Zámořské objevy, průmyslová revoluce, vznik koloniálních impérií, obě světové války, dekolonizace, studená válka a nakonec ekonomická globalizace… to všechno byly procesy a pohyby, které začaly v euro-atlantickém světě. Jeden každý z nich zanechal hlubokou, byť bohužel ne vždy pozitivní, stopu na "tváři" současného světa. Přes všechny chyby to však byl, a zatím ještě stále je, náš svět.

Navíc kolem roku 2020 by USA měly dosáhnout energetické nezávislosti, což v praxi bude znamenat, že se stanou nezávislými na dodávkách ropy a plynu z regionu Blízkého východu. Což je na jednu stranu jistě zpráva pozitivní – největší světová vojenská velmoc nebude závislá na nevypočitatelných režimech. Každá mince však má dvě strany, a tou druhou v tomto případě může být úměrná ztráta zájmu o tuto oblast, která tím, že přestane být důležitá pro USA, současně nepřestane býti důležitou pro Evropu.

Tak jako tak můžeme pozorovat přesun těžiště globálních aktivit do asijsko-pacifického prostoru, čímž se Evropa nevyhnutelně ocitne na periferii. Připusťme, že život na periferii nutně nemusí být špatný, zejména pokud periferie bude mít podobu možná ospalé, ale útulné, klidné a bezpečné vilové čtvrti. Taková představa je evidentně pro mnoho Evropanů sympatická, ale pokud je vůbec možná, tak jen díky dominantní, či alespoň silné roli USA ve světě…

Naprostá většina vojenských analytiků se shoduje na tom, že americká vojenská moc je, a ještě dlouhou dobu bude, bezkonkurenční. Je tedy, nazíráno evropskou optikou, důvod k obavám? Rozhodně ano! Moc Spojených států nestojí a nepadá s Evropou, což však neplatí obráceně. Fakt, že svého času nejdůležitějším místem americké vojenské přítomnosti byla Evropa, nebyl výsledkem vzájemných sympatií či sdílených hodnot, ale výsledkem objektivních geopolitických skutečností.

Když americké angažmá v Evropě na sklonku první světové války začalo, byla Evropa centrem zárodečně globalizovaného světa. Po druhé světové válce Američané v Evropě, po jistém váhání, nakonec zůstali, neboť se stala těžištěm konfrontace s jediným globálním vyzyvatelem americké moci – se Sovětským svazem.

Tehdy se zdálo, že nutnost "držet Rusy mimo a Němce při zemi", abych parafrázoval slavnou definici NATO Lorda Ismaye, bude trvalá, ale dnes vše nasvědčuje tomu, že byla "jen" dlouhodobá. Nic – naštěstí ani Sovětský svaz – není "na věčné časy" a právě tak tomu bude s americkou přítomností v Evropě. Paradoxem je, že americká vojenská (ne)přítomnost vlastně není jádrem problému. Tím totiž je jednota, či alespoň blízkost, evropských a amerických zájmů (je třeba zdůraznit, že se jedná o zájmy, a nikoli o hodnoty!).

Evropané si buď nevšimli, nebo si všimnout nechtěli, co všechno se během studené války změnilo v jejich neprospěch. V jejím průběhu se Evropa stala místem a spoluaktérem, kde se Sovětům dalo/muselo čelit, ale copak se dá efektivně čelit dnešním americkým vyzyvatelům v Evropě a copak dnešní Evropa má potenciál, aby k tomu Američanům globálně pomohla? Od konce studené války Washington na své evropské spojence tlačil, aby přijali větší díl odpovědnosti. Nemůže být žádného sporu o tom, že Evropané, mající globální zájmy, by měli nést i svůj díl globální odpovědnosti, ale zatím pro ně spíše bylo (a je) pohodlnější žít v americkém stínu. Americký tlak, požadavky a argumenty rovněž obsahoval, nikoli poprvé a rozhodně ne naposledy, i jistou míru licoměrnosti, protože nejprve Evropany svým antikolonialistickým zápalem donutili stáhnout se ze světa a soustředit se na (objektivně existující) sovětskou hrozbu v Evropě.

Díky tomu se, s kapacitně nedostačující výjimkou v podobě Británie a Francie, Evropané zaměřili na budování konvenčních kapacit v Evropě. Američané, těžící z výhod tzv. "hemisférické izolace", naopak celou dobu budovali v zásadě expediční síly, schopné (poměrně) rychlých přesunů tam, kde jich bude zapotřebí. Velikost a síla americké populace a ekonomiky, s nimiž se žádný evropský stát nemohl měřit (a jinak tomu nebude nedojde-li ke skutečně funkčnímu sjednocení v budoucnu), poskytovaly jak potřebné kapacity, tak ospravedlňovaly globální ambice, cíle a odpovědnost.

Když došlo k neočekávanému zhroucení SSSR, řešili Američané a jejich evropští spojenci na platformě NATO známou otázku "out of area or our of bussines". Sice se podařilo dosáhnout shody na podobě odpovědi, ale evropský podíl na globálních aktivitách Aliance je stále nedostatečný.

Američtí stratégové si jsou dlouhodobě vědomi skutečnosti, že americká moc je nejefektivnější, když USA vystupují v roli tzv. "offshore balancer". Za studené války se USA dlouhodobě angažovaly v "hlubokém vnitrozemí" v jediném případě – a tím byla Evropa. Po jejím skončení se pod vlivem traumatu z 11. září nechaly hluboce (jak z hlediska intenzity a délky angažmá, tak z hlediska fyzické vzdálenosti) zatáhnout do problémů v rámci tzv. širšího Blízkého východu. Jsem hluboce přesvědčen, že angažmá v Iráku, ale zejména v Afghánistánu, bude nakonec vyhodnoceno jako chybné a ztrátové.

Ne proto, že by došlo k (totální) negaci důvodů, proč k nim došlo, a nakonec ani ne kvůli nesmírným finančním a materiálním nákladům a nemalým lidským ztrátám, ale právě proto, že se Američané sami připravili o možnost flexibilně reagovat tam, a takovými prostředky, kde to bude nejefektivnější. Místo toho museli řešit neřešitelné mezietnické, mezikonfesionální a mezikmenové třenice v obou zemích, navíc bez přímého spojení s Afghánistánem (cesta přes Pákistán je nesmírný problém a takzvaná Severní distribuční cesta, jež v délce přes 5 000 km vede přes bývalé sovětské území, pak nefalšovanou logistickou noční můrou).

Domnívám se proto, že je logické předpokládat, že poté, co se konečně podaří vyvázat se z těchto závazků, se žádná americká administrativa nebude chtít do něčeho, třeba jen vzdáleně podobného, nechat vtáhnout. Jedna z takových potenciálních "bažin", které by opět hrozily pohltit obrovské množství lidí, techniky a prostředků je oblast severní Afriky a Blízkého východu, dějiště takzvaného Arabského jara.

Kam a proč se tento region ubírá není možno říci, ale nazíráno geopolitickou optikou je evidentní, že skýtá řadu výzev, ale i příležitostí. Ponechme teď stranou aspirace jednotlivých proudů na straně Arabského jara, i zjevné ambice Íránu, Saúdské Arábie či Turecka, a pokusme se optikou výzev a příležitostí do oblasti pohlédnout z Evropy a USA. Hodnotově mezi Evropany a Američany není rozdíl v tom, jaký (a proč) je žádoucí stav – mír, stabilita a demokracie. Nemůže být pochyb, že by takový scénář byl optimální, ale ani jedna strana tuto výzvu nedokáže realizovat. Američané – právě na základě zkušeností z Iráku a Afghánistánu, mír a demokracii nezačnou vynucovat a Evropa něco takového sama nepodnikne. Jediné, čeho jsou Evropané zatím schopni samostatně, je, že si své optimální představy "kupují" prostřednictvím nejrůznějších evropských politik a programů. Efektivita takového konání je však jak v oblasti tzv. "Východního partnerství", tak v oblasti "Unie pro Středomoří" nepatrná.

Z evropského pohledu je situace o to komplikovanější, že peníze v turbulentním regionu rozhodně nechybí. Své hráče, někdy přímo a někdy nepřímo, platí Írán i Saúdská Arábie a navíc dodávají i zbraně, což pro EU, mezi jejíž mantry platí i vznešená zásada "vše kromě zbraní", nepřipadá v úvahu. Z pozice Západu tedy existující výzva – mírový, stabilní a demokratický region – je tak komplikovaná, že ani hodnotová shoda není dost silným argumentem, aby se nasadily prostředky vedoucí k žádoucímu vývoji.

V tomto okamžiku je proto užitečné položit si otázku zda, a případně jaké, se v turbulentním regionu skrývají zájmy a příležitosti. Bez ohledu na vznešenou rétoriku a vodopád slibů je jasné, že EU má v regionu dva hlavní zájmy. EU by v regionu ráda viděla ekonomicko-sociální stabilitu, optimálně založenou na demokratické platformě, která povede ke snížení, optimálně naprostému zastavení, migračních pohybů směrem do Evropy a zároveň zabezpečí toky energosurovin.

Je otázkou, co z toho je vlastně opravdovou prioritou. Migrace z této části světa trápí jen některé, byť důležité, členy EU a k zásadnímu výpadku energetických dodávek z této části už tak dlouho nedošlo – a hlavní produkční oblasti zatím nejsou arabským jarem přímo zasaženy – že percepce této hrozby není aktuální. Navíc se Evropané domnívají, že pokud by k tomu došlo, tak přirozeně a automaticky dojde k americkému zásahu. A právě v tomto ohledu se, dle mého názoru, skrývá velice interesantní příležitost, která se před USA otevírá. Proč se Spojené státy na Blízkém východě, a v jeho rámci zejména v oblasti Zálivu, tak intenzívně angažovaly?

Byla to jedna ze front zadržování SSSR/komunismu a zároveň bylo jasné, že se bez energosurovin neobejde světová ekonomika, jejímž hlavním garantem (a beneficiantem) USA byly. Poskytování "public goods" v podobě globální či regionální stability je však mimořádně náročné, a pokud se americká hegemonie začíná vážně otřásat v základech, proč nevyužít nabízející se příležitosti a nepřenechat regionální potenciál – a stále rostoucí problémy – těm aktérům, kteří na jeho zdrojích jsou závislí?

Jediným státem v oblasti, s nímž jsou USA jednoznačně spojeny hodnotovou "pupeční šňůrou" je Izrael (výrazně méně pak Turecko). Na izraelsko-americké spolupráci by se nemuselo změnit nic podstatného a souboj o vliv mezi regionálními hráči (Turecko, Írán, Egypt a Saúdská Arábie) a novými globálními aspiranty, kteří jsou na zdejší ropě závislí, jimiž jsou Čína a Indie (v zálivových monarchiích žije 4 – 5 milionů Indů!), by byl jistě nejenom vzrušující, ale navíc by mohl výrazně Americe odlehčit.

Globálně zaměřená Amerika by si jistě mohla dovolit z jednoho regionu vycouvat, a následně sledovat, jak moc se tam (ne)daří jejím vyzývatelům a čas od času situaci usměrnit. Regionálně zaměřená Evropa by nebyla přímo vojensky ohrožena – na to zatím aktéři v této části světa potenciál nemají, ale zůstal by jí v rukou příslovečný "černý Petr". Zaprvé je její závislost na zdejších energozdrojích je nesrovnatelně vyšší než v případě USA. Zadruhé by pak EU musela čelit nesrovnatelně vyššímu a nežádoucímu migračnímu tlaku.

V této souvislosti je třeba připomenout, že už v době studené války zněla z Washingtonu varování, že Evropané podceňují svou bezpečnost. Sice nás stále spojují hodnoty a globální ekonomické zájmy, ale vedle toho neexistuje žádný logický důvod, proč by mělo tři sta milionů Američanů trvale nadřazovat své zájmy potřebám pěti set milionů Evropanů. To se může změnit jen tehdy, pokud se Evropa chopí svého dílu globální odpovědnosti a případně i začne sdílet podobný/stejný obraz budoucího konkurenta/nepřítele ...

Existuje ještě nějaká horší alternativa? Zcela jistě ano. USA se díky rýsující se energetické nezávislosti uzavřou, podobně jako v 19. století, do své "hemisférické izolace" a svět, přinejmenším po nějakou dobu, nechají jiným. Pacifisté celého světa, zejména pak ti v Evropě, by pak měli důvod k oslavám, přinejmenším na tak dlouho, než by se z mlhy vynořily ostřejší obrysy nového – ryze nezápadního – světového (ne)řádu.

Michael Romancov
autor působí na Institutu politologických studií FSV UK a Metropolitní univerzitě Praha