V některých ohledech je možné dokonce mluvit o zcela opačném trendu – taková klíčová země, jakou je Velká Británie pod vedením vlády Davida Camerona, se k evropské obraně staví spíše zády. Vize stálého sídla evropské obrany a její velitelské struktury v Bruselu zůstává pro Londýn nepřijatelná.

Pryč jsou ale i doby, kdy byl jakýkoliv pokus o silnější obranu Evropské unie v Praze okamžitě ocejchován jako nepřijatelné oslabování NATO. Oficiálně bude stát česká politika na dvou nohách – transatlantické a evropské. S tím, že ta evropská noha roste, byť je stále ještě zakrnělá, jak upozorňuje nový první náměstek ministra zahraničí Jiří Schneider. Je navíc pravděpodobné, že tento scénář bude do značné míry platit i v realitě. Za prvé tomu nasvědčují vnitropolitické poměry a složení vládní koalice – TOP 09 v čele se šéfem diplomacie Karlem Schwarzenbergem a Věci Veřejné vyvažují přece jen euroskeptičtější ODS. A svou roli může pořád hrát zklamání pravicových politiků z toho, že administrativa prezidenta Baracka Obamy zastavila dřívější plán protiraketové obrany včetně radaru v Česku. Byl to současný ministr obrany Alexandr Vondra (ODS), kdo na tehdejší Obamovo rozhodnutí reagoval slovy, že se Češi nyní musí více zaměřit na evropskou bezpečnostní politiku.

Evropa nemá nahradit NATO
V českém případě ale rozhodně nejde o žádný obrat o 180 stupňů. Za naprosto základní pravidlo Alexandr Vondra považuje, že nové evropské struktury nemají nijak duplikovat to, co už existuje v rámci NATO. Jeho postoj k evropské obraně vychází spíše z dlouhodobé strategie: Projekt evropské obrany není možné do budoucna podceňovat. Teď se toho ale v této oblasti příliš neděje a my Češi na tom stejně nic nezměníme.

A pokud by se chtěl někdo vrátit ke starému českému dilematu – ovšem poněkud falešnému, zda raději NATO s Amerikou, nebo Evropa? Faktem je, že jistá nadějná očekávání ohledně potvrzování bezpečnostních záruk mohou právě v této době čeští politici vkládat do připravované nové koncepce Atlantické aliance. Určitě mezi ně patří i Vondra.

Související komentáře na natoaktual.cz: P.Just: Zahraniční a obranná politika nastupující vlády ve znamení silného transatlantismu F. Černoch: Jaderný tendr ČEZ - mezi byznysem a zahraniční politikou

Je prakticky jisté, že "posun k Evropě" nebude zdaleka tak silný jako ve Varšavě, kde mělo odstoupení od protiraketového štítu v tomto ohledu podstatně zásadnější důsledky – byť zatím spíše v rétorice než v reálných projektech. Zklamání z Obamova rozhodnutí bylo jedním z faktorů, který vedl k tomu, že současná polská vláda označila evropskou bezpečnostní a obrannou politiku za svoji klíčovou prioritu. A to i v rámci polského předsednictví Evropské unii ve druhé polovině roku 2011. Tato polská politika každopádně znamená sblížení s Berlínem a ve Varšavě zřejmě dokonce doufají, že Výmarský trojúhelník Francie – Německo – Polsko by mohl v lecčem hrát první evropské housle. Ať tak či onak, pro českou diplomacii je to záležitost, kterou je nutné bedlivě sledovat. Byť na druhé straně platí argument, že dokud se na razantnější cestě vpřed nedohodnou dvě evropské jaderné "velmoci" Británie a Francie, žádné zázraky v evropské obraně očekávat nelze.

Krize jako brzda i výzva
České pozornosti by však neměla unikat ani další skutečnost. Jedním z důvodů, nebo přinejmenším výmluv, proč se zatím v evropské obraně ledy nepohnuly, je hospodářská krize. Státy omezují rozpočtové výdaje, představa, že by investovaly do nových vojensko-bezpečnostních projektů je pro politiky nepřijatelná. V tom se koneckonců Nečasova vláda v Praze nijak neodlišuje. Tím spíše, že Věci veřejné šly do volební kampaně s požadavkem převádět finance z obranného rozpočtu do školství.

Další původní texty Jana Žižky psané pro natoaktual.cz: Obama a Medveděv v Praze. Máme jásat? Evropská obrana s Lisabonem nemusí být k smíchu Battle groups: EU není ani trpaslík, ani obr

Jenže právě hospodářská krize se může paradoxně stát jedním z impulzů pro užší spolupráci Evropanů alespoň v jedné oblasti – sdílení vojenských kapacit. Když chybějí peníze, je nutné slevit z představ, že ten či onen stát musí mít veškeré vlastní obranné prostředky. Platí to dokonce i v případě "skeptické" Británie, která již na pracovní úrovni oslovovala Francii s představou sdílení vojenských aktiv. Základem samozřejmě musí být analýza, která jasně řekne, co je nutné zachovat v zájmu státní suverenity, a co je možné naopak sdílet s další evropskou zemí.

Jestliže tedy postlisabonská možnost vytvořit tvrdé jádro evropských zemí se společnou obrannou politikou (na způsob eurozóny v ekonomické oblasti) zatím zůstane nenaplněná, společné vyzbrojování a posilování integrace evropského obranného trhu má ke dnešní realitě mnohem blíže. I když – jak upozorňuje Jiří Schneider – společný projekt ještě není žádnou zárukou toho, že to nakonec vyjde levněji. Často tomu dokonce bývá naopak.

Pohled z Prahy jako z Varšavy
Momentálně je ovšem prakticky jisté, že postoj Nečasovy vlády k evropské obraně rozhodně nebude v centru pozornosti. Žádné velké mediální divadlo se v tomto případě rozhodně nechystá. Dokud se neobjeví nějaký překvapivý zásadnější impuls (ten by teoreticky mohl přijít z Británie), český kabinet nebude mít ani žádný důvod někam spěchat. Tím spíše, že aktuálnějším tématem z hlediska zahraniční agendy Evropské unie bude formování její nové diplomatické služby. V bezpečnostní oblasti by snad letos mohla o něco větší pozornost vzbudit nová bezpečnostní koncepce NATO. I touto oklikou se však nakonec opět k evropské obraně dostaneme. Američané budou chtít, aby také Evropané v rámci aliance přebrali svůj díl zátěže a odpovědnosti.

Faktem je, že se po francouzském návratu do vojenských struktur NATO ještě více vytrácí obava z toho, že by evropské a transatlantické struktury nebyly kompatibilní. V tom byla myšlenka francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho správná, byť zatím tento krok nesplnil žádoucí účel. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski tvrdí, že se okolnosti změnily. USA už se necítí ohroženy evropskou obrannou identitou, naopak chtějí schopnější Evropu, která by sdílela náklady. Minimálně v tomto smyslu se pohled z dnešní Prahy nijak neliší.

Jan Žižka
autor je zástupce šéfredaktora deníku E15