém světě.

Dodavatel pro všechny

Čína nabízí techniku jak poměrně vyspělou, tak i spíš zastaralou, ale za takřka diskontní ceny, a tudíž dokáže uspokojit nejrůznější zájemce. Jak se asi dá očekávat, Peking svůj zbrojní export nijak neváže na politiku a nehodnotí to, jak se u zákazníka dodržují lidská práva.

Už se objevila prognóza, že se ČLR může záhy stát největším exportérem vyzbrojených dronů na světě, zejména pokud západní země svůj export omezí podle iniciativy Baracka Obamy (dá se ovšem předpokládat, že tu nový prezident Trump zastaví). Čína expanduje i v sektoru loďstva a nabízí řadu hladinových lodí i ponorek, byť v oboru velkých válečných plavidel zatím nemá tak silnou pozici jako tradiční dodavatelé. Již prodala do zahraničí fregaty a nedávno dosáhla i zajímavých úspěchů s exportem ponorek do Pákistánu a Bangladéše.

Pro domácí námořnictvo pak loděnice pozoruhodným tempem staví zejména vyspělé raketové torpédoborce, kterých je v provozu již okolo třiceti kusů, což řadí čínskou flotilu na jedno z čelních míst. Určitě velkou výzvu reprezentuje už probíhající stavba vlastní letadlové lodě, jež vypadá jako kopie plavidla Liaoning, tedy původně sovětského nosiče Varjag.

Oportunistická exportní politika

Vedle spektra nabízených výrobků se rozšiřuje i seznam importérů, jelikož Číně se hodně daří v získávání odběratelů hlavně v jihovýchodní Asii, arabském světě, Africe a Jižní Americe. Je příznačné, že se obvykle jedná o státy, které nepatří mezi vzory demokracie, popř. jde o země, jejichž ekonomika se netěší nejlepší kondici. Čína nabízí techniku jak poměrně vyspělou, tak i spíš zastaralou, ale za takřka diskontní ceny, a tudíž dokáže uspokojit nejrůznější zájemce. Jak se asi dá očekávat, Peking svůj zbrojní export nijak neváže na politiku a nehodnotí to, jak se u zákazníka dodržují lidská práva.

Další texty Lukáše Visingra na natoaktual.cz:

Podobně jako Rusko postupuje i ČLR ryze pragmaticky, dalo by se říci snad i oportunisticky, protože za zbraně požaduje jen spolehlivé placení, popř. jinou protihodnotu, nejčastěji koncese pro těžbu nerostných surovin, což je oblíbenou praxí zejména v chudých státech Afriky. Už řadu let se říká, že Čína provádí „neo-kolonialismus“, resp. bere tyto země coby zdroj levných surovin a odbytiště svých výrobků. Na začátku se čínský průnik do Afriky těšil u obyvatelstva spíše pozitivním reakcím, jelikož „žlutí“ byli vnímáni jako lepší alternativa než „bílí“ (ať už Američané, Evropané nebo Rusové), postupně se ovšem dostavila deziluze z čínských metod.

Také řada asijských zemí pokládá Čínu za stále větší hrozbu, a tak raději navazují kooperaci s dříve velmi nenáviděným Japonskem. Navzdory tomu však čínský zbrojní export stále expanduje. ČLR mezi roky 2010 a 2015 zdvojnásobila objem kontraktů se zahraničím a dnes v žebříčku patří na třetí pozici po USA a Rusku. Trojici největších dovozců čínské techniky tvoří Pákistán, Myanmar a Bangladéš, dále např. Írán, Venezuela, Indonésie a africké státy, hlavně Nigérie, Súdán, Tanzanie a Kamerun.

Spory a vleklá jednání s Ruskem

Trojice největších importérů je velmi charakteristická, protože ve všech případech jde o země, které Čína pokládá za své „proxies“ („zástupce“) v konfliktu s největším regionálním rivalem, tedy Indií. Ve státech typu Íránu, Nigérie či Venezuely se pak jedná o logickou součást čínské snahy si zabezpečit dodávky surovin, zejména ropy a plynu. V seznamu odběratelů se nachází řada států, jež tradičně kupovaly spíše ruskou techniku, ale zdá se, že ČLR dokáže Rusku více a více konkurovat, paradoxně mnohdy díky kopiím ruských zbraní, což vztahy obou mocností logicky poškozuje.

Svého času Rusko hovořilo i o mezinárodní žalobě a ruský export do ČLR výrazně poklesl. Největší rozhořčení Moskvy vzbudily nelicenční kopie bojových letadel řady Su-27, neboť Číňané pokračují v sériové produkci svojí varianty (nazvané J-11) i po ukončení platnosti licenční smlouvy. Peking dokonce vyjádřil záměr tyto stroje exportovat.

Kromě toho Čína vyrábí příbuzný víceúčelový stroj J-16, vlastně kopii ruského Su-30MK, na který si však licenci nekoupila vůbec. Také palubní stíhačka J-15 je kopie ruského vzoru, a sice typu Su-33, jehož prototyp a dokumentaci zakoupili Číňané na Ukrajině spolu s výše zmíněnou letadlovou lodí Varjag. Dalším případem je protiletadlový systém HQ-9, který vychází z ruského S-300P, a to opět bez jakýchkoli licenčních práv.

Z těchto všech důvodů se velice dlouho táhla jednání o prodeji ruských stíhaček Su-35 a protiletadlových systémů S­-400 Triumf do Číny, která o ně jevila mimořádný zájem, avšak Rusové (nejspíše správně) odhadovali, že jí jde zejména o zkopírování některých pokročilých prvků a technologií.

Další rozmach, ale i hrozba krize

Na konci roku 2016 byly do Číny dodány první čtyři z 24 kusů Su-35, dá se však očekávat, že jde o nějakou zjednodušenou variantu, která může některé klíčové prvky postrádat. Na dodání komplexů S-400 pak patrně bude Peking ještě několik let čekat. Na rozdíl od krizových 90. let už totiž není export do Číny pro Rusko životní nutností a ČLR je stále více chápána spíše jako konkurent (a možná už brzy i mocenský protivník). Čína nemůže spoléhat ani na USA a země EU, protože z jejich strany pořád platí zbrojní embargo vyhlášené v roce 1989 kvůli zásahu na náměstí Tchien-an-men.

Ostatně Čína již přímo konkuruje i Západu, protože se snaží o úspěch i tam, kam jinak míří spíše západní zbraně; objevily se zprávy o přípravě kontraktu s Irákem a Číňané zkoušeli oslovit (vedle Turecka) i další země NATO, mimo jiné.Bulharsko. Fakt, že se čínská firma CPMIEC, zajišťující zejména vývoz raketových systémů, objevila rovněž na brněnském veletrhu IDET 2015, již tedy možná není tak překvapivý. Navzdory jistě působivé expanzi ale nelze opomenout slabiny čínského zbrojního průmyslu. Pořád totiž zaostává v řadě důležitých oborů (např. v leteckých motorech a radarech) a je otázkou, zda je schopný zvládat jejich další rozvoj samostatně, pokud (či spíše až) úplně „vyschne“ přísun zahraničních technologií.

Proto už zazněla i varování, že si tímto přístupem ČLR pod sebou vlastně „podřezává větev“ a že by Su-35 měl být již posledním importovaným typem stíhače. Otázky koneckonců budí i celkový stav čínské ekonomiky a společnosti, hlavně bank, akciového a realitního trhu či vzdělávacího systému. Bude proto velice zajímavé sledovat, jestli si čínské ozbrojené síly a zbrojní průmysl udrží svou silnou pozici i v krizi, která Čínu zřejmě čeká.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24.

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.