natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Současné nové trendy konfliktů na Blízkém východě – část I.

    17. září 2012  8:41
    Další erupce muslimského hněvu vzplála v několika arabských zemích. Tentokrát kvůli zveřejnění filmu natočeného v USA, jež údajně uráží proroka Mohameda. Tyto scénáře již dnes bohužel nikoho moc nepřekvapí. Současně však bohužel rozhodně nejde o rutinu či jakési povrchní události. Zda je jejich význam mnohem hlubší, než se může na první pohled znát, napoví další vývoj v nejbližší budoucnosti.  

    Povstání v Libyi | foto: NATO

    Rozhodně však již dnes můžeme s jistotou říci, že doby, kdy si Západ v souvislosti s Blízkým východem užíval "komfortu" pouze jediného konfliktu a v podstatě čitelného ozbrojeného sporu mezi Izraelem a Araby, jsou na delší dobu v nenávratnu.

    Rychlý úspěch tuniské a egyptské revoluce na počátku minulého roku vyvolal rozsáhlé naděje, že se podaří prosadit reformy i v tomto dosud demokracií relativně nedotčeném regionu. Nicméně s jeden a půl ročním odstupem se ukazuje, že právě egyptský a tuniský příklad byl spíše ojedinělý a podobně snadné změny režimů jsou minulostí. V Libyi svrhla plukovníka Kadáffího teprve ozbrojená opozice se vzdušnou podporou Západu a v Sýrii se domácí odpůrci Bašára Assada pokoušejí o totéž bezúspěšně .

    Arabské jaro tak symbolizuje nástup nových forem konfliktů – odlišných od těch, které dominovaly většině minulého století. Zcela nová je například vysoká míra externího vměšování emancipujících se regionálních mocností Turecka, Íránu a Saudské Arábie, jež udávají tón konfliktní dynamice oblasti. Při bližším pohledu se navíc jedná o zástupce odlišného pojetí role islámu v organizaci státu, což dává původně lokálním konfliktům výrazně širší rozsah.

    Naopak postavení Západu se pouhých deset let od intervence v Iráku změnilo k nepoznání. Jeho vliv klesá právě na úkor regionálních mocností a nadále se spoléhá místo dříve obvyklých velkých vojenských intervencí na méně viditelné akce, jakými jsou například operace bezpilotních letounů nebo speciálních jednotek a uplatňování hospodářských sankcí.

    Konflikty podle mustru

    Samotný průběh konfliktů v daných oblastech však nese celou řadu podobných rysů. Předně se jedná o téměř totožnou počáteční podobu protestů stojících na původně poklidných masivních demonstracích, které jsou spojeny s rozsáhlou kampaní na sociálních sítích.

    Nově se navíc zdá, že trendy konfliktů arabského světa se velmi úspěšně přelévají do subsaharské Afriky (ať už se jedná o Súdán či Mali), kde bylo donedávna možno pozorovat určité vyčerpání z "domácích" forem povstaleckého boje. Analýza trendů konfliktů se tak musí zaměřit nejen na aktéry a jejich motivace či způsoby boje, ale také na jejich proliferaci do okolních oblastí.

    Konfliktní prostředí

    Podle statistiky švédského SIPRI byl rok 2011 po dlouhém období útlumu ve znamení zvýšení ozbrojených konfliktů ve světě. Celkově bylo zaznamenáno 37 konfliktů oproti 31 v roce 2010, což představuje nárůst o 20 %. Nelze kategoricky tvrdit, že se jedná o důsledky Arabského jara, protože nejpostiženějším regionem je jednoznačně Subsaharská Afrika. Oblast Blízkého východu a severní Afriky totiž zažila jen dva nové konflikty (Libye a Sýrie; válka v Jemenu je mnohem staršího původu) a jejich počet vrostl meziročně z pěti na sedm. Ačkoliv se obecně tento skok vymyká dlouhodobějšímu trendu poklesu válek ve světě, je zatím příliš brzo uvažovat o zásadním obratu.

    Přečtěte si dále na natoaktual.cz:

    Samotný průběh konfliktů v daných oblastech však nese celou řadu podobných rysů. Předně se jedná o téměř totožnou počáteční podobu protestů stojících na původně poklidných masivních demonstracích, které jsou spojeny s rozsáhlou kampaní na sociálních sítích. Ačkoliv se škála požadavků demonstrantů liší – od ekonomických reforem až po změnu režimu - postrádají tato hnutí obvykle jednoho vůdce, což snižuje pravděpodobnost, že dojde k úspěšným jednáním mezi roztříštěnou opozicí a představiteli režimu. Vládnoucím elitám pak fakticky nezůstává jiná možnost než sáhnout k indiskriminativnímu použití násilí, na které reaguje opozice ozbrojeným odporem.

    Přestože taková situace by zákonitě měla vést k sjednocování povstalců v boji proti společnému nepříteli, v současných konfliktech dochází ke zcela opačnému trendu a sjednocování celého odboje je víceméně iluzorní. Z části vlivem velkého množství vnitrostátních rozdílů (kmenové, náboženské, sociální, etnické atd.) a z části vlivem vnějších aktérů, vznikají postupně minimálně čtyři druhy povstaleckých uskupení. Konkrétně jde o milice, dále revoluční brigády a neregulované brigády, jež se odlišují celou řadou charakteristik – především však mírou ochoty ke konsenzu. Po vítězství povstalců nastupuje ještě čtvrtá kategorie, tzv. post-revoluční brigády, často vznikající z přívrženců dosavadního režimu (podle výzkumu Small Arms Survey z června 2012 vydaném v Institutu mezinárodních a rozvojových studií v Ženevě).

    Revoluční brigády, jež jsou nejrozšířenějším typem ozbrojených povstaleckých formací, jsou poměrně dobře zmapovány především v Libyi. Mezi prominentní uskupení zde spadá například tzv. Misurátský svaz revolucionářů. Ten - a jemu podobné - ještě téměř rok po konci povstání kontrolují přibližně 80 % bojovníků a jsou vážným mocenským konkurentem oficiální armády. Predominance této kategorie je nicméně podmíněna rychlou eskalací a následně vítězstvím povstalců v konfliktu. Jejich výzbroj a personál – a z toho plynoucí legitimita - pochází totiž převážně z domácích zdrojů (armádní dezertéři, ukořistěné zbraně apod.).

    Povstalci podle Facebooku

    Proces "povstalecké globalizace" překrývá původně čistě domácí sekulární témata, jako jsou ekonomické reformy nebo prostá změna režimu, mnohem více, než by odpovídalo počtu zahraničních bojovníků. Vysvětlit původ tohoto procesu je obtížné, nicméně může vyplývat ze supra-nacionálního charakteru sociálních sítí, které v zažehnutí těchto konfliktů hrály klíčovou úlohu.

    V případě protahování konfliktů je naopak společným trendem posilování neregulovaných brigád, popřípadě milicí. V Sýrii je tato část spektra v současné době reprezentována například brigádou al-Ansar, Libyjci založenou Liwaa al-Umma, saláfistickou brigádou al-Faruq či skupinami přímo napojenými na al-Káidu. V Mali se pak široké pozornosti dostalo původně nevýznamným islamistickým povstalcům z Ansar Dine. Díky přílivu zbraní a dobrovolníků ze zahraniční je zpravidla jejich ochota ke konsenzu a spolupráci na poválečném uspořádání velmi malá, jak ukazuje v Mali střet Ansar Dine se separatisty a bývalými spojenci z Mouvement National pour la Libération de l'Azawad (MNLA). Společným rysem je spíše naopak zájem na eskalaci konfliktu (viz. nedávný útok islamistů na americký konzulát v Benghází), protože z probíhající války těmto skupinám plyne finanční zisk, případně ideologické posílení.

    Další materiály autora L. Dyčky pro natoaktual.cz:

    Početně ovšem cizinci rozhodně nejsou dominantní skupinou v povstaleckých formacích a poměr 9:1 v neprospěch zahraničních ozbrojenců je víceméně symptomatický. Lze jej pozorovat jak v Afghánistánu (10 -15 % zahraničních ozbrojenců), či donedávna v Iráku (7 -10 %) i v Mali. V mediálně nejvíce přitažlivém konfliktu současnosti v Sýrii se na straně opozice účastní bojů pouze cca 1500 až 3500 cizinců (pokud lze považovat za přesné údaje o celkem 40 000 povstalcích), nejčastěji ze sousedních zemí, kteří však do střetu vnášejí výrazně náboženský rozměr. Tento proces "povstalecké globalizace" překrývá původně čistě domácí sekulární témata, jako jsou ekonomické reformy nebo prostá změna režimu – a to mnohem více, než by odpovídalo počtu zahraničních bojovníků. Vysvětlit původ tohoto procesu je obtížné, nicméně může vyplývat ze supra-nacionálního charakteru sociálních sítí, které v zažehnutí těchto konfliktů hrály klíčovou úlohu.

    Nakonec ani jednotky složené výhradně z domácích povstalců nejsou imunní vůči vnějšímu vlivu. Ten se uplatňuje především s rostoucí závislostí na toku zbraní a poskytování výcviku zahraničními sponzory, jejichž původ je sice mimořádně rozmanitý, ale dominantní místo mezi nimi zastávají regionální mocnosti jako Turecko či Írán. A trendům zapojení těchto zemí v současných konfliktech se bude věnovat druhá část analýzy.

    Lukáš Dyčka
    autor je doktorandem na Katedře politologie FSS Masarykovy univerzity

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media