K urnám se podle odhadů dostavilo mezi 40-50 procenty voličů. Právě účast byla jedním z měřítek, podle kterých měla být poměřována "úspěšnost" nebo "neúspěšnost" tamních voleb. Logiku to má jednoduchou – čím více lidí přijde, tím se to bude dát pokládat za vyjádření odporu proti radikálům a podpoře demokracie, kterou se v zemi už osm let snaží zavést mezinárodní společenství.

Lidé na Západě čekali, že volební účast v Afghánistánu bude vyšší. Znamená to tedy, že se účast ve volbách dá považovat za indikátor "prohry"? Mimochodem, je kouzelné, jak rádi říkáme, že rekonstrukce a "znovuvybudování" Afghánistánu je komplexním úkolem a zároveň neustále sklouzáváme k hodnocení téhož dle měřítek vítězství/prohra, což ovšem je vzájemně v rozporu.

Než se tedy člověk pustí do hodnocení účasti, měl by si položit otázku vyřčenou Janet Daley a pak se podívat na údaje účasti v českých volbách . Na rozdíl od afghánských voličů, nikdo nevyhrožuje těm českým, že jim uřeže prsty označené "volebním" inkoustem, nezastavuje je na kontrolních stanovištích a nezastrašuje je, neostřeluje volební místnosti. Přesto moc lidí volit nechodí. Určitou výjimkou jsou volby do poslanecké sněmovny - před třemi lety se jich zúčastnilo 64 % a v roce 2002 58 % voličů. Průměrná účast v obou kolech senátních voleb byla loni necelých 35 %. Krajských voleb, které by měly být pro lidi pomalu důležitější než parlamentní, se loni zúčastnilo 40 % a v roce 2004 necelých 30 % voličů.

Volební účast nemůže být jediným kritériem
Soustředit se pouze na volební účast je ošemetné, podobně jako vyzdvihovat pouze ten či onen aspekt a podle něj posuzovat úspěšnost. Debaty se tak například vedly hodně o volebních podvodech. Podle nezávislé komise bylo podáno 200 stížností na neregulérnosti voleb a objevily se informace o uplácení voličů, jak ze strany prezidenta Hamída Karzáího, tak od příznivců Abdulláha Abdulláha.

Stejně tak je za významné považováno jméno vítěze, kterým se s největší pravděpodobností stane prezident Hamíd Karzáí.Ten se byl před volbami ochoten spojit i s ďáblem (zde se dá zmínit návrat kontroverzního Dostúma do země, čímž byly zajištěny hlasy Uzbeků), aby dostal dostatek hlasů, takže by nemuselo proběhnout druhé kolo volby. A jak se zdá, podaří se mu to. Byť by měly být výsledky oznámeny v úterý 25. srpna 2009, list The Daily Telegraph na základě odhadů napsal, že Karzáí by mohl dostat až 72 % hlasů a Abdulláh Abdulláh 23 % .

Výše uvedené považuji za velmi důležité z jednoho prostého důvodu – na rozdíl od obvyklé praxe v liberálních demokraciích afghánské volby naznačují velice málo o budoucnosti a směřování země. Je třeba dobře možné, že Abdulláh Abdulláh zasedne v nové vládě prezidenta Karzáího, pokud skutečně zvítězí. Je proto nutné jednotlivá data hodnotit z širšího hlediska a soustředit se spíše na trendy, než na jednotlivé události. Afghánistán není liberální demokracií a jen tak jí nebude.

Je tedy jenom dobře, že se na Západě, alespoň rétoricky, začalo ustupovat od idealistických prohlášení o demokracii jako cíli a tak podobně.

Cílem musí být funkční stát
Obnovu a "budování" země si představuji jako mozaiku, do které zapadají jednotlivé dílky. Spolu s účastí ve volbách a vítězstvím některého z kandidátů je neméně důležité hovořit o tom, kolik žen se jich zúčastnilo, kolik kandidátek uspěje, o bezpečnosti (nejenom té během voleb), o spokojenosti lidí, o míře korupce atp. Každé z výše vyjmenovaného je jeden dílek, který tu lépe tu hůře zapadá do skládačky, až nakonec vytvoří funkční stát - tím myslím stát, který je schopen poskytovat alespoň základní služby svým občanům – primárně bezpečnost a spravedlnost. Anebo se také obrázek nevytvoří.

Úsilí Západu, konkrétně Severoatlantické aliance, Organizace spojených národů a dalších organizací a zemí v posledních osmi letech připomíná spíše druhou možnost. Nedostatek koordinace, neochota hlouběji spolupracovat a sdílet informace, nejasný či dokonce špatný rámec, v němž měla obnova a rozvoj probíhat, jsou příčinou současného stavu – Afghánistán je v problémech jak politických, bezpečnostních, tak ekonomických.

Proč byla třeba až do loňského roku tak chabá koordinace Provinčních rekonstrukčních týmů působících v zemi? Reforma justice, výcvik afghánské národní policie a armády taktéž trpí neuvěřitelným množstvím nedostatků. I mezi aliančními kontingenty zejí propasti dané především politicky stanovenými omezeními (caveats) a neochotou aktivně se angažovat na celém území Afghánistánu. To negativně ovlivňuje misi ISAF a přímo ohrožuje jednotu velení. Západ na jednu stranu vynakládá stále více úsilí, prostředků a životů svých vojáků na to, aby udržel zemi alespoň jakžtakž pohromadě, ale na stranu druhou sám sebe vystavuje do role statisty a přichází o iniciativu.

Pragmatičtější přístup, který přichází spolu s novou americkou administrativou Baracka Obamy a vojáky, jako je generál David Petraeus, je nadějí na změnu. Zapojení Pákistánu do "oblasti zájmu" je velice důležité, i když samozřejmě záleží na tom, nakolik se podaří realizovat americké představy a zejména, zda do vlaku naskočí i Evropané, či budou stát i nadále opodál.

Situace v Afghánistánu je velice špatná, ale volby, které proběhly minulý týden, se z dlouhodobějšího hlediska mohou ukázat jako "správný střípek", který zapadne na vhodné místo. Aby se tak stalo, musí být splněna řada podmínek. Pragmatickým přístupem počínaje, přes lepší koordinaci a ochotu spolupracovat nejenom mezi aliančními silami, ale i diplomaticky až po zvýšení tempa výcviku afghánské policie a armády.

Afgháncům nemůžeme říci: promiňte, spletli jsme se
Je nutné udržovat si odstup od Hamída Karzáího, který je dlouhodobě zklamáním. I když není jasné, zda jde o zklamání reálné - jistě, mohl být aktivnější a úspěšnější v boji s korupcí, při vytváření státní správy a samosprávy atp.- či dané tím, že nebyla naplněna přehnaná očekávání Západu.

Zároveň, pokud vyhraje, ale není možné jej vytěsňovat a soustředit se pouze na nižší úrovně správy. Je pravda, že Afghánistán byl nejstabilnější, když byla centrální vláda oslabená, ale to by asi neměl být cíl, protože to vždy byla stabilita pouze zdánlivá.

Chtěl jsem naznačit, že klíčem k pohledu na Afghánistán je vidět jej co nejkomplexněji, ale zároveň se vyvarovat toho, že člověk pro les neuvidí stromy. Je nutné nazývat věci správnými jmény, pečlivě vážit, která událost má jaký význam a podle toho s ní zacházet. Schopnost sestavit jednu mozaiku nic nevypovídá o tom, že člověk je schopen sestavit stejně dobře jinou mozaiku. Důležité jsou totiž termíny jedna a jiná, nikoli mozaika. Zkušenosti z Iráku mohou být nápomocné, ale nikoli absolutně. Je nutné je "namixovat" s dalšími zkušenostmi, třeba z Balkánu. Konkrétně, jak se ukázalo v Iráku, zlepšení bezpečnosti aplikací konceptu counterinsurgency (COIN) a navýšením sil nemusí automaticky pomoci politickému procesu. To pro Afghánistán může, ale i nemusí platit. A o tom je dobré zavčasu uvažovat.

Na místě je realismus, flexibilita a ochota riskovat. Jak v Afghánistánu, tak především i politicky doma. Bez toho to stále může skončit špatně. Moc času přitom nezbývá (a že ho bylo promrháno!). A byť by důsledkem selhání nebyl konec Aliance, byla by to tragédie pro Afghánistán. A když jsme jednou Afgháncům nabídli pomocnou ruku a vyvolali naděje, nemůžeme jen tak oznámit: promiňte, omlouváme se, spletli jsme se.

František Šulc
Autor je novinář, v současnosti působí v Lidových novinách,
provozuje i vlastní stránky zabývající se bezpečností On War, On Peace www.onwar.eu