Ty nejen brzdí její rozvoj a znemožňují jí plně rozvinout svůj potenciál, ale omezují i její schopnost hrát významnější roli na mezinárodním poli. Dlouhá léta se v souvislosti s bezpečnostními hrozbami v Nigérii zmiňovaly především útoky Hnutí za emancipaci delty Nigeru (Movement for the Emancipation of the Niger Delta - MEND), které na jihu země cílily na těžařské firmy a ropnou infrastrukturu a dokázaly dokonce pohnout globálními cenami ropy. V posledních dvou letech se ale pozornost světových médií přesunula spíše na muslimský sever a na aktivity sekty Boko Haram, nechvalně proslulé krvavými útoky jak proti nigerijskému státu, tak i zapojením do místních náboženských sporů mezi muslimy a křesťany.
Puče na denním pořádkuJiž pouhých šest let po vzniku nezávislého státu přišel první vojenský puč, kterých měla Nigérie zažít během následujících třiceti let ještě několik a které byly často definované bojem jižních elit proti těm severním nebo kmenovými a etnickými spory. |
Nestabilita vyvolaná těmito ozbrojenými skupinami má ovšem tendence se přelévat do okolí a postupně zasahovat celý region. Dozvuky konfliktu v deltě Nigeru jsou tak manifestovány například zvýšeným pirátstvím v oblasti Guinejského zálivu a boje s islamisty z Boko Haram se již rozšířily i do Nigeru, severního Mali a dalších oblastí Sahelu a západní Afriky. Jak navíc konstatovala loňská zpráva Výboru pro národní bezpečnost amerického Kongresu, skupina má potenciál v budoucnu představovat i hrozbu pro americké, či obecně západní cíle. Na konci listopadu se koneckonců i ústy jednoho ze svých čelních představitelů přihlásila ke globálnímu džihádu. Ačkoli jak MEND, tak Boko Haram vycházejí ve svém boji z výrazně odlišných pozic a idejí, je jim společné radikální a bohužel násilné odmítnutí současné selhávající podoby nigerijského politického a ekonomického systému.
Problematická minulost
Nigérie získala nezávislost na Velké Británii v roce 1960, ale země již od počátku trpěla značnou slabostí a nestabilitou centrálních institucí, které byly viděny jako zkorumpované, neefektivní a ovládané několika málo hlavními etniky (celkem jich v Nigérii existuje přes 250). Slabost státních institucí mimo nedostatku zkušeností nových politických elit a jejich vůle ke kompromisu vyrůstala ovšem také ze samotné povahy nigerijského státu, který spojil několik území obývaných různými etnickými a náboženskými skupinami, jež měly společnou vlastně jen zkušenost s britskou koloniální správou. Britové a jejich preference určitých oblastí jihu země nad severem pak položili základ zásadním nerovnostem mezi jednotlivými regiony, jež jsou v Nigérii patrné dodnes.
Již pouhých šest let po vzniku nezávislého státu přišel první vojenský puč, kterých měla Nigérie zažít během následujících třiceti let ještě několik a které byly často definované bojem jižních elit proti těm severním nebo kmenovými a etnickými spory. V roce 1967 pak po jednostranném vyhlášení nezávislosti republiky Biafra vypukla na východě země občanská válka. Ta decimovala Nigérii po následující dva a půl roku a přinesla sebou přes tři miliony mrtvých, hladomor a další rozvrat státních institucí.
Během 70. let zažila země v rámci poválečné rekonstrukce krátké období relativního hospodářského rozmachu taženého především vysokými cenami ropy. Ten nicméně skončil na přelomu 70. a 80. let, kdy ceny ropy opět klesly a Nigérie postupně přestala být schopná splácet svůj zahraniční dluh, jenž narůstal do astronomických výšin. Na konci sedmé dekády byl ale také nastartován pomalý demokratizační proces, přerušený v roce 1983 dalším vojenským pučem. Nová vlna demokratizace se tak rozběhla až na začátku 90. let a "dokončena" byla až v roce 1999 s nástupem prezidenta Obasanja a vznikem takzvané čtvrté republiky. Poslední desetiletí tak bylo ve znamení zatím nejdelšího nepřerušeného období víceméně demokratické vlády v zemi. K ideální demokracii má ovšem Nigérie se svým politickým klientelismem, obrovskou korupcí a silnou pozicí lokálních oligarchů stále velmi daleko.
Delta Nigeru: Od nenásilných protestů...
Základy nigerijské ekonomiky stály a stále stojí především na ziscích z exportu ropy (v roce 2000 představovaly 83 % veškerých vládních příjmů a tvořily skoro polovinu HDP), jež se těží z velké míry v oblasti delty Nigeru. Zisky z ropného bohatství regionu se ale prakticky nedostávají k místním komunitám a delta je tak paradoxně jednou z nejchudších a nejzaostalejších oblastí jinak relativně prosperujícího jihu země. Intenzivní těžba zde navíc přinesla v minulosti značné škody na životním prostředí, jež se odrazily ve zhoršených možnostech získávání obživy díky znehodnocení zemědělské půdy či poklesu zisků z rybolovu..
Není tak divu, že tato situace vyvolala odpor místních komunit (především z etnických skupin Ijawů a Ogoniů) proti ropným společnostem a nigerijskému státu. Jako první se začali ozývat nespokojení Ogoniové, kteří pod vedením celosvětově proslulého spisovatele a politika Kena Saro-Wivy, zformovali v druhé polovině 80. let masové protestní hnutí požadující spravedlivější rozdělení zisků z ropy a rozsáhlejší autonomii regionů delty.
Protesty dosáhly největší síly během roku 1993, kdy se Ogonii organizovaných relativně pokojných demonstrací zúčastnilo až 300 000 lidí. Ve stejné době se ovšem začaly v hnutí objevovat rozpory vedoucí k násilí jak mezi jeho členy, tak i vůči státním složkám a ropné infrastruktuře. Nepokoje v deltě přinesly značné materiální škody a výpadky zisků na straně ropných společností i státu. Nigerijská vojenská vláda tak odpověděla velmi tvrdě a v rámci represí nechala popravit Saro-Wivu a další ogonijské předáky, což jí přineslo vlnu negativní publicity po celém světě.
…až k povstalectví a pirátství
Ogonijské hnutí se nicméně postupně rozpadlo a na jeho místo nastoupily Ijawské skupiny, které se sice zasazovaly o velmi podobné cíle, ale neváhaly k jejich dosažení využít mnohem tvrdších prostředků. Násilné akce začaly narůstat především po roce 2003, kdy v nejkritičtějších obdobích ztráty ropných společností dosahovaly až 370 000 barelů ropy denně. Jednotlivé ijawské militantní skupiny se postupně po roce 2005 přetransformovaly ve zmíněné MEND, též se zaštiťující bojem proti nespravedlivému přerozdělení zisků z ropy, korupci, ropným firmám a federální nigerijské vládě.
Během útoků v roce 2006 a 2007 dokázalo za pomoci nájezdů na ropné plošiny, bombových útoků na infrastrukturu a únosů zaměstnanců podstatně narušit ropný průmysl v deltě, přičemž se odhaduje, že celková produkce ropy klesla asi o 25%, což odpovídá asi 600 000 barelům denně. O rok později dosahovaly výpadky v produkci až milionu barelů ropy denně a nejsilnější útoky dokázaly pohnout v důsledku výpadky nigerijských dodávek i s cenou ropy na globálním trhu.
Po této kampani MEND nicméně vyhlásil jednostranné příměří, které sice následně několikrát porušil, ale jeho akce již nikdy nedosáhly takové intenzity jako v letech 2006 – 2008. Problémem ovšem je, že MEND vždy fungoval spíše (svým způsobem podobně jako al-Káida) jako určitá značka, ke které se hlásily jednotlivé militantní skupiny podle vlastní potřeby. Pod jeho jméno se tak schovala i řada ozbrojenců rekrutujících se z širokých řad nespokojené nezaměstnané ijawské mládeže, kteří se věnovali mimo boje s vládou a ropnými společnostmi také různé kriminální činnosti (pirátství, krádeže ropy ad.). Právě ti pak většinou nevyužili nigerijskou vládou nabídnuté amnestie z roku 2009, z níž profitovala řada výše postavených členů MEND. Bývalí pěšáci povstaleckého hnutí se místo toho naplno vrhli na kriminální dráhu, což se v posledních dvou letech promítlo v rostoucím počtu bezpečnostních incidentů v Guinejském zálivu. Ty negativně zasahují nejen Nigérii, ale díky úbytku námořního transportu například i ekonomiku sousedního Beninu či Toga.
Neklidný sever
Druhou neklidnou oblastí Nigérie, která zůstávala po dlouhou dobu do jisté míry ve stínu událostí v deltě Nigeru je smíšený střed a muslimský sever země. Severní elity dlouhá léta dominovaly nigerijské armádě, což dávalo místním regionům pocit opory a zastání na federální úrovni plynoucí z klientelistických vazeb na vlivné důstojníky (což například region delty nikdy neměl). Na druhou stranu to ovšem zakládalo nové konflikty mezi různými vlivovými skupinami, často definovanými na etnické nebo kmenové bázi a také to nevedlo k udržitelným a efektivním rozvojovým politikám. To bylo a je znát především v pohraničních oblastech, které patří k nejzaostalejším v celé zemi.
Situace na severu se nicméně začala zhoršovat především v důsledku ekonomické krize v 80. letech a následných necitlivých ekonomických reforem, které prakticky zlikvidovaly místní textilní průmysl a zemědělství. Nedostatek vzdělané pracovní síly (způsobený jak preferencí náboženských škol, tak nedostatečným financováním státního školství) pak nepřitáhl příliš nových investic a způsobil, že severní regiony vykazují největší míru chudoby z celé Nigérie. Kritická je situace především mezi mladými nevzdělanými muži, kteří nemají mnoho šancí, jak se ze své situace dostat. Špatné ekonomické situaci poté příliš nepomáhá ani příchod migrantů ze zemí Sahelu postižených dlouhodobým suchem a neúrodou a nezlepšily ji ani přislíbené (a často nepříliš efektivně využité) investice do infrastruktury z posledního desetiletí.
V této výbušné situaci chudoby a ekonomické stagnace pak posiluje politická role náboženství. Sever Nigérie je obývaný především sunnitskými muslimy, ale existují zde i významné křesťanské komunity. Byť k většině nábožensky motivovaných konfliktů dochází především ve více smíšeném středu země (například plošině Jos), nevyhnuly se ani severu, kde ovšem přinejmenším v prvních desetiletích existence nezávislého státu nebývaly tak časté. K výbuchům násilí mezi náboženskými skupinami nicméně došlo několikrát na začátku 90. let nebo v roce 2000, kdy si střety ve státě Kaduna, následující po křesťanských protestech proti uzákonění práva šaría v severních regionech, vyžádaly několik tisíc obětí. Jakkoli je takto rozsáhlé násilí spíše výjimečné, výrazně podporuje radikalizaci obou náboženských skupin. Je ale také dobré poznamenat, že mnoho konfliktů mezi oběma komunitami vzniká spíše v důsledku cynické manipulace ze strany politických elit než v důsledku náboženského radikalismu jako takového.
Na scénu přichází Boko Haram
V tomto prostředí náboženské radikalizace a ekonomické stagnace vznikla v roce 2002 v Borno, jednom z nejzaostalejších nigerijských států, skupina, nyní známá jako Boko Haram, tedy v překladu "západní učení je zavrženíhodné". Z počátku se jednalo v podstatě o náboženskou sektu, která se rozhodla zavrhnout nigerijské (podle jejích slov zkorumpované) státní instituce a jejich verzi šaríi a usilovat o zavedení náboženského státu "zdola". To se jim v podstatě podařilo a pro své stoupence dokázala vytvořit funkční "alternativu" státu, poskytující jim bezplatné jídlo, vzdělání a v neposlední řadě velmi silnou identitu. Skupina, přezdívaná v tomto období Nigerijský Taliban, se ovšem rychle dostala do střetu s policií, která ji v roce 2003 rozprášila. Její zbytky se nicméně daly pod vedením kazatele Mohameda Jusufa opět dohromady a pokračovaly s poměrně významnými úspěchy dál ve své činnosti.
Boko Haram vs. al-KáidaBoko Haram ovšem není úplně jednoduché nějakým způsobem zařadit a někteří analytici se domnívají, že není správné skupinu vidět jen jako další odnož al-Káidy, ale je třeba jí chápat primárně v nigerijském (a případně regionálním) kontextu. Jejím hlavním cílem totiž, i přes poslední deklarace, spíše než globální džihád byla vždy snaha o proměnu společnosti v severní Nigérii. |
Po následující čtyři roky skupina působila jako relativně mírumilovná náboženská komunitní organizace. Obrat k násilným akcím nastává až po roce 2007, kdy došlo k omezeným konfliktům s umírněnými muslimy kritizujícími její radikalismus a později i s policií. V reakci na to spustily bezpečnostní složky v roce 2009 rozsáhlou a velmi brutální akci, při níž byl v policejní vazbě zabit (oficiálně při pokusu o útěk) i Mohamed Jusuf. Skupina se tak znovu prakticky rozpadla, ale její členové nejspíše pokračovali ve své činnosti za hranicemi Nigérie, podle některých zpráv i ve výcvikových táborech al-Káidy.
V severní Nigérii se Boko Haram opět zformovala v polovině roku 2010, kdy začala svou násilnou kampaň proti nigerijským bezpečnostním složkám. K tomu se ale přidaly i první bombové útoky na křesťanské cíle a umírněné muslimy. Podobně jako v předchozích případech, i tentokrát reagovala nigerijská armáda velmi brutálně a různé lidskoprávní organizace často upozorňují na porušování lidských práv (popravy a věznění bez soudu, mučení) při akcích proti islamistům, jimiž bohužel často trpí především civilisté. Další analytici pak poukazují na to, že excesivní násilí ze strany státu má za následek příchod dalších rekrutů do řad radikálních islamistů. "Značka" Boko Haram (skupina nicméně oficiálně používá název "Lidé oddaní šíření Prorokova učení a džihádu") si nicméně v tomto období začala získávat poměrně značnou proslulost a začaly se jí zaštiťovat i různé další militantní islamistické (či kriminální) skupinky.
Přečtěte si další texty Jana Daniela pro natoaktual.cz: |
V srpnu 2011 pak došlo k první akci Boko Haram proti západním cílům, když se na základně OSN v Abuji odpálil sebevražedný atentátník a zabil přitom přes 30 lidí. Během dalšího roku a půl následovala celá řada dalších, svou intenzitou postupně rostoucích, útoků a pumových atentátů, většinou zaměřených proti různým nigerijským státním institucím a částečně i proti křesťanským cílům (například ty z Vánoc loňského roku nebo z letošního června a října). Od začátku letošního roku pak skupina spáchala již 19 sebevražedných atentátů. V minulých měsících byli ovšem členové Boko Haram údajně spatřeni i po boku bojovníků al-Káidy v severním Mali a množí se zprávy o jejich působení i v dalších zemích západní Afriky a Sahelu (Burkina Faso, Niger ad.), čímž společně s nedalekým Azawadem vytváří poměrně rozsáhlý prostor ovládaný radikálními islamisty. Spekuluje se pak i o jejich vazbách na radikály v Somálsku a i na další džihádistické organizace.
Boko Haram ovšem není úplně jednoduché nějakým způsobem zařadit a někteří analytici se domnívají, že není správné skupinu vidět jen jako další odnož al-Káidy, ale je třeba jí chápat primárně v nigerijském (a případně regionálním) kontextu. Jejím hlavním cílem totiž, i přes poslední deklarace, spíše než globální džihád byla vždy snaha o proměnu společnosti v severní Nigérii. Boko Haram tak vznikla spíše v reakci na konkrétní problémy chudoby a zaostalosti severních regionů a neschopnosti státu ji jakkoli řešit. Pokud se ovšem budou i nadále prohlubovat styky s mezinárodními sítěmi radikálních islamistů, zdá se pravděpodobné, že dojde i k širšímu akcentování jejich džihádistické ideologie.
Výzva pro celý region?
Právě to má do značné míry společné i se skupinami působícími v deltě Nigeru. I zde existuje jasně vystopovatelná příčina jejího vzniku v paralýze nigerijského politického života a politické praxe, které sice prošly během demokratizace v 90. letech značnou proměnou, ale stále jsou definované rozsáhlou korupcí, zneužíváním moci a klientelismem. Země, jejíž ropné exporty jsou srovnatelné s Íránem, tak nedokáže ze svého nerostného bohatství efektivně těžit a využít jej ke svému hospodářskému rozvoji. Podle odhadu Obyho Ezekwesiliho, bývalého ekonoma Světové banky, bylo od vyhlášení nezávislosti Nigérie ukradeno či "ztraceno" přes 400 miliard USD, zatímco více než polovina jejích obyvatel stále žije s denním příjmem nižším než 2 USD. To sebou samozřejmě přináší frustraci, která se často přetaví v násilný konflikt nebo kriminální činnost.
Jak ukazuje případ ozbrojených skupin v deltě Nigeru i Boko Haram, tyto původem lokální konflikty se často neomezí pouze na místní úroveň, ale v případě jejich delšího trvání mají tendenci přelévat se do širšího okolí a ohrožovat i sousední státy a nejen je. Boko Haram je díky své internacionalizaci do jisté míry extrémem, ale její úspěch ukazuje, že v slabých státech regionu existuje "poptávka" po organizované skupině, která dokáže pro své sympatizanty zajistit alespoň určitou míru příjmů (v Nigeru údajně platí svým členům slušné peníze za zabití vládních vojáků a za jejich zbraně), sociálního řádu a identity tam, kde v tom státy selhávají.
Nigerijské vnitřní konflikty plynoucí z problémů v tamním politickém životě ovšem své okolí ovlivňují i jinak. Kvůli tomu, že se na úroveň regionu relativně dobře vycvičená a vybavená nigerijská armáda (jakkoli se například v misi ECOMOG neukázala v dobrém světle) musí stále věnovat vnitřním bezpečnostním otázkám, není schopná efektivně působit jako potenciální stabilizující síla v problematickém regionu Sahelu či obecně v Guinejském zálivu.
Jan Daniel
autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK