Co s povinnou vojenskou službou?

V na přelomu tisíciletí proběhla, probíhá nebo je připravována reforma armády v Belgii, Francii, Nizozemí, Německu, Španělsku, Portugalsku, Itálii, České republice, Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Rusku a dalších státech.

V této souvislosti je možné konstatovat, že v dnešní době téměř není možné najít významnější evropskou armádu, která by nebyla ve fázi reformy, přípravy reformy nebo těsně po jejím ukončení.

Reformy evropských armád většinou obsahují postupný přechod na dobrovolný způsob rekrutace, pravda v nestejném časovém horizontu. V případě některých evropských armád byla již povinná vojenská služba zrušena (např. Francie, Belgie, Nizozemí), v jiných se o jejím zrušení uvažuje v krátkodobém horizontu (např. Itálie, Španělsko, Portugalsko) a v některých v horizontu  střednědobém  a dlouhodobém (Rusko). Výjimku v tomto vývoji představuje Německo, které stále lpí na konskripčním způsobu rekrutace.

Zavedení dobrovolné armády, jak předpokládá probíhající reforma, je zcela v intencích vývoje ve většině členských států NATO a zrušení povinné vojenské služby přinese více pozitiv než negativ. Současné spekulace o urychlení přechodu na dobrovolnou armádu se daly očekávat.

I ve stabilizovaných demokraciích neodolali politici pokušení získat nereálnými sliby politický kapitál. Odstrašujícím případem byla Belgie v 90. letech. Pokud by se již české politické elity v rozhodly přejít na dobrovolnou armádu dříve než v roce 2006, bylo by levnější povinnou vojenskou službu dříve zrušit, než ji postupně zkracovat.

Největší náklady na vojáka základní služby jsou u české armády v prvních týdnech, kdy je ho třeba vystrojit, vyzbrojit a kdy dokonce i cvičí! Daleko nejrozumnější by ale bylo nezasahovat do přijatého harmonogramu a neimprovizovat (když nemusíme). To je ale nejspíš pod rozlišovací schopnosti českých politických elit.