Může za to relativní zklidnění situace v Iráku a očekávání spojená s Obamovou administrativou. Zájem o afghánský konflikt dokládá ostatně i fakt, že kritická zpráva nového velitele ISAF, generála McChrystala, se v médiích ocitla prakticky v okamžiku, kdy byla doručena do Bílého domu.

Politická stanoviska zatím sice zdůrazňují vážnost situace, ale současně vyjadřují odhodlání pokračovat v Afghánistánu v úsilí o stabilizaci země, porážku Tálibánu a likvidaci teroristických skupin. Nový generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen ve svém zářijovém projevu na půdě Atlantic Council sice připustil vážnost situace i reálnou možnost, že by NATO mohlo být poraženo, přesto ale podle něho musí Aliance v zemi vytrvat. Prezident Obama, s nímž Rasmussen během své americké cesty jednal, již letos posílil americké stavy v Afghánistánu o 17 000 mužů (čímž navázal na kroky svého předchůdce, který během roku 2008 rozšířil americký kontingent o více než 50 000 vojáků). Pokračující podporu alianční misi jednoznačně přislíbili i ostatní členské státy během schůzky v Bratislavě, která skončila před několika dny.

Zprávy související s tímto tématem na natoaktual.cz: Supertajný čtyřhvězdičkový generál převzal velení v Afghánistánu Nebýt v Afghánistánu by přišlo draho, tvrdí šéf NATO

Přes deklarované politické odhodlání se v médiích i na expertních fórech množí pesimistické předpovědi ohledně dalšího vývoje v Afghánistánu (stačí přečíst aktuální komentáře na stránkách Foreign Policy nebo Atlantic Council). Vlivný editor mezinárodní verze časopisu Newsweek Fareed Zakaria ve svých posledních příspěvcích hodnotil skepticky jak vyhlídky na demokratizaci země, tak přínos McChrystalem požadovaného zvýšení počtu amerických sil v zemi. Namísto snahy o porážku Tálibánu a donkichotského úsilí o vybudování demokracie by se podle něj měly USA (a tudíž, nevyhnutelně, i jejich spojenci) zaměřit na selektivní strategii boje proti teroristickým skupinám a zabránění potenciálnímu opakování 11. září.

Má větší smysl cesta "maximalistů" či "redukcionistů"?
Postupně tak dochází k profilaci dvou protichůdných názorů na to, jak v Afghánistánu dále pokračovat. První z nich nepřipouští v současné situaci omezení koaličních aktivit nebo dokonce stažení sil USA a NATO ze země jako reálnou možnost. Jako svůj cíl deklaruje obnovení bezpečnosti v zemi, porážku Tálibánu, likvidaci zbylých struktur teroristické sítě al-Káida a ustavení životaschopného, demokratického afghánského státu.

Druhý, skeptičtější názorový tábor lze charakterizovat jako skeptiky: požadují radikální přehodnocení dosavadní strategie, opuštění ambiciózního cíle budování afghánského státu, omezení mezinárodní vojenské přítomnosti a soustředění se na úkoly boje s terorismem. Cílem následující stati je posoudit, který z těchto dvou přístupů – nazvěme je třeba "maximalisty" a "redukcionisty" – se ve vztahu k aktuální situaci v Afghánistánu a politicko-strategickým zájmům spojenců jeví jako smysluplnější.

Při hledání odpovědi je nejprve nutné si uvědomit, že spojenci vedou v Afghánistánu regulérní (myšleno rozsahem a intenzitou, nikoliv povahou bojových operací) válku, z čehož logicky vyplývá zájem na dosažení vítězství, které lze obecně definovat jako dosažení stanovených cílů. Hlavním cílem od zahájení operací v roce 2001 je snaha zajistit, aby Afghánistán přestal pro státy Evropy a Severní Ameriky představovat zdroj bezpečnostních hrozeb, tedy aby se země znovu nestala útočištěm protizápadních teroristických organizací. Na tomto cíli se "maximalisté" i "redukcionisté" bez problémů shodnou. Sporná není ani skutečnost, že strategie k naplnění tohoto cíle má dva hlavní komponenty – politický a vojenský.

Podstatu dosavadní politické strategie můžeme obecně shrnout do pojmů nation-building a demokratizace. Jejím cílem byla a oficiálně stále je transformace Afghánistánu ve funkční stát, fungující – alespoň zhruba – podle demokratických principů. Říkají-li tedy Fareed Zakaria a další komentátoři, že od ambice na vybudování systému demokratického vládnutí v Afghánistánu je třeba ustoupit, tvrdí fakticky, že hlavní politický nástroj k realizaci cíle, který spojenci sledují, je nepoužitelný. Otázkou potom zůstává, jaké alternativy se na této úrovni strategie nabízejí.

Další související zprávy s tímto tématem na natoaktual.cz: Britové prožili v Afghánistánu krvavý měsíc, obětí už mají víc než v Iráku V největší bitvě za poslední měsíce zabili vojáci NATO stovku Talibánců

Logicky můžeme dovodit, že pokud funkční, přiměřeně demokratický afghánský stát není dosažitelný, pak je třeba uskutečnit bezpečnostní cíle USA a NATO v Afghánistánu prostřednictvím autokratické vlády. Není divu, že prakticky nikdo z komentátorů tento závěr explicitně nevyslovuje: lze si představit, jak nepopulární by to bylo doporučení. Necháme-li stranou etické ohledy, je třeba se ptát, zda by taková strategie byla praktikovatelná a efektivnější než úsilí o demokratizaci. Na jednu stranu je nesporné, že úsilí NATO, USA či EU o demokratizaci post-konfliktních oblastí přináší smíšené výsledky: Bosna a Hercegovina zůstává takřka patnáct let po podpisu daytonských dohod víc mezinárodním protektorátem než samostatným státem a Kosovo by deset let po intervenci NATO za funkční demokracii označil jen skalní optimista. Na druhou stranu lze ale podotknout, že vývoj situace v obou zmíněných zemích (nemluvě o dalších případech, jako je např. Východní Timor) umožnil postupné a výrazné omezení mezinárodních vojenských jednotek. Není to jistě ideální výsledek, ale svědčí o klesající míře bezpečnostního rizika.

I autokratický režim bude potřebovat podporu Západu
I kdybychom akceptovali názor, že snahy o vybudování demokracie v post-konfliktních oblastech rozhodně nelze označit za jednoznačný úspěch, je těžko zpochybnitelné veškeré know-how, kterým spojenci pro řešení politických problémů v post-konfliktních společnostech disponují, se opírá o více či méně explicitní základ demokratického způsobu vládnutí. V opačném případě bychom propagovali něco, v co nevěříme a co neovládáme.

Navíc, aby byl autokratický režim v Afghánistánu životaschopný, musel by se opírat o masivní podporu Západu – ekonomickou i vojenskou. Redukce koaliční vojenské přítomnosti v zemi, kterou "redukcionisté" požadují, by tak prakticky nepřicházela v úvahu. Je zřejmé, jak obtížně by západní politici "prodávali" toto řešení svým voličům – doby, kdy američtí prezidenti mohli obhajovat spolupráci s diktátorskými režimy komunistickým nebezpečím, jsou dávno minulostí. Západní podpora otevřeně nedemokratického afghánského režimu by navíc poskytla Tálibánu i al-Káidě efektivní ideologickou zbraň a riziko teroristických útoků na západní cíle by nepochybně vzrostlo.

Pro druhou alternativu afghánského vývoje použil nedávno týdeník Newsweek, s odvoláním na zdroje z amerických tajných služeb, označení "Chaosistán" – s ohledem na historické precedenty bychom takový postup mohli nazvat také "somalizací". Země by zůstala rozdrobena na malá území kontrolovaná kmenovými vůdci a warlords, přičemž spojenci (resp. USA) by se zaměřili výhradně na operace proti teroristickým sítím. I kdybychom připustili, že somálský případ je vzor hodný následování (což by vyžadovalo značné sebezapření), má tato analogie v afghánském případě přinejmenším zásadní vady. Za prvé, na rozdíl od Somálska, kam mají protiteroristické týmy snadný přístup z moře i ze základen v přilehlých zemích (Džibuti), v Afghánistánu by něco takového nepřichází v úvahu. Stejně tak není představitelná intervence podobná zásahu Etiopie proti somálské Unii islámských soudů v roce 2006. Zemí, která má v Afghánistánu zdaleka největší vliv, je Pákistán, jehož politiku podpory Tálibánu ukončil až masivní nátlak USA po útocích 11. září. Lze si představit, že po stažení USA a NATO z Afghánistánu by se Pákistán k této politice vrátil, aby zabezpečil své vnímané zájmy.

Přečtěte si na natoaktual.cz související analytická témata: F. Šulc: Jak (ne) číst afghánské volby P. Zelinka: Novátorská Obamova strategie pro Afghánistán a Pákistán – cesta správným směrem?

Z výše řečeného vyplývá, že pokračující podpora demokratizace Afghánistánu je ve skutečnosti jedinou rozumnou a efektivní cestou, jak zabránit tomu, aby se země znovu stala pro euroatlantické společenství bezpečnostní hrozbou. Otázkou zůstává, jaký vojenský postup k realizaci této politické strategie zvolit.

V současných diskusích se objevuje tendence stavět proti sobě tzv. "COIN" a "CT" postupy, tedy protipovstaleckou kampaň na jedné straně a likvidaci teroristických buněk na straně druhé, případně nahradit aktivity aliančních jednotek výcvikem afghánských bezpečnostních sil. Jak ale upozornil ve své analýze v The New Republic expert z Council on Foreign Affairs Stephen Biddle, tyto prvky ve skutečnosti nejsou v rozporu, ale je třeba je vzájemně kombinovat: bez porážky Tálibánu vojenskými i politickými prostředky bude obtížné realizovat cíle protiteroristické kampaně a nově budované afghánské jednotky ještě delší dobu nebudou schopny působit bez významné podpory koaličních sil. Koncepce představená generálem McChrystalem ve skutečnosti s koordinací všech těchto aktivit počítá.

Lze namítnout, že tuto strategii by mohly mezinárodní síly realizovat i v síle, kterou mají v současné době k dispozici (nehledě na to, že – jak upozorňuje Fareed Zakaria – počet amerických vojáků v Afghánistánu stoupl od počátku roku 2008 o téměř 400 procent). Je ale třeba si uvědomit, že v situaci, kdy klesá důvěra ve schopnost ISAF zvládnout situaci v zemi, by výrazné posílení vojenských stavů spolu se změnou strategie bylo jednoznačným signálem jak směrem k populaci, kterou mají vojáci NATO chránit, tak ke stále asertivnějšímu Tálibánu.

Další osud má ve svých rukou Obama
Bez přílišné nadsázky tak lze říci, že další osud afghánského konfliktu drží v rukou prezident Obama, neboť ostatní spojenci v NATO už dali přinejmenším rétoricky najevo, že jsou ochotni McChrystalovu změnu strategie podpořit. Úspěšná snaha Obamovy administrativy o prosazení druhého kola prezidentských voleb po usvědčení Karzáího administrativy z manipulace s hlasy svědčí o přetrvávající podpoře demokratizačního procesu. Klíčovou otázkou tak zůstává, zda Obama bude ochoten akceptovat McChrystalův požadavek na další masivní posílení amerických jednotek, nebo se podřídí obavám vyslovovaným politiky Demokratické strany, mnohými experty i komentátory a reflektovaným americkým veřejným míněním.

Co by se ale stalo v případě, že by Obamovo rozhodnutí místo k posílení jednotek směřovalo k opaku? Predikce jsou vždy ošidné, ale lze předpokládat, že výrazná redukce mezinárodních sil v Afghánistánu by znamenala opuštění strategie nation-building, konec demokratizačních snah a výrazné rozšíření území pod kontrolou Tálibánu. Do značné míry by se opakoval vývoj z první poloviny 90. let, kdy se země po odchodu sovětských vojsk propadla do občanské války. Zda by se Tálibánu podařilo opět dosáhnout sjednocení většiny země pod svou vládu, je samozřejmě sporné, ale těžko lze tuto možnost zcela vyloučit. Prostor pro působení buněk al-Káidy by se tím logicky rozšířil. Zda a jak úspěšně by v takovém prostředí mohly operovat americké (a případně další spojenecké) protiteroristické týmy, je otázka pro vojenské experty, ale těžko lze čekat, že by jejich situace byla snadnější než dnes. Po osmi letech snažení a mnohamiliardových nákladech by tak spojenci opustili Afghánistán ve stejném, ne-li horším stavu, než v jakém do něj vstoupili.

Nezanedbatelné by byly také regionální a širší mezinárodní dopady "redukcionistické" strategie. Pákistán by byl velmi silně motivován k tomu, aby obnovil svou strategii vytváření "strategického zázemí" podporou afghánského Tálibánu, čímž by se současně snažil oslabit vliv těch tálibánských skupin, které svou činnost obrátily proti pákistánskému státu. Tímto krokem by pochopitelně byla silně zneklidněna Indie, která by jej legitimně vnímala jako bezpečnostní hrozbu. Šance na trvalejší zlepšení indicko-pákistánských vztahů by se tak stala opět o něco menší. Pokud jde o další regionální mocnosti, Čínu a Rusko, obě země sice mohou pozorovat nesnáze NATO s určitou škodolibou radostí, s mnohem větší nelibostí by však nesly opětovný propad Afghánistánu do chaosu (v případě Číny jde kromě bezpečnostních ohledů i o investiční aktivity, které v zemi zahájila). USA a jejich spojenci by v globálním měřítku zaznamenaly výrazný propad prestiže, daný jak vnímáním stažení jako vojenské porážky, tak ustoupením od demokratizačního projektu, který v Afghánistánu prosazovaly. Stejně jako po válce ve Vietnamu by pravděpodobně výrazně poklesla ochota občanů západních zemí podporovat další případné intervence svých ozbrojených sil v zahraničí.

Náklady na pokračování snah NATO o vybudování funkčního, alespoň přiměřeně demokratického afghánského státu a porážku Tálibánu jsou nepochybně vysoké a pravděpodobnost úspěchu tohoto počínání rozhodně není stoprocentní. Přesto jsem na základě výše uvedených závěrů přesvědčen, že překotné omezení vojenské přítomnosti nebo dokonce urychlené stažení ze země by v souhrnu bylo pro spojence mnohem nákladnější. Přesvědčivější argumenty tak podle mého názoru stojí na straně těch, kteří, řečeno parafrází, chtějí dát válce ještě jednu šanci.

Tomáš Karásek
autor přednáší mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK,
momentálně je na výzkumném pobytu na Columbia University