Oba projekty zčásti odlišuje personální obsazení: South Stream v Ankaře podepisoval přímo ruský premiér Vladimír Putin a svědkem mu byl italský premiér Silvio Berlusconi, zatímco před měsícem zde byli státníci z Balkánu a představitelé Evropské komise.

Přečtěte si na natoktual.cz další související materiály s tímto tématem: L. Tichý: Ruská energetická politika a (ne)bezpečnost EU L. Tichý: Bruselský rybář v Kaspickém moři

Oba se liší i trasou. Společné mají Turecko a balkánské státy (Bulharsko, možná i Rumunsko) – a především smysl mají obdobný: přivést do Evropy další zemní plyn. Nabucco, prosazované EU (naše předsednictví pro něj udělalo opravdu hodně), chce přes Turecko a Balkán přivést do střední Evropy (Baumgartenu v Rakousku) plyn z Ázerbajdžánu a Turkmenistánu, výhledově i Íránu či Iráku. South Stream, prosazovaný Ruskem, chce přes Černé moře a Balkán dovést ruský plyn do Itálie.

Dohody ze 6. srpna 2009 nemá smysl zveličovat: v oblasti ropy a zemního plynu jednají všichni se všemi a všichni neustále podepisují memoranda o porozumění (navzdory všemu spinu byl podobně bezobsažný i podpis k Nabuccu 13.7. 2009). Klíčovým ujednáním je předběžná dohoda, že by South Stream (bude-li se skutečně stavět, což není jisté) vedl po dnu Černého moře v tureckých teritoriálních vodách.

Tohle není žádné překvapení: druhou možností bylo vést South Stream výsostnými vodami Ukrajiny. Což by však vzhledem k tomu, že smyslem projektu je vyšachovat Kyjev z tranzitní hry, nedávalo smysl.

Zdroj: BBC

Jakkoli bude teď několik dní v Bruselu i Washingtonu panovat lehce vzrušená atmosféra, nepřeceňuji tento podpis, avšak celkově naše situace, pokud bereme Nabucco za "náš" projekt, není dobrá, a to z těchto důvodů:

1. Rusko je v oblasti mnohem aktivnější než EU či USA. Porovnejte si počet Putinových a Medvěděvových cest do Střední Asie či do Baku s návštěvami Evropanů: hrajeme druhé housle. Bereme tohle téma jako zajímavé, ale přece jen vedlejší. Pro Moskvu je to zcela jinak: Rusko potřebuje ke svému přežití plyn z Turkmenistánu a ropu z Kazachstánu. 
2. Z toho se odvíjí další zásadní bod: Rusko je ochotné sáhnout po zbraních, budou-li jeho zájmy ohroženy. Právě uplynul rok od gruzínské války – a nepochybuji, že během zdvořilostí včera v Ankaře Vladimír Vladimírovič tento detail jemně zmínil, s citem jemu vlastním. Turecko moc dobře chápe (a my bychom to už měli pochopit taky), že Nabucco ve své dnešní podobě (plyn z Ázerbajdžánu, případně Turkmenistánu, ale ne z Íránu) je snadno vyřaditelné ze hry. Stačí jedna vzpoura v Gruzii, či jen "nevysvětlitelná" exploze na trase plynovodu. Tohle samozřejmě moc dobře chápe Ilham Alijev v Baku – proto se tak snaží mít Evropu a USA za partnery. Ne zcela úspěšně: kamarádi jsme skvělí, ale do zbraně se nepohrneme.
3. V této chvíli je South Stream ruským blufem: Gazprom nemá 25 miliard dolarů na jeho stavbu - bude rád, když postaví Nord Stream - a ani jeho hlavní partner, italská ENI, si podobný výdaj nemůže dovolit. Ale je to skvělý nástroj pro rozkládání EU a Balkánu zevnitř. Proto očekávejme ještě mnoho dalších podpisů.

Václav Bartuška
Autor je velvyslancem České republiky
se zvláštním posláním pro energetickou bezpečnost