Nová vláda bude muset především vyřešit dilema, zda vůbec může být výstavba jaderné elektrárny čistě ekonomicko-technickou otázkou, kde o dodavateli stavby rozhodují technická a ekonomická kritéria. Nebo jestli musí být výběr realizátora stavby vnímán spíše optikou zahraničně-bezpečnostní politiky.

"Je to plně v kompetenci ČEZ, a to i přesto, že se mluví o státním zájmu a významu zakázky pro národní bezpečnost", komentoval ještě měsíc po vyhlášení tendru způsob, jakým bude dodavatel vybírán, ředitel útvaru pro výstavbu jaderných elektráren v ČEZ Petr Závodský. Ve zkratce tak shrnul názor českého energetického giganta, podle něhož by vítěze tendru mělo určit jen nejvhodnější technické řešení a související výše očekávaného zisku z elektrárny.

Následující měsíce samozřejmě ukázaly značnou naivitu této koncepce. Obrovský finanční objem zakázky, zásadní vliv na další směřování energetiky celé země a koncentrovaná pozornost veřejnosti, to vše jsou lákadla, která neomylně přilákají politiky každého státu na světě, Česko nevyjímaje. Vedle původní ideje ČEZ tak vykrystalizoval ještě názor zastávaný hlavně politickou sférou, podle něhož má celá jaderná zakázka ještě výrazný bezpečnostní a zahraničně-politický prvek spojený především s riziky potenciální účastí ruských firem. A stát má proto nárok hraničící s povinností hrát v celém tendru výraznou roli.

Výsledek střetu těchto názorů přitom do značné míry ovlivní to, kdo na podzim roku 2012 celý lukrativní kontrakt získá, zda francouzská Areva, americký Westinghouse či rusko-české konsorcium Atomstrojexport, Gidropres a Škoda JS. Jaké jsou tedy argumenty pro či proti zahrnutí tohoto tendru pod státem ovlivňovanou oblast zahraniční politiky?

Mantra diverzifikace
"Rusové nám dodávají většinu plynu, ropy a nově i všechno jaderné palivo, není možné svěřit jim i dostavbu Temelína. Prostě nejde dát všechny vajíčka do jednoho košíku". Právě toto volání po diverzifikaci dodavatelů energií se v souvislosti s tendrem ozývá nejčastěji, bohužel ale většinou bez elementární znalosti fungování jaderných elektráren. Pro ty je totiž palivo připravováno ve čtyřech krocích – těžba uranové rudy, její konverze, obohacení a nakonec v zásadě strojírenské upravení do samotných palivových tyčí. Každý z těchto kroků může dělat jiná země, až pouze té poslední fáze se musí z technických důvodů ujmout konstruktér cílového reaktoru. (I zde existují výjimky, bohužel se spíše rozpačitým koncem, jak jsme viděli u dodávek Westinghouse pro Temelín). Navíc se často zapomíná na skutečnost, že jaderné palivo není uhlí nebo plyn, není třeba navážet ho do elektrárny každý den. Roční spotřeba dvou temelínských reaktorů jen lehce přesahuje čtyři kubické metry materiálu (sic), není proto žádný technický problém se palivem na rozumnou dobu předzásobit.

Pokud je ale samotný provoz a zásobování už dokončené elektrárny z bezpečnostního a strategického hlediska poměrně bezproblémovou záležitostí, není možné říci to samé i o výstavbě. Ta spolu s přípravnou legislativní a schvalovací fází může trvat i patnáct let, po toto období jsou pak odběratel a dodavatel elektrárny svázáni jen těžko přerušitelným poutem. Tady skutečně hraje zahraničně-politická dimenze uvažování svou roli – jen těžko si představit situaci, kdy se kvůli diplomatickým sporům obětuje rozestavěná elektrárna a s ní desítky proinvestovaných miliard. Po celou dobu výstavby a i po ní je navíc třeba počítat s tím, že v zemi budou aktivně působit desítky firem a stovky odborníků, techniků a poradců ze státu dodavatele, se všemi klady a zápory s tím souvisejícími.

Z bezpečnostního a zahraničně-politického hlediska je už spíše okrajovější otázkou téma přenosu vědeckého a odborného know-how, zapojení českých subdodavatelů a podobně. U českého tendru navíc všechny tři zmíněné firmy nabízí podobné podmínky, v tomto kontextu tedy není třeba se těmto tématům zde věnovat.

Limitovaná role státu je nezbytná
Jaká je tedy odpověď na otázku, zda by zahraničně-bezpečnostní dimenze pohledu měla hrát svou roli ve výběru vítěze celého tendru? Z výše uvedených argumentů jasně vyplývá, že výstavba podobného projektu je podnik příliš nákladný, příliš dlouhodobý a vlastně i příliš symbolický (ve smyslu vyslání určitého signálu o preferencích země do zahraničí) na to, aby bylo možné pouze suše sečíst ekonomické náklady a výnosy a rozhodnout. Určitá role státu, coby garanta funkčnosti a stability prostředí, v němž se elektrárna buduje, je proto nezbytná. Velmi delikátním a klíčovým úkolem pro novou vládu nicméně bude určit si jasnou hranici, kdy ovlivňování tendru je ještě motivováno esenciálními bezpečnostními důvody a když už se politici snaží do celého procesu vstupovat z méně potřebných a průzračných důvodů.

Filip Černoch
^{autor působí na Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity}