natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Současné trendy konfliktů na Blízkém východě – část II.

    1. října 2012  14:30
    Předchozí díl analýzy současných konfliktních trendů na Blízkém Východě se zaměřil na podobu konfliktního prostředí a zvláště pak na odlišný charakter činnosti jednotlivých druhů povstaleckých formací. Ty jsou v současnosti mimořádným způsobem ovlivňovány regionálními mocnostmi, které tak do značné míry určují dynamiku probíhajících ozbrojených střetů.  

    Sýrie je mimo jiné i místem střetu vlivů okolních států (ilustrační foto) | foto: Syrské ministerstvo informací

    Rostoucí role sekundárních aktérů aneb nástup politického islámu

    Zemí s patrně největším přírůstkem vlivu ve zkoumané oblasti je bezesporu Turecko. Jeho vzestup lze snadno pozorovat na srovnání s rokem 2003, kdy byla tomuto státu s druhou největší armádou NATO přisouzena pouze podpůrná role při invazi do Iráku – a i tu odmítl sehrát. Dnes je naproti tomu aktivní podpora Ankary klíčová pro existenci jak Syrské svobodné armády, tak údajně i rozsáhlé škály islamistických skupin operujících v dalších zemích. Za uplynulých téměř deset let stihla vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) vytvořit z Turecka, jež bylo do té doby státem s nevyjasněnou identitou (slovy Samuela Huntingtona), regionální velmoc prvního řádu.

    Přečtěte si první díl analýzy autora L. Dyčky:

    Po faktické rezignaci na členství v EU a zpřetrhání blízkých svazků s Izraelem došlo v Turecku k tradičnímu přesunu pozornosti na východ, který Osmanská říše opakovala téměř po každém neúspěchu v Evropě, a to minimálně od porážky u Vídně v roce 1529. Zároveň premiér Erdoğan provedl obrat o 180º v domácí politice a zdůraznil islám jako nezastupitelnou složku turecké identity. Tento tzv. "turecký model" (skloubení demokracie, islámu a omezení role armády) je dnes Ankarou agresivně exportován do původně sekulárních zemí regionu, jako je Sýrie, Irák či Egypt. Nicméně zde všude se Turecko dostalo do kontaktu s Íránem, jenž mu je mocensky a překvapivě i ideologicky rovnocenným soupeřem.

    Írán proti Turecku

    Írán i Turecko zcela zřejmě nevyhnutelně směřují k přetvoření občanské války v Sýrii v zástupný konflikt vlastních zájmů, ovšem jejich vojenské kapacity se dramaticky liší. Zatímco Teherán má rozsáhlé zkušenosti s vedením "proxy" válek v rozmanitých oblastech od Afghánistánu až po Afriku, Turecko disponuje, částečně díky svému členství v NATO, mnohem vyspělejšími konvenčními schopnostmi, jež by se lépe uplatnily v případě přímé vojenské intervence.

    Přitom donedávna měly kontakty obou států podobu jakési "osy Ankara – Teherán", která tvořila stabilní součást regionální politiky. Turecko je kupříkladu stále významným prostředníkem k obcházení sankcí uvalených na Írán. Pro srovnání: podle Turecké obchodní komory (TOBB) vzrostl v roce 2011 počet íránských společností obchodujících v Turecku o 41 % na 590. Tento nárůst výrazně předstihuje všechny ostatní země. Polovina firem má sídlo v Istanbulu (kde tvoří 25% všech registrovaných společností) a nemalé procento z nich má napojení na Íránské revoluční gardy. Opačným směrem teče 200 000 barelů ropy denně, což představuje třetinu turecké spotřeby a 7 % íránského exportu této komodity. Avšak přes zdánlivě idylické svazky na hospodářském poli se již dnes o budoucích vztazích obou sousedů rozhoduje spíše na bojišti. A není pochyb, že výsledek turecko-íránského střetu významně ovlivní budoucí podobu celé oblasti.

    Turecko- íránský střet na obzoru

     Zhoršení vzájemných vztahů tradičních rivalů, které probíhá přirozeně podél sunnitsko-šíitské náboženské linie, se výrazněji objevilo už ve vakuu vzniklém v souvislosti se stažením amerických vojáků z Iráku. Plně se pak aktivovalo v Sýrii, kde je dobře známá politická a vojenská podpora Ankary převážně sunnitské Syrské svobodné armádě vyvážena zapojením tzv. Niru-ye Qods (odnože íránských Revolučních gard; česky Jeruzalémské jednotky, jejichž úkolem jsou operace v zahraničí) do bojů na straně alávitské menšiny.

    Přečtěte si dále na natoaktual.cz:

    Oba státy zcela zřejmě nevyhnutelně směřují k přetvoření občanské války v Sýrii v zástupný konflikt vlastních zájmů, ovšem jejich vojenské kapacity se dramaticky liší. Zatímco Teherán má rozsáhlé zkušenosti s vedením "proxy" válek v rozmanitých oblastech od Afghánistánu až po Afriku, Turecko disponuje, částečně díky svému členství v NATO, mnohem vyspělejšími konvenčními schopnostmi, jež by se lépe uplatnily v případě přímé vojenské intervence. Současná podoba konfliktů, která je charakteristická klesající mírou ochoty k intervenci, tak nahrává šíření íránského vlivu a jeho modelu fundamentálního islámského státu.

    Prozatím však v jiných částech regionu jasně vítězí "turecký model". Umírnění islamisté už získali moc jak v Tunisku, tak v mnohem významnějším Egyptě, a turecké vládnoucí špičky ze strany AKP si nesporně mnou ruce v očekávání, jak úspěšný export svého vidění světa přetaví v další vítězství v parlamentních volbách. Pominout však nelze fakt, že v zemích, kde naplno vypukl ozbrojený konflikt, se univerzálnost této formy vlády neprojevila (Sýrie, Libye, Jemen a zcela bez šance je v africkém prostoru) a naopak zde narůstají tendence směřování ke konkurenčnímu iránskému přístupu.

    Turecký model je už ze své podstaty produktem tureckého nacionalismu a odporuje zmíněné globální povaze současných konfliktů v regionu a cílům povstaleckých skupin. Ty navíc operují převážně v arabských zemích anebo se skládají z menšin, jako jsou Kurdové. A samozřejmě ani od jedněch nelze z pochopitelných důvodů očekávat ochotu následovat tureckého příkladu. Kurdská otázka koneckonců ukazuje, že ani z čistě subjektivního a normativního hlediska nelze turecký model považovat za ideální. Koneckonců na jeho malou oblibu mezi obyvatelstvem regionu ukazuje i jeden z předvolebních průzkumů v Egyptě, v němž 63 % respondentů preferovalo jako svůj vzor Saúdskou Arábii na úkor Turecka.

    Přitom vliv Saúdů a ostatních sunnitských monarchií Perského zálivu na dynamiku konfliktů leží převážně v jejich schopnosti financovat a ovlivňovat povstalecké skupiny pomocí mechanismu popsaného v předchozím dílu této analýzy. Je bez diskuse, že ve skutečnosti tyto státy v ideologické rovině jakýkoliv inspirativní model srovnatelný s Íránem a Tureckem nemohou nabídnout. Naopak reálně hrozí, že v nich propuknou nepokoje zahraničních dělníků, či pokus o revoluci na sektářské bázi, jako už se stalo v Bahrajnu. Interpretace průběhu těchto jevů přitom ukazuje, že klíčovou úlohu obvykle hrají špatné výkony armád zasažených zemí, potýkajících se s masovými dezercemi.

    Izrael proti svržení Asada?

    Paradoxně je totiž i oslabení režimu Bašára Asada pro Tel-Aviv stejnou ranou. Jistě, Damašek byl vždy vážným protivníkem, sponzorem Hizballáhu a útočiště v něm našla i půlmiliónová skupina palestinských uprchlíků. Nicméně byl to protivník vypočitatelný a dobře známý. Ne náhodou o něm deník The Jerusalem Post píše s oblibou jako o "The Devil You Know".

    Náznak řešení přišel ze Spojených arabských emirátů, které už v roce 2010 podepsaly kontrakt se soukromou vojenskou společností (PMC) Reflex Responses. Za postavení praporu o 800 mužích, dostane tento nástupce slavných Blackwater Worldwide 529 miliónů USD, přičemž v případě dobrých výkonů může dojít k rozšíření jednotky až na brigádní úroveň. Pomineme-li známé působení obrovské škály PMC v Iráku, pracuje rovněž celá řada kontraktorů také v Kuvajtu, Bahrajnu atd. Trendem tedy není ani tak jejich samotná existence, jako spíše změna funkce a přesun od poskytování výcviku či obyčejné ochrany ke komplexní privatizaci zajištění bezpečnosti. Vzhledem k mimořádné efektivitě, kterou společnosti prokázaly v boji proti rebelům v celé řadě konfliktů od Angoly a Sierry Leone až po nasazení v Afghánistánu a Iráku, je možné, že právě stojíme na prahu nové epochy, v níž se národní armády stanou v autoritativních režimech nadbytečnými. Zda se trend rozšíří i na demokratické země, je nicméně obtížné předpovídat.

    Dnešní Izrael – "neviditelná demokracie"

    Ironicky jediná skutečně fungující demokracie celého regionu je v současných konfliktech téměř neviditelná. Pryč jsou doby, kdy byl izraelsko-palestinský konflikt hlavním bezpečnostním tématem regionu. Jeho význam byl snadno zastíněn odstraněním sekulárních režimů Mubaraka a Kadáffího. Pro Izrael však hlavně pád prvního z nich představuje hrozbu srovnatelnou s palestinským radikalismem. V současné době totiž především díky novému prezidentu Mursímu ztrácí mírová smlouva s Egyptem na kredibilitě a role armády, jež byla jejím největším garantem, byla přesně v duchu "tureckého modelu" značně oslabena. Ovšem i situace na severních hranicích je děsivá.

    Paradoxně je totiž i oslabení režimu Bašára Asada pro Tel-Aviv stejnou ranou. Jistě, Damašek byl vždy vážným protivníkem, sponzorem Hizballáhu a útočiště v něm našla i půlmiliónová skupina palestinských uprchlíků. Nicméně byl to protivník vypočitatelný a dobře známý. Ne náhodou o něm deník The Jerusalem Post píše s oblibou jako o "The Devil You Know". Alternativa je totiž mimořádně nejistá a pro nevyzpytatelné povstalce může být židovský stát velmi snadno dalším nepřítelem. Izrael už přišel o "bezpečný Egypt", je proto možné, že se jej pokusí nahradit "bezpečnou Sýrií". K tomu by však byla potřeba dohoda s Assadem – v situaci, kdy se na stranu povstalců v této zemi přidávají už i palestinští imigranti, by nebylo spojení proti společnému nepříteli nepředstavitelné. Prozatím se však zdá, že pro Izrael je hrozbou číslo jedna stále Írán a v porovnání s jeho jaderným programem jdou ostatní hrozby stranou.

    A co na to Západ?

    Zdá se, že současné konflikty na Blízkém východě postupně spějí k vytvoření složité matice sestávající z nacionalisticky i islamisticky orientovaných povstalců, přičemž jasnou tendencí je jejich pokračující globalizace. Ta však jde ruku v ruce s růstem vlivu regionálních mocností, jež postupně transformují revoluce do podoby zástupných konfliktů.

    Další materiály L. Dyčky pro natoaktual.cz:

    V nich bude Turecko spoléhat na svůj specifický model vlády, Írán na export šíitského fundamentalismu a konečně sunnitské monarchie Perského zálivu na placené síly soukromých vojenských společností. Co však můžeme pozorovat se smíšenými pocity je pokles přímého zapojení Západu. Velké vojenské invaze, na něž země NATO spoléhaly od konce studené války, zdá se mizí z arzenálu. Dnes jsou nahrazeny operacemi speciálních jednotek, bezpilotních letounů a hospodářskými sankcemi. Všechno jsou to sice postupy, jež jsou možná levnější a vojensky efektivnější, ale k jejich uplatnění jsou stále lépe vybaveny i již zmíněné významné státy regionu. Ty mají navíc výhodu kulturní a geografické blízkosti, která jim umožňuje prosazovat svůj vliv intenzivněji. A pro tyto země je mnohem výhodnější nastolit systém vlády odpovídající vlastním normám, které zdůrazňují dominantní roli islámu. Věk sekulárních vládců, které Západ dovedl kontrolovat, Arabským jarem skončil. Ti, kteří je nahradí, mohou představovat jak problém, tak i příležitost.

    Lukáš Dyčka
    autor je doktorandem na Katedře politologie FSS Masarykovy univerzity v Brně

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media