Obranná a bezpečnostní politika Řecka ve stínu dluhové krize

20. července 2015  11:36
Lukáš Visingr
Po několikadenním vyjednávacím „maratónu“ byla uzavřena dohoda Řecka s jeho věřiteli, jež má zabránit úplnému bankrotu země a odchodu z eurozóny. Události kolem Řecka proto jasně dominovaly zahraničním a ekonomickým rubrikám médií, jež se většinou soustředila opravdu na ekonomické otázky. Daleko méně pozornosti se věnovalo bezpečnostním důsledkům krize, do níž se Řecko propadlo.  
Řecká armáda | foto: NATO Photos

Co vlastně znamená vláda krajní levice v členské zemi NATO? Lze se vůbec na Atény spolehnout? A mohlo by třeba Řecko navázat i spojenectví s Ruskem a stát se „trojským koněm“ Kremlu v Alianci a Evropské unii?

Současnost ozbrojených sil Řecka

Jakmile řecká levicová strana SYRIZA začala zlepšovat svoje pozice v průzkumech veřejného mínění, stala se samozřejmě také předmětem zvýšeného zájmu zahraničních médií. Ta se však při analýze programu strany zaměřovala vesměs na sociální a ekonomickou tématiku, zatímco otázky bezpečnostní a obranné politiky byly opomíjeny. SYRIZA chce například dramatické snížení rozpočtu armády, zákaz přítomnosti zahraničních vojenských základen na území Řecka a také (nebo spíše především) odchod z NATO. Trochu ve stínu permanentního řešení řecké dluhové krize tak zůstává fakt, že řecký premiérem je současně předsedou politického subjektu, jenž má v programu vystoupení země ze Severoatlantické aliance.

Koneckonců, jde o stranu v podstatě marxistickou, a proto se těmto programovým tezím nelze příliš divit. Vláda premiéra Tsiprase ale neměla moc času na jejich realizaci, neboť se od začátku věnovala právě ekonomice, zejména katastrofální situaci financí. Post ministra obrany navíc obdržela krajně pravicová strana Nezávislí Řekové, podporující naopak silnou armádu. Na stůl se ale poté dostalo téma obranného rozpočtu, který by měl klesnout i kvůli požadavkům věřitelů. Je totiž třeba si uvědomit, že dokonce i v situaci těžké dluhové a fiskální krize patří Řecko k menšině zemí NATO, které plní známý závazek o vynakládání nejméně 2 % HDP na obranu; ještě před několika lety dávaly Atény dokonce 3 % a v současnosti je to bezmála 2,5 % HDP.

Řecko a NATO

SYRIZA chce například dramatické snížení rozpočtu armády, zákaz přítomnosti zahraničních vojenských základen na území Řecka a také (nebo spíše především) odchod z NATO.

Řecko má zhruba stejný počet obyvatel jako Česko, ale jeho výdaje na armádu jsou mnohonásobně vyšší. A ačkoliv nikdy nebylo zrovna nějakým ekonomickým „tygrem“, dlouhá léta bylo největším dovozcem zbraní v Evropě. Z obrovského rozpočtu se financuje asi 140 000 vojáků v aktivní službě, okolo 1400 tanků, cca 2000 dalších obrněných vozidel, přes 3000 dělostřeleckých zbraňových systémů, asi 270 bojových letounů, osm ponorek a třináct velkých hladinových válečných lodí. Řecko bylo lukrativním trhem pro americké, německé a francouzské zbrojovky, pořizovalo si také ruské zbraně, v současné době už se však i jeho ozbrojené síly potýkají s důsledky krize, jelikož vláda jim dnes není schopna poskytnout dokonce ani prostředky na letecké palivo.

Napětí mezi dvěma členy Aliance

Největším paradoxem obranné politiky Řecka coby členského státu NATO je však skutečnost, že celé řecké zbrojení vždy mířilo proti Turecku, tedy jinému členu Aliance! Bezpečnostní politiku Řecka vždy rozhodujícím způsobem ovlivňoval spor o Kypr, potažmo boj o nadvládu nad východním Středomořím, kde má zmíněný ostrov nesmírně důležitou strategickou polohu a je rozdělen na řeckou a tureckou část.

Přečtěte si další texty Lukáše Visingra na natoaktual.cz:

Tato situace trvá od roku 1974, kdy se řecká vojenská vláda (jež zemi ovládala od roku 1967) pokusila o připojení Kypru, což ale vyvolalo protiakci turecké armády, jež se na ostrově vylodila a obsadila jeho severní část. Od roku 1983 fakticky existuje tzv. Severokyperská turecká republika, jež je však uznávaná pouze Ankarou, takže od vstupu Kypru (resp. jeho mezinárodně uznávané „řecké“ vlády) do Evropské unie (2004) byla vytvořena absurdní právní situace, kdy turecká armáda vlastně okupuje část členské země EU. Všechny pokusy o sjednocení zatím selhaly a situace okolo Kypru zůstává napjatá, přestože je nepochybné, že z řady hledisek je to Řecko, kterému v soupeření s Turky náleží slabší pozice.

Obě země se už několikrát málem dostaly do války; určitě nejznámější případ představuje tzv. kyperská raketová krize v letech 1997–1998. Vláda Kypru se rozhodla pořídit ruské komplexy protiletadlových raket dlouhého dosahu S-300, což ale Turecko prohlásilo za hrozbu pro svoji bezpečnost.

Situace se vyhrocovala a Turci se zřejmě připravovali na vojenskou operaci, která by měla tyto zbraně (v případě skutečného rozmístění) zlikvidovat, kdežto Řecko dalo najevo, že bude tyto prostředky bránit. Nakonec byly rakety instalovány na řeckém ostrově Kréta a od roku 2007 jsou v majetku vlády Řecka. V každém případě však platí, že řečtí politici z pravé i levé části spektra dlouhodobě využívali protitureckých nálad veřejnosti pro svůj vzestup a pro odůvodnění vysokých výdajů na obranu, jejichž reálná užitečnost pro NATO je ve skutečnosti značně sporná. Navzdory velkým kapacitám se Řekové zapojují do operací Aliance jen hodně omezeně a důvěra vůči nim není moc vysoká, což dokládá mimo jiné poslední neúspěšná kandidatura řeckého generála na post předsedy Vojenského výboru NATO.

Spekulování o vojenském převratu

Krajně levicová SYRIZA ale na tuto „hru“ zjevně nepřistoupila a deklarovala své plány hodně snížit výdaje na obranu. Tento záměr by ale už sám o sobě (bez ohledu na ekonomickou krizi) mohl způsobit určité politické problémy, jelikož vztahy civilní politické sféry s vojáky zkrátka v Řecku fungují poněkud jinak než v zemích západní Evropy a připomínají fakt, že Řecko leží na Balkánském poloostrově. Armáda tam totiž má i nepominutelnou politickou váhu, což bylo koneckonců prakticky demonstrováno také zmíněnou vládou vojenské junty. Řecká generalita zajisté nesdílí levicové postoje strany SYRIZA, protože se tradičně orientuje konzervativně až nacionalisticky, díky čemuž ostatně dříve nacházela i shodu s řeckými politiky, kteří využívali protitureckého nacionalismu značné části řecké veřejnosti.

Vláda krajní levice ovšem z tohoto pohledu přinesla bezprecedentní systémový zvrat, jenž by v kombinaci s tíživou ekonomickou situací země mohl mít opravdu velice vážné následky. Sporadicky se objevují úvahy o tom, že by v Řecku mohl proběhnout další vojenský převrat, popř. nějaká jiná forma zásahu vojáků do politiky, např. nátlak na vládu, aby se dohodla s věřiteli a prosadila žádané reformy, jež by ale neměly zahrnovat škrty v obranném rozpočtu. Nemělo by se totiž zapomínat, že řecká armáda je také velkým zaměstnavatelem a masivní propouštění vojáků by zemi asi příliš neprospělo. Navíc platí, že navzdory nedostatku financí je armáda dosud jednou z mála veřejných institucí, které v Řecku víceméně normálně fungují.

Kdyby tedy v Řecku došlo na krizové scénáře typu odchodu z eurozóny, znárodnění bank či zavedení nové měny (a)nebo přídělového systému na potraviny či paliva, byla by to nejspíše právě armáda, jež by postarala o elementární pořádek a distribuci. Řecko nyní pravděpodobně čekají velké politické turbulence, ve kterých by armáda mohla svou pozici (poněkud paradoxně) ještě posílit.

Groteskní dilema západních zemí

Je ale velmi příznačné, že se Řecko dostalo do trochu podobné situace jako Turecko, kde měla armáda dlouho také velký politický význam. Sekulární a nacionalistická orientace armády pak byla fakticky zárukou, že Turecko půjde více či méně „západní“ cestou. Evropské státy ovšem (značně naivně a neprozíravě) tlačily Turecko k zavedení toho, co se na Západě označuje jako demokratická kontrola ozbrojených sil. Nepochybně demokratické volby ovšem způsobily, že se Turecko dostalo pod vládu „umírněných“ islamistů, jejichž dlouhodobé cíle jsou v naprosto jasném rozporu se západními hodnotami a idejemi, pro jejichž ochranu byla vlastně vytvořena i Severoatlantická aliance.

Dříve existovala i jakási „pojistka“ v podobě turecké armády, která mohla (třebaže nedemokraticky) zasáhnout do politického procesu a islamisty odstavit, ovšem právě změny protlačované evropskými zeměmi způsobily, že tato šance prakticky zmizela. Dá se položit vysoce zajímavá (jakkoli spekulativní) otázka, jak by dnes státy NATO zareagovaly na případný vojenský převrat v Turecku, jenž by ukončil vládu Erdoganových islamistů a opět by vrátil Turecko do pozice spolehlivého spojence Západu. Ale analogicky se lze samozřejmě ptát na to, jak by dnes Evropská unie a NATO reagovaly na vojenský převrat v Řecku.

Řecko a Rusko

Řecko může pro Kreml představovat zajímavý faktor, ale nikoli jako „zhrzený“ bývalý spojenec Západu, který vítá otevřenou náruč Moskvy, nýbrž spíše jako „protestní“ element v NATO a EU.

Vzniká totiž opravdu paradoxní situace, v níž jsou vyspělé západní demokratické státy postaveny před dilema: Jednou možností je nepochybně demokraticky a legitimně zvolená vláda, která ovšem prosazuje protizápadní politický kurs, a druhou variantou je vláda nedemokratická (vojenská a vzešlá z více či méně násilného převratu), ale pracující ve prospěch Západu.

V období studené války by se nejspíš vsadilo na druhou možnost, tzn. vojenské režimy, jež by odstavily od moci řecké marxisty a turecké islamisty, je ale otázka, jak by se západní země rozhodly dnes. Jejich naivní a z dlouhodobého hlediska hodně nešťastné reakce na „arabské jaro“ totiž naznačují, že pragmatismus Západu značně ochabnul. Nemělo by se ale zapomínat, že by krizi okolo Řecka mohl pro své zájmy vhodně využít také někdo jiný.

Řecko jako „středomořská Kuba“?

Pokud byla varianta vojenského převratu v Řecku vesměs zmiňována spíše okrajově, mnohem větší pozornost si v posledních týdnech získal „ruský scénář“. Objevilo se tvrzení, že případný odchod Řecka z eurozóny nebo příliš velký nátlak věřitelů mohou způsobit, že by se zklamané Řecko zcela odvrátilo od Evropy a spolehlo by se na Moskvu.

Do určité míry tu patrně pracují tvrzení Samuela Huntingtona z knihy Střet civilizací, kde byla předpovězena mj. velká aliance pravoslavných zemí, samozřejmě vedená Ruskem a zahrnující rovněž Řecko. Ostatně z Ruska už se ozývají hlasy, které chtějí Atény lákat do Eurasijského ekonomického společenství, tedy projektu společného trhu některých bývalých sovětských republik (v čele s Ruskem), o kterém se někdy hovoří jako o protiváze Evropské unie a amerického projektu zóny volného obchodu v oblasti Pacifiku.

Cesty řeckého premiéra Tsiprase do Moskvy už ostatně byly interpretovány i jako první rozhovory směřující k „ruskému obratu“ Řecka, na což různí komentátoři (dle své politické orientace) reagovali se zděšením nebo s potěšením. Skutečností samozřejmě je, že se mezi Ruskem a Řeckem po staletí vytvářely poměrně úzké vazby, vycházející mj. ze společné pravoslavné víry nebo z vnímání Turecka jako „dědičného nepřítele“. Řecká armáda kupovala v 90. letech dost ruských zbraní, takže v jejím arzenálu najdeme (kromě výše zmíněných raket S-300) komplety protivzdušné obrany Osa a Tor-M1, protitankové řízené rakety Kornet a obří výsadková vznášedla Zubr.

Také je známo, že Rusko chce přes Řecko vést nový plynovod pro dodávky od firmy Gazprom. Zdánlivě se tedy nabízí možnost, že by se Řecko mohlo postupně v ekonomické i vojenské rovině zcela přeorientovat na Rusko. Objevily se dokonce alarmující scénáře popisující Řecko jako jakousi „středomořskou Kubu“, kde by potom vznikly základny pro ruská válečná plavidla či strategické bombardéry.

Zvažování různých variant a rizik

Takové vize zajisté vypadají v médiích zajímavě až senzačně, ale hlubší analýza naznačuje, že jejich realističnost pokulhává. Dokonce už i sama Moskva dala jasně najevo, že řecké finanční závazky řešit nehodlá a pokládá je za věc západních věřitelů. A i kdyby je řešit chtěla, bylo by to značně obtížné vzhledem k tomu, že samo Rusko čelí ekonomickým problémům. Stejně tak nevypadá moc věrohodně ani scénář, ve kterém Řecko zachraňuje Čína. Plynovod z Ruska lze považovat za zajímavý příspěvek, který ovšem řeckou ekonomiku nespasí, což se samozřejmě nedá čekat ani od ruských zbraní. A základny pro ruské lodě a letadla v Řecku už ponechejme spíše autorům techno-thrillerů.

Navzdory tomu Řecko může pro Kreml představovat zajímavý faktor, ale nikoli jako „zhrzený“ bývalý spojenec Západu, který vítá otevřenou náruč Moskvy, nýbrž spíše jako „protestní“ element v NATO a EU. Je koneckonců známo, že některé členské země mají (z rozličných důvodů) vůči Rusku vstřícnější postoje než jiné, a Řecko by se mohlo docela dobře stát nejvíce pro-ruským členem obou západních uskupení.

Mnohem realističtější než nějaká „středomořská Kuba“ je tak vize Řecka, které vetuje sankce proti Rusku či nějakou alianční zahraniční operaci. Ostatně Řecko reprezentuje z řady důvodů problematického člena již dnes; stojí za připomenutí, že už v roce 1999 nechybělo mnoho k tomu, aby Atény odmítly operaci Allied Force proti Srbsku, a že dosud trvá také jejich odpor proti přijetí Makedonie do NATO i EU. Bude-li však pokračovat odklon Turecka od Západu (resp. pozvolná islamizace), mohl by strategický význam Řecka naopak značně narůst.

Je tak dost pravděpodobné, že se na snaze udržet Řecko v eurozóně a zabránit jeho bankrotu podepsala právě i obava z toho, co by mohla zbankrotovaná země způsobit v oboru obranné a bezpečnostní politiky. Řecká krize ale dosud zdaleka není vyřešena a je pravděpodobné, že dokud bude u moci extrémní levice, bude trvat i hrozba takovýchto komplikací. Západní země by proto měly velmi důkladně analyzovat varianty a zvažovat rizika, jež může přinést (ne)demokratická vláda v Řecku či (ne)přítomnost této země v euroatlantických bezpečnostních strukturách.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.