Česko a konflikt v Iráku

Vydáno 24.01.2003
Poslední resoluce OSN varuje, že existuje vážné nebezpečí, že se zbraně hromadného ničení dostanou do rukou teroristů. Co budeme dělat, až se tak stane, případně až je nějací teroristé opravdu začnou používat? Situace je srovnatelná s hrozbou, před níž stála Evropa v době Mnichovské dohody, i s hrozbou, před níž stál svět před dohodou v Jaltě.  

V obou těchto případech Západ vyčkával, jak si budou zločinci, Hitler a Stalin, dále počínat, a dělali si naděje, že se situace "nějak" vyřeší, aniž by se k tomu museli aktivně postavit.

Výsledkem vyčkávání byla 2. světová válka, miliony mrtvých a ohromné poškození naší civilisace, a po Jaltě Studená válka, desítky milionů mrtvých a ještě hlubší poškození našich společností.

Dnes se po celé zeměkouli rozšiřuje síť sebevražedných teroristů. Není zcela jasné, kdo ji organizuje a financuje, ale jsou určité známky, že jedním z jejích předních sponsorů je Saddám Husajn.

Saddám Husajn je bezcitný mstivý šílenec, který má na svědomí desítky tisíc mrtvých, zbraně hromadného ničení prokazatelně vyvíjel a chemické zbraně dokonce opakovaně použil, jak ve válce, tak proti obyvatelům vlastní země.

Přestože dostal i od Rady bezpečnosti OSN výstrahu, že musí odzbrojit, hraje se světovým společenstvím hru na schovávanou. Při jeho současném chování nelze mít jistotu, že zbraně hromadného ničení nadále nevyvíjí, a obava, že by se tyto zbraně mohly od něj dostat k teroristům je zcela reálná. Zcela reálná je potom také možnost, že by je teroristé použili, nebo je využívali k vydírání, jako to činí se svým jaderným programem Severní Korea.

Je-li dnes Amerika schopna a ochotna pustit se do odstraňování tohoto nebezpečí, zaslouží za to úctu a spolupráci svých spojenců. Všichni si přitom musíme uvědomovat, že Irák je jenom jedním z článků v již velmi hrozivě rozbujelém řetězci terorismu.

Boj proti terorismu a nebezpečím, která z něj pramení, bude muset pokračovat, až se dobereme k samotným kořenům tohoto zla. OSN s právem veta Ruska a Číny není v dané situaci směrodatná, ale i OSN odsouhlasila již řadu resolucí, které pro zásah v Iráku poskytují legitimitu. Závažnější starostí samozřejmě je, že ani Američané si zatím dost dobře nevědí rady, co si počnout po vojenské porážce nepřátel v zemích jako je Afghánistán nebo Irák.

To ale nic nemění na tom, že nečinnost je nyní již vyloučená, znamenala by jenom zásadní povzbuzení islámistů a dalších nepřátel Západu, a mohla by se stát prvním krokem k pádu naší civilisace.

Naše vláda si v dané situaci počíná slabě. Namísto jasného vysvětlení situace a vyslovení svého stanoviska vysílá dvojaké signály, a schválení účasti ve válce s Irákem pouze pod podmínkou rozhodnutí Rady bezpečnosti je vlastně ve skutečnosti zbabělým odmítnutím podpory Americe.

V této souvislosti je také nutno připomenout, že naše vlády doposud nedokázaly ani začít s rozumnou vojenskou reformou, takže naše schopnost spojencům pomoci je mizivá. Výsledkem je, že i naše vychvalovaná chemická jednotka se najednou začíná hroutit, když se blíží možnost jejího zásahu. Vzhledem k tomu, kolik let se již za spojence Západu považujeme, nelze bohužel vyloučit ani záměr některých našich předních vládních činitelů zabránit tomu, abychom v rámci NATO byli platnými spojenci.

Petr Vančura, autor je politolog