Aliance má podle něj zřejmou povinnost důkladně zvážit, zda nechá jednoho ze členů NATO - Spojené státy, v Iráku samotného. "Týká se to budoucnosti aliance a její role," uvedl Kujat v rozhovoru pro německý Welt am Sonntag.

Situaci v Iráku přirovnal Kujat k misi v Afghánistánu, kde aliance zpočátku technicky podporovala některé alianční spojence, kteří se v oblasti angažovali. Až s odstupem několika měsíců se pak NATO ujalo přímo velení mírové mise ISAF v Kábulu a jeho okolí. Nyní zvažuje, zda by jednotky ISAF mohly kvůli  bezpečnosti působit i v dalších provincích Afghánistánu.

Otázka vstupu aliance do Iráku je podobná. "Na jedné straně by NATO vyhovělo evropským zemím, které požadují multilaterálnost, na druhé straně i přání USA, které chtějí nadále hrát vedoucí vojenskou úlohu," nastínil Kujat.

Podmínkou pro účast aliančních sil v Iráku je však podle Kujata i určitá politická kontrola. "Státy, které vyšlou své vojáky, chtějí vědět, kdo ponese politickou odpovědnost," řekl.

NATO se zatím v Iráku angažuje jen v souvislosti s Polskem, které dostalo ke správě

PŘÍLOHY

jeden z poválečných sektorů. NATO se podílí na plánování polské mise a logistické podpoře. Účast aliance v poválečném Iráku tak zatím zůstává podle generálního tajemníka George Robertsona jen 'technická'. O vojenské roli lze podle něj uvažovat až po urovnání sporů kolem obnovy země.

Smířlivý tón k Iráku například nasadilo už Německo. Spolu s Francií patřilo k nehlasitějším odpůrcům americké ozbrojené intervence v Iráku. Analytici se však shodují, že několik měsíců trvající spory mezi USA a Německem či Francii pomalu ustávají. A to právě kvůli rostoucímu tlaku mezinárodního společenství a Spojených států na větší angažovanost NATO v Iráku.

Německý ministr obrany Peter Struck dokonce nevyloučil účast německých vojáků na mírové misi. Zdůraznil však, stejně jako nedávno německý kancléř Gerhard Schröder, že případná německá účast bude jednoznačně podmíněna mandátem OSN.

Irák je pro jednotlivé členy aliance doslova žhavé téma, které od počátku ozbrojené intervence v Iráku vyvolalo hlubokou roztržku. Především Francie a Německo odmítali poskytnout pomoc aliančnímu partnerovi Turecku před možným protiúderem ze strany Iráku.

Spory podle analytiků uklidnili ministři zahraničí zemí NATO až při červnovém zasedání v Madridu, kde potvrdili pomoc Polsku se správou svěřeného sektoru, který dostala Varšava na starost.

Důkazem uhašení sporů kolem Iráku uvnitř skutečnost, že aliance v Madridu nijak nevyloučila možnost větší účasti na mírovém procesu v Iráku. Z jednání ministrů zemí NATO v Madridu vyplývá, že by pomoc Polsku mohla být jakýmsi prvním krůčkem k rozsáhlejší operaci.

K sílícímu tlaku na zapojení Severoatlantické aliance a evropských zemí do programu obnovy Iráku se mezitím přidal i bývalý americký prezident Bill Clinton, když na britské konferenci o progresivním vládnutí vyzval Evropu, aby se ujala řízení celého projektu.

Při něm by NATO evropským státům mělo poskytnout veškerou možnou podporu. Touto cestou by se podle Clintona mohlo celé mezinárodní společenství lépe a efektivněji spojit v boji proti terorismu a pozice USA v Iráku by byla silnější než za současného stavu.