Je to už čtvrtstoletí od chvíle, kdy 169 československých vojáků - chemiků, zdravotníků a výsadkářů zamířilo do první zahraniční mise novodobých dějin, aby se v rámci široké mezinárodní koalice podílelo na vyhnání jednotek iráckého vůdce Saddáma Husajna z okupovaného Kuvajtu.

„Byla to velká neznámá. Nevěděli jsme, do čeho jdeme. Připravovali jsme se doma na nějaké bojové nasazení, ale nevěděli jsme, jestli úplně správně. Měli jsme z toho trošku obavy,“ konstatoval generál Ondrej Páleník.

Pozdější velitel českých speciálních sil byl jedním z mladičkých vojáků, kteří do první mise daleko od hranic někdejší „mlaďoučké demokratické“ České a Slovenské federativní republiky odletěli.

On i další veteráni se i po pětadvaceti letech stále setkávají a vzpomínají. Naposledy před pár dny na symbolickém místě - u dnešní 601. skupiny speciálních sil v Prostějově.

Tedy u jednotky, která nese stejné krycí označení 8280 a do níž se po desítkách let vyvinula někdejší 22. výsadková brigáda speciálního určení. Z jejích řad vojáci do první mise v prosincových dnech roku 1990 kromě jiných úzce specializovaných elitních útvarů tehdy ještě československé armády odlétali.

Kontingent složený z chemiků, zdravotníků a právě výsadkářů byl tehdy připraven během dvou měsíců. V prosinci jednotku po krátkých stmelovacích cvičeních i s technikou a speciálním vybavením přepravily v třinácti letech americké letouny C-5 Galaxy do Saúdské Arábie. Na Štědrý den 1990 už zaujala československá jednotka pozice v poušti poblíž města Hafr El Batin, asi 40 kilometrů od kuvajtských a iráckých hranic.

Vojáci z „povolání“ tehdy tvořili jen zhruba polovinu jednotky, tu druhou vojáci základní služby - složitou administrativou přechodně převedení do stavu takzvané přechodné služby.

„Šlo o kluky, kterým bylo v té době osmnáct a půl, devatenáct až třiadvacet let. Ti dva plukovníci a pár důstojníků, vojáků z povolání a praporčíků tvořilo menšinu,“ vzpomněl plukovník Vladimír Braun, někdejší náčelník štábu československého samostatného protichemického praporu, jak byla jednotka pro dalekou misi pojmenována.

Stejně jako další po letech připouští, že zpočátku trochu pochyboval o tom, zda takové nasazení československá jednotka bez předchozích zkušeností a navíc v extrémním pouštním prostředí zvládne. „Splnila, na jedničku s hvězdičkou. V paměti mi utkvělo, že na naše lidi je v těchto otázkách a situacích absolutní spolehnutí,“ dodal.

Rovnou v první linii

Podobně až takřka svorně vzpomínají na působení v Saúdské Arábii a v Kuvajtu, kam se s hlavními koaličními vojsky v lednu 1991 přesunuli, i další z šestnáctky mužů, kteří se v Prostějově sešli. Někteří ještě stále ve službě, jiní dávno v civilu. Přesto stále spojení jakýmsi poutem sounáležitosti a kamarádství.

„Byli jsme první v bojovém nasazení od druhé světové války. V první linii,“ řekl někdejší velitel strážní roty Petr Poledník. Spolu s dalšími veterány mise od spolku Červené barety převzali speciální minci na stuze, připomínající pětadvacáté výročí nasazení strážní roty v operaci Pouštní štít a Pouštní bouře.

Irák měl tehdy nejpozději 15. ledna 1991 v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN opustit okupovaná území Kuvajtu. Saddám Husajn ale podmínky rezoluce nesplnil a 17. ledna 1991 krátce po půlnoci začala operace Pouštní bouře.

Československá jednotka vybavená na svou dobu moderními prostředky protichemické ochrany a chemického a radiačního průzkumu měla za úkol chránit saúdskoarabská vojska, která podle dohod měla na kuvajtské území vstoupit mezi prvními.

Leteckými útoky na cíle v Iráku a od 24. února 1991 také pozemní ofenzívou spojenci irácké oddíly vytlačili během pouhých čtyř dnů.

I přes technické limity přitom právě československá protichemická jednotka celosvětově proslula tím, že už v prvních dnech operace při postupu koaličních sil naměřila ve vzduchu otravné látky.

Na území Kuvajtu prošli Čechoslováci nechvalně známou Saddámovou linií minových polí a ukončili svou válečnou pouť pouze několik kilometrů jižně od hlavního města Kuvajtu, nedaleko od hořících ropných polí. „Najednou jsme byli důležití a získali jsme nějaké místo v té celosvětové koalici,“ míní Páleník.

Nejsilnější vzpomínka pro něj osobně ale přišla později, když vstupoval jako člen jedné z prvních jednotek do Kuvajt City, kde měli čeští výsadkáři za úkol obsadit a střežit československou ambasádu. „Pamatuji si obrovskou radost dospělých a dětí, které nás obstoupily jako hrozen a radovaly se, že je někdo přišel osvobodit. Přestože jsem od té doby prošel dalšími misemi, tohle ve mě navždy zůstalo,“ popsal.

Hořící ropné vrty v Kuvajtu v roce 1991

Se syrečky a bez deštníku

Kromě saudskoarabských vojáků měli během mise Čechoslováci a především právě výsadkáři příležitost spolupracovat i s dalšími zahraničními jednotkami, které ještě donedávna představovaly nepřátele. S Brity, Francouzi, Američany.

Záhy zjistili, že se nemají za co stydět a snesou i ta nejpřísnější srovnání. „Naše armáda byla v té době velice dobře vycvičená. Zjistili jsme to, když jsme se připravovali společně před samotnými bojovými operacemi s americkými či francouzskými speciálními jednotkami. Naši vojáci, i ti záklaďáci, na tom byli kolikrát lépe, než profesionálové,“ hrdě vzpomíná Petr Poledník.

Na setkání se spojenci v téhle válce veteráni ze Zálivu přitom vzpomínají nejčastěji. A nebylo to vždy v boji, jak tvrdí tehdejší velitel štábu Braun. Z paměti se prý derou jako první především úsměvné historky.

Pamětní mince Pamětní medaili na stuze k výročí nasazení strážní roty v operaci Pouštní štít a Pouštní bouře vydal spolek Červené barety. Jde o bývalé prostějovské výsadkáře, kteří se podobnými akcemi snaží připomínat činy a životy mužů i žen, kteří jako výsadkáři v armádě vždy platili za elitu. Ať už veteránů, či těch stále sloužících.

Jednou za ním například přijel plukovník saúdskoarabské armády. I v pouští prý tehdy chvilku zrovna pršelo a on seděl ve svém štábním voze. „Jeho auto zastavilo asi na pět od mého. Vylezl ven, vytáhl deštník v barvě své pouštní uniformy a těch pět kroků přikráčel pod deštníkem ke mě. Já koukal jako blázen, že u nich jako náležitost mají i v poušti deštník. U nás nebylo myslitelné, aby důstojník šel s deštníkem,“ říká s úsměvem.

Zábavná pak byla peripetie se zásilkou z Olomouce. Šlo o celou bednu vyhlášených syrečků, které byly ve vedru cítit na metry okolo. „Protože to hrozně smrdělo, dali jsme je ke stožáru s vlajkou a kluci si tam pro to chodili. A nejen naši. Když Američani zjistili, co je to za delikatesu, mohli se po tom utlouct.“

Smrt mezi poplachy

Ten „černý pátek“ 18. ledna 1991 se všem účastníkům mise i lidem, kteří jejich nasazení sledovali skrze média doma v Československu, nesmazatelně zapsal do paměti. A s pokorou v hlase o něm veteráni ze Zálivu mluví dodnes.

Tehdy při nešťastné manipulaci se samopalem tragicky zahynul četař Petr Šimonka (povýšený in memoriam na podporučíka). „Bylo to velmi smutné a mrzelo nás to,“ řekl Braun.

Šlo podle něj o nešťastnou náhodu, ale podstatnou roli při ní sehrál i stres, nebezpečí a vypjatá atmosféra neustálých poplachů kvůli iráckým balistickým raketám Scud.

Fotografie

„Je pravda, že kluci i já jsme se setkali poprvé v životě s bojovou situací. Tehdy nám řekli, že kolem tří tisíc iráckých specialistů může překročit hranice, že jsou oblečení jako ženy, několikrát byl vyhlášen chemický poplach a po návratu z krytu si špatně položil samopal,“ popsal Braun smutnou událost.

S do té doby nepoznaným pocitem, že tohle není cvičení, ale skutečná válka s obětmi a zraněními, zápasili i další příslušníci jednotky. Několik vojáků velení tehdy poslalo zpátky domů. Tehdejší náčelník štábu Braun přiznává, že tíha okamžiku dopadala i na něj samotného.

„Do nasazení v Zálivu jsem asi jako každý voják nesnášel prostředky protichemické ochrany, ale tam jsem několikrát denně šel do zkušebny, kam se dával plyn VS a testoval masku, jestli ji mám v pořádku a těsní,“ dodal.