V obou těchto případech Západ vyčkával, jak si budou zločinci, Hitler a Stalin, dále počínat, a dělali si naděje, že se situace "nějak" vyřeší, aniž by se k tomu museli aktivně postavit.
Výsledkem vyčkávání byla 2. světová válka, miliony mrtvých a ohromné poškození naší civilisace, a po Jaltě Studená válka, desítky milionů mrtvých a ještě hlubší poškození našich společností.
Dnes se po celé zeměkouli rozšiřuje síť sebevražedných teroristů. Není zcela jasné, kdo ji organizuje a financuje, ale jsou určité známky, že jedním z jejích předních sponsorů je Saddám Husajn.
Saddám Husajn je bezcitný mstivý šílenec, který má na svědomí desítky tisíc mrtvých, zbraně hromadného ničení prokazatelně vyvíjel a chemické zbraně dokonce opakovaně použil, jak ve válce, tak proti obyvatelům vlastní země.
Přestože dostal i od Rady bezpečnosti OSN výstrahu, že musí odzbrojit, hraje se světovým společenstvím hru na schovávanou. Při jeho současném chování nelze mít jistotu, že zbraně hromadného ničení nadále nevyvíjí, a obava, že by se tyto zbraně mohly od něj dostat k teroristům je zcela reálná. Zcela reálná je potom také možnost, že by je teroristé použili, nebo je využívali k vydírání, jako to činí se svým jaderným programem Severní Korea.
Je-li dnes Amerika schopna a ochotna pustit se do odstraňování tohoto nebezpečí, zaslouží za to úctu a spolupráci svých spojenců. Všichni si přitom musíme uvědomovat, že Irák je jenom jedním z článků v již velmi hrozivě rozbujelém řetězci terorismu.
Boj proti terorismu a nebezpečím, která z něj pramení, bude muset pokračovat, až se dobereme k samotným kořenům tohoto zla. OSN s právem veta Ruska a Číny není v dané situaci směrodatná, ale i OSN odsouhlasila již řadu resolucí, které pro zásah v Iráku poskytují legitimitu. Závažnější starostí samozřejmě je, že ani Američané si zatím dost dobře nevědí rady, co si počnout po vojenské porážce nepřátel v zemích jako je Afghánistán nebo Irák.
To ale nic nemění na tom, že nečinnost je nyní již vyloučená, znamenala by jenom zásadní povzbuzení islámistů a dalších nepřátel Západu, a mohla by se stát prvním krokem k pádu naší civilisace.
Naše vláda si v dané situaci počíná slabě. Namísto jasného vysvětlení situace a vyslovení svého stanoviska vysílá dvojaké signály, a schválení účasti ve válce s Irákem pouze pod podmínkou rozhodnutí Rady bezpečnosti je vlastně ve skutečnosti zbabělým odmítnutím podpory Americe.
V této souvislosti je také nutno připomenout, že naše vlády doposud nedokázaly ani začít s rozumnou vojenskou reformou, takže naše schopnost spojencům pomoci je mizivá. Výsledkem je, že i naše vychvalovaná chemická jednotka se najednou začíná hroutit, když se blíží možnost jejího zásahu. Vzhledem k tomu, kolik let se již za spojence Západu považujeme, nelze bohužel vyloučit ani záměr některých našich předních vládních činitelů zabránit tomu, abychom v rámci NATO byli platnými spojenci.