Následující dvoudílná analýza si klade za cíl alespoň částečně tento nedostatek napravit a nastínit, jakým enormním výzvám země čelí. V první části budou představeny obecnější charakteristiky země a její vývoj do počátku nového století. V druhé je nastíněn vývoj po tomto datu se zvláštním zřetelem na dynamiku rozvíjení síťě al-Káidy na Arabském poloostrově (AQAP).

V únoru to byl přesně rok, co tsunami arabských revolucí dosáhla Jemenu. Pod tlakem ulice se pomalu, ale jistě začal drolit už tak dosti vratký režim prezidenta Alí Abdulláha Sáliha. Několik dekád pečlivě udržovaný klientelistický a korupční systém kmenových vůdců, náboženských autorit a vojensko-bezpečnostních špiček se začal rozpadat. Ačkoli prezident zůstal obklopen svými věrnými z rodinného kruhu, nebyl již schopen čelit kombinaci tlaků jižních separatistů, islámských radikálů, mocných armádních a kmenových představitelů spolu se vzedmutou vlnou demonstrantů rozhořčených z katastrofální socio-ekonomické situace. Sálih nakonec z funkce odstoupil, aby předal moc maršálu Abd al-Hádímu. Nicméně ani on do této chvíle nedokázal zklidnit a kooptovat hlavní hráče. Místo toho dle všeho probíhá boj o moc bez pravidel a je zde zjevná snaha zničit všechny bývalé struktury věrných prezidentu Sálihovi, což staví Jemen před skutečně existencionální krizi.

Navzdory skutečnosti, že Jemen je na turbulentní poměry zvyklý, současný stav je vskutku vážný už jen z toho důvodu, že dává velký prostor radikálními islamistickým skupinám blízkým AQAP. Věci tak s rostoucí intenzitou bere do rukou Washington, který provádí na pozice předpokládaných spojenců al-Káidy letecké údery zejména ze základen v Džibutsku. Poslední známý takový útok byl proveden v půlce března proti městu Džaár v Abijánské provincii. Efektivitu těch útoků je ovšem často těžké posuzovat, neboť v této oblasti se vyskytuje skutečně nesmírně propletený konglomerát ozbrojených islamistických skupin, z nichž ne všechny lze označit za přímo napojené na al-Káidu. Současná nepřehledná situace má však své dlouhodobějším kořeny.

Geografie, ekonomie a historický kontext

 Geopoliticky zaujímá Jemen bezpochyby významnou pozici. Země se nachází na křižovatce Blízkého východu, Afrického rohu a Indického oceánu, přičemž kritickou důležitost má Adenský záliv coby vyústění námořních tras z Rudého moře. Hornatý reliéf umožňuje hromadění srážek přicházejících od oceánu, čímž pádem se v zemi daří zemědělství. Tím pozitivní aspekty geografie končí. Rozeklaná, stěží prostupná pohoří zapříčinila přirozenou fragmentaci země, kde jakákoli centrální správa je nesmírně obtížnou. Jemen ostatně ani nezná tradici přímého vládnutí z jednoho centra. Jeho vládci byli tradičně chápáni spíše jako určití "balancéři" moci mezi kmenovými strukturami, které si vytvořily vlastní formy zvykového práva a zvláštních vztahů neberoucí jakoukoli centrální moc příliš v potaz. Tato nezávislost jde ruku v ruce s kulturou prakticky neregulovaného držení zbraní. Dalším přetrvávajícím problémem je vzrůstající nedostatek zdrojů pitné vody, populační exploze a tradice šedé ekonomiky, která se v moderní době stála zdrojem příjmů i materiálu pro různé nestátní skupiny i za hranicemi Jemenu.

Země se tradičně dělí na sever a jih obývaný zajdíjskými šíity, respektive šáfiovskými sunnity. Zajdíjští šíité jsou nicméně věroučně sunnitům velmi blízcí a v mnoha ohledech s nimi téměř splývají. Jemen byl dlouho rozdělen na sever a jih, přičemž na severu se od počátku 20. století nacházela nezávislá monarchie tzv. imamát, kdežto jih se stal britskou kolonií. V šedesátých letech zanikl imamát v krvavé občanské válce mezi monarchisty (podporovanými Saúdskou Arábií) a republikány (podporovanými egyptskými vojsky). Po egyptském stažení vznikla s Rijádem spřízněná Jemenská arabská republika, zatímco jih (zahrnující dnešní provincie Aden, Abiján, Hadramawt, Lahidž, al-Mahra a Šabwa) se osamostatnil v Jemenskou lidově-demokratickou republiku, marxistický stát silně orientovaný na východní blok. Obě země spolu dokázaly i přes několik konfliktů a značnou vnitřní nestabilitu najít určitý modus vivendi. Postupné ochabování sovětské podpory nestabilnímu Jižnímu Jemenu a objevení ložisek ropy na hranicích obou zemí nakonec vytvořilo podmínky pro rychlé sjednocení obou zemí pod vedení prezidenta Severního Jemenu Alího Abdulláha Sáliha. K němu došlo v roce 1990 za výrazného zprostředkování saddámovského Iráku.

Sjednocení Jemenu pod palbou

Saddám Husajn samozřejmě nepomáhal sjednocení Jemenu z čirého altruismu. Irák spatřoval v Jemenu vhodného spojence proti Saúdské Arábii, která spojení severu s jihem vnímala jako geopolitické ohrožení. Sjednocený Jemen skutečně podpořil Bagdád při vpádu do Kuvajtu v roce 1990, za což si ovšem vysloužil zlost Rijádu i Washingtonu, která tvrdě dopadla na jemenskou ekonomiku. Celý proces sjednocení navíc proběhl ve vysoce chaotickém duchu a prakticky jen po formální stránce. Po výše zmíněných otřesech tak došlo k nevyhnutelnému a bývalý Jižní Jemen opět vyhlásil samostatnost. To vedlo k propuknutí krátké, ale intenzivní občanské války v květnu až červenci 1994. Alí Abdulláh Sálih v tomto boji triumfoval a Jemen zůstal sjednocený.

Velkou pomocí se mu stali islámští radikálové, kteří ve velkých počtech (snad až 30 000) bojovali v Afghánistánu se Sověty. Po návratu do Jemenu s povděkem přijali možnost pacifikovat "marxisty" na jihu země (často velmi nevybíravými prostředky), přičemž Sálih jim v tomto směru poskytl prakticky bezmeznou podporu. Symbolem tohoto procesu se stalo heterogenní hnutí Islámský džihád s klíčovou postavou Táriq al Fadhlí, který v Afghánistánu osobně poznal Usámu bin Ládina a dle některých informací spolupracoval s bin Ládinem na provedení útoku proti hotelům v Adenu v roce 1992. Těmto elementům se dostávalo široké podpory ze strany armády a bezpečnostních složek, do jejichž řad někteří islamisté přímo vstoupili. Sálih postupně utužil korupčně klientelistický režim, kdy do vrcholných pozic v armádě dosadil členy svoji rodiny potažmo kmenu. Ostatní prominentní náboženské a kmenové figury kooptoval pomocí štědrých dotací z ropných výnosů a i díky osobním schopnostem se mu dařilo proplouvat labyrintem různých protichůdných zájmů a mocenských konfliktů.

Nicméně ekonomická situace země se dále zhoršovala. Masivní zadlužení, bující šedá ekonomika, populační exploze a ztenčující se zdroje vody setrvale podrývaly jemenskou stabilitu, přičemž centrální vláda nebyla s to s tím cokoli udělat. Současně se projevila nebezpečná dvojsečnost nekritické podpory islamistických bojovníků. V druhé polovině 90. let se na scéně vyprofilovala Adensko-abijanská armáda, představující uskupení radikálních islamistů, kteří se netajili úmysly útočit na západní cíle a jemenskou vládu a disponovali vazbami na establishment radikálních kazatelů v Londýně. V zemi rovněž začali vyvíjet činnost operativci al-Káidy, neboť ideologové této organizace včetně bin Ládina rozpoznali mimořádný potenciál Jemenu jakožto logistické základny pro vedení operací na Arabském poloostrově a v Africe. Někteří patrně navázali spolupráci s Adensko-abijanskou armádou. Pod taktovkou vysoce postaveného příslušníka al-Káidy Abd al-Nášírího dostoupily jejich operace vrcholu v podobě spektakulárního útoku na americkou válečnou loď USS Cole a francouzskou nákladní loď Limburg. Jemen se tak katapultoval do centra zájmu protiteroristického úsilí Spojených států, což ještě umocnilo 11. září 2001.

Michal Mádl
autor je studentem Bezpečnostních a strategických studií na Masarykově univerzitě v Brně