Ruská operace v Sýrii: komplexní motivace, kontroverzní výsledky

21. března 2016  18:52
Lukáš Visingr
Od 27. února platí v Sýrii mezi vládou a opozicí příměří, vlastně první, jež přerušilo již pět let trvající krvavý konflikt. Příměří se ovšem nevztahuje na Islámský stát a islamistickou skupinu Fronta an-Nusrá. Významnou roli sehrála vojenská intervence Ruska, která začala dne 30. září 2015 a znamenala pro Asadova vojska ohromnou vzpruhu. Stejně jako Krym posloužila Sýrie jako zkušební a ukázková „střelnice“, která demonstrovala výrazný nárůst schopností ruských ozbrojených sil. Jestliže angažmá na Krymu ukázalo velký ruský pokrok z hlediska strategie a taktiky speciálních jednotek a „hybridní války“, pak intervence v Sýrii dokázala, že Rusko má efektivní kapacity i pro expediční letecké úderné operace.  
Ruské bitevníky Su-25 na letišti v syrském Chumaimimu | foto: Ruské ministerstvo obrany

Spletité vztahy na syrském bojišti

Za počátek občanské války v Sýrii se zpravidla považuje březen 2011, kdy nepokoje namířené proti režimu Bašára Asada přerostly do masového ozbrojeného konfliktu. Ten se potom dostal na skutečně extrémní úroveň složitosti, neboť se vytvořily desítky a stovky různých uskupení, jejichž spektrum zahrnuje prozápadní demokraty (kteří však byli od počátku v malé menšině), nacionalisty a (nejčastěji) skupiny s náboženskou nebo etnickou motivací. Vedle islamistů jde mj. o křesťany (ponejvíce řecko-katolické a arménské), Turkmeny a samozřejmě Kurdy. Také kvůli posledním dvěma je v konfliktu velmi silně angažováno Turecko, opoziční skupiny však získávají podporu i od řady dalších zahraničních aktérů, jako je Saúdská Arábie, Katar, USA a země Evropské unie.

Přečtěte si související texty na natoaktual.cz:

Jako zcela samostatná entita pak vyrostl tzv. Islámský stát, jenž se zvládl alarmující rychlostí etablovat na sunnitských oblastech v Sýrii a Iráku a posléze začal expandovat i dál, jelikož se k němu přihlašují organizace islamistů takřka po celém světě (zřejmě nejsilnější pozice má dnes v Libyi). V každém případě se však Sýrie začala záhy fakticky rozpadat podle etnického a náboženského klíče, takže (víceméně) pod kontrolou vlády v Damašku zůstala jen část západu a jihu státu, kde stále existuje víceméně kompaktní osídlení šíitské, resp. alávitské menšiny, k níž se hlásí i rodina Asadů.

Je ovšem třeba přiznat, že Asadův režim byl a v zásadě stále je kombinací pragmatického sekulárního nacionalismu a socialismu, v níž je náboženství podružné; řadu vedoucích funkcí tak stále zastávají loajální sunnité a Sýrie má dosud ze všech arabských zemí paradoxně nejvyšší počet křesťanských velitelů.

Největší podpora pro Asadův režim přichází z Íránu a Ruska. Jednotky první uvedené země začaly v Sýrii působit možná již v roce 2013 a v současné době jde zřejmě již o tisíce šíitských vojáků a ozbrojenců (a to nejen z Íránu, ale také mj. z Libanonu), kteří nahrazují ztráty syrské pozemní armády. Přinejmenším stejnou váhu však má také přímá vojenská intervence Ruska.

Rusko zahajuje vojenskou operaci

Zprávy, že by Rusko mohlo přímo zasáhnout ve prospěch svého hlavního arabského spojence, se objevovaly průběžně již delší dobu, ale na jaře a v létě 2015 nabraly vyšší intenzitu. Za tím stály zejména události na syrském bojišti, kde se jednotky režimu (i navzdory íránské pomoci) ocitly v problematické situaci. Opoziční síly se přiblížily k přístavu Tartus, který funguje coby logistický podpůrný bod ruského námořnictva pro operace ve Středomoří, v ohrožení se ocitla i letecká základna Chumajnim, tedy vojenská část Mezinárodního letiště Basila Asada u města Latakíja, kterou také Rusko využívalo.

Patrně především to přimělo Kreml k rozhodnutí, že se do syrského konfliktu zapojí přímo. V srpnu 2015 se objevily snímky, jež údajně zachycovaly ruské letouny nad Sýrií, a následně družicové fotografie ukazující ruské bojové letouny, jež se objevovaly na základně Chumajnim. Nyní už je s jistotou známo, že tam přelétaly „schované“ v radarových stopách civilních letounů a že se tento proces uskutečnil s podporou Izraele, jenž ruské akce v Sýrii de facto schvaluje (což úzce souvisí i s dramatickým zhoršením jeho vztahů s USA, což teď židovský stát částečně „supluje“ prohloubením vztahů s Moskvou).

V každém případě se na zmíněné základně shromáždila nemalá síla bojových letounů a rovněž vrtulníků, které tam byly přesunuty strategickými dopravními letadly. Dne 29. září 2015 uvedl prezident Putin, že Rusko zvažuje nálety v Sýrii, a již následující den operace opravdu začala.

Okamžitě se ale setkala s kritikou, jelikož značná část úderů nesměřovala na Islámský stát, nýbrž na jiné opoziční skupiny včetně těch, jež se těší západní podpoře. Damašek i Moskva ovšem považují všechny ozbrojence bojující proti Asadovu režimu za „teroristy“, a proto se cílem úderů stála i tzv. umírněná opozice, byť toto označení je dosti diskutabilní vzhledem k faktu, že její většinu stejně představují islamisté. V každém případě se však začalo polemizovat o tom, proč vlastně Rusové expediční vojenskou operaci v Sýrii zahájili.

Střípky v mozaice ruské motivace

Motivace Kremlu je pravděpodobně velmi komplexní a zahrnuje několik faktorů. Pokud by se však měl zvolit ten nejdůležitější, pak je to patrně snaha ochránit zmíněný přístav Tartus, jenž představuje pro ruské námořnictvo skutečně velmi důležitou instalaci, vlastně jediný fungující „ruský“ přístav v teplých mořích. Bez něj by se operace ruských plavidel ve Středomoří velmi zkomplikovaly.

V širším smyslu to pak znamená snahu udržet v Sýrii sekulární a pragmatický režim, který půjde Moskvě takříkajíc „na ruku“, resp. dovolí používání svých základen. To ale nemusí nezbytně znamenat režim v čele s Asadem, který je zřejmě Kremlu sám o sobě celkem lhostejný, a proto se nedá vyloučit, že v případě nějaké dohody by to mohli být právě Rusové, kteří by mohli Asada tlačit k odstoupení.

V podstatě však ruská intervence přece jenom chrání Asadův režim, neboť další motivaci Kremlu představuje záměr nedovolit, aby byl jeho vysoce důležitý strategický spojenec odstraněn ozbrojeným povstáním, jež má podporu Západu. Také to má nejspíš demonstrovat úmysly Ruska upevnit a rozšířit své pozice na Středním Východě, neboť USA pod vedením Baracka Obamy se z tohoto regionu do velké míry mocensky stáhly a země západní Evropy vesměs nemají kapacity na to, aby se angažovaly samostatně. Tím se otvírá příležitost pro jiné aktéry.

Vlastní „hry“ začala hrát řada regionálních mocností, ať již jde o Izrael, Turecko, Saúdskou Arábii, Katar či pochopitelně Írán. Zejména podpora od Turecka a sunnitských „ropných“ monarchií silně přispěla k rozmachu radikálního islamismu, jenž není zdaleka jen protizápadní, ale též protiruský.

To představuje další střípek do mozaiky ruské motivace, protože islamismus ohrožuje i Rusko, zejména Kavkaz, odkud ostatně zamířil značný počet občanů Ruské federace do řad Islámského státu a dalších skupin. A v neposlední řadě nepochybně hraje svou roli i snaha Ruska prověřit a demonstrovat reálné možnosti svých ozbrojených sil a některých nových typů vojenské techniky.

Nasazené typy letounů a vrtulníků

Na počátku náletů operovalo ze základny Chumajnim přes třicet bojových proudových letadel a zhruba podobný počet vrtulníků. Počty tryskových letounů se ovšem postupně navyšovaly a počátkem března už se jich v Sýrii mohlo nacházet celkově okolo šedesátky.

Na začátku šlo o taktické bombardéry Su-24M, stíhací bombardéry Su-34, dvoumístné víceúčelové Su-30SM a pancéřované bitevníky Su-25SM. Mezi stroji posledně zmíněného typu byly také nejméně dva dvoumístné Su-25UB, které sloužily jako letečtí návodčí, resp. zajišťovaly koordinaci postupu syrských pozemních sil a ruské vzdušné podpory.

Následně se připojily i stíhačky Su-35S, což byla především reakce na sestřelení ruského Su-24M tureckou stíhačkou F-16. Kromě letounů působících ze základny u Latakíje zasáhly do konfliktu i letouny, které vzlétly z území Ruska. Šlo zejména o odpověď na zjištění, že Airbus ruských aerolinek nad Egyptem zničila 31. října 2015 bomba příznivců Islámského státu. Do operace se proto zapojilo ruské Dálkové letectvo, které vyslalo bombardéry Tu-22M3 s náklady pum a Tu-95MS a Tu-160 se střelami s plochou dráhou letu. Doprovázely je stíhače Su-27SM3 (a na části cesty je eskortovala íránská letadla) a vedle toho zaútočilo na islamisty také několik dalších Su-34 ze základen v Rusku.

O co Rusům jde?

V širším smyslu to pak znamená snahu udržet v Sýrii sekulární a pragmatický režim, který půjde Moskvě takříkajíc „na ruku“, resp. dovolí používání svých základen. To ale nemusí nezbytně znamenat režim v čele s Asadem, který je zřejmě Kremlu sám o sobě celkem lhostejný, a proto se nedá vyloučit, že v případě nějaké dohody by to mohli být právě Rusové, kteří by mohli Asada tlačit k odstoupení.

Pokud jde o vrtulníky, Rusové nasadili osvědčené bitevníky Mi-24 (včetně několika strojů nové varianty Mi-35M) či víceúčelové transportní Mi-8. Posléze se nad Sýrií objevily bitevní vrtulníky nové generace Mi-28N Night Hunter a Ka-52 Alligator.

Z pomocných letounů se významně zapojil hlavně velitelský Il-22, letadla pro elektronický průzkum Il-20M a Tu-214R, tankovací letoun Il-78M či transportní letadla An-124, Il-76, Il-62 a Tu-154. Do akce se dostaly také bezpilotní stroje, z nichž byly nad Sýrií zatím zjištěny Pčela-1T, Orlan-10, Granat-3 a Forpost. Jelikož se v posledním výčtu jedná převážně o taktické typy pro průzkum bojiště, lze usoudit, že Rusové (navzdory oficiálním prohlášením) působí také na zemi.

Zapojení Rusů do pozemních bojů

Kromě leteckých sil se totiž do Sýrie přesunulo i značné množství ruské pozemní techniky. Ta zahrnuje tanky T-90A, obrněné transportéry BTR-82A, 152mm tažené houfnice 2A65 Msta-B a systémy protivzdušné obrany. Od počátku fungoval na základě Chumajnim systém krátkého dosahu Pancir-S1, avšak po sestřelení bombardéru Su-24M přibyl špičkový komplet dlouhého dosahu S-400 Triumf a nedávno též modernizovaný systém Pancir-S2.

Důležitým prvkem pro ochranu základny je i výkonný komplex elektronického boje 1RL257 Krasucha-4, jenž by měl před radary protivníka „skrýt“ oblast o poloměru několika desítek kilometrů. Ačkoliv nejdříve byla veškerá tato technika umístěna pouze na základě Chumajnim, později se objevily snímky houfnic Msta-B na pozicích nedaleko základny Al-Šajrat, odkud zřejmě poskytovaly palebnou podporu syrské armádě.

Z oné základny navíc patrně operuje část ruských bojových vrtulníků. Existuje i řada fotografií ruských vojáků v přítomnosti syrských jednotek na frontě, a přestože jsou tito muži oficiálně pořád označováni jen za „poradce“, všeobecně se předpokládá, že jistý počet ruských vojáků se pozemních bojů skutečně účastní. V tomto smyslu se vznáší otazníky i nad některými novými typy zbraní v syrské armádě, jako jsou raketomety (nebo též reaktivní plamenomety) TOS-1A Solncepok, jež dorazily do Sýrie v říjnu 2015, nebo tanky T-90, jež se do bojů zapojily na konci listopadu. Oficiálně jde jen o dodávky techniky, je však dost možné, že část těchto vozidel má ruské osádky.

Lze ovšem předpokládat, že na zemi Rusové přece jen působí zejména jako poradci či návodčí letecké podpory. Plní tudíž poslání „force multipliers“ („násobiče síly“), což fakticky znamená, že i malý počet kvalitních vojáků s moderní výbavou může velmi zlepšit bojovou hodnotu jednotek (v tomto případě syrských). V podstatě se jedná o stejný princip, který Rusko aplikuje na východě Ukrajiny.

Velmi důležitá úloha námořnictva

Kromě ruského letectva a pozemních sil se významně zapojilo také ruské námořnictvo. Nejvíc pozornosti se samozřejmě věnovalo čtveřici lodí Kaspické flotily, které vypustily několik salv střel s plochou dráhou letu 3M14T Kalibr-NK, a ponorce B-237 Rostov-na-Donu, jež vypálila čtyři technicky příbuzné zbraně Kalibr-PL. Tyto střely s max. dosahem přesahujícím 2 500 km tak prodělaly svou bojovou premiéru a současně se jednalo o první případ, kdy loďstvo Ruské federace zaútočilo na pozemní cíle.

Přečtěte si další texty Lukáše Visingra na natoaktual.cz:

Navzdory tvrzením, že se několik střel zřítilo v Íránu (což se u této kategorie zbraní prostě stát může), tak Rusko demonstrovalo, že do velké míry stáhlo náskok USA v tomto oboru techniky. Vzhledem k rozsahu leteckých úderů byl vojenský efekt těchto střel relativně malý, avšak jako „ukázka síly“ vysoce účinný. Podstatě větší význam má však ruské námořnictvo coby složka logistické podpory celé „operace Sýrie“, přestože tomuto aspektu věnuje většina médií malou pozornost.

Ruské působení v Sýrii je pochopitelně značně náročné po stránce logistiky a Rusové nemají s takovými operacemi mnoho zkušeností, přesto lze však říci, že po celou dobu logistickou podporu v podstatě zvládají (byť příměří jim zajisté přišlo vhod jako doba pro rozsáhlejší doplnění zásob).

Navzdory zapojení přepravních letounů jsou to právě ruská plavidla, na kterých podpora nejvíce závisí, o čemž vypovídá např. fakt, že „Syrský expres“ (jak se této skupině lodí přezdívá) dopravil od srpna do poloviny prosince asi 21 400 tun zásob. Jedná se především o výsadkové lodě Černomořské a Baltské flotily, kromě nichž Rusové nasadili i několik dalších pomocných a obchodních plavidel.

Jejich ochranu pak zabezpečuje úkolové uskupení válečných lodí u břehů Sýrie, jež zahrnuje mj. raketový křižník Moskva (jako velitelské plavidlo), torpédoborec, fregaty či raketové čluny. Spekulovalo se, že se do Středomoří přesune letadlová loď Admirál Kuzněcov, jež by se teoreticky mohla zapojit do náletů díky svým palubním strojům Su-33 a MiG-29K.

„Chytré“ i „hloupé“ bomby v akci

Kromě střel Kalibr si svou premiéru odbyla i řada dalších typů techniky, a to zejména letecké. Reálného boje se poprvé zúčastnily strategické bombardéry Tu-160 a Tu-95MS (druhý z typů na svoje první nasazení čekal skoro šedesát let!) a jejich střely s plochou dráhou letu Ch-555 a Ch-101, které také potvrdily vysokou účinnost. Mezi zbraněmi taktických letounů si zasluhuje zmínku zejména několik leteckých bomb řady KAB s družicovým naváděním, protože to bylo vlastně poprvé, co Rusové použili svou satelitní navigační síť GLONASS pro navádění zbraní na cíle.

Údajná chvála ruských úderů v Sýrii může být podvrh, NATO o analýze neví

Přečtěte si související článek na natoaktual.cz

Ukazuje se, že tyto pumy dosahují podobné úrovně přesnosti jako americké JDAM, tj. v řádu jednotek metrů. Je však velmi příznačné, že naváděné pumy a rakety představují pouze malou část ruského leteckého arzenálu, jelikož zdaleka nejvíce byly shazovány „železné“, tzn. neřízené pumy.

To ostře kontrastuje s letouny koalice pod vedením USA, jež používají zbraně s přesným naváděním téměř bez výjimky. Ruský přístup je pragmatičtější a úspornější, jelikož naváděné bomby jsou pochopitelně drahé a v řadě případů je jejich nasazení zkrátka zbytečné. S výjimkou cílů uprostřed městské zástavby se totiž veliká přesnost „družicových bomb“ nedá příliš využít. Rusové proto provádějí spíše přesné bombardování neřízenými pumami, což jim umožňují počítače SVP-24, které na základě zpracování mnoha parametrů určují ideální chvíli odhození „hloupé“ bomby tak, aby přesně zasáhla cíl; ruské zdroje uvádějí, že reálná přesnost takto nasazených neřízených bomb se takřka vyrovná těm řízeným.

Na konto ruského letectva nepochybně spadají i četné zásahy civilních cílů, kterým se ovšem v takovém konfliktu prostě nelze stoprocentně vyhnout. Navíc ruská doktrína si samozřejmě neklade taková omezení jako ta západní, jež se vždy snaží o minimalizaci vedlejších ztrát a škod, což však někdy způsobuje až takřka nemožnost efektivního vedení válečných operací.

Vývoj situace po ruském angažmá

Navíc je hodně pravděpodobné, že menší ohledy Rusů jsou záměrné, neboť účelem není „jen“ fyzické zničení nepřítele, ale také jeho psychologické oslabení. Vysoce selektivní nálety zemí NATO totiž budí ve srovnání s drtivými ruskými údery dojem zbytečné omezenosti, a tudíž se asi nelze divit, že na americké politické i vojenské vedení kvůli tomu míří silná kritika. Ačkoli jsou výsledky ruských náletů kontroverzní, přinášejí nepochybné vojenské výsledky. Islámský stát i další opoziční skupiny utrpěly skutečně obrovské škody na vojenské síle a infrastruktuře a celková situace na syrském bojišti se začala měnit.

Prověření všech stupňů

Rusové předvedli skutečně impozantní výkon, zejména vysoké tempo operací (až dva vzlety jednoho stroje denně), což ale zároveň znamená značnou míru opotřebení techniky, vysoké náklady a již zmíněnou velkou logistickou náročnost, na niž nebyl ruský zbrojní průmysl připraven (a proto producenti letecké výzbroje museli kvůli velké spotřebě přejít na třísměnný provoz).

Přinejmenším padla možnost, že by mohl být režim v Damašku vojensky svržen, neboť Moskva dala jednoznačně najevo, že toto prostě nedovolí. V létě 2015 se Asadova armáda nacházela v defenzivě, ale ruská podpora umožnila, aby v říjnu 2015 spustila novou ofenzívu.

První ruské nálety mířily především na týl nepřítele, potom však začalo přibývat taktických leteckých úderů, resp. přímé letecké podpory syrských, resp. syrsko-íránských pozemních sil. Také v tomto případě Rusové ukázali, že udělali značný pokrok od Čečenska či Gruzie, kde spolupráce pozemních a leteckých jednotek nebyla zrovna příkladná, neboť ruské pumy padaly velmi často mimo cíle, případně také na vlastní jednotky. Naopak v Sýrii fungovala přímá vzdušná podpora opravdu účinně, na čemž měli klíčový podíl ruští letečtí návodčí ve vzduchu i na zemi.

Onu ofenzívu sice někde ještě zabrzdila či zastavila opozice vyzbrojená protitankovými raketami TOW, avšak pokračování ruských náletů, přísun ruských zbraní či montáž nápadných rušiček (přezdívaných „ptačí budky“) na syrská vojenská vozidla způsobily, že na počátku roku 2016 mohla syrská armáda jednoznačně postupovat. Za podpory syrských Kurdů z organizace YPG, kteří se tak definitivně přidali k alianci Damašku, Teheránu a Moskvy, se skoro podařilo dosáhnout obklíčení města Aleppo, posledního velkého města víceméně kontrolovaného tzv. umírněnou opozicí.

Mezi nejvýznamnější ruské dílčí úspěchy pak lze zařadit právě obklíčení Aleppa, začátek dobývání Palmýry a to, co se týká města Rakká, odkud po ruských náletech uprchlo vedení IS. Navíc tuhle provincii měl IS dva roky pevně pod kontrolou, ale teď tam poprvé vstoupily síly Asadovy armády.

A co se naopak nepovedlo? To se hodnotí dost těžko, protože nevíme, zda měli Rusové určené i taktické cíle (popř. jaké). Vždycky se dá říct, že se mohlo něco udělat lépe. Navíc aktuální informace dokazují, že Rusové tam nadále působí významným způsobem (viz nálety na Palmýru a akce vrtulníků Ka-52), takže to není ani tak „stahování“ jako spíš přeskupování.

Co se ztrát týče, tak oficiálně Rusové udávají pět mrtvých, ale samozřejmě se spekuluje, že to ve skutečnosti bude víc, zejména mezi těmi osobami, které působili (ačkoliv se to pořád oficiálně nepřiznává) v pozemních bojích. Islamisté tvrdí, že zemřelo přes sto Rusů, ale to je zřejmě nesmyslný počet.

Přínosy i rizika operace pro Kreml

Očekávaly se kruté pouliční boje a patrně následný rozklad opozice, když bylo oznámeno ono příměří. Objevily se i zprávy, že v případě dobytí Aleppa by mohly do Sýrie vstoupit pozemní jednotky Turecka a Saúdské Arábie, což by mohlo vést i k přímé konfrontaci s Ruskem. To už ostatně vyslalo k Ankaře a Rijádu neoficiální varování, že by oba státy měly mít na paměti, že Rusko je nukleární mocností. (A nejspíše i proto se znovu objevily zprávy, že Saúdská Arábie již skutečně vlastní několik jaderných zbraní.) Není asi příliš pravděpodobné, že by o takovou eskalaci někdo opravdu stál, situace však přesto zůstává značně napjatá.

Vztahy mezi Ruskem a Tureckem padly na bod mrazu a objevují se i varování, že turecká mocenská „hra“ by mohla dostat NATO na hranici války s Ruskem. Ale navzdory tomu, že syrsko-íránsko-ruská koalice má nyní na bojišti dobrou pozici, není situace vůbec bez rizika ani pro Kreml. Podařilo se sice splnit některé hlavní strategické úkoly intervence, např. ochránit Tartus (a přeneseně i Asadův režim), demonstrovat odhodlání Ruska na světové scéně či prověřit kapacity ruského letectva, konflikt ovšem není zdaleka vyřešen.

Rusové předvedli skutečně impozantní výkon, zejména vysoké tempo operací (až dva vzlety jednoho stroje denně), což ale zároveň znamená značnou míru opotřebení techniky, vysoké náklady a již zmíněnou velkou logistickou náročnost, na niž nebyl ruský zbrojní průmysl připraven (a proto museli producenti letecké výzbroje kvůli velké spotřebě přejít na třísměnný provoz).

Moskva 14. března oznámila, že se větší část ruských sil ze Sýrie stáhne, protože jejich úkol byl v podstatě splněn, avšak ruská přítomnost v Sýrii bude pokračovat a základny Tartus a Chumajnim mají dále fungovat. Objevila se řada názorů na to, proč se Kreml takto rozhodl, a patrně potrvá ještě určitou dobu, než bude možno odpovědět jednoznačně. Syrský konflikt má každopádně do konce daleko a je nepochybné, že by Rusové v případě potřeby mohli znovu velmi důrazně zasáhnout.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24.

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.