Luboš Dobrovský, generál Ducháček a já jsme připravili s týmem expertů poměrně neprůstřelnou argumentaci a od 15. ledna 1990 jsme půldruhého měsíce byli, ještě s bývalým náměstkem federálního ministra zahraničí Vackem, vyjednávacím týmem pro jednání s sovětským čtyřčlenným týmem, vedeným náměstkem ministra zahraničí Aboimovem.
Jednání o odchodu sovětských vojáků z dnešního pohledu hodnotím jako unikátní první krok naší nové zahraniční politiky po jmenování vlády v prosinci 1989.
Zaprvé, byla to naše v diplomacii dost neobvyklá sólová akce, vedená bez jakýchkoli předběžných diplomatických konsultací se západními velmocemi. Byli jsme si vědomi jistých rizik. Vždyť ve střední Evropě byla téměř půlmilionová sovětská armáda! Naše jednání byla úspěšně zakončena Smlouvou o odchodu sovětských vojsk z čs. území z 26. února 1990.
Byl to neobyčejný akt naší nové zahraniční politiky, jímž jsme dali aktivní, iniciativní směr.
Zadruhé, tím, že jsme vyjednávání se Sověty pojali jako důsledně bilaterální jednání, úspěšně zakončené stažením sovětského vojenského kontingentu z našeho území, jsme založili zcela nové ohodnocení, respektive rozvrácení dosavadního poměru vojenských sil obou bloků v Evropě a v podstatě jsme rozložili probíhající již několikaleté vyjednávání ve Vídni mezi NATO a Varšavskou smlouvou o postupném snižování vojenských sil ve střední Evropě. Pro rok 1990 byla již připravena dohoda o snížení o pět procent, což dělalo jakýchsi třicet tisíc vojáků na každé straně. Pro nás přijetí tohoto modelu bylo nepřijatelné. Argumentovali s ním Rusové, ale byli jsme jemně upozorňování i z americké a britské strany na důležitost vídeňských jednání.
V našem projektu bylo perspektivní rozpuštění Varšavské smlouvy, i když jsme byli opatrní v prvních měsících tuto záležitost uspěchat. Prezentovali jsme dokonce přechodný návrh na vytvoření Evropské bezpečnostní komise, působící nad oběma pakty a sestavené na základě helsinských dohod z roku 1975, ale v našem pojetí to byl spíše taktický než realizovatelný nápad. Vývoj pak šel v našem programovém uvažování mnohem rychleji , než jsme předpokládali.
Zatřetí, ne nevýznamný byl fakt, že jsme v praxi získali zkušenost z vyjednávání s Rusy jako rovný s rovným. Teoreticky jsem to znal z pamětí poválečného amerického ministra Byrnese Speaking Frankly, v nichž podrobně popsal svá jednání s ministrem Molotovem v komisi čtyř ministrů zahraničí od roku 1945.
Ruský přístup totiž má tři fáze. V první fázi je to dělostřelecká palba, nátlak na partnera ve všech možných směrech. Přečká-li to partner, nastává druhá fáze, nazývám ji obchodní, to jest co získá ruská strana za eventuální ústupek. Vydrží-li partner nastává třetí fáze, řekněme již racionální jednání.
Po letech jsem takto připravil k jednání s Rusy o vytvoření komise Rusko – NATO vyjednavače Aliance, prvního náměstka generálního tajemníka von Moltkeho. V létě 1997 jsem s ním pil kávu při zasedání NATO v Madridu. Řekl mi, že přesně podle mého návodu ta jednání probíhala, jenom ta "racionální fáze" trvala do čtyř hodin do rána. Jenom ještě poznamenal: "Ještě že jsem výkonný sportovec..."
Jaroslav Šedivý
autor byl v roce 1991 poradcem ministra zahraničních věcí ČSFR
Jiřího Dientsbiera, v letech 1997-98 byl ministrem zahraničních věcí ČR
