Summit NATO 2023
V rusko-ukrajinské válce vedou obě strany vysoce intenzivní a sofistikovanou informační válku, která se snaží zakrýt, jak se věci ve skutečnosti odehrály.
Není proto vůbec jisté, zda máme v současnosti z otevřených zdrojů spolehlivá data, jež se týkají průběhu bojových operací.
Přesto se pokusím čtenáři nastínit, v čem dle mého soudu spočívají limity útočných operací na Ukrajině. Je to téma aktuální, protože se očekává, že se Ukrajina pokusí na jednom nebo více operačních směrech o přechod do útoku.
Okno příležitostí se jí uzavře na podzim.
Pokusy o průlom protivníkovy obrany soustředěným úderem v síle mechanizované/motostřelecké roty posílené tanky za podpory dělostřelectva jsme viděli v této válce u obou armád.
V případě ruské například nedávno u Vuhledaru v rámci „hrozivé ruské jarní ofenzívy“. U ukrajinské předtím na přelomu léta a podzimu 2022, když Kyjev dobýval zpět pravobřežní Ukrajinu.
„Je jistě zajímavou otázkou, proč jsme vlastně za celý rok války nikde neviděli úspěšný průlom protivníkovy obrany mechanizovanými formacemi, průnik do operační hloubky a následné rozvíjení útoku.“
Je jistě zajímavou otázkou, proč jsme vlastně za celý rok války nikde neviděli úspěšný průlom protivníkovy obrany mechanizovanými formacemi, průnik do operační hloubky a následné rozvíjení útoku.
Tento styl válčení, který je založen na úzké součinnosti různých druhů vojsk, zejména však mechanizovaných sil/motostřeleckého vojska, tankového vojska, raketového vojska a dělostřelectva a v neposlední řadě letectva byl vymyšlen v 30. letech minulého století v Sovětském svazu a Německu.
V SSSR jej nazývali hluboká operace. V Německu manévrové vedení boje. V anglosaském světě, kde se zrodil propagandistický termín „blitzkrieg“, se mu říká Combined Arms Warfare (CAW).
V sovětském, německém i anglosaském pojetí byly výše zmíněné koncepty receptem, jak překonat pat zákopové statické války. V ní bylo v době Velké války zmařeno množství lidských životů a spotřebován válečný materiál v nesmírné ceně výměnou za nepatrné zisky protivníkova území, často bez zásadního dopadu ve strategickém měřítku.
Mezi výše zmíněnými přístupy přirozeně existují dílčí rozdíly, ale ty jsou z hlediska tématu tohoto textu podružné. Všechny tři koncepty sdílejí společný rys v přesvědčení, že úspěch na bojišti přináší úzká součinnost různých druhů vojsk, které jsou vysoce mobilní, neboť se při provádění manévru spoléhají na motorová vozidla, bojové operace se odehrávají ve vysokém tempu a hlavním prostředkem ničení protivníka je palba.
Důležitým předpokladem úspěchu je ovládnout vzdušný prostor a využít jej ve vlastní prospěch.
V rámci tohoto textu budeme dále používat termín mechanizovaná manévrová válka.
Pradávný recept na průlom obrany
Smyslem mechanizované manévrové války je vrátit útoku převahu nad obranou. Útok si můžeme představit jako zničení protivníka a obsazení území, které je v jeho moci.
Zničení protivníka můžeme dosáhnout palbou nebo přímým fyzickým kontaktem (bodákem, polní lopatkou nebo taranem nepřátelské živé síly a techniky vlastní bojovou technikou). V rámci mechanizované manévrové války je palba rozhodující a výrazně převažující formou boje.
Německá, britská a americká armáda to chápaly velmi dobře již v době druhé světové války. Útok byl v jejich bojových řádech definován jako přenesení palby vpřed a zničení palebných prostředků protivníka vlastní palbou. Boj muže proti muži a bodákové útoky a podobně se u nich staly anachronismem, což ale neznamená, že by k nim místy nedocházelo.
Manévrový boj mechanizovaných formací v rámci vševojskové operace (laicky blitzkrieg) se stal normou, kterou v té či oné podobě implementovaly bojové řady členů NATO a Varšavské smlouvy a armád dalších vojensky vyspělých států.
V průběhu studené války a po jejím skončení byl potom mnohokrát využit s různou úspěšností v lokálních válkách Izraelem (Sinaj 1956, 1967), Syřany (Golany 1973), Američany (Irák 1991 a 2003) a řadou dalších mocností.
NEW: #Russia claimed #Ukraine launched a series of drone strikes on #Moscow on May 30 as Russia again targeted Ukraine w/ Iranian-made drones.
#Putin tried to downplay the attack on Moscow to avoid exposing his limited options to retaliate against Ukraine https://t.co/zZ22PxzTvh https://t.co/G67u8nobN5
Na úrovni praporu by byl velmi hrubý obraz v praxi přibližně následující.
Mechanizovaný/motostřelecký prapor, přibližně 30-50 bojových vozidel pěchoty (BVP) a obrněných transportérů (OT) bude útočit v útočném pásmu širokém 2 kilometry, jež by mohlo být dále zúženo, když by byl prováděn průlom nepřátelské obrany na přibližně 1 kilometr.
Mechanizovaný prapor by byl v optimálním případě posílen tankovou rotou (10-14 tanků). Standardně se kalkuluje, že útočník by měl mít převahu alespoň 3:1 v útočném pásmu a 5:1 v pásmu průlomu.
Převahy v pásmu útoku a v pásmu průlomu je možné dosáhnout tím, že útočník má celkově příslušnou převahu v živé síle a bojové technice (to nemá nyní ani jedna strana), nebo tak, že byly obnaženy vedlejší směry, ve kterých útok neprobíhal.
V době druhé světové války mohly armády protifašistické koalice velmi často užívat první metodu, zatímco německé branné moci nezbývalo nic jiného než koncentrovat síly a prostředky v těžišti hlavního úderu i za cenu oslabení vedlejších směrů.
ANALÝZA: Kolik sil shromáždila Ukrajina pro letní kampaň? |
Druhou metodu, tedy odhalení vedlejších směrů, musí volit v současnosti i ukrajinská a ruská armáda s riziky, která jsou zřejmá. Ukrajinské velení těží z kratších vnitřních liniích a může mnohem snáze manévrovat silami.
Mechanizovaný prapor o třech rotách vyztužený tankovou rotou by útočil ve dvou sledech. V prvním sledu by se pohybovala tanková rota a jedna až dvě mechanizované roty, které by ve druhém sledu s odstupem 1-2 kilometry následovaly zbývající jedna až dvě mechanizované roty.
Bojovým úkolem by bylo obvykle zničení bránící se mechanizované roty protivníka a následným úkolem obchvat protivníka, obsazení mezilehlého pásma, zastavení záloh protivníka přisunovaných k uzavření průlomu nebo průnik do hloubky nepřátelské obrany.
Boj by probíhal za úzké součinnosti pozemních sil a letectva. Při útoku by významnou roli sehrálo dělostřelectvo, které by mělo za úkol v rámci dělostřelecké přípravy k útoku umlčet nepřátelské dělostřelectvo v hloubi sestavy, zničit štáby a velitelství, zničit palebné prostředky protivníka na linii střetu a po prolomení obranného pásma podporovat útočící síly při rozvíjení úspěchu ničením cílů v hloubce. Útočník by hojně využíval kouřové clony na křídlech útočící sestavy jako způsob maskování před dělostřeleckou palbou obránce.
Celkově by měl mechanizovaný prapor k dispozici přibližně výše zmíněných 30-50 bojových vozidel a 80-100 dalších podpůrných vozidel. Pokud by byl vyztužen tankovou rotou, je třeba počítat s dalšími 10-14 tanky a přibližně 30 podpůrnými vozidly.
Celý tento styl válčení je založen na předpokladu, že koncentrací sil dojde k zahlcení obrany protivníka, zničení jeho palebných prostředků, proražení linie obrany, obchvácení bránících se sil a v ideálním případě zničení protivníkovy logistiky, dělostřelectva, velitelství a štábů.
„Významná role přináleží v tomto stylu válčení tankům kombinujícím velkou palebnou sílu, vysoký stupeň ochrany a mobilitu.“
Významná role přináleží v tomto stylu válčení tankům kombinujícím velkou palebnou sílu, vysoký stupeň ochrany a mobilitu. Tanky umožňují přisunout kanon o velké ráži na takovou vzdálenost, na kterou je možné vést na nepřátelské cíle vysoce efektivní přímou palbu.
Přímá palba byla a je i dnes mnohem přesnější než palba nepřímá se všemi pozitivními dopady na rychlost splnění palebného úkolu a cenu za zničení cíle.
Na straně druhé se palebné prostředky při přímé palbě dostávají do obálky efektivního dosahu protivníkových systémů určených pro přímou palbu a riskují tím svoje zničení.
Za první světové války se od tanku očekávalo, že jeho pancíř odolný proti kulometnému protipancéřovému střelivu umožní dopravit kanon nebo kulomet na takovou vzdálenost, na kterou bude možné efektivně vyřadit nepřátelské kulomety a otevřít cestu pěchotě.
V různých variacích je tato rozvaha platná i v současnosti. Při prolamování hluboce členěné a předem připravené obrany se počítá s vysokými ztrátami. Jde o cenu, která by měla být v dalším průběhu boje kompenzována splněním bojového úkolu, zničením nasazených sil protivníka, případně jejich obklíčením a zajetím.
V době studené války se předpokládalo, že boj bude veden za použití taktických jaderných zbraní. Palebné údery mohutnosti srovnatelné s údery, které byly v době druhé světové války prováděny dělostřelectvem (250 i více hlavní na kilometr fronty) v rámci velkých a dlouhých dělostřeleckých příprav (30 minut až 2 hodiny), měly být zasazovány mnohem flexibilněji s minimálními nároky na logistiku a čas.
Za hlavní způsob, jak se vyhnout protivníkovým jaderným úderům byl považován moment překvapení. Dalšími nástroji ochrany vlastních sil před jadernými zbraněmi protivníka bylo prioritní ničení prostředků jaderného napadení a vysoce manévrový charakter boje.
Proto operační plány Varšavské smlouvy proti NATO, které kalkulovaly se zasazením prvního úderu a s dosažením Rýnu a dále kanálu La Manche československými vojsky během 1-2 týdnů, předpokládaly tempo denního postupu 80 km i více v prostředí jaderné války. V tomto textu ale není prostor rozebírat, kdo a proč v Moskvě vymýšlel plány zcela odtržené od reality.
Pokusy na ukrajinském bojišti
Jak je v současnosti dobře známo, v rámci ruské vojenské reformy byly po roce 2008 zavedeny praporní taktické skupiny, které byly do poloviny roku 2022 hlavním vojenským nástrojem ruské invaze na Ukrajinu.
Každá se skládá z bojového praporu a dalších podpůrných jednotek vyčleněných obvykle z brigády (výjimečně z pluku). Má mít tabulkově 500 až 900 vojáků a tomu odpovídající nároky na logistiku.
Praporní taktické skupiny nejsou všechny stejné. Mohou být postaveny na bázi tankové anebo motostřelecké brigády. Obecně jsou poměrně flexibilní a dle bojového úkolu mohou být posíleny dalšími komponenty. Proto mezi nimi existují určité odlišnosti. Nejhojněji byla zastoupená praporní taktická skupina postavená na komponentech motostřelecké (západní terminologií mechanizované) brigády.
Obvykle má k dispozici rotu tanků (10–14), dvě až tři motostřelecké roty (25–35 BVP nebo OT), baterii dělostřelectva (6-8 kusů samohybných houfnic Msta s dostřelem 25 km), baterii raketometů (4-6 kusů raketometů Grad s dostřelem 20 km) a baterii minometů. Skupina disponuje vlastním taktickou protivzdušnou obranou (PVO) a průzkumem.
#Ukraine: A Russian attack formation near Pisky, #Donetsk Oblast, was targeted by the Ukrainian 59th Motorized Brigade- an MT-LB AOC was destroyed after running over anti-tank mines and then a BMP-2 IFV suffered a direct hit from a FGM-148 Javelin. https://t.co/PIXNqJwyKN
Součástí je i organická logistická četa, která je schopná zajistit zásobování na dva až tři dny boje. Celkem se jedná o přibližně 100–150 vozidel podle konkrétní skupiny. Při přesunu vytvoří kolonu o délce 3–5 km. Zvolený koncept měl umožňovat rychlejší a pružnější nasazení než použití celé brigády.
Brigáda (3 500-5 000 vojáků) je v době míru naplněná na přibližně 70 %, tedy kolem 2 500-3 500 vojáků. Z nich je asi 800-1 000 branců. Zbytek jsou vojáci na čas a vojáci z povolání, kteří jsou nasaditelní teoreticky okamžitě.
A z velké většiny právě z vojáků z povolání a smluvních vojáků (kontraktniků) ruské velení zformovalo těch 130-150 praporních taktických skupin, se kterými Moskva vpadla na Ukrajinu.
Praporní taktická skupina kombinuje různé druhy vojsk (tankové vojsko, mechanizované vojsko, raketové vojsko a dělostřelectvo s velitelskými, logistickými a průzkumnými kapacitami), což jí umožňuje jednat iniciativně, autonomně a agresivně. Je proto ideálním nástrojem pro manévrovou mechanizovanou válku. Tedy alespoň v teorii.
Na Ukrajině se v prvních týdnech války ruské síly pokoušely rychlým vpádem v pochodových proudech a v pochodových sestavách na několika osách postupu překvapit obránce, způsobit mu strategický šok, vyvést jej z rovnováhy a tím přinutit ukrajinské politické autority k útěku a kapitulaci.
Jak je všeobecně známo tento plán selhal. Ruské praporní taktické skupiny byly dříve (sever) či později (jih) na předem připravených uzlech odporu a přepady ze zálohy zastaveny, rozděleny na několik skupin a po částech ničeny ukrajinským dělostřelectvem, které je druhé nejsilnější v Evropě.
Nejednalo se tedy o druh bojové činnosti, který bychom nazvali jako prolamování hluboce členěné a předem připravené obrany protivníka. Před tímto bojovým úkolem stály ruské síly pouze na Donbase, který ukrajinské velení od roku 2015 důkladně opevnilo.
„Všechny (ruské) pokusy o útok „sevřenou mechanizovanou pěstí“ nebo o násilné překročení řeky skončily masakrem útočících sil.“
K tomu dostaly ruské síly příležitost v letní a zimní ofenzívě na Donbase, kdy seopakovaně pokusily o implementaci „standardního postupu“, který je dodnes součástí bojových řádů ruské armády.
Pokud je mi známo, všechny pokusy o útok „sevřenou mechanizovanou pěstí“ nebo o násilné překročení řeky skončily masakrem útočících sil.
Zejména nedávná videa z okolí Vuhledaru ukazují, že ruská vojska postupovala opakovaně přibližně výše popsaným způsobem. Ruské velení ale obvykle neútočilo v síle posíleného praporu nýbrž spíše v síle zesílené mechanizované roty.
ANALÝZA: Výcvik je pro přežití Ukrajiny stejně klíčový jako dodávky zbraní |
Místo průlomu obrany ale ruská vojska uvízla v minových polích, byla zničena ukrajinským dělostřelectvem a doražena protitankovými raketovými komplety.
Obdobně se lze domnívat, že dřívější ukrajinské útoky na pravém břehu Dněpru v Chersonské oblasti v létě roku 2022, o kterých víme, že byly doprovázeny velkými ztrátami živé síly a techniky na ukrajinské straně (nemocnice a hřbitovy v Oděse a Záporoží byly přeplněné), dopadly nezřídka obdobným způsobem.
Záběry, ve kterých by prolamování ženijně předem připravené a hluboce členěné obrany protivníka koncentrovaným úderem mechanizovaných formací v rámci vševojskové operace fungovalo, zkrátka objevit nelze.
V Charkovské oblasti ovšem probíhaly ukrajinské útočné operace podle odlišného konceptu. Jednotky operovaly v menších skupinách a velkou roli sehrály speciální síly.
Na ruské straně v únoru, březnu a dubnu 2023 vedly pokusy o útok pomocí mechanizovaných sil k porážkám, které bychom v měřítku současné rusko-ukrajinské války označili za těžké a krvavé. Rusko při nich přišlo o nižší stovky kusů těžké bojové techniky a tisíce vojáků.
You don’t hear much talk about it but Russia recently suffered one of its worst defeats during an attempted armored attack on Vuhledar. https://t.co/EPjtoVvSvB
Pokud v zimní a jarní ofenzívě roku 2023 ruské síly něčeho dosáhly, jako například u Bachmutu, bylo to použitím taktiky malých úderných pěších skupin (nikoli masových útoků, jak se někdy nepřesně píše) podporovaných dělostřelectvem, která má svoje kořeny v dobách 1. světové války.
Proč tedy pokusy o manévrovou mechanizovanou válku selhaly?
Způsob válčení má své limity
Z historie víme, že v geografických a klimatických podmínkách východní Evropy lze úspěšně vést manévrovou mechanizovanou válku.
Samozřejmě že univerzální odpovědí na otázku, jak je možné, že nyní nic obdobného u „druhé armády světa“ nevidíme, může být nedostatečný výcvik ruských sil a slabá součinnost jednotlivých částí. V českém prostředí to uvádí například politický geograf Jan Kofroň, generál Jiří Šedivý a řada dalších.
Další univerzálně správnou odpovědí je nízký počet doprovodné pěchoty v ruských praporních taktických skupinách, špatně připravený poddůstojnický sbor, nedostatečně vycvičení nižší důstojníci a nízká úroveň bojové přípravy ruské armády obecně.
Nicméně podle mého soudu s těmito obecně správnými závěry nevystačíme.
Například malý podíl mechanizované pěchoty dokáže vysvětlit potíže ruských praporních taktických skupin při boji ve městě a zalesněném terénu. Těžko ale bude důvodem, který byl vedl k jejich selhání při prolamování opevněných ukrajinských rajónů v relativně přehledném terénu v okolí Vuhledaru v zimě 2023.
Navíc ruská armáda v současnosti po provedené mobilizaci již netrpí nedostatkem živé síly tak jako na jaře v létě 2022 a je schopná nahrazovat velké ztráty. Kvalita a vycvičenost nasazovaných vojáků je druhá věc.
Ruská armáda od praporních taktických skupin ustoupila ve prospěch tradiční struktury standardních motostřeleckých/tankových praporů a brigád nebo speciálních úderných skupin (vzor v 1. světové válce) pro terén, kde je manévrové mechanizované válčení ztížené nebo přímo nemožné.
Navíc jsou ruské síly vybaveny početným dělostřelectvem, které by jim teoreticky mělo dávat výhodu nad protivníkem při jakémkoli stylu válčení.
Jaké faktory tedy eliminují možnosti mechanizovaného manévrového válčení, které fungovalo dlouhé desítky let jako zlatý standard? Podle mého soudu jich je několik a všechny ve své konfiguraci zásadní způsobem proměňují bojiště.
1. Nárůst průzkumných schopností
Před zahájením útoku je nutné skrytě přesunout mechanizovaný prapor, který se celkově skládá ze zhruba 150 bojových a podpůrných vozidel, do prostorů soustředění k zahájení útoku. Pokud bude vyztužen tankovou rotou, půjde celkově o téměř 200 vozidel.
„Nepozorovaně soustředit 150-200 vozidel, které budou v praxi pravděpodobně rozděleny po rotách nebo četách, není vůbec banální problém. V prostředí nasyceném průzkumnými prostředky protivníka se jedná o téměř nemožný úkol.“
A již zde začínají problémy. Nepozorovaně soustředit 150-200 vozidel, které budou v praxi pravděpodobně rozděleny po rotách nebo četách, není vůbec banální problém.
V prostředí nasyceném průzkumnými prostředky protivníka se jedná o téměř nemožný úkol. Bojová vozidla pěchoty, obrněné transportéry, tanky, těžké nákladní automobily a další vojenská technika jsou hlučné a mají mnoho dalších demaskujících příznaků.
Jenom zamaskovat stopy po jejich přesunu není banální úkol. Proto se na soudobém ukrajinském bojišti těžko skryjí.
K tradičním metodám odhalení takového soustředění vojsk patří družicový průzkum, letecký průzkum, hloubkový průzkum, radiolokační a radiotechnický průzkum a zvukový průzkum.
Všechny prodělaly za uplynulé dekády vývoj, který byl rychlejší než zlepšení maskovacích technik a postupů.
Kdyby válka probíhala stylem „ruská férovka“ a Ukrajina by proti jaderné velmoci s tříapůlnásobným mobilizačním potenciálem bojovala bez zpravodajské a materiální pomoci Západu, mělo by Rusko v průzkumných kapacitách nad Ukrajinou výraznou převahu.
A to přesto, že Ukrajina v minulé dekádě vybudovala pozoruhodně efektivní síly speciálních operací, které jde použít ke staromódnímu hloubkovému průzkumu.
Podle ruských not se ale neválčí. Ukrajinu podporuje kolektivní Západ. Obecně se mezi experty předpokládá, že Západ, který ruskou agresi důkladně monitoruje všemi dostupnými zpravodajskými a průzkumnými prostředky, sdílí svoje zpravodajské informace s ukrajinskými autoritami.
#Ukraine: Three Russian tanks (presumably T-80BV) and a modernized BMP-2M infantry fighting vehicle were destroyed by the Ukrainian 36th Marine Brigade using ATGMs including FGM-148 Javelin in Vodyane, #Donetsk Oblast.
An impressive turret toss included. https://t.co/4sLUvyUN68
O západních schopnostech se má za to, že umožňují výměnu informací s ukrajinskou stranou v čase velmi blízkém času reálnému. Operační a taktické překvapení spočívající v tom, že protivník neočekávaně nasadí do útoku jednotku o síle mechanizovaného praporu nebo dokonce brigády by tím mělo být pro Ukrajinu eliminováno.
Platí to ale bohužel i naopak. Ruské možnosti družicového, leteckého, radiolokačního a radiového průzkumu jsou sice podstatně horší než Alianční, a proto by dosažení momentu překvapení na ukrajinské straně mohlo být zdánlivě proveditelnější než na straně ruské.
Naneštěstí tomu tak není. Drony v masovém měřítku používá i Rusko a lecčemu se od roku 2014 naučilo.
I drony civilní třídy, zvláště pokud jsou vybavené termokamerami, dokáží uskupení v síle mechanizovaného praporu, byť rozděleného po rotách a třeba i četách a standardně zamaskovaného, vcelku rychle odhalit.
Díky jejich malým rozměrům, malé radiolokační odrazové ploše a nízké úrovni hluku, který vydávají, jsou na bojišti velmi nenápadné. Jejich relativně nízká cena umožňuje dosáhnout nasycení zájmového prostoru, které umožní nepřetržité sledování ve dne i v noci a u mnohých z nich i přenos informací v reálném čase.
Britský institut RUSI v jedné ze svých studií například uvádí, že údajně každá ukrajinská četa (30-40 vojáků) má k dispozici koptéru, kterou používá ke sběru informací. O ruských dronech toho již bylo napsáno mnoho a víme, že je ruská armáda s úspěchem nasazuje.
V současnosti je proto velmi obtížné až nemožné mechanizovaný prapor skrytě přesunout do prostorů soustředění a poté k čáře rozvinutí do bojové sestavy.
„Proto bude i pro ukrajinskou stranu stejně jako pro ruskou nesmírně obtížné dosáhnout momentu překvapení v taktickém a natož v operačním měřítku. A moment překvapení je neúčinnější zbraní v každé válce.“
Proto bude i pro ukrajinskou stranu stejně jako pro ruskou nesmírně obtížné dosáhnout momentu překvapení v taktickém a natož v operačním měřítku. A moment překvapení je neúčinnější zbraní v každé válce.
Prostor soustředění mechanizovaného praporu nemůže být příliš daleko od linie dotyku, aby bylo možné se po zahájení útoku rychle přesunout na čáru rozvinutí do bojové sestavy a zahájit boj s protivníkem.
Připomínám, že účinný dostřel typických zbraňových systémů mechanizovaného praporu je u BVP maximálně mezi 1,5-2 km u malorážových rychlopalných kanonů a 3-4 km u protitankových raketových kompletů. U obrněných transportérů, jako je například M113 vybavených velkorážovým kulometem, je přibližně 1-1,5 km. Tanky potom mají účinný efektivní dostřel přibližně 3-4 km.
Prostor soustředění ale nemůže být ani příliš blízko, protože v takovém případě se velmi výrazně zvyšuje riziko jeho zničení dělostřelectvem protivníka v případě odhalení. A tím se dostáváme k druhé příčině.
2. Nárůst schopností dělostřelectva
V rusko-ukrajinské válce obě strany dobře chápou, že dělostřelectvo je bůh války. Bojují spolu dvě armády, které disponují největším dělostřelectvem v Evropě.
Již ve válce v letech 2014-2015 si vyzkoušely, že ve spojení s novými průzkumnými prostředky (drony), moderními systémy řízení palby, dělostřeleckými radiolokátory, moderní municí a informačními systémy managementu bojiště jde o zbraň rozhodující bitvy.
Lekce ze Zelenopole, kterou ukrajinské mechanizované síly dostaly 11. července 2014 byla na ukrajinské straně důkladně analyzována a intenzivně medializována. Zároveň po více než roku války získaly obě strany tolik reálných bojových zkušeností, že by se to do celého NATO nevešlo.
Přestože nyní trpí Ukrajina i Rusko nedostatkem munice, neznamená to, že dělostřelectvo není rozhodující zbraní na bojišti. Soustředění protivníkových mechanizovaných formací, případně jeho předbojová sestava přesouvající se k čáře rozvinutí, bude napadena i za cenu vyčerpání železné rezervy denního palebného průměru. Jde pro obě strany o příliš lákavý cíl a vážnou taktickou situaci.
#Ukraine: A hidden Russian tank was completely destroyed after being hit by Ukrainian artillery fire on the left bank of the Dnipro River in Hola Prystan, #Kherson Oblast. https://t.co/MD9gp3PDgw
Rusové i Ukrajinci mají k dispozici velké množství účinných dělostřeleckých systémů. Jejich standardní dostřel se pohybuje mezi 25-30 km, což ale neznamená, že je rozumné jej vždy využívat.
Hlavní a záložní palebná postavení budou přibližně 10 km za frontou a budou typicky působit do 10 km v hloubce protivníkovy sestavy. Na vzdálenost maximálního dostřelu bude palba vedena spíše výjimečně a jenom tehdy, pokud to bude z hlediska taktické situace nutné.
Když k tomu dojde bude využita přesně naváděná munice, pokud bude k dispozici. Klasická dělostřelecká munice bez souprav přesného navedení má na vzdálenost 20 km kruhovou odchylku přibližně 50-100 metrů, na 30 km už ale 200-250 metrů. Avšak při použití souprav přesného navádění tato odchylka klesá na nižší desítky metrů.
Například u amerického XM1156 PGK, který je nyní dostupný pro dělostřelecké granáty ráže 155 mm, se uvádí střední kruhová odchylka (CEP) nižší než 30 metrů po celou dálku dostřelu.
Plýtvat standardními dělostřeleckými granáty na vzdálenost maximální dostřelu si dneska nemůže dovolit ani ruská armáda.
Ve studiích o schopnostech ruského dělostřelectva před válkou se bylo možné zcela běžně dočíst, že jeho možnosti jsou podstatně vyšší než u dělostřelectva západních armád.
Kvalitativně se jim mělo vyrovnat a převyšovat je mělo množstvím dělostřeleckých prostředků. Zda je tomu skutečně tak, závisí především na kvalitě ruských průzkumných prostředků, systémů řízení palby a dostupnosti přesně naváděné munice.
Početní převaha Ruska v dělostřelectvu nad zbytkem světa je neoddiskutovatelná. Víme, že Rusko přesně naváděnou dělostřeleckou municí disponuje. Nejenom že se jí Moskva chlubila na různých veletrzích s vojenskou technikou před válkou. Její nasazení potvrdil ukrajinský generální štáb. Jde například o granáty Krasnopol, Kitolov a Gran.
Stejný závěr platí pro průzkumné prostředky a systém řízení palby. Zatím se sice zdá, že strach měl zase jednou velké oči a Rusko jich nemá potřebný počet. Avšak podceňovat bojové možnosti ruského dělostřelectva by se rozhodně nemuselo vyplatit.
„Každý takticky elementárně gramotný ruský velitel se o to minimálně pokusí.“
Podle mého názoru rozbít mechanizovaný prapor, který byl odhalen v prostorech soustředění nebo při sesunu k čáře rozvinutí je nepochybně v silách ruských dělostřelců, pokud budou mít k dispozici dostatek munice. Každý takticky elementárně gramotný ruský velitel se o to minimálně pokusí.
Obě strany mají také schopnost provádět pomocí dělostřelectva dálkové zaminování a ukrajinští dělostřelci tuto schopnost dle dostupných dat v případě taktické potřeby široce využívají, jak tvrdí zprávy z nedávných ruských pokusů o obsazení Vuhledaru.
Dle veřejně dostupných dat disponuje ukrajinská strana německými minami AT-2 pokládanými ručně nebo dálkově pomocí raketometů MLRS a minami M70/M73 dálkově pokládanými pomocí RAAM granátů.
Veřejně dostupná data uvádějí, že Ukrajině bylo dodáno více než 10 000 zaminovacích dělostřeleckých granátů M718 a M741 ráže 155 mm, které mohou být použity v hojně dostupných houfnicích M109 a M777. Co bylo dodáno ve skutečnosti a v jakém množství se možná dozvíme po válce.
Full footage from this engagement in late December/early January just emerged. Ukrainian BMP-1 mounted forces from the 102nd Territorial Defense Brigade, supported by a pair of T-72s, perform a mechanized assault against a Russian trenchline, forcing a Russian retreat. https://t.co/utaER0ZbYl https://t.co/PWgTh1XoHK
Tyto systémy značně zvyšují možnosti obránce. Žádná trasa, kterou si útočník odminuje, nemůže být v dostřelu těchto prostředků považována za bezpečnou.
A taktika zaminovat již jednou odminované úseky terénu, který protivník využije k útoku, se nabízí sama o sobě. Rusko si lekce u Vuhledaru nepochybně všimlo, bude se snažit získané zkušenosti analyzovat a získané závěry zprostředkovat co nejrychleji vojskům.
Ukrajinští vojenští plánovači proto musí vzít v potaz, že útočící ukrajinské mechanizované formace by mohly okusit stejnou medicínu, jakou po velkých doušcích polykali ruští motostřelci a tankisté.
Obě armády jsou vysoce nasyceny raketomety různého stáří. Moderní západní systémy, jako je například M142 HIMARS a jeho klony, umožňují zasahovat cíle s podstatně větší reálnou přesností než jeho ruské „analogy“ nebo raketomety starších generací, jako je například všudypřítomný GRAD.
Avšak soustředění mechanizovaného praporu zabere tak velký prostor, že i použití staromódního GRADu ve spolupráci s moderními průzkumnými prostředky a systémy řízení palby k palebnému přepadu může být pro útočníka vysoce nebezpečné.
ANALÝZA: Invaze na Ukrajinu je pro Rusko strategická katastrofa |
V neposlední řadě nelze zapomenout na minomety, kterými v nemalých počtech disponují obě armády. Že stojí v pozadí zájmu vojenských komentátorů není podstatné.
Minometný granát ráže 120 mm vykazuje v cíli podobnou účinnost jako dělostřelecký granát 152/155 mm. Mobilita tohoto zbraňového systému je vysoká. Jeho nevýhodou je nižší dostřel v řádu 6-8 km. Pokud by byl prostor soustředění útočících sil příliš blízko linie střetu, hrozilo by, že v případě odhalení se na jeho napadení budou podílet nejenom raketomety a houfnice obránce, nýbrž i minomety.
3. Schopnosti bojovat proti tankům
Obě strany disponují tisíci kusy protitankových raketových kompletů (PTRK) různých generací, které značně zvyšují možnosti mechanizované/motostřelecké pěchoty vést boj s obrněnými prostředky protivníka.
Tyto nástroje kinetického ničení zvyšují morálku obránce, který ví, že proti tankům není ani zdaleka bezbranný. Způsobit tankový šok motivované, vycvičené, v boji ostřílené, zakopané a protitankovými prostředky dobře vybavené pěchotě je mnohem těžší než v minulosti.
Účinný dostřel PTRK (až 4 km) je vyšší než u většiny organických palebných prostředků mechanizovaného praporu a jak jsme mohli v této válce v mnoha epizodách vidět, obránce jimi dokáže způsobit útočníkovi ztráty, které jej mohou donutit ustat v útoku nebo jej zcela zničit.
Navíc jsou PTRK poslední generace vybavené termovizními systémy, které velmi účinně eliminují tradiční nástroj maskování křídel útočící jednotky v podobně kouřové clony.
Konec manévrové války?
Suma sumárum, současné bojiště na východě Ukrajiny je pro vedení bojových operací koncentrací mechanizovaných sil staromódním způsobem velmi nebezpečné.
Tanky a další obrněná vozidla jsou v současnosti výše zmíněnými systémy mnohem více zranitelné než v minulosti. Obě strany mají schopnosti takový útok rozbít ještě před tím, než začne.
Podle mého soudu je Ben Hodges (americký generál, někdejší šéf amerických pozemních sil v Evropě) příliš optimistický, pokud uvádí, že Ukrajinci „nemusí útočit po celé délce 1 500 kilometrů, ale stačí jim udeřit opravdu tvrdě na dvou až třech místech a probít se až k Azovskému moři“.
Tvrdý úder koncentrovanou mechanizovanou pěstí na několika málo místech například v šířce 5-7 km(útočné pásmo mechanizované brigády) by odpovídal standardnímu studenoválečnému postupu.
„V současnosti ale vystavuje útočníka výše popsaným rizikům zničení. Obě strany to již vědí a zaplatily za tuto zkušenost krví svých vojáků.“
V současnosti ale vystavuje útočníka výše popsaným rizikům zničení. Obě strany to již vědí a zaplatily za tuto zkušenost krví svých vojáků.
Z výše uvedeného přirozeně nevyplývá, že je vedení útočné činnosti mechanizovanými formacemi manévrovým způsobem mrtvé.
Technologické faktory, které účinnost tohoto způsobu vedení bojové činnosti snižují a dávají nyní jistou výhodu obránci, mohou být využity i ve prospěch útočníka.
Proto se domnívám, že úspěšná vševojsková útočná operace bude s největší pravděpodobností vypadat odlišně, než jsme viděli ve druhé světové válce, arabsko-izraelských válkách a dvou válkách v Perském zálivu.
Spíše než o koncept koncentrace sil se bude opírat o koncentraci úsilí.
Operace budou vedeny na více směrech méně početnými a sevřenými formacemi, které bude pojit splnění jednotného operačního zámyslu.
4 squadrons of F16s (48 aircraft) are exactly what we need to liberate our country from the aggressor. https://t.co/TvqUNeDBOd
Dosavadní průběh války jenom ilustruje, jak velký význam má v moderním boji získání vzdušné převahy, byť třeba i lokálního charakteru v místu útoku, která umožní poskytovat vojskům přímou leteckou podporu. A je jedno, zda bude poskytnuta v tradiční podobně pilotovanými letadly nebo nově pomocí prostředků bezpilotních.
Dosud ani jedna strana bojující ve východní Evropě ji není schopna vybojovat. Překvapivé je to zejména u Ruska, o jehož vzdušných silách se předpokládalo, že vzdušnou převahu přemění ve vzdušnou nadvládu v řádu dní a získá volnost v poskytování přímé letecké podpory dle potřeby.
Jak by konkrétně taková útočná operace mohla podle mého názoru vypadat naznačím v některém dalším článku. A jak bude vypadat v reálu nám letos v létě předvede ukrajinská armáda.
Zdeněk Kříž
Autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně
tisknout 
