Nese sahelský sud prachu jméno Azawad?

2. července 2012  9:05
Region Sahelu se nedostává do hledáčku světových médií příliš často a pokud se tomu stane, tak se zpravidla v rámci reflexe nějaké výrazně negativní události. Výjimkou bohužel nejsou ani nejčerstvější zprávy, které popisují další krvavý zvrat v tuarežském povstání, jež v severním Mali vypuklo letos v lednu.  
Islamističtí povstalci v Mali | foto: Magharebia

Ve městě Gao se v minulých dnech tvrdě střetli nacionalisticky orientovaní Tuaregové s těmi, kteří mají blízko k radikálnímu islamismu. Ačkoli spolu obě skupiny - Ansar Dine (islamisté) a Národní hnutí (tuarežští nacionalisté) - na počátku konfliktu spolupracovaly a dubnu pak vyhlásily, že mají v úmyslu na severu země společně vytvořit nezávislý stát pod názvem Azawad, postupně se ukázaly zásadní rozdíly mezi jejich názory na politické a společenské uspořádání dobytého území. To vedlo ke vzrůstajícímu napětí a následně i k současným ozbrojeným srážkám.

Kořeny krize

Ačkoli spouštěčem současné krize se stalo vyústění konfliktu v Libyi, napjatá situace v Mali má původ hluboko v historii. Tuaregové pociťují vůči centrální maliské vládě z řady důvodů určitý pocit křivdy již od období vzniku samostatného státu. Na rozdíl od většiny zbytku obyvatelstva, které se řadí k sub-saharským etnikům, jsou skupinou berberskou a tradičně žijí výrazně odlišným způsobem života.

V sázce tohoto konfliktu ovšem není jen osud severního Mali, ale zásadní může potenciálně být pro celé široké okolí. Tuarežští islamisté se již dříve spojili s místní odnoží al-Káidy, která má na kontě útoky po velké části severní Afriky, a zdá se, že navazují kontakty i s radikály v západní Africe, Nigérii či dokonce Somálsku. Může se tak původně lokální povstání stát předstupněm další základny radikálních džihádistů nebo dokonce rozbuškou pro výbuch v celém regionu?

Kořeny současného povstání

Ačkoli spouštěčem současné krize se stalo vyústění konfliktu v Libyi, napjatá situace v Mali má původ hluboko v historii. Tuaregové pociťují vůči centrální maliské vládě z řady důvodů určitý pocit křivdy již od období vzniku samostatného státu. Na rozdíl od většiny zbytku obyvatelstva, které se řadí k sub-saharským etnikům, jsou skupinou berberskou (stejně jako například alžírští Kabylové) a tradičně žijí výrazně odlišným způsobem života, co se týče kultury i způsobu získávání obživy. Tuaregové mají určitou společnou identitu, ale je dobré poznamenat, že jejich společnost je velmi rigidně rozdělena podle kmenových, klanových a kastovních linií.

Nomádské berberské kmeny ovšem tradičně pociťují určitou formu nadřazenosti vůči černošským etnikům žijícím v jihozápadní části země, jež jim historicky platily určitou formu "výpalného". Tato praxe přežila i francouzskou koloniální správu a přetrvala až do vzniku nezávislého Mali v roce 1960, kdy snaha o její zrušení ze strany vlád, kterým dominovaly elity vzešlé z usazených jižních etnik, přinesla první ozbrojený konflikt. Tuaregové v něm byli poměrně rychle poraženi, ovšem problém jejich vtahů s vládou byl spíše odložen než vyřešen a pacifikace povstání vytvořila zárodek křivd vedoucích k dalším konfliktům.

Tuaregové tak nikdy nově vzniklé státy (mimo Mali například i Niger) plně nepřijali za své a neuznali jejich vládu. V reakci na tvrdé vojenské represálie na vzbouřených územích a dlouhotrvající období sucha v 70. letech se zvedlo několik vln tuarežské emigrace do zemí Maghrebu (především do Alžírska a Libye). Mladí Tuaregové zde našli práci především v ropném průmyslu a v Libyi poté i v armádě, kdy se účastnili vojenských operací v Čadu a někteří i konfliktů na Blízkém východě. Pád cen ropy a konec Kaddáfího zahraničních misí v druhé polovině 80. let pak vedl k návratu řady z nich zpět do rodných zemí.

Příliv velkého počtu mladých mužů, z nichž mnoho dostalo v Libyi zbraně i vojenský trénink, vedl v roce 1990 k vypuknutí dalšího povstání v severních regionech, které skončilo o pět let později vzájemným smírem s vládou. Situace v tuarežských provinciích ovšem zůstala výrazně napjatá a řada zásadních otázek zůstala v podstatě nevyřešena. To se opět projevilo během konfliktu mezi některými místními kmeny (či spíše lokálními vůdci) a vládou mezi lety 2007 a 2009, probíhajícím mimo Mali spíše na území severního Nigeru.

Vznik současného povstání

Současný konflikt začal v lednu letošního roku útokem Národního hnutí za osvobození Azawadu (MNLA - Mouvement National pour la Libération de l'Azawad) na městečko Ménaka ve východním Mali. Podobně jako povstání na začátku 90. let, je i to současné výrazně propojené s děním v Libyi. I tentokrát stojí za jeho vznikem návrat několika stovek až tisíců Tuaregů, dříve sloužících v libyjských ozbrojených silách, zpět do vlasti a zároveň příliv velkého množství zbraní z vyrabovaných libyjských skladů.

MNLA dokázala během několika týdnů obsadit řadu opěrných bodů na severu a severovýchodě země a začala se blížit k nejvýznamnějšímu městu severovýchodu Mali - Timbuktu. Špatné výkony maliské armády vedly na začátku března k armádnímu puči, který sesadil prezidenta Tourého a nastolil vládu armády. Teprve po zásahu mezinárodního společenství a regionálních organizací se armáda vzdala moci a na začátku dubna předala výkonné pravomoci předsedovi parlamentu Traorému. Tuaregové ovšem dokázali využít nastalého chaosu k dalšímu postupu a během března a začátku dubna dobyli významná města Kidal, Gao a také samotné Timbuktu. Pod jejich kontrolou se tak ocitla podstatná část severu země, kde byl 6. dubna vyhlášen nezávislý (a dodnes nikým neuznaný) stát nazvaný Azawad.

V této fázi povstání se hranice území ovládaných vládou a rebely do značné míry "ustálily" a mimo MNLA začaly být mnohem více vidět i další skupiny, které předtím stály do jisté míry v jejím stínu. Jedná se především o islamistickou Ansar Dine (česky Obránci víry), též složenou primárně z Tuaregů a vedenou bývalým povstalcem z 90. let a pozdějším maliským velvyslancem v Saúdské Arábii Iyadem ag-Ghalim. Do povstání se ale také šířeji zapojily různé osoby či skupinky propojené s organizací al-Káidy v islámském Maghrebu (AQMI - Al-Qaida au Maghreb islamique). Vztahy mezi jednotlivými skupinami nebyly od počátku úplně jednoduché a fungovaly spíše na principu boje proti společnému nepříteli v podobě maliského státu než na společných cílech. Zatímco MNLA se zasazuje o nezávislý a podle svých prohlášení víceméně sekulární stát (její ideoví vůdci koneckonců pocházejí hlavně ze vzdělané a na Západě žijící tuarežské diaspory), cílem Ansar Dine je spíše zavedení striktního výkladu islámského práva na jimi ovládaných územích či eventuálně po celém Mali.

Nárůst rozporů mezi Tuaregy a vzestup islamistů

Islamisté vs. obyvatelstvo

Je třeba také dodat, že rozhodně ne všichni obyvatelé povstalci ovládaných regionů sympatizují s myšlenkou nezávislého Azawadu. Ještě méně z nich poté souhlasí s vizí islamistického státu, což dokázaly protesty proti zákonům omezujícím hraní fotbalu či počítačových her, ale i vznik nezávislých milic, kterým se na krátkou dobu povedlo získat z rukou rebelů Timbuktu.

Tyto rozdílné cíle a spory z nich plynoucí se během bojů proti vládním jednotkám podařilo do jisté míry upozadit a obě hlavní skupiny v květnu odsouhlasily společný postup při formování přechodné vlády na dobytých územích. Rozpory se ale často ukazovaly na lokální úrovni, kdy docházelo k násilí vůči civilistům, ničení súfistických svatyní nebo k vysoce kontroverzním výrokům šariatských soudů, jež nejsou v regionu tradiční. Je třeba také dodat, že rozhodně ne všichni obyvatelé povstalci ovládaných regionů sympatizují s myšlenkou nezávislého Azawadu. Ještě méně z nich poté souhlasí s vizí islamistického státu, což dokázaly protesty proti zákonům omezujícím hraní fotbalu či počítačových her, ale i vznik nezávislých milic, kterým se na krátkou dobu povedlo získat z rukou rebelů Timbuktu. Na druhou stranu se Ansar Dine povedlo získat přízeň některých komunit díky tomu, že v nastalém chaosu dokáže zajistit alespoň jistou úroveň vlády práva a pořádku, což se méně disciplinovaným bojovníkům z MNLA ne vždy daří.

Na Ansar Dine se postupně navázala řada dalších radikálních islamistických skupin, které do regionu vyslaly své bojovníky a posílily celkovou pozici islamistů v Azawadu. Mimo zmíněné AQMI s jejími mezinárodními zdroji peněz, zbraní a vycvičených bojovníků se jedná například o Hnutí za jedinost Boha (tawhíd) a džihád v západní Africe (MUJAO - Mouvement pour l'unicité et le jihad en Afrique de l'Ouest), což je islamistická skupina odštěpená od AQMI a působící nejspíše i v Nigeru a Nigérii. Některé zprávy poté hovoří i o radikální nigerijské skupině Boko Haram, která v posledních letech nechvalně proslula brutálními bombovými útoky v severní Nigérii. Ve skutečnosti je ale velmi obtížné rozeznat ke které z mnoha islamistických skupin a skupinek se jednotliví bojovníci "v poli" skutečně hlásí. Jisté ale je, že se islamistům v Mali povedlo se do značné míry napojit na sítě dalších radikálů v regionu i mimo něj a přinejmenším AQMI má přímé vazby například i na somálské islamistické militanty. Některé zprávy poté i hovořily i o přítomnosti cizích ozbrojenců v regionu.

Od května lze v kontextu částečného oslabování pozice MNLA pozorovat pomalý růst sporů mezi tuarežskými nacionalisty a islamisty. Na konci měsíce byly obě skupiny ještě schopné spolu relativně úspěšně jednat o složení prozatímní vlády, ale tato jednání se postupně, stejně jako jejich vzájemné vztahy, dostala na bod mrazu. Napětí vyvrcholilo na konci června v dosud nepříliš vyjasněném incidentu ve městě Gao, správním centru stejnojmenné provincie a sídelním městě prozatímní vlády MNLA. Přestřelka mezi ozbrojenci z MUJAO a MNLA se rozrostla na útok spojených islamistických sil proti jednotkám MNLA, které byly z města po prudkých bojích rychle vytlačeny. Mluvčí Ansar Dine následně vyhlásil, že islamistické jednotky se ujaly kontroly i nad dalšími klíčovými městy severu Mali.

Hrozba pro celý region?

Ačkoli se první měsíc mohlo zdát, že se jedná jen o další opakování předchozích tuarežských povstání, které se postupně přetaví v dlouhodobý konflikt nízké intenzity vedený ze severních hor, vývoj událostí se postupně velmi zdramatizoval. Maliská vláda výrazně oslabená armádním pučem a následným vývojem tak nyní nekontroluje v podstatě polovinu své země, kde vládne slábnoucí MNLA a radikální islamisté. Sever Mali byl vždy do jisté míry neovládaným územím, současná situace se ovšem jeví jako o mnoho vážnější a zhoršuje ji jak hrozící sucho, tak i desetitisíce lidí uprchlých z místa bojů. Není proto divu, že Africká unie i ECOWAS (Hospodářské společenství západoafrických států) mluví o možné "stabilizační intervenci", která by měla zabránit šíření nestability do okolí. Mauretánie a Alžírsko již do oblasti vyslaly své jednotky a provedly omezené údery proti islamistům, především pak proti MUJAO.

Tichá válka proti AQMI a dalším fundamentalistům se v regionu vede již několik let. S Kaddáfího pádem se ale islamistům paradoxně otevřel mnohem větší manévrovací prostor tam, kde je bývalý libyjský vůdce vytlačoval svým vlivem a penězi. Mnozí Tuaregové tak po jeho smrti vzhlížejí právě k radikálním džihádistům z AQMI jako k těm, kteří jsou jim schopní zajistit přísun zdrojů nutných k vedení bojů s vládou a udržení si svého stylu života. Pro AQMI pak znamená současná situace výraznou změnu. V minulosti v severním Mali provozovala "jen" svá výcviková centra a těžila ze zdejších pašeráckých tras. Nyní se ale se svými spojenci sama dostává k vládě nad městy, což pro ni představuje stejně tak příležitost k rozšíření svých aktivit a svého "bezpečného útočiště", jako určitou hrozbu v podobě dodatečných nákladů a nutnosti kontrolovat islamistům nepříliš nakloněné obyvatelstvo.

Přečtěte si na natoaktual.cz související texty s tímto tématem:

Severní Mali, eventuálně zatím nikým neuznaný Azawad, ovšem má rozhodně potenciál stát se rozbuškou pro šíření nestability do širokého okolí. Regionem vedou pašerácké trasy, které jsou využívané jak pro pašování drog z Latinské Ameriky přes státy Guinejského zálivu do Evropy, tak tradičně i pro obchod se zbraněmi. A právě ten nyní v souvislosti se situací v Libyi doslova kvete a nikdo přesně neví, co se vlastně stalo se všemi rozsáhlými Kaddáfího arzenály. Jak již bylo také zmíněno, v poslední době dochází k dalšímu propojování radikálních islamistů v širší sahelské oblasti a západní Africe, pro něž je rostoucí vliv zbraněmi oplývající AQMI pravým požehnáním. Jak se tak situace dále vyvine je samozřejmě otázka, pro mezinárodní bezpečnostní komunitu by ale rozhodně bylo chybou pustit tento odlehlý region ze zřetele.

Jan Daniel
autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.