natoaktual.cz

Summit NATO 2024

Speciální příloha
k summitu ve Washingtonu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Změna geopolitického vnímání Íránu je za dveřmi

    10. prosince 2013  12:26
    Michael Romancov, Metropolitní univerzita Praha
    Supervelmocenská konfrontace, která ve druhé polovině 20. století dominovala mezinárodním vztahům, byla na přelomu tisíciletí nakrátko nahrazena dominancí Spojených států a snad i jejich pokusem o nastolení hegemonie. Nejdůležitějším tématem současnosti se zdá být "US pivot to Asia" a rýsující se konfrontace s Čínou. Výzkumníci zabývající se analýzou systému mezinárodních vztahů si však již dávno uvědomili, že globální obraz má své specifické – regionální odstíny, a proto je náležitou pozornost třeba věnovat i relativně méně významným aktérům.  

    Írán (ilustrační foto) | foto: Flickr/yeowatzup

    Jedním z nejdůležitějších je bezesporu Írán, jenž se znovu dostal do centra pozornosti v souvislosti s časově omezeným uvolněním sankčního režimu, na němž se v Ženevě s Teheránem dohodlo šest mocností (5 stálých členů RB OSN + Německo). Na následujících řádcích se pokusíme tuto událost uchopit v globálním kontextu.

    Přečtěte si na natoaktual.cz texty související s tímto tématem:

    16. ledna 2014 uplyne třicet pět let od okamžiku, kdy v Íránu zvítězila takzvaná islámská revoluce a ajatolláh Chomejní nastolil zřízení, který je dodnes u moci. Aniž bychom chovali jakoukoli sympatii vůči režimu v Teheránu, domníváme se, že je na místě položit si otázku, nakolik je špatná reputace íránského režimu výsledkem objektivního hodnocení a nakolik se jedná o obrázek, do nějž se ještě stále intenzívně promítá pokoření, kterého se Spojeným státům – v souvislosti s krizí rukojmích zadržovaných na americké ambasádě v Teheránu v letech 1979 - 1981 dostalo. Nakolik íránské zahraničně-politické a vojensko-bezpečnostní kroky byly produktem revoluce a z ní vyplývající snahy radikálně změnit svět, a nakolik je ovlivnila skutečnost, že nejsilnější aktér mezinárodních vztahů zahnal Írán do kouta a nebavil se s ním? Má nedávno uzavřená dohoda šesti mocností o dočasném ukončení sankčního režimu, a tedy zásadní komunikační průlom na lince Washington – Teherán, nějaký precedent, který by nám pomohl zorientovat se v tom, jak a proč se Írán – pokud dodrží svou část dohody - (ne)bude chovat?

    Írán - stát se slavnou historií

    Proč by starodávná a hrdá země/civilizace měla v době, kdy se nově definují rozměry světového (ne)řádu, vyklidit pole tam, kde se domnívá, že má právo a nároky hrát svou vlastní hru? Až dosud Írán blokovaly USA, ale proč by tak měly činit i nadále? Proč by měl Washington, jenž svou pozornost v Asii přenáší jinam, brzdit Írán v Zálivu, když zároveň na tamějších energetických zdrojích přestává být závislý?

    Pokusme se nejprve o stručnou historickou rekapitulaci. V letech 1944 – 1946 byl Írán, jako jeden z prvních států světa, vystaven agresivnímu sovětskému nátlaku a hrozila mu (minimálně) ztráta takzvaného íránského Ázerbájdžánu. Logickou reakcí byl příklon na stranu USA, jejichž nejdůležitějším spojencem v regionu Blízkého východu – Teherán získával větší díl americké vojenské i finanční pomoci než Turecko či Izrael – zůstal až do revoluce 1979. Je třeba uvést, že spojenectví vydrželo i navzdory státnímu převratu, kdy americká CIA a britská MI6 v roce 1953 odstranily demokraticky zvoleného premiéra Mosaddeka.

    Kolaps režimu šáha Muhammada Pahlavího v roce 1979 Moskva, uvažující v intencích logiky studené války, nejprve interpretovala jako "své" vítězství. Zakrátko však přišlo vystřízlivění, neboť se ukázalo, že radikální ideologicko-politický posun u bezprostředního souseda silně rezonuje jak v tehdejší sovětské střední Asii, tak v Afghánistánu. Nastala unikátní situace, kdy se jak Američané, tak Sověti ocitli ve stejné, v obou případech nevýhodné, pozici, neboť nový íránský režim přišel s autentickou, a pro mnoho lidí evidentně věrohodnou alternativou k všeobjímající konfrontaci mezi oběma studenoválečnými giganty, jež v anglickém překladu našla vyjádření v podobě chytlavého sloganu: "Neither East, nor West, Islam is the Best!".

    Od září 1980 do srpna 1988 byl Írán zapleten do vleklého konfliktu s Irákem, z nějž se posléze vyklubala nejdelší a nejkrvavější mezistátní válka od konce II. světové války.

    Zhruba v její polovině se Irák pokusil dosáhnout vítězství prostřednictvím útoků na íránská ropná pole, na což Teherán reagoval útoky proti tankerům převážejícím iráckou ropu a hrozbou uzavření Hormuzského průlivu. Vážná hrozba svobodě mezinárodní námořní plavby, kombinovaná s rizikem ropného šoku, vedla k americkému zapojení (tankery v Hormuzu pluly pod americkou vlajkou) a dalšímu zhoršení již tak špatných vztahů. Postupně se ukázalo, že ani Irák, ani Írán válku nejsou schopny vyhrát a dnes rovněž víme, že Moskva i Washington v jejím průběhu podpořily obě strany a přispěly tak k jejímu prodloužení. Na počátku 90. let se v prostoru Perského zálivu na určitou dobu tím horším stal režim Saddáma Husajna, ale po 11. září i Írán zařazen na tzv. "osu zla", kterou ve svém projevu o stavu unie v lednu 2002 narýsoval prezident Bush.

    Spolu s Irákem a Severní Koreou byl Írán označen jako stát podporující terorismus a usilující o získání zbraní hromadného ničení. Íránský raketový a jaderný program (o němž Teherán vytrvale tvrdí, že se jedná o program mírový) se stal předmětem nekončících diskusí, podezření a obvinění a mezinárodní společenství – tedy nejenom USA – nakonec dospělo k závěru, že se jedná o natolik nepřehlednou a neprůhlednou záležitost, že přistoupilo k rozsáhlým sankcím.

    Vraťme se nyní k otázce, zda podmíněné ukončení sankcí, ale zejména komunikační průlom ve vztahu k USA, má nějakou historickou paralelu? Jsme přesvědčeni, že existují minimálně dva státy/režimy, které se svého času ocitly v podobné situaci, a to SSSR a Čína. V obou případech je rovněž zajímavé, že začátek nové kapitoly vzájemných vztahů nastal po uplynutí podobného časového úseku.

    Vyjdeme-li ze skutečnosti, že SSSR vznikl v roce 1922, tak po pětatřiceti letech – v roce 1957, najdeme v Kremlu Nikitu Chruščova. V tu dobu již sovětsko-americké vztahy mají za sebou celou řadou peripetií, k nimž patří zejména zásadní podíl USA na sovětské/stalinské industrializaci, společný boj proti nacistickému Německu a Japonsku a nakonec tvrdou konfrontaci ve Studené válce, jež se opírala o zcela nesmiřitelné ideologicky zdůvodněné nepřátelství. Chruščov, během jehož vlády se konfrontace z Evropy a Asie přenese i do Afriky (Egypt) a do Ameriky (Kuba), je však zároveň prvním sovětským vůdcem, který navštívil USA, "zradí" revoluční myšlenku o nevyhnutelnosti války mezi komunismem a kapitalismem a přijde s ideou "mírového soužití dvou bloků".

    Pokud jde o komunistickou Čínu, snažily se jí USA v mezinárodním systému izolovat, což jim přineslo jen málo pozitiv, ale naopak řadu problémů (například v podobě sovětsko-egyptské spolupráce). Jejich iracionální politika – neboť komunikovaly s komunistickým SSSR, ale nikoli s komunistickou ČLR, doznala změny na počátku 70. let, kdy se vztahy postupně normalizovaly. Po Maově smrti se v Číně – dokonce po "pouhých" třiceti letech – rozjely ekonomické reformy, které z Číny nakonec učiní druhou nejsilnější světovou ekonomiku.

    Domníváme se proto, že je možné předestřít k úvaze tezi, že tři dekády je možné považovat za mezní dobu, kdy se režim založený na revoluční ideologii, neustálé mobilizaci proti vnějšímu nepříteli dostane do situace, kdy v zájmu svého vlastního přežití musí začít upravovat své chování. Tato potřeba je, respektive v případě SSSR i ČLR byla, pociťována o to naléhavěji, pokud režim není – a ani v jednom z uvedených případů tomu tak nebylo, ekonomicky úspěšný. V případě současného íránského režimu je situace o to naléhavější, že vláda v Teheránu – byť je otázka, jak moc si takovou logiku připouští "rada dohlížitelů", vidí, že tzv. arabské jaro bylo rozpoutáno právě neschopností arabských vlád nadále udržovat socio-ekonomický status quo.

    Prezident Hasan Rúhání rozhodně nestojí v čele takového státu/režimu, jaký by si přály vidět USA či obecně Západ, ale takových států/režimů je v regionu řada (za všechny stačí uvést Saúdskou Arábii). Pokud Teherán dodrží svou část dohody – na což neznáme odpověď, a pokud "liberální" prezident ustojí vnitřní tlak ze strany konzervativců – což vůbec není jisté, začne se o nesmírné energeticko-surovinové bohatství Íránu (má druhé největší zásoby ropy a druhé největší zásoby plynu, což z něj činí světovou energetickou jedničku!) konečně ucházet celý svět, či alespoň jeho podstatně širší část. Co a proč pak od Teheránu (ne)máme čekat? Máme zato, že nejpravděpodobnější scénář bude následující.

    30 let revoluce a dost

    Domníváme se proto, že je možné předestřít k úvaze tezi, že tři dekády je možné považovat za mezní dobu, kdy se režim založený na revoluční ideologii, neustálé mobilizaci proti vnějšímu nepříteli dostane do situace, kdy v zájmu svého vlastního přežití musí začít upravovat své chování. Tato potřeba je, respektive v případě SSSR i ČLR byla, pociťována o to naléhavěji, pokud režim není – a ani v jednom z uvedených případů tomu tak nebylo, ekonomicky úspěšný.

    Režim v první řadě přikročí k programům rychlé a intenzívní socio-ekonomické stabilizace. Protože realizace takového programu je dlouhodobá, je krajně nepravděpodobné, že by vláda riskovala možnost obnovení sankcí, neboť "jaro" se blíží. Zcela jistě bude část zdrojů využita na posílení vojenských kapacit, ale bude se to týkat kapacit konvenčních, neboť daleko naléhavější bezpečnostní hrozbou než likvidace Izraele – na kterýžto úkol Teherán naštěstí kapacity nemá – je rostoucí asertivita bezprostředních arabských sousedů, zejména pak Saúdské Arábie.

    Řada odborníků na Blízký východ/Záliv tvrdí, že zásadní bezpečnostní/geopolitickou výzvou současnosti přestává být spor mezi Izraelem a jeho sousedy, ale staronové soupeření mezi sunnity a ší´ity. Máme zato, že rezignace na globálně znepokojivé atributy v chování současného režimu přinese tolik potřebný klid a zdroje, které umožní uvažovat (a možná i realizovat) cíle a ambice regionální. Proč by starodávná a hrdá země/civilizace měla v době, kdy se nově definují rozměry světového (ne)řádu, vyklidit pole tam, kde se domnívá, že má právo a nároky hrát svou vlastní hru? Až dosud Írán blokovaly USA, ale proč by tak měly činit i nadále? Proč by měl Washington, jenž svou pozornost v Asii přenáší jinam, brzdit Írán v Zálivu, když zároveň na tamějších energetických zdrojích přestává být závislý.

    Další texty Michaela Romancova na natoaktual.cz:

    Vždyť Záliv začíná být čím dál tím důležitější pro jiné hráče, zejména pro Indii (už teď tam pracují miliony Indů) a Čínu. Izrael má a nadále si i udrží schopnost ubránit se jakémukoli blízkovýchodnímu protivníkovi a situace v Sýrii ukazuje, že použití zbraní hromadného ničení je neakceptovatelné pro všechny důležité členy mezinárodního společenství. Pokud se bezpečnostní situace v Zálivu začne zhoršovat, což je bohužel pravděpodobné, budou USA reagovat jen úměrně svému klesajícímu zájmu/závislosti na této části světa – takže se daleko intenzivněji budou muset zapojit Čína a Indie. Představa, že si Peking vyzkouší, jak moc náročná a nevděčná role stabilizátora této části světa je, ve Washingtonu jistě musí být velice přitažlivá. Z pohledu Evropy je pak znepokojivé, že zatímco naše závislost na této části světa je stále značná, naše kapacity – zejména tváři v tvář rostoucímu potenciálu Číny a Indie, stále klesají.

    Michael Romancov
    autor působí na Institutu politologických studií FSV UK a Metropolitní univerzitě Praha

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media