Finsko posuzuje možnosti, jakými stroji za pár let nahradí stíhací letouny F-18 Hornet. Finská vláda už ustanovila zvláštní pracovní skupinu, která se má výběrem stíhaček zabývat.
Od Ruska dostala země zajímavou nabídku, která kromě dodávek stíhacích strojů zahrnuje i pozvání do společného obranného uskupení v oblasti Baltu.
Finské investiceFinské vzdušné síly mají ve výzbroji 55 jednomístných letounů F-18C a 7 dvoumístných strojů F-18D. Plánuje se, že by měly skončit ve službě v rozmezí let 2025-2030. Kromě letectva plánuje zásadní modernizaci také námořnictvo. Do výběru k pořízení multiúčelových válečných lodí nové generace však nebyly ruské firmy vůbec osloveny. Dokonce ani finská loděnice Arctech, kterou z poloviny vlastní ruská státní loďařská korporace USC. Ta kvůli ukrajinské krizi figuruje na sankčním seznamu Spojených států. "V rámci stávajících pravidel pro zadávání veřejných zakázek mohou být některé společnosti ignorovány z důvodů národní bezpečnosti, pokud jde o obranné akvizice," uvedl předseda parlamentního výboru pro obranu Jussi Niinistö. |
„Pokud se jedná o veškerou vojenskou techniku, nemám v Rusko důvěru,“ reagoval však finský ministr obrany Carl Haglund. Debatu ohledně obranné spolupráce s Ruskem znovu oživila snaha Moskvy, aby se Finsko letos v březnu nezapojovalo do plánovaných leteckých manévrů s USA a Švédskem v Pobaltí.
Podle Haglunda se Rusko kvůli situaci na Ukrajině ukázalo být naprosto nespolehlivé. „Jedná se o závažné porušení bezpečnosti v Evropě a ignorování mezinárodních dohod. Rusko něco jiného na jedné straně říká a na straně druhé dělá. Vůbec Rusku nevěřím,“ prohlásil Haglund.
Jak dodal, Rusko ztratilo důvěru a případná závislost Finska v tak ošemetné záležitosti, jakou jsou stíhací letouny, jejich servis či modernizace a dodávky dílů, je proto vyloučená.
Finové se podle ministra dokonce zabývají i podezřením, že by ruské zbraňové systémy včetně stíhaček mohly mít v sobě záměrně instalovány takzvaná „zadní vrátka“, která by například mohla v případné „krizové situaci“ způsobit poruchu.
Ruský ministr obrany Sergej Šojgu přišel s nabídkou pro Finsko už v polovině roku 2013. Důvodem byly stále hlasitější úvahy o případném vstupu Finska do NATO.
Přestože obě země intenzivně řadu měsíců zkoumaly oblasti, kde by mohly v obranných otázkách spolupracovat, všechny plány rozbila ruská anexe Krymu a sankce uvalené na Rusko. A dobrým vztahům nepomáhá ani zvýšená aktivita ruského letectva v celé oblasti a narušování vzdušného prostoru některých zemí, včetně Finska a také budování ruské základny pro arktické operace u města Alakurtti jen zhruba 50 kilometrů od finských hranic.
Finové i Švédové loni navíc oficiálně kývli na dohodu, která jim v krizových situacích umožní dostat podporu a pomoc od jednotek NATO. Severské země na oplátku umožní v případě krize například „hostování“ aliančních letounů.
ANALÝZA: Rusko cílí na seveřany, chce je zneutralizovat |
Ve snaze změnit finský názor přišlo Rusko s lukrativní obchodním rozměrem obrané spolupráce. Moskva nabídla, že by Finsko mohlo výhodně získat nové stíhací letouny, protivzdušnou obranu včetně raketových systémů země-vzduch nebo válečná a hlídková plavidla. Finské firmy by se pak zapojily do různých ruských programů.
Finsko je v otázce možného členství v NATO tradičně hluboce rozděleno, když proti je asi 60 procent voličů. Ale zároveň se vkrádají obavy na návrat „starých časů“ takzvané „Finlandizace“, kdy finské vlády občas možná až příliš dychtivě uklidňovaly sovětské vedení na úkor demokratických hodnot a nezávislosti své země.
A situace se zjevně nezměnila. Zatímco před rokempo ruské anexi Krymu finští představitelé oznamovali, že je jejich země blíže NATO než kdykoliv předtím, teď couvají. Dobrou ukázkou rozdělení společnosti může být právě připravovaná finská účast na březnových leteckých manévrech.
Zatímco prezident Sauli Niinistö i šéf diplomacie Erkki Tuomioja před účastí varovali, protože prý „může dál zhoršit jinak dobré bilaterální vztahy s Ruskem“, premiér Alexander Stubb a šéf obrany Haglund účast podpořili.
Hlavní argumenty, proč si východního obra nenaštvat, přitom platí dál. Především je to 1 300 kilometrů společné finsko-ruské hranice a pak také enormní závislost Finska na ruských energiích. Až 71 procent spotřeby ropy, 66 procent uhlí a sto procent plynu Finové nakupují v Rusku.