Jaroslav Šedivý se narodil 12. listopadu 1929 v Praze. Vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 1954 nastoupil do Slovanského ústavu Akademie věd, od roku 1957 působil v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii v Praze. Založil odborný časopis Mezinárodní vztahy a tři roky byl jeho šéfredaktorem.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 byl vyloučen z komunistické strany, do níž vstoupil v lednu 1948. Musel nedobrovolně odejít z Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii. Kvůli svým postojům strávil šest měsíců ve vazbě a poté byl podmínečně odsouzen za podvracení republiky.
Během normalizace pracoval jako dřevorubec, řidič kamionu a až do roku 1988 čistič oken. Podepsal Chartu 77 a publikoval řadu samizdatových studií. V tomto období také napsal dvě historické knihy pod jmény dvou svých přátel.
Krátce před listopadem 1989 začal pracovat v Prognostickém ústavu Akademie věd, kde se tehdy připravovala prognóza ekonomického vývoje v Československu. V prosinci téhož roku přešel na ministerstvo zahraničí jako poradce prvního polistopadového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera.
J. Šedivý: Tři závěry z odchodu sovětských vojáků z Československa |
Spolu s náměstkem ministra Evženem Vackem, Lubošem Dobrovským a generálem Rudolfem Ducháčkem vedl Šedivý za českou stranu na přelomu let 1989 a 1990 jednání o odsunu sovětských okupačních vojsk. Vyjednávaní vnímal jako unikátní první krok nové zahraniční politiky nově se formující demokratické společnosti.
„Byla to naše v diplomacii dost neobvyklá sólová akce, vedená bez jakýchkoli předběžných diplomatických konzultací se západními velmocemi. Byli jsme si vědomi jistých rizik. Vždyť ve střední Evropě byla téměř půlmilionová sovětská armáda!“ napsal před lety pro natoaktual v komentáři o událostech z revolučních let.
„Ruský přístup totiž má tři fáze. V první fázi je to dělostřelecká palba, nátlak na partnera ve všech možných směrech. Přečká-li to partner, nastává druhá fáze, nazývám ji obchodní, to jest co získá ruská strana za eventuální ústupek. Vydrží-li partner nastává třetí fáze, řekněme již racionální jednání,“ konstatoval tehdy.
V červnu 1990 se stal československým a později českým velvyslancem ve Francii. Poté působil jako velvyslanec v Belgii a Lucembursku a současně zastupoval české zájmy při NATO. V Bruselu vyjednával o vstupu země do Severoatlantické aliance.
V letech 1997 až 1998 byl pak ministrem zahraničí ve vládě Josefa Tošovského a v letech 1999 až 2002 působil jako velvyslanec ve Švýcarsku. Poté publikoval, psal knihy o zákulisí polistopadové zahraniční politice, přednášel na Univerzitě Karlově.
„Dnes nás opustila jedna z nejvýznamnějších osobností české diplomacie po roce ‘89,“ uvedl v reakci například bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček. Šedivý podle něj stal u mnoha klíčových momentů naší polistopadové zahraniční politiky. „A nám mladším ve svých knihách stále nabízí vhled do této jedinečné doby,“ dodal.