Celá situace, včetně slovních přestřelek ruských a amerických diplomatických zástupců v OSN, až příliš připomíná éru, kdy novinovým titulkům dominovala jména jako Násir, Dajan nebo Kosygin. A nutí čtenáře k zamyšlení nad tím, co podstatného se na Blízkém východě od konce studené války vlastně změnilo.

Od března minulého roku v bojích zahynulo kolem 19 tisíc lidí, z toho polovinu tvoří kombatanti (přímí účastníci bojů), což je na relativně krátký časový úsek a při porovnání s jinými konflikty v regionu běžné číslo. Lze ho srovnat s nedávno skončenou občanskou válkou v Libyi, při které během osmi měsíců o život přišlo kolem 30 tisíc lidí, z čehož třetinu tvořili vojáci či povstalečtí bojovníci. Podobně 11 měsíců trvající válka v Libanonu z počátku 80. let připravila o život zhruba 6500 civilistů a 12 tisíc vojáků. Během války v Perském zálivu, která od obsazení Kuvajtu do irácké kapitulace trvala šest měsíců, činily civilní ztráty 4500 lidí, zatímco irácká armáda přišla o 20 až 35 tisíc vojáků. Během téměř devítiletého angažmá Spojených států v Iráku, skončeného loni v prosinci, přišlo o život přes 100 tisíc civilistů. 

Naděje mnohých lidsko-právních a humanitárních organizací se až do minulého pátku upíraly ke Smlouvě o obchodu se zbraněmi (Arms Trade Treaty, ATT), která byla předmětem čtyřtýdenní konference v sídle OSN v New Yorku. Diplomaté se nakonec shodnout nedokázali a hlasovat o smlouvě se bude nejdřív na podzimním zasedání Valného shromáždění. Jednání se pravděpodobně nepohnou dřív než po amerických prezidentských volbách. Rozklad syrského státu však nabyl takových rozměrů a přitáhl tolik různorodých aktérů, že i okamžitě schválený a ratifikovaný dokument omezující transfer zbraní do krizových oblastí by ozbrojený konflikt v zemi jen stěží zastavil.

Zapojení Iráku a Íránu

Hlavním problémem regulace konfliktu jsou propustné hranice a ochota znesvářených stran spojit se v zájmu přežití s kýmkoli. Příkladem jsou kurdští separatisté, kteří se aktivizovali v Sýrii, Iráku i Turecku. Syrští Kurdové, sjednocení pod hlavičkou nově založené Nejvyšší kurdské rady (NKR), se s podporou místní vlády v severoiráckém Irbílu zmocnili několika měst na severovýchodě Sýrie, přičemž nenarazili na žádný odpor syrských vládních vojsk. Poblíž Irbílu, administrativního centra iráckého Kurdistánu, se také nachází výcvikový tábor pro vojáky, kteří dezertovali ze syrské armády. Turecký premiér Redžep Erdogan v odpověď označil NKR za teroristickou organizaci a pohrozil vojenským vpádem na syrské území ovládané nyní Kurdy. Ti se zatím k protiasadovské Syrské národní radě, kterou hostí a vyzbrojuje právě Turecko, staví velmi rezervovaně.

Dalším státem zásobujícím Sýrii zbraněmi je Írán, nejbližší spojenec vlády v Damašku. Ačkoliv je samotný Teherán pod sankcemi OSN a vývoz zbraní má zakázán, podle nedávno zveřejněné zprávy zvláštní komise Rady bezpečnosti OSN byly za poslední rok registrovány nejméně dvě velké dodávky íránského kontrabandu, které byly zadrženy na turecko-syrské hranici. V nákladních autech celníci objevili automatické pušky, kulomety, výbušniny, rozbušky, minometné granáty a jinou munici. Sýrie je podle zprávy hlavním příjemcem íránských zbraní, přičemž několik dodávek ročně Teherán posílá také afghánskému Talibanu.  

Ruské manévry

Největší mediální pozornost se soustředí na Rusko, které se současným režimem v Damašku pojí zbrojní kontrakty už od 70. let minulého století. Pro ruské zbrojovky je Sýrie nejdůležitějším zákazníkem na Blízkém východě. Prakticky celý syrský armádní arzenál je sovětské či ruské provenience. Damašek díky Moskvě disponuje velmi moderním systémem protivzdušné obrany, od Ruska v posledních letech nakoupil 24 stíhaček MiG-29 v hodnotě jedné miliardy dolarů a podepsal kontrakt na dodávku tréninkových letounů Yak-130. Podle smlouvy z roku 2007 měly být Damašku dále dodány pobřežní raketové systémy Bastion s křídlatými protilodními střelami Jachont a dále rakety země-vzduch typu Buk. Dodávky a nasmlouvaný servis měly původně pokračovat i přes probíhající občanskou válku, tlak Západu ale Rusku v posledních měsících plnění kontraktů velmi ztěžuje, ne-li znemožňuje.

Ukázkovým příkladem je příběh lodi MV Alaed, která se několik týdnů snažila do Sýrie dopravit tři opravené vrtulníky. Západní média na loď uspořádala nefalšovanou honičku a její plavbu se snažili sabotovat i američtí a britští diplomaté.

Alaed převážel citlivý náklad – vysoce nebezpečné bojové vrtulníky Mi-25 a možná zásoby dalšího zbrojního materiálu. Poškozené vrtulníky, které Sýrie od Ruska nakoupila již dříve, loď v květnu tajně vyzvedla u syrských břehů a dovezla do Ruska na opravy. Tajně proto, jelikož lodní deník žádnou informaci o zastávce v syrských přístavech za květen neuvádí. Už s opravenými vrtulníky se pak loď vydala 8. června z Petrohradu, přičemž o dva dny později na chvíli zakotvila v přístavu Baltijsk v Kaliningradu, kde se nachází ruská vojenská základna. Oficiální konečnou destinací měl být sibiřský přístav Vladivostok.

Jenže plavba Alaedu se u západoevropských břehů zkomplikovala poté, co mu 18. června britská pojišťovna Standard Club stornovala pojistku. Na podezřelý náklad Standard Club upozornily britské tajné služby s tím, že loď porušuje zbrojní embargo uvalené na Sýrii Evropskou unií. O skutečnosti, že britská pojišťovna napomáhá obcházení embarga, Brity předtím informovala americká vláda.

Loď se po zrušení pojišťovacího kontraktu nacházela v nizozemských vodách, kde se ji pokusily zastavit místní úřady. Plavidlo proto změnilo kurz a vplulo do britských vod a asi 80 kilometrů od severních břehů Skotska se otočilo a zamířilo zpátky do Ruska. Vlastníkem lodi je ruská společnost Femco registrovaná na Sachalinu. Krom Alaedu přišla o pojistku všech svých dalších lodí.

Alaed po nezdařeném pokusu zamířil do Murmansku. Místo vlajky Nizozemských Antil, která by vojenským lodím (po svolení nizozemské vlády) umožnila provést na palubě prohlídku, poté nákladní koráb vyplul pod ruskou vlajkou. Logika tohoto kroku byla jasná: EU sice může uvalovat embarga, jak se jí zlíbí, ale Rusko jimi vázáno není a dodávkami vojenského materiálu uznané syrské vládě mezinárodní právo neporušuje.

Záře reflektorů upřených na Alaed však byla nakonec příliš silná. Loď totiž na další zastávce v Baltijsku (18. července) helikoptéry vyložila a ty byly následně převezeny do dílen v Ljublino-Novoje poblíž Kaliningradu, kde mají podle zdrojů agentury Interfax zatím zůstat. Svoji roli v tom pravděpodobně sehrál i fakt, že Asadovo postavení se v posledních týdnech povážlivě zhoršilo (obzvlášť po atentátu v přísně střežené budově velitelství Národní bezpečnosti v Damašku, při němž zahynul ministr obrany Dáud Radžha a další vysoce postavení činitelé). Moskva si evidentně nechce úplně uzavřít možnost jednání s kýmkoli, kdo přijde po Asadovi, a oznámila proto, že dodávky zbraní do Sýrie pozastavuje.

NATO na straně povstalců

Severoatlantická aliance nicméně neponechává nic náhodě a výrazně zintenzivnila sledování ruských lodí, zejména části vojenské flotily, která se v červenci vypravila do Atlantického oceánu a Středozemního moře. Podle ruských vojenských činitelů průzkumné letouny P-3C Orion několikanásobně navýšily přelety nad zónami, kde se nachází ruské válečné loďstvo. Posádka lodí prý také zaznamenala zesílenou radioelektronickou špionáž. 

V Sýrii je pro Rusko v sázce hodně. Nejde jen o miliardový obchod se zbraněmi. Ruská flotila má v syrském přístavu Tartus námořní základnu. Ta se sice skládá jen z mola, několika palivových nádrží a pár kasárenských ubikací se zhruba 250 vojáky, je to ale jediná ruská vojenská základna mimo území bývalého Sovětského svazu a zároveň důležitý tankovací bod ve Středozemí, který ruským vojenským lodím šetří cestu do černomořských přístavů skrze Tureckem kontrolovanou Bosporskou úžinu. Před několika lety byla báze v tak zoufalém stavu, že zde nemohl zakotvit nejnovější ruský raketový křižník Petr Veliký. Na základně je i opravárenská loď polské výroby z roku 1969, která v poslední době dvakrát na moři vypověděla službu. Ruská přítomnost v Tartu je tak malá, že v případě útoku by byla téměř neubránitelná.

Spor o zbraně živící syrskou občanskou válku se vyostřil v polovině června, když americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová obvinila Rusko, že syrskému režimu dodává útočně zbraně, které jsou nasazovány v bojích proti opozici. Do americko-ruské roztržky se poté vložila Velká Británie, jejíž ministr zahraničí William Hague dal svému ruskému protějšku Sergeji Lavrovovi najevo, že dodávky veškerého vojenského vybavení musí přestat. Zdroje Kommersantu blízké americké vládě uvádějí, že Washington se nyní snaží vypracovat komplex opatření, která by mohla Rusko přinutit export zbraní do Sýrie úplně zastavit. Z mezinárodně-právního hlediska sice Rusko žádné normy neporušuje, avšak Bílý dům to prý od hledání účinných pák proti Kremlu neodradí. Jednou ze zvažovaných možností je zavedení sankcí proti ruským zbrojařským koncernům. Sněmovna reprezentantů už schválila zákon, který Pentagonu zakazuje styky se společností Rosoboronexport, monopolním vývozcem ruských zbraní. Pro vstup v platnost by legislativu musel ještě schválit Senát a podepsat prezident.

Vojenský hardware ale do Sýrie přitéká z mnoha dalších zemí, v neposlední řadě i ze Spojených států. Ty v polovině června přiznaly, že syrským opozičním aktivistům poskytují nevojenskou asistenci, zejména komunikační zařízení - satelitní telefony vybavené GPS a software umožňující zatajit totožnost uživatele na internetu. Pomoc je součástí celosvětového programu, v jehož rámci bylo od roku 2008 vydáno 76 milonů USD; letos je na program vyčleněno 25 milionů USD. Američané také povstalcům poskytují trénink v zacházení s mediálními technologiemi a dotují syrské disidenty. Podobnou pomoc nabídla Francie.

Největším patronem sil usilujících o svržení Bašára Asada je Turecko. Podle korespondenta deníku The Telegraph, který se vydal do jihoturecké provincie Hatay, povstalci už několik měsíců od turecké armády dostávají lehké zbraně typu samopalů AK-47 a protitankových střel a také profesionální výcvik v Istanbulu. Nákupy financuje Katar, Saúdská Arábie a zámožné rodiny s kontakty na syrskou odnož Muslimského bratrstva. Toky zbraní koordinují Spojené státy.

Pomůže mezinárodní smlouva?

Návrh Smlouvy o obchodu se zbraněmi počítá se zákazem vývozu konvenčních zbraní do oblastí, kde se porušují lidská práva, páchají válečné zločiny a zločiny proti lidskosti nebo kde by mohly být zneužity k terorismu či přispívat ke korupci. Text by také signatářům měl nařizovat vytvoření národních pravidel pro kontrolu vývozu konvenčních zbraní a regulovat prostředníky obchodu. To je v kontextu dnešních, převážně vnitrostátních konfliktů jistě žádoucí. Řada zemí vyrábějících zbraně (kolem 100) dnes jejich vývoz či transfer nijak nereguluje. Například 95 % zbraní v Africe bylo na kontinent dovezeno odjinud. Hodnota celosvětového obchodu se zbraněmi se odhaduje na nezanedbatelných 60 miliard dolarů.

Vypracování smlouvy bylo odhlasováno Valným shromážděním OSN v prosinci roku 2006, přičemž tehdejší zástupce Spojených států na pokyn prezidenta George Bushe hlasoval proti. Po nástupu administrativy Baracka Obamy byl negativní postoj vůči smlouvě odvolán a následovalo několik přípravných schůzek, které vyvrcholily právě skončenou červencovou konferencí, jíž se účastnilo 170 zemí.  

Ještě ve čtvrtek večer vypadala situace pro ATT příznivě. Revidovaný text smlouvy zpřísňoval a upřesňoval předtím rozmytá kritéria pro kontrolu obchodu se zbraněmi. Spojené státy ale v pátek ráno oznámily, že na analýzu textu potřebují víc času. Žádost o druhé kolo jednání pak ještě podaly Čína a Rusko. Smlouvu by muselo schválit všech 193 členských států OSN.

Smlouva narazila na opozici vlivné americké lobbistické organizace National Rifle Association, podle níž je ohroženo právo Američanů na vlastnictví zbraní zakotvené ve druhém dodatku ústavy. Text smlouvy však jasně stanoví, že vnitrostátní obchod se zbraněmi zůstává výhradně v gesci národní legislativy. Zamítnutím smlouvy kvůli obavám z narušení ústavních práv v otevřeném dopise Baracku Obamovi pohrozilo celkem 51 amerických senátorů z obou hlavních politických stran.

Jenže na oříšek syrského kalibru mezinárodní smlouva, byť s tvrdými sankcemi, zdaleka nestačí. Už jenom kvůli tomu, že by její plnění musely vymáhat státy. Státy disponující efektivním úřednickým aparátem a kontrolující pohyb zboží a osob na hranicích. Takových je ale na Blízkém východě jako šafránu. K urovnání konfliktu by spíš pomohl konsensus sousedních států a hlavních zainteresovaných velmocí. To by ale v Iráku nesměla být decentralizovaná vláda bez vlivu na dění v regionech, Írán by se nesměl cítit obklíčený ze všech stran, Turecko by muselo přistoupit ke kurdskému problému jinak než brutální silou, Saúdská Arábie by se musela vyléčit z nenávisti vůči sekulárním režimům a Rusko by muselo změnit svou blízkovýchodní zahraniční politiku tak, aby nevypadalo jako země pravidelně podporující neoblíbené diktátorské režimy. A Spojené státy a některá západní média by z Ruska nesměly dělat hlavního syrského obchodníka se smrtí. 

Václav Trejbal
Autor je doktorandem na Středisku mezinárodních studií Jana Masaryka VŠE v Praze a pracuje pro server Patria Online