Tempo jednání nesoucí se v duchu symboliky ovšem do značné míry udával nový symbol USA – Barack Obama, který v pak ještě v neděli s Hradčany v zádech celému světu představil svou vizi světa bez jaderných zbraní. Na výročním summitu se však postaral, aby nezapadla pro americkou administrativu klíčová otázka Afghánistánu. Ta totiž tvořila hlavní bod jeho zahraniční politiky při prezidentské kampani a nedávno k ní vydal i strategii, která bude předmětem této analýzy.

Představený dokument uvádí hlavní cíle pro Afghánistán a Pákistán: eliminace teroristických sítí v obou zemích, efektivnější vládu v Afghánistánu, důraz na akceschopné afghánské bezpečnostní složky, civilní kontrolu a demokratické instituce v Pákistánu a konečně mezinárodní pomoc oběma zemím, preferovaně pod vedením OSN. Strategie však nezůstává jen u toho a nabízí doporučení, jak výše uvedených cílů dosáhnout. Zde je patrný vliv generála Petraeuse a jeho pojetí protivzbouřeneckého boje, které se tolik osvědčilo v Iráku. Svým přístupem, který integruje civilní a vojenskou část a důrazem na toto propojení, je tato strategie do značné míry novátorská. Tento prvek nebyl totiž Washingtonem nikdy tak akcentován.

Strategie je zajímavá hned v několika ohledech. Explicitně konstatuje propojenost bezpečnostní situace v Afghánistánu a Pákistánu a jako hlavní cíl spojenecké snahy určuje pohraniční oblasti v Pákistánu, což je krok, který měl být učiněn už dávno. Několikrát zmiňuje neefektivní a zkorumpovanou vládu v Kábulu, zároveň ani jednou nezmiňuje osobu Karzáího. Promyšlený políček Karzáímu, kterého Obama dlouhodobě nemá v oblibě, či snaha neovlivňovat nadcházející volby? Možná od každého trochu. Dále zarazí, že hned na prvním místě klade odstranění al-Káidy a jejích základen, nikoli porážku Tálibánu.

Přitom al-Káida se na násilnostech v Afghánistánu podílí jen v malé míře, Pákistán zase spíše trápí tzv. pákistánský Tálibán nyní v čele s Baitulláhem Mahsúdem. Ať už Obama potřeboval jasný cíl či kontinuitu v zahraniční politice a válce proti teroru, není upřednostnění al-Káidy, která už beztak pozbyla schopnosti plánovat teroristické útoky mimo hranice těchto dvou zemí, právě šťastná. Poslední výtku směřujme k plánovanému navýšení afghánské národní armády na počet 134 tisíc, což je stále málo a nemělo by se stát konečným prahem.

Není důležité jen to, co je ve strategii uvedeno, ale také jak to relevantní aktéři interpretují. Prezident Obama stejně jako Richard Holbrooke (zvláštní zmocněnec pro Afghánistán a Pákistán) několikrát zdůraznili, že navržená strategie rozhodně neznamená vojenskou přítomnost NATO či USA v Pákistánu. Při senátním slyšení uvedl generál Petraeus, že za strategií je patrná obava z možného zhroucení pákistánské státnosti. I přes nárůst teroristických útoků v Pákistánu to je stále přehnaná představa, ale o to tu nejde. Jsme svědky stupňování tlaku na Islámábád, aby se začal ve větší míře spolupracovat, řešil situaci v pohraničních oblastech a také dostal pod kontrolu některé elementy ze své zpravodajské služby, která stále pokračuje v podpoře Tálibánu, Haqqáního či Hikmatjára.

Obamova bezprostřední cesta z summitu a Prahy do Ankary, jako první muslimské země v prezidentské funkci, dále ukáže, do jaké míry bude akcentována otázka možného usmíření s tzv. umírněnými proudy ve vzbouřenectví, což je také jeden z bodů strategie.

Co představená strategie znamená pro NATO a evropské spojence? Rozhodný tlak více se podílet na misi ISAF, ať už vojensky (kvůli volbám NATO plánuje alespoň krátkodobé navýšení o 5000 vojáků) či v civilní oblasti, což se více zamlouvá EU. Tlak je umocněný podstatným rozšířením americké přítomnosti, a to o 21 tisíc, což dává jasně najevo, že by nemělo zůstat osamoceno. Právě ukončený summit umožnil Obamovi dodat svým taktně podaným požadavkům větší váhu.

Pokud evropští spojenci nebudou stupňovat svou snahu i ve vojenské dimenzi boje, můžeme být svědky amerikanizace ISAFu, v této souvislosti uveďme plánované převzetí velení nad jižní oblasti, ve které došlo k největšímu nárůstu násilí, právě Američany, kteří mají nyní na starost i východ země.

Strategie by se i přes své některé sporné body mohla stát jednotícím prvkem, který kvůli rozdělení působností v rámci mise ISAF na bázi národních zodpovědností doposud chyběl. Dost bude ovšem záležet na implementaci a míč je teď hlavně na straně Evropy, ale především Kábulu a Islamabádu.

Petr Zelinka
Autor je studentem bezpečnostních a strategických studií
Masarykovy univerzity v Brně
a redaktorem Journal of Security Issues