natoaktual.cz

Vytvoří USA svojí politikou izraelsko-saúdskou bezpečnostní alianci?

19. února 2021  13:46
Zatím se zdá, že Bidenova administrativa vykazuje v zahraniční politice vysokou míru kontinuity s předcházející vládou. V jedné oblasti tomu tak zcela zřetelně není a tou je vztah k Íránu. Biden se evidentně snaží resuscitovat jadernou dohodu s Íránem z roku 2015, kterou USA vyjednaly společně s Čínou, Ruskem, Německem, Velkou Británií a Francií.  
Írán (ilustrační foto)
Írán (ilustrační foto) | foto: Flickr/yeowatzup

Dohoda je americkými demokraty a progresivistickou levicí vnímána jako bezprecedentní úspěch Obamovy zahraniční politiky posilující režim nešíření jaderných zbraní. To je ale jen jeden a bohužel nikoli jediný možný úhel pohledu na celý problém.

Předchozí republikánská administrativa měla na věc jiný názor a nijak se jím netajila. Jaderná dohoda s Íránem byla interpretována jako zásadní strategická chyba Spojených států a „nejhorší dohoda v historii“, protože nedává dostatečné záruky, že Írán jaderné zbraně nebude skutečně vyvíjet. 

Navíc uvolnila zmrazená íránská aktiva v řádu desítek mld. USD, které režim v Íránu okamžitě využil k posilování svého vlivu na Blízkém východě a k vytváření bezpečnostních hrozeb pro americké spojence. Součástí této dlouhodobé íránské strategie je budování předmostí k útokům na Izrael a Saúdskou Arábii. Írán využil dostupné zdroje k intervencím od občanských válek v Sýrii a Jemenu a začal si budovat v těchto zemích nástupní prostor. 

Problematické ale je, že po íránské hegemonii v regionu íránští sousedé z mnoha důvodů netouží.

Jaderná dohoda s Íránem je potom z globálního úhlu pohledu interpretována jako krok při řízeném předávání regionu do správy nového regionálního hegemona, islamistického, šíitského, Peršany ovládaného Íránu, který vyplní vakuum vznikající po odchodu USA. Problematické ale je, že po íránské hegemonii v regionu íránští sousedé z mnoha důvodů netouží.

Trumpovo souznění s Izraelem a Saúdskou Arábií

Naproti tomu Trumpova zahraniční politika vnímala Írán a jeho islámský fundamentalistický režim jako zásadní hrozbu americkým bezpečnostním zájmům kvůli snaze získat jaderné zbraně, vyvíjet jejich nosiče a ohrožovat vitální zájmy USA a amerických spojenců v regionu. Tento úhel pohledu na Írán prezentovala Národní bezpečnostní strategie z konce roku 2017. 

Je paradoxní, že Trump, mezi jehož klíčová hesla patřilo „Amerika především“, tímto přístupem souzněl nejenom s Izraelem a Saúdskou Arábií, ale i s politikou dalších států v regionu, které velmi nelibě nesou íránskou mocenskou expanzi. Americká politika byla v tomto smyslu multilaterální, konvenující s vitálními bezpečnostními zájmy mnoha vlivných států Blízkého východu.

Pro pochopení celého problému musíme vzít v potaz i úhel pohledu Íránu. Islamistický autoritativní režim v Teheránu se k moci dostal svržením sekulární prozápadní autoritářské šáhovy vlády roku 1979 aliancí islámských fundamentalistů a marxistické levice. 

Po celou dobu své existence se vcelku oprávněně cítí ohrožen zvenčí. Izrael s pravděpodobností hraničící s jistotou vlastní jaderné zbraně, stejně jako další historický iránský rival, totiž Rusko. Izraelské zpravodajské služby jsou Íránem nikoli bezdůvodně podezřívané z toho, že vedou kampaň cíleného vraždění špiček íránského jaderného programu a sabotáží jaderných zařízení. 

Další úhlavní nepřítel Íránské islámské republiky, jadernými zbraněmi dobře vybavené Spojené státy, jsou stále vojensky přítomné v Afghánistánu a Iráku, přestože množství svých sil v minulém roce redukovaly. 

V celém regionu Blízkého východu se dle Bruce Riedela a Michaela E. O’Hanlona a jejich studie z října 2020 „How to downsize the US presence in the Middle East“ nachází zhruba 60 000 amerických vojáků dislokovaných kromě Iráku také v Kataru, Bahrajnu, Kuvajtu, Spojených arabských emirátech, Saúdské Arábii, ve vodách Perského zálivu a Arabského moře a v zemích přimykajících se k Blízkému východu. 

V souvislosti s proliferací jaderných zbraní je nutné zmínit, že Saúdská Arábie je nikoli bezdůvodně podezřelá z toho, že ve spolupráci s Pákistánem, dalším jaderným státem šířeji pojímaného regionu, rozvíjí vlastní jaderný program.

V neposlední řadě Saúdská Arábie realizuje velmi ambiciózní program výstavy vlastních ozbrojených sil a až donedávna kladla energický odpor proíránským silám v jejich snaze uchytit se v Jemenu a vybudovat v něm íránský nástupní prostor pro kampaň proti Rijádu. V souvislosti s proliferací jaderných zbraní je nutné zmínit, že Saúdská Arábie je nikoli bezdůvodně podezřelá z toho, že ve spolupráci s Pákistánem, dalším jaderným státem šířeji pojímaného regionu, rozvíjí vlastní jaderný program. 

Kromě zahraničně-bezpečnostních kalkulací motivuje Teherán k získání jaderných zbraní i dynamika a logika domácí politiky. Vlastnictví jaderných zbraní by také znamenalo potvrzení mocenského vzestupu Íránu v přední mocnost regionu a zdroj íránské prestiže. Z toho vyplývá, že íránský jaderný program bude pokračovat, ať bude u moci jakákoliv vláda.

Izrael se proti jaderné dohodě s Íránem od samého počátku vymezoval. Kritizoval nezačlenění íránského programu výzkumu a výroby balistických zbraní, uvolnění ekonomických sankcí a zmrazených aktiv a poskytnutí volné ruky pro íránskou mocenskou expanzi na Blízkém východě. 

Nemůže být proto žádným překvapením, že po zvolení Joea Bidena se Izrael snaží, aby jaderná dohoda zůstala u ledu. Prozatím ne zcela úspěšně, neboť současná americká administrativa signalizuje ochotu dohodu z roku 2015 resuscitovat. Dle textu na CNBC „Biden administration turns focus to Iran as Secretary of State Blinken meetswith European allies“ z 5. února 2021 americká administrativa celý problém přehodnocuje a konzultuje s Německem, Francií a Velkou Británií. Jde o státy, které patří mezi nejbližší americké spojence, avšak zároveň kvůli své geografické poloze a ekonomickým zájmům vnímají hrozby přicházející z Íránu méně naléhavě než státy v regionu. 

„Multilateralismus knížecích rad“, hojně provozovaný politicky, ekonomicky a vojensky degradujícími evropskými mocnostmi druhého a třetího řádu, má ale zcela zřejmě svoje limity v multipolárním světě, v němž stávající hegemon nechce nebo nemůže nést břemena spojená s udržováním stávajícího světového řádu. 

Státy, které jsou objektem tohoto typu diplomacie „o nás bez nás“, v tomto případě tedy státy Blízkého východu, se mohou rozhodnout k neočekávaným řešením, pokud k nim mají politickou vůli a mocenské kapacity. Politicky jsou státy na Blízkém východě pružné a vojensky nejsou kolozubé, protože jde o vlastnost, která je v regionu neslučitelná s přežitím.

Izraelské řešení je jen zdánlivé

Izrael má zdánlivě k dispozici alternativu v podobě jednorázového vojenského řešení „íránské hrozby“. Jeho zpravodajské služby a ozbrojené síly mají obrovské zkušenosti s likvidací jaderných programů svých oponentů, neboť v roce 1981 Tel Aviv výrazně zpomalil jaderný program Iráku a roku 2007 tvrdě zasáhl jaderný program Sýrie. 

Právě proto, že izraelští vojenští plánovači dobře znají svoje řemeslo, musí jim být zřejmé limity jednorázové vojenské operace. Již velmi riskantní operace proti Osiraku roku 1981 byla na samé hranici tehdejších možností izraelských ozbrojených sil. 

V prvé řadě Izraelcům chybí moment strategického překvapení. Írán očekává, že se jeho jaderný program může stát terčem vojenského útoku.

Izraelské vojenské kapacity z roku 2021 jsou sice mnohem rozvinutější než v roce 1981, avšak stojí také před mnohem složitějším problémem. V prvé řadě Izraelcům chybí moment strategického překvapení. Írán očekává, že se jeho jaderný program může stát terčem vojenského útoku. 

Dle dostupných otevřených zdrojů jsou íránská jaderná zařízení decentralizovaná, ukryta hluboko v podzemí, nacházejí se na hranici operačního dosahu izraelského letectva, tedy pokud Izrael bude útočit z vlastních základen a využije tankování za letu. Navíc se má za to, že tato zařízení jsou chráněna silnou protivzdušnou obranou, což ale nebude tím největším problémem. 

Frank Gardner v textu „Why Iran’s nuclear facilities are still vulnerable to attack“ z ledna 2020 sice uvádí, že přes tyto skutečnosti jsou íránská jaderná zařízení zranitelná. Zároveň je jasné, že množství relevantních cílů pro eliminaci íránského jaderného programu a jejich obtížná dostupnost téměř vylučuje strategii zničení jedním překvapivým úderem ve stylu Osiraku. 

Pokud má být íránský jaderný program eliminován vojenským útokem, musí jít o dlouhodobou kampaň a ani tehdy není úspěch zaručen. K této kampani potřebuje Izrael spojence, který se přímo nabízí. Je jím Saúdská Arábie, která může poskytnout vojenské základny, dodatečné vojenské kapacity a v neposlední řadě i finanční zdroje.

Pragmatismus Rijádu a sňatek z rozumu

Přes dlouhodobý rozdílný pohled na řešení palestinské otázky se v minulých letech vztahy mezi Izraelem a Saúdskou Arábií znatelně zlepšily. Palestinská otázka sice zatěžuje velmi významně vzájemné vztahy, avšak politický pragmatismus Rijádu v kombinaci s dostatečnou mírou vnější hrozby kombinované se zoufalstvím politických elit Saúdské Arábie z americké zahraniční politiky posledních dvou dekád může tento problém odsunout do pozadí. 

Palestinská otázka je natolik komplexní, že vlastně nemůže být vyřešena, a proto se nabízí otázka, proč by její řešení mělo být Rijádem upřednostňováno před řešením vlastních bezpečnostních problémů. Konec konců sami političtí vůdcové obou hlavních znepřátelených palestinských frakcí, Fatahu i Hamasu, si dlouhodobě stěžují, že jejich arabští bratři umdlévají v úsilí vyřešit izraelsko-palestinský spor v jejich prospěch. Západní média spekulovala v listopadu 2020 o tajné návštěvě Benjamina Netanjahua v Rijádu, která by z hlediska dynamiky vývoje v regionu dávala perfektní smysl. 

Pokud bude Bidenova administrativa vyvíjet politický a hospodářský tlak na Saúdskou Arábii, spojovat realizaci dohodnutých zbrojních kontraktů s lidskoprávní problematikou a vyvíjet nátlak na Rijád, aby ponechal Teheránu volnou ruku v Jemenu, bude se prostor pro izraelsko-saudský sňatek z rozumu jenom zvětšovat.

Důležité je, že oba státy mají životní zájem na tom, aby Írán vstoupil mezi jaderné mocnosti co možná nejpozději, a jadernou dohodu z roku 2015 vnímají na rozdíl od amerických demokratů jako cestu k íránské nuklearizaci.

Je velmi nepravděpodobné, že by tento proces vyústil v uzavření otevřené vojenské aliance mezi Izraelem a Saudskou Arábií, protože vnitropolitické limity v Tel Avivu a Rijádu budou nadále silně působit. Na výrazné zlepšení vzájemných vztahů by to ale mělo stačit.

Důležité je, že oba státy mají životní zájem na tom, aby Írán vstoupil mezi jaderné mocnosti co možná nejpozději, a jadernou dohodu z roku 2015 vnímají na rozdíl od amerických demokratů jako cestu k íránské nuklearizaci. Stejný zájem má další významná regionální mocnost, totiž Turecko. 

Turecké vztahy s Izraelem a Saúdskou Arábií jsou sice poslední léta více než napjaté, ale pokud výsledkem oteplení ve vztazích mezi oběma tureckými rivaly budou íránské problémy, jde o výsledek, se kterým Ankara jistě dokáže žít. 

Pokud bude americká administrativa znovu sledovat politiku jdoucí na ruku Teheránu, jako to dělala v časech Bushových (změna režimu v Iráku) a Obamových (jaderná dohoda a americká politika v Sýrii), a zanedbávat obavy dlouhodobých amerických spojenců z íránské hrozby, je vysoce pravděpodobné, že se bezpečnostní spolupráce mezi zatím proamerickými státy na Blízkém východě bude posilovat. 

Nikoli ale proto, aby byl zachován mír a připraveno předání regionální hegemonie Íránu, nýbrž proto, aby mohly v blízké budoucnosti eliminovat hrozbu Íránu i bez Spojených států. Nejsem si jist, zda je toto strategickým cílem Bidenovy zahraničně politické agendy.

Zdeněk Kříž

autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně

natoaktual.cz
zpět na článek