Pokud bychom chtěli zhodnotit, zda tato politická krize nějak ohrozila národní bezpečnost USA, tak při velmi úzce zaměřeném pohledu bychom mohli nabýt dojmu, že z bezpečnostního hlediska se nic mimořádného nestalo. Ještě před tím, než 1. října ve Washingtonu udeřil tzv. shutdown, podepsal prezident Barack Obama zvláštní výnos, který z nucené uzávěry vlády vyňal aktivní příslušníky amerických vojenských sil a už po třech dnech shutdownu se navíc na žádost ministra obrany Chucka Hagela do práce vrátili i civilní zaměstnanci. Samotného Pentagonu se tedy paralýza administrativy nijak výrazně nedotkla. Jestliže ale chápeme národní bezpečnost šířeji, v kontextu celé americké zahraniční politiky, tak už je to zcela jiný příběh.

Zaprvé jde o to, jakou zprávu o sobě Spojené státy vysílají do světa, jak směrem ven projektují svojí vnitřní sílu, nebo naopak slabost. A tady není o čem moc pochybovat, Spojené státy utrpěly těžký "PR" debakl. Stačí se podívat do světových médií, která citovala například nervózní vyjádření Číny, největšího světového věřitele USA, vlastnícího americké dluhopisy v hodnotě 1,3 bilionu dolarů. Ústy své státní tiskové agentury Nová Čína režim v Pekingu zaútočil na Washington, že ve chvíli, kdy "svět stále ještě klopýtá na cestě ven z ekonomické katastrofy, za kterou můžeme poděkovat Wall Streetu", je podle Pekingu osud mezinárodního společenství " opět v rukách této pokrytecké země". Podle Pekingu přišel čas začít přemýšlet o "deamerikanizaci" globálního systému.

Nebyla to ale jen Čína, také mezi své spojence Washington vnesl rozpaky a nejistotu. "USA musejí předejít situaci, kdy by nebyly schopny splácet své dluhy, čímž by přišly o elitní rating se všemi dalšími následky," uvedl japonský ministr financí Taro Aso, jehož země je po Číně druhým největším věřitelem Spojených států. Šéfekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard se pak strachoval, že případný pád USA do platební neschopnosti by "mohl znamenat, že současné globální ekonomické oživení by se změnilo v recesi nebo ještě něco horšího".

Za celou řadu skeptických novinových komentářů, které vesměs upozorňovaly, že obraz Ameriky výrazně utrpěl, pak ocitujme vyjádření Xenie Dormandy z londýnského think tanku Chatham House. "Jak by vypadal svět, ve kterém by Amerika už nadále nebyla spolehlivým spojencem a tím, kdo může zajistit globální dobro?" uvedla Dormandy pro Washington Post. A jakkoli je to řečnická otázka, velmi dobře vystihuje pochyby, které ve světě vyvolala paralýza amerického politického systému. A i když jde jen o image (zatím), tak už ani to nelze podceňovat. Neboť jak to již věděl Ronald Reagan, "každá slabost přitahuje agresi".

Svým způsobem projevem slabosti je pak samozřejmě i to, když kvůli vnitropolitickým krizím nemůže Bílý dům dostát svým zahraničně-politickým závazkům. Jak se stalo prezidentu Obamovi, který kvůli shutdownu neodcestoval na plánovanou cestu do Asie, kde se měl zúčastnit zasedání sdružení APEC na Bali v Indonésii a také Summitu východoasijských zemí (EAS) v Bruneji . Tato cesta při tom měla být konkrétním potvrzením americké přítomnosti v tomto regionu, kde jinak výrazně posiluje Čína.

Kvůli shutdownu navíc musela americká administrativa zrušit druhé kolo jednání mezi USA a EU o zamýšlené transatlantické tržní a investiční dohodě (TTIP), která by se měla stát nejen novým ekonomickým, ale také strategickým transatlantickým mostem. Shutdown jednání o dohodě TTIP, kterou politici pro její možný význam přezdili "ekonomické NATO", o několik týdnů až měsíců zdržel.

A už jen na okraj, právě v době shutdownu uspořádal washingtonský think tank Center for European Policy Analysis (CEPA) ve Washingtonu svoji výroční konferenci věnovanou vztahům USA ze zeměmi střední Evropy. V minulých ročnících šlo o velmi zajímavé fórum, kde zástupci americké vlády poměrně otevřeně mluvili o zájmech i problémech, které americká administrativa v Česku, v Polsku a v dalších zemích regionu aktuálně má. Jenže náměstkyně ministerstva zahraničí Victoria Nuland se tentokrát musela (stejně jako ostatní nahlášení členové administrativy) kvůli shutdownu na poslední chvíli z konference omluvit. A už jen to, že nevíte, co váš spojenec zamýšlí a potřebuje, určitě nepřispívá k posílení bezpečnostních vazeb.

Vedle této drobné epizody, je však zdaleka vážnějším problémem to, že říjnové politické drama ve Washingtonu nebylo nějakou výjimečnou událostí, ale zatím poslední z řady obdobných krizí, kterými Amerika opakovaně prochází. Například už v létě 2011 sledoval svět obdobné politické divadlo okolo nutného navýšení limitu amerického druhu. A už tehdy to vyvolalo takové pochyby o funkčnosti Washingtonu, že agentura Standard & Poor’s snížila Spojeným státům elitní rating. Ani ne tak z ekonomických důvodů jako proto, jak tehdy agentura napsala, že "americké vládnutí a politické rozhodování se staly méně stabilními, méně efektivními, méně předvídatelnými".

A připomeňme, v čem je podstata problému, který Washington nedokáže vyřešit. Tím problémem je aktuálně a především výhledově, v horizontu příštích patnácti až dvaceti let, velmi špatný stav amerických financí, kde se stále více otevírají nůžky mezi příjmy a výdaji státu. Místo systémového řešení, které by předpokládalo ústupky z ideologických pozic (demokraté by museli připustit úspory ve federálních sociálních programech, republikáni by museli kývnout na vyšší daně), se politici ve Washingtonu jen v přískocích přesunují od jednoho polovičatého kompromisu k dalšímu.

Což má za následek, zaprvé, obecnou nejistotu o budoucí americké ekonomické a vojenské síle. S odstupem tří let totiž ještě jen silněji platí slova tehdejšího šéfa sboru náčelníků admirála Mika Mullena, který v roce 2010 varoval, že "zadlužení Ameriky je největší strategická hrozba, které Spojené státy čelí". A za druhé, neschopnost shody na systémovém řešení má už také zcela konkrétní dopady na připravenost a možnosti Pentagonu. Jedním z důsledků rozpočtových hádek jsou i automatické rozpočtové škrty (takzvaná sekvestrace), které se spustily letos březnu a které velmi citelně dopadají právě do výdajů na obranu.

Už kvůli dosavadním škrtům musel Pentagon omezit výcvik a zrušit některé zakázky. Další kolo sekvestrace, které by se mělo spustit v lednu 2014, by mělo být ještě tvrdší. Podle ministra Chucka Hagela, jako uvedl na tiskové konferenci před pár dny, by to mohlo znamenat, že stav pozemního vojska (Army) by se musel snížit o pětinu, do šrotu by šly dvě letadlové lodě, námořní pěchota (Marines) by přišla o 33 tisíc lidí a letectvo by muselo škrtat bombardéry a transportní letadla.

"Přísnost těchto škrtů nám nedává žádnou pružnost, abychom je zodpovědně rozložili, a zajistili tak, že naše zdroje budou stačit na naše úkoly, že budeme moci zajistit strategické zájmy naší země," uvedl Chuck Hagel. Varoval, že přetrvávající rozpočtová nejistota oslabuje národní bezpečnost USA a podrývá postavení USA ve světě. A spojenci USA se pak podle Hagela musejí ptát: "Můžeme se spolehnout na naše spojenectví s Amerikou? Splní Amerika své závazky a sliby?"

Naštěstí jsou to, zatím, jen řečnické otázky. Ale velmi dobře vystihují, že to, co snad zvenku může vypadat jen jako washingtonské vnitropolitické divadlo, může mít, a vlastně už má, konkrétní a vážné dopady do zahraničně-bezpečnostní politiky USA.

Daniel Anýž
autor je komentátorem Hospodářských novin