Alžírsko: Svéhlavý partner v boji proti terorismu

20. srpna 2012  9:02
Vlna arabských revolucí, která během loňského roku smetla autoritářské hlavy tří severoafrických republik a jedinou maghrebskou monarchii donutila k výrazným reformám, se prozatím vyhnula největšímu státu regionu – Alžírsku. Tamnímu režimu prezidenta Butefliky se poměrně úspěšně daří přežívat za pomoci peněz získaných z exportu nerostných surovin a strachu z návratu krvavé občanské války, která zemi decimovala v devadesátých letech.  
Demonstrace v Alžírsku (ilustrační foto)
Demonstrace v Alžírsku (ilustrační foto) | foto: Vláda Alžírska

Pro mnoho obyvatel Alžírska je tak stabilita za cenu omezené politické svobody stále lepší alternativou k rozsáhlým masakrům a teroru ze strany islámských radikálů a vládnoucí klika dokáže těchto pocitů umně využívat. Během posledního desetiletí se alžírský režim navíc dokázal vypracovat v jednoho z klíčových hráčů regionu a svou pragmatickou politikou získat důležité spojence po celém světě.

Od revoluce k občanské válce

Pro pochopení současné situace a politiky alžírského režimu je dobré se alespoň obecně podívat na kontext jeho vývoje v posledních několika desetiletích. Nejsilnější současná vládní strana, Fronta národního osvobození (FLN - Front de Libération nationale), přímo vychází z původního revolučního hnutí, které vedlo během padesátých a počátkem šedesátých let boj za samostatnost Alžírska na Francii. Po získání nezávislosti se pak stalo v podstatě jedinou povolenou politickou stranou a tuto dominantní pozici si udrželo až do konce osmdesátých let.

V tomto období totiž došlo následkem prudkého pádu cen ropy a zemního plynu k výrazné hospodářské krizi a následně k rostoucím sociálním nepokojům. Na ty nakonec alžírský režim zareagoval na podzim roku 1988 po sérii brutálních střetů mezi bezpečnostními složkami a demonstranty prostřednictvím série liberálních reforem, které uvolnily jak ekonomický, tak i politický život v zemi. Toto "otevření" dokázali nejlépe využít během 70. a 80. let postupně sílící islamisté, jejichž Fronta islámské spásy (FIS - Front Islamique du Salut) drtivě vyhrála komunální volby v roce 1990.

K vítězství tato strana nejspíše směřovala i v parlamentních volbách na přelomu let 1991 a 1992, z nichž se ovšem uskutečnilo pouze první kolo. Před uskutečněním druhého kola totiž provedla alžírská armáda převrat a postavila FIS mimo zákon. Tvrdé represe proti islamistům měly za následek eskalaci již dříve doutnající občanské války, která se plně rozhořela v druhé polovině roku 1992 a s různou intenzitou zuřila až do konce 90. let. Odhady počtu obětí tohoto temného období alžírské historie se různí, jako nejnižší věrohodný údaj je uváděn počet 50 000 a nejvyšší přibližně 200 000 lidí, přičemž velké množství (ne-li většina) zabitých pocházela z řad civilního obyvatelstva.

Konsolidace současné podoby režimu

Občanská válka skončila v podstatě díky vyčerpání a rozštěpení islamistických sil, které v důsledku rozsáhlých masakrů civilistů ze strany radikálů (a podle některých náznaků i alžírských tajných služeb) ztratily zbytky legitimity mezi běžnými Alžířany. Část z nich tak v roce 1997 složila zbraně a v boji pokračovaly pouze malé a postupně stále marginálnější skupinky. V tomto období se dostává k moci prezident Buteflika, který se s podporou části armády stylizoval do role stabilizátora situace v zemi a proponenta "tlusté čáry" za minulostí. V rámci dvou rozsáhlých a v referendu schválených zákonů o národním usmíření a s nimi spojených amnestií z let 1999 a 2005 tak byla omilostněna část islamistických povstalců, stejně jako mnohem větší počet členů vládních sil, kteří se dopustili porušování lidských práv.

Nový a omezeně demokratický režim (pravidelně konané volby téměř vždy provází zprávy o masových manipulacích) si nicméně dokázal vybudovat jistou legitimitu právě na základě určité "normalizace" politické, ekonomické a sociální situace v zemi. Ta není v současnosti zdaleka ideální, ale řada Alžířanů především středního věku jí stále dává přednost před možnými hrůzami nové občanské války. Vysoké ceny ropy a zemního plynu navíc umožnily režimu omezeně spustit některé rozsáhlejší sociální a rozvojové programy, stejně jako za pomoci renty kooptovat klíčové segmenty společnosti. Alžírsku se také po období izolace v 90. letech povedlo v minulém desetiletí opět získat určitou legitimitu i na mezinárodní scéně, kdy dokázalo "využít" svůj vnitřní konflikt s radikálními islamisty ke sblížení se Spojenými státy, jež v roce 2001 započaly svou válku proti terorismu.

Vláda rozvědky

Mezi jedny z nejmocnějších mužů v zemi pak patří například hlava alžírské kontrarozvědky DRS Mohamed "Tufik" Medien, který tento post zastává již od roku 1990 a je tak jedním z nejdéle sloužících velitelů jakékoli zpravodajské služby na světě.

Řada analytiků ovšem podotýká, že volené instituce a v podstatě i samotná vláda nejsou v zemi hlavním hráčem. Nejdůležitější rozhodnutí stále, podobně jako v období občanské války, pocházejí spíše od úzké skupiny vysoce postavených vojenských důstojníků a členů zpravodajských služeb, přezdívaných lidově "le pouvoir" (tedy doslova francouzsky "moc"). Mezi jedny z nejmocnějších mužů v zemi pak patří například hlava alžírské kontrarozvědky DRS (Département du Renseignement et de la Sécurité – Sekce zpravodajství a bezpečnosti) Mohamed "Tufik" Medien, který tento post zastává již od roku 1990 a je tak jedním z nejdéle sloužících velitelů jakékoli zpravodajské služby na světě. Je ale zároveň také dobré poznamenat, že tato skupina není naprosto jednotná a v minulosti se objevily mnohé třenice mezi jednotlivými jejími křídly, či mezi prezidentem a armádou. V současné době se také mluví o zásadních sporech o dalším směřování režimu, především pak co se týče vztahů s islamisty a o nástupnictví po stárnoucím Buteflikovi, kterému v roce 2014 vyprší jeho třetí (výjimečný a oproti ústavě v referendu schválený) mandát.

Kde zůstalo alžírské jaro?

Ačkoli arabské jaro začalo na přelomu let 2010 a 2011 přímo za alžírskými východními hranicemi a nepokoje se rychle přelily i do Alžírska, režim prezidenta Butefliky dokázal i přes řadu pouličních bouří a sérii sebeupálení revoluci odolat. To se mu povedlo za pomoci kombinace zintenzivnění různých sociálních programů, například důležitého snížení cen základních potravin, jež se původně staly jedním z přímých spouštěčů protestů, a vysoce efektivních selektivních zásahů bezpečnostních sil, které se vyvarovaly rozsáhlého násilí vůči civilistům. Do zklidňování obyvatelstva se zapojili i režimu loajální kazatelé, kteří dokonce vydali fatwu prohlašující sebeupálení za neislámské. Režim také hned v únoru 2011 zrušil devatenáct let trvající výjimečný stav a přislíbil omezené politické reformy. V průběhu roku 2011 se tak situace postupně do jisté míry uklidnila, k čemuž nejspíše přispěl i nárůst výdajů na různé infrastrukturní a další veřejné projekty o více než padesát procent.

Pozice alžírského režimu byla také dále upevněna po volbách z letošního května, které "shodou náhod" vyšly do období příprav oslav padesátiletého výročí nezávislosti země a které opět vyhrála FLN a s ní další strany "prezidentské koalice". I tentokrát nicméně opozice poukazovala na případy manipulace s výsledky a až příliš hladké vítězství FLN v některých regionech. Stejně tak se objevily hlasy, podle kterých volební účast nedosáhla ohlášených zhruba 43%, ale mnohem méně. I samotná vláda nicméně uznala, že především mezi mladou generací dosáhl nezájem o volby extrémních čísel. Volby byly také víceméně ignorovány ze strany různých radikálnějších islamistických hnutí typu alžírské větve Muslimského bratrstva či lokálních salafistů.

Přečtěte si dále na natoaktual.cz

Vnitřní politická situace v Alžírsku tak stále není stabilní a v zemi doutná hned několik "časovaných bomb". Tou nejvýznamnější je asi tristní stav mladé generace, která trpí vysokou nezaměstnaností, jež se i mezi vysokoškoláky pohybuje nad hranicí 20%. Dlouhotrvající frustrace (nejen) mladé generace se pak projevuje v řadě pouličních nepokojů, ale třeba také v násilí na fotbalových stadionech a rozsáhlé kriminalitě. Dalším velkým problémem je pak samotná struktura alžírské ekonomiky, která je prakticky totálně závislá na exportu nerostných surovin. Ten sice přináší státu (či přinejmenším vládnoucí elitě) vysoké zisky, ale sám o sobě generuje jen velmi málo pracovních míst. Vláda se sice snaží poslední rok vytvořit více pracovních míst za pomoci grantů a půjček pro nové podniky, ale zatím se jí to daří pouze omezeně. Je navíc otázkou, zda bude režim schopný udržet svou pozici i za podmínky významnějšího pádu cen ropy. Analytici v současnosti odhadují, že pro udržení současné úrovně výdajů garantujících alespoň určitou úroveň sociálního smíru, je třeba aby se cena držela nad hladinou 100 dolarů za barel.

Teroristická výzva

V zahraničí, především pak na Západě, je často jako největší výzva pro alžírský režim akcentován islamistický terorismus a v první řadě pak organizace al-Káidy v islámském Maghrebu (AQMI - Al-Qaida au Maghreb islamique). AQMI vznikla původně jako nástupnická organizace radikálních islamistických bojůvek, které odmítly složit zbraně na konci 90. let. Asi nejvýznamnější z nich byla Islámská ozbrojená skupina (GIA - Groupe Islamique Armé), která již na počátku občanské války sdružovala alžírské veterány války v Afghánistánu a další radikálně džihádistické skupiny. V druhé polovině 90. let se pak od GIA odštěpila Saláfistická skupina pro kázání a boj (GSPC - Groupe Salafiste pour la Prédication et Combat), která odmítala časté násilí proti civilistům a obviňovala GIA ze spolupráce s alžírskými tajnými službami.

GSPC se postupně ukázala jako nejvíce životaschopná "poválečná" organizace. Její činnost se nicméně čím dál tím více omezovala pouze na limitované útoky na armádní cíle a těžiště jejích aktivit se přesunulo pouze do východních horských oblastí Kabylie a na daleký alžírský jih. Právě zde pak GSPC do značné míry fúzovala s místními kriminálními a pašeráckými sítěmi reprezentovanými například různými tuarežskými skupinami. Obrat v jejích aktivitách přišel s nástupem nového vedení v letech 2004 a 2005, které bylo mnohem více inspirováno idejemi al-Káidy a v roce 2007 se k ní otevřeně přihlásilo.

Vztahy s USA

Alžírské jednotky byly zapojeny do Spojenými státy zaštítěného trans-sahelského protiteroristického výcvikového programu a v roce 2010 bylo v zemi umístěno koordinační zpravodajské centrum pro boj s terorismem v celém sahelském regionu.

GSPC tak byla přejmenována na al-Káidu v islámském Maghrebu a ve stejném roce provedla také první rozsáhlejší sebevražedné útoky. S obratem k al-Káidě se také aktivity organizace mnohem více přesunuly do oblasti Sahelu a i do okolních zemí, především pak Mauretánie a v současné době v souvislosti s probíhajícím tuarežsko-islamistickým povstáním i do Mali. Některé zdroje poté zmiňují, že se AQMI povedlo napojit i na sítě islamistických radikálů ve východní (Somálsko, Keňa) a západní (Nigérie, Senegal) Africe. Z tohoto důvodu se dá říci, že AQMI v současnosti představuje mnohem větší hrozbu pro různé slabé sahelské státy než pro samotné Alžírsko, kde původně vznikla. Podle posledních zpráv se dokonce Alžírsku podařilo během červencových vojenských operací zničit velkou většinu kabylských základen AQMI a v podstatě tak ukončit její významnější aktivity na severu země.

Alžírsko dokáže svůj boj proti AQMI velmi dobře kapitalizovat na mezinárodní scéně a získat jeho prostřednictvím důležité zdroje pro výcvik svých bezpečnostních sil. Spojené státy mu tak, přes všechny zahraničně-politické neshody, které s Alžírskem mají (otázka Západní Sahary, Palestiny, Íránu ad.), v minulých letech poskytly řadu sofistikovaných zařízení využitelných bohužel jak pro boj s terorismem, tak i pro potírání vnitrostátní opozice. Mezi oběma zeměmi pak byla podepsána i dohoda o vzájemné právní pomoci sloužící k výměně klíčových informací v oblasti boje proti terorismu. Alžírské jednotky byly také zapojeny do Spojenými státy zaštítěného trans-sahelského protiteroristického výcvikového programu a v roce 2010 bylo v zemi umístěno koordinační zpravodajské centrum pro boj s terorismem v celém sahelském regionu. Samotné Alžírsko pak v minulém roce přislíbilo přispět plnou třetinou do trans-sahelského bezpečnostního sboru, jež by měl sloužit k rychlé reakci v boji proti bezpečnostním hrozbám v regionu a měl by disponovat až 75 000 muži. Alžírsko se tak začíná stávat klíčovým hráčem, pokud jde o zajištění stability v širší oblasti západního Sahelu. S touto jeho vytouženou rolí ovšem poměrně ostře kontrastuje dosavadní poměrně laxní přístup k situaci v severním Mali. Stejně tak se ze americké zpravodajské komunity občas ozývají hlasy, že s nimi Alžířané rozhodně nesdílejí všechny důležité informace, a to i v případech, kdy může dojít k přímému ohrožení amerických agentů.

Geopolitický význam Alžírska a vztahy s mocnostmi

Tyto aktivity v boji proti terorismu připoutaly Alžírsko mnohem blíže ke Spojeným státům, než tomu bylo kdy dříve, a pozitivně se promítly i do rozvoje vzájemného obchodu. Tento vztah mezi oběma zeměmi ale rozhodně není bezvýhradně pozitivní (jako je tomu do jisté míry více například u alžírského regionálního rivala, Maroka) a z alžírské strany je diktován především logikou přežití autoritářského režimu. Alžírsko se totiž zuřivě brání jakémukoli zasahování do své vnitřní politiky a obecně silně vystupuje proti většině západních intervencí na Středním východě, což se projevilo například i na jeho negativním přístupu k operaci NATO v Libyi. Za zmínku v tomto kontextu také stojí, že alžírské elity hledí velmi podezřívavě na aktivity států Perského zálivu, jež viní z exportu radikálního islámu a vměšování do záležitostí ostatních arabských států.

Přečtěte si další materiál Jana Daniela pro natoaktual.cz:

Boj proti terorismu je nicméně pouze jedním z faktorů, kterými režim prokazuje svou "užitečnost" na mezinárodní scéně. Tou druhou a především pro jihoevropské země přinejmenším stejně důležitou, jsou alžírské zásoby ropy a zemního plynu. Například Itálie nakupovala v roce 2008 v Alžírsku až 47% své celkové spotřeby plynu a v případě Portugalska se jednalo o podíl jen o 5% menší. V následujících dvou letech je plánováno otevření dvou nových plynovodů vedoucích z alžírských plynových nalezišť do Španělska a přes Tunisko do Itálie, takže je pravděpodobné, že se podíl alžírského plynu v energetickém mixu (nejen) jihoevropských zemí, stejně jako obecný význam Alžírska pro Evropskou unii, ještě zvětší. Za zmínku ovšem také stojí, že Alžírsko je i významným exportérem ropy a přinejmenším pro Spojené státy je hned po státech Perského zálivu nejdůležitějším zdrojem této suroviny v regionu Středního východu a severní Afriky.

Export energetických surovin Alžírsko do jisté míry sblížil v minulých letech prostřednictvím několika společných projektů i s Ruskem, které se stalo také jeho hlavním strategickým partnerem v oblasti obchodu se zbraněmi. Směrem do severoafrické země tak z Ruska putovaly například letouny MiG-29, Su-30 nebo tanky typu T-90. Co se týče klíčových alžírských partnerů na mezinárodní scéně, není možné nezmínit i Francii, již s Alžírskem pojí dlouholeté výjimečně silné ekonomické vztahy a zároveň velmi komplikované vazby politické a historické. Země galského kohouta je druhým největším zdrojem přímých zahraničních investic v zemi a zároveň největším alžírským obchodním partnerem. Alžírský režim také vřele vítá francouzskou podporu v boji proti radikálnímu islámu, kdy Francie diplomaticky a do jisté míry i materiálně podporovala alžírskou armádu již během občanské války a nyní pokračuje ve výcviku elitních alžírských jednotek, a stejně tak vítá francouzské (především hospodářské) rozvojové programy v zemi. Zároveň stále na ni ale stále hledí se značnou, historicky zakotvenou, nedůvěrou. Nástup prezidenta Hollanda, který vyjádřil ochotu k omluvě za francouzské působení v zemi, se zdá slibovat alespoň částečné oteplení vzájemných komplikovaných vztahů. V současnosti tak finišují jednání například o širší bezpečnostní spolupráci, v rámci které by došlo i k formálnímu zakotvení působení francouzských vojáků na alžírské půdě.

Změny na obzoru?

Události posledního roku a půl poměrně zásadně změnily prostředí, ve kterém se alžírský režim naučil bezpečně přežívat. Ačkoli prezident Buteflika a s ním spojená "pouvoir" stále drží vládu nad zemí, události v Tunisku, Libyi a v severním Mali, stejně jako vnitřní politický vývoj ukazují, že se budou muset adaptovat na nová pravidla hry daná změnou celkového prostředí. Klíčové vládnoucí elity režimu navíc stárnou a otevřeně se mluví o tom, že v následujících letech dojde na vedoucích místech ke generační výměně. Jestli dokáže nové vedení stejně "zručně" manévrovat mezi vnějšími a především vnitřními výzvami a využívat je k udržení své moci či jestli nastoupí cestu širší demokratizace, zůstává samozřejmě otázkou. Alžírsko ale vzhledem ke svému nerostnému bohatství, geografické poloze a významu pro bezpečnost Evropy rozhodně bude i v budoucnu důležitým regionálním hráčem, se kterým je třeba počítat.

Jan Daniel
autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.