Manévry pod názvem „Arrow16“ probíhají v Niinisalo v regionu Satakunta na západě Finska, zhruba 90 kilometrů od Tampere. Účastní se jich na 2 300 finských vojáků a 185 Američanů, kteří s sebou do Finska přivezli 20 obrněnců Stryker.

Podle zástupce řídícího cvičení Pekky Purtonena je americké zapojení důležité pro výcvik finských branců, záložníků a profesionálů. „Časový plán cvičení je velmi nabitý. Vojáci prakticky neopustí cvičiště a nebudou mít žádný volný čas,“ citovala Purtotena finská média s ohledem na jisté kontroverze, které cvičení u části finské veřejnosti vyvolalo.

Podobně jako například loni při průjezdu amerického vojenského konvoje přes Česko se především na sociálních sítích objevilo také několik protestů proti přítomnosti amerických vojáků v zemi, na které vehementně upozorňují především ruská státní média.

Členství asi jedině se Švédskem

Cvičení navíc přichází v době, kdy finská vláda zveřejnila závěry expertní zprávy k možnému vstupu do Severoatlantické aliance, kterou si nechala zpracovat v reakci na roli Ruska v konfliktu na Ukrajině a zvýšenou ruskou vojenskou aktivitu v Baltském moři.

Ze zprávy expertní komise vyplývá, že pokud Finsko vstoupí do NATO, může to ve vztahu k Rusku znamenat vážnou krizi.

„Členství by pravděpodobně vedlo k vážné krizi s Ruskem, na neurčitou dobu,“ konstatuje zpráva. Doporučuje proto, aby v otázce případného vstupu do Aliance postupovala země společně se Švédskem. „Slíbili jsme si, že se Švédskem se nechceme nepříjemně překvapit. Je důležité spolu intenzivně komunikovat,“ uvedl ke zprávě finský premiér Juha Sipilä.

Finové se totiž obávají zvýšení své zranitelnosti, pokud by mělo Švédsko vstoupit do NATO samo.

Moskva zvedá prst a varuje

Rusku se finské úvahy nezamlouvají. Ministr zahraniční Sergej Lavrov před pár dny přidal další varování, že „pokud se infrastruktura NATO přiblíží k hranicím Ruska, bude jeho země nucena podniknout adekvátní technicko-vojenská protiopatření“. Už před několika měsíci přitom začalo Rusko budovat základnu pro arktické operace u města Alakurtti jen zhruba 50 kilometrů od finských hranic.

Debatu o možném vstupu jinak neutrálního Finska do NATO znovuobnovila právě ruská anexe Krymu. Finsko má však s Ruskem relativně dobré bilaterální obchodní vztahy. Přesně se tak ukazují odlišnosti či rozpolcenost uvnitř finské společnosti na to, jak s ruskou hrozbou zacházet.

Svědčí o tom několik faktů. Na jedné straně Finsko odsoudilo ruské chování na Ukrajině, odmítlo nabídku na koupi ruských stíhaček a označilo ruské vojenské aktivity v Baltu za nejvážnější hrozbu. Posiluje proto vojenskou spolupráci se zeměmi NATO a zapojuje se do řady aliančních cvičení.

A stejně jako Švédsko před časem oficiálně kývlo na dohodu s Aliancí, která v krizových situacích umožní dostat podporu a pomoc od jednotek NATO. Severské země na oplátku umožní v případě krize například „hostování“ aliančních letounů či pohyb vojenských sil přes své území.

Na straně druhé je země ale v otázce na členství v NATO tradičně hluboce rozdělena, když proti je asi 55 procent voličů. Ale zároveň se vkrádají obavy na návrat „starých časů“ takzvané „Finlandizace“, kdy finské vlády občas možná až příliš dychtivě uklidňovaly sovětské vedení na úkor demokratických hodnot a nezávislosti své země.

Hlavní argumenty, proč si východního obra nenaštvat, zůstávají stejné. Především je to 1 300 kilometrů společné finsko-ruské hranice a pak také enormní závislost Finska na ruských energiích. Až 71 procent spotřeby ropy, 66 procent uhlí a sto procent plynu Finové nakupují právě v Rusku.