ISAF ve vakuu americké strategie

26. srpna 2013  9:41
V polovině roku 2008, na pětileté výročí oficiálního začátku mise ISAF v Afghánistánu, vyšel v americkém zpravodajském časopise U.S. News and World Report článek, který hodnotil tehdejší stav této největší vojenské operace v historii Severoatlantické aliance, v rámci které NATO kromě jiného také vůbec poprvé uplatnilo článek 5 o společné obraně.  
Síly ISAF v Kábulu. Ilustrační foto.
Alianční mise ISAF byla řízena převážně Američany, kteří pro ni však neměli strategii (ilustrační foto) | foto: NATO Photos

Ve vztahu k situaci po 11. září 2001 a právě k následné misi ISAF evropští členové NATO málokdy opomenou zdůraznit, existence Severoatlantické aliance má své opodstatnění i po skončení studené války, neboť NATO se stále dokáže společně podílet na plnění velkých úkolů.

Jak odlišně ale misi ISAF mohou vnímat Američané, ukázal právě výše zmíněný článek, který asi poprvé zcela veřejně citoval hořký vtip, kterým se tehdy už nějaký čas "bavili" nejen američtí vojáci v Afghánistánu, ale také zasvěcení politici ve Washingtonu. Totiž že zkratka ISAF (International Security Assistance Force) ve skutečnosti znamená "I Saw Americans Fighting".

Viděl jsem Američany bojovat...

To vyjadřovalo nepříjemnou zkušenost amerických vojáků, kdy řada evropských spojenců měla v Afghánistánu tak omezený mandát, že jejich jednotky se prakticky nemohly zapojovat do žádné bojové činnosti a konkrétně v případě Německa se nemohly ani účinně podílet na výcviku afghánských ozbrojených sil. A jen se tedy koukali, jak Američané válčí.

Americká válka

Stačí nahlédnout do amerických novin, které průběh a možný výsledek konfliktu v Afghánistánu nediskutují a neanalyzují v kontextu mise ISAF, ale takřka výhradně jako americkou válku. Jako válku, za jejíž vyhlášení mohou Spojené státy a na jejichž rozhodnutích pak i bude záležet, jak a kdy válka skončí.

V současnosti, na desáté výročí začátku mise ISAF, by se už asi Američané neodvážili , přinejmenším ne politici, takto vtipkovat na účet svých spojenců, jejichž význam, především při výcviku afghánských vojsk a při zajišťování činnosti provinčních rekonstrukčních týmů, mezitím výrazně vzrostl. Nicméně stále platí, že zevnitř USA – ze strany veřejnosti, médií i většiny politiků (především v Kongresu) – je společná operace NATO v Afghánistánu primárně, ne-li až výlučně, vnímána přes angažmá Američanů.

A opět k tomu stačí nahlédnout do amerických novin, které průběh a možný výsledek konfliktu v Afghánistánu nediskutují a neanalyzují v kontextu mise ISAF, ale takřka výhradně jako americkou válku. Jako válku, za jejíž vyhlášení mohou Spojené státy a na jejichž rozhodnutích pak i bude záležet, jak a kdy válka skončí.

Pokud by ten výsledek nebyl dobrý, může být pro celou Alianci až nespravedlivé, že její vklad do mise ISAF bude v USA přehlédnut jako další americký válečný omyl. A nefér by to bylo pro evropské spojence v NATO tím spíše, že přes výše zmíněné problémy s účastí a nasazením evropských vojáků do bojových akcí, byl dosavadní průběh války zdaleka nejvíce ovlivněn samostatnými, se spojenci vesměs jen povrchně konzultovanými rozhodnutími na straně Spojených států.

Rozkol v americké i evropské perspektivě

Válka v Afghánistánu začala v říjnu 2001 jako protiteroristické tažení, dva měsíce po začátku amerického bombardování byla al-Káida zdecimována či na útěku a Tálibán poražen. Už v další fázi ale nastal v amerických plánech rozkol, tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld nadále preferoval nízkou intenzitu amerického nasazení, zatímco například ministr zahraničí Colin Powell předjímal širší vojenskou účast v Afghánistánu.

A byl to kupodivu i prezident George Bush, který (navzdory tomu, že ve své prezidentské kampani v roce 2000 odmítl "nation building" jako politiku, které se Amerika musí v budoucnu vyvarovat) ve svém projevu v dubnu 2002 přirovnal úkol USA v Afghánistánu k někdejšímu americkému Marshallovu plánu. Tedy ke klasické Američany financované a bezpečnostně zaštítěné obnově válkou poničené země.

V případě Afghánistánu ale zůstalo jen u slov, podle studie RAND Corporation z roku 2007 šla do Afghánistánu v přepočtu na obyvatele menší pomoc, než jaké se dostalo například po válce Bosně a Kosovu. A jakákoli širší vojenská kampaň pak byla nadlouho vyloučena po americkém útoku na Irák na jaře 2003, kdy Bushova administrativa naopak začala přesouvat cenné zpravodajské a vojenské kapacity z Afghánistánu do Iráku. A pokud tak měla mise ISAF hned od počátku problémy s artikulací společné strategie, tak to bylo právě proto, že především Američané žádnou neměli.

Z vojenského hlediska měl konflikt v Afghánistánu po první protiteroristické fázi stále jasnější charakter protipovstalecké války (counterinsurgency - COIN), jenže řada evropských spojenců přijala svoji účast v misi ISAF s předpokladem, že to bude spíše mírová mise (peacebuilding). Jedním z výsledků těchto zásadně odlišných konceptů pak byla na straně Američanů právě ona - v úvodu tohoto článku už zmíněná - skepse, jak moc jsou evropští spojenci v Afghánistánu schopni pomoct. A na evropské straně to byla zase nejistota a nedůvěra spojenců, za jaké americké cíle se mají v ISAF vlastně angažovat.

Přečtěte si související text na natoaktual.cz:

Na konci Bushova prezidentství na podzim 2008, více než tři roky po začátku fungování ISAF a tři roky po tom, co na sebe tato mise přijala zodpovědnost za bezpečnostní situaci na celém území Afghánistánu, se v situace v zemi stále výrazněji zhoršovala. Americký ministr obrany Robert Gates kritizoval evropské spojence za laxní přístup, jenže na druhou stranu - bez jasné americké strategie měli někteří evropští politici stále větší problém obhájit účast v Afghánistánu vnitropoliticky, před svými voliči.

S nástupem prezidenta Baracka Obamy, který v prezidentské kampani 2008 odmítl válku v Iráku jako špatnou a zbytečnou, ale Afghánistán označil za válku "nutnou a dobrou", došlo nadvakrát, v únoru a v prosinci 2009, k mohutnému navýšení amerického kontingentu v Afghánistánu až na 100 tisíc vojáků. Zároveň s druhým navýšením už ale prezident také oznámil, že v červenci 2011 se Američané začnou z Afghánistánu stahovat. A z jeho následných prohlášení – například, že "přišel čas, aby Spojené státy budovaly svoji vlastní zem" – bylo zcela zřejmé, že vzhledem k problematickému stavu americké ekonomiky, která se v Obamově prvním volebním období jen těžce zotavovala z recese, prezidentova vůle vést drahou válku v zámoří rapidně oslabuje.

V čemž Obamu jen utvrdil posun v americkém veřejném mínění, které se už v druhé polovině roku 2009 většinově obrátilo proti válce v Afghánistánu, a nakonec to byli v loňské prezidentské kampani i republikánští kandidáti, kteří začali mluvit o urychlení odchodu z války. A tomuto obecnému naladění veřejnosti prezident Obama od svého znovuzvolení na konci roku 2012 jen dále vychází vstříc, například tím, že na místo ministra obrany jmenoval Chucka Hagela, který se nikdy netajil tím, že Američané by měli z Afghánistánu co nejdříve pryč.

Obavy z příliš rychlého odchodu sílí

Podle zatím posledního oficiálně zveřejněného scénáře by se měl americký kontingent v Afghánistánu ze současných 60 tisíc vojáků do příštího února snížit na polovinu a do konce roku 2014 by už v neměli mít Američané ani NATO v Afghánistánu žádné bojové jednotky. Nevyjasněnou otázkou ale zůstává, kolik vojáků – asistenčních sil (určených například na výcvik afghánských jednotek) – by Američané a spojenci mohli v Afghánistánu mít po roce 2014. Bílý dům mluvil zhruba o osmi tisících, zároveň se však objevila informace, že prezident zvažuje i takzvanou "nulovou variantu", tedy úplný konečný vojenský odsun s koncem roku 2014. Administrativa takovou možnost oficiálně popírá, v americkém tisku se ale už například objevily rozbory, že "nulovou variantou" by Spojené státy ušetřily přes 110 miliard dolarů, tedy více než 10 procent dosavadních amerických vojenských výdajů na Afghánistán, které činí 670 miliard.

Afghánistán vždy ve stínu

Zároveň však platí, že tato mise a také to, jak podle ní bude hodnoceno i celé NATO, je do značné míry rukojmím amerických rozhodnutí. Za George Bushe byl při tom Afghánistán ve stínu Iráku, za prezidenta Obamy se zase zdá být hlavním vodítkem stále větší nechuť utrácet v zámoří peníze a lidský kapitál, které Spojené státy teď tolik potřebují u sebe doma.

Před příliš rychlým odchodem administrativu varují už i někteří Obamovi před tím naklonění analytici a politici. Například Michael O´Hanlon z Brookings Institution nebo Michele Flournoyová, která byla náměstkyní ministra obrany v první Obamově administrativě. Jenže je velmi pravděpodobné, že až se Obamův současný tým rozhodne, tak to budou nejen oni, kdo bude postaven před hotovou věc. Stejně na tom totiž nejspíše budou i spojenci USA v NATO a v misi ISAF, protože ve věci strategických vizí a dalšího postupu v Afghánistánu se vlastně už stalo tradicí, že americká administrativa své spojence znovu a znovu překvapuje.

Přečtěte si další texty Daniela Anýže pro natoaktual.cz:

Příliš rychlého odchodu z Afghánistánu se kromě jiných obává i generál John Allen, velitel sil ISAF od léta 2011 do letošního února. Jak uvedl na nedávném diskusním foru RAND Corporation a časopisu Foreign Policy, vyznění mise v Afghánistánu může být dalekosáhlý vliv. "Může trvat dvacet let, než se pak k něčemu podobnému znovu odhodláme," uvedl Allen, který měl na mysli budoucí ochotu Spojených států jít do obdobného angažmá jako v Afghánistánu. Jeho slova lze však stejně tak vztáhnout na celé NATO a na další příští možné spojenecké akce, které by se měly podobat misi ISAF v Afghánistánu.

Američané by v Afghánistánu ani zdaleka nedosáhli toho, co se podařilo v rámci ISAF. Zároveň však platí, že tato mise a také to, jak podle ní bude hodnoceno i celé NATO, je do značné míry rukojmím amerických rozhodnutí. Za George Bushe byl při tom Afghánistán ve stínu Iráku, za prezidenta Obamy se zase zdá být hlavním vodítkem stále větší nechuť utrácet v zámoří peníze a lidský kapitál, které Spojené státy teď tolik potřebují u sebe doma.

Je to možná pochopitelné, ale o strategii nelze mluvit ani v jednom případě.

Daniel Anýž
autor je redaktorem Hospodářských novin

natoaktual.cz

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Dny NATO v Ostravě

Září 2015

Bojové letouny, těžká armádní technika a zásahové jednotky přilákaly na mošnovské letiště 225 tisíc diváků.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.

Jízda dragounů

Březen 2015

Konvoj amerických obrněnců projíždějící Českem se stal atrakcí. Prakticky celou trasu tisíce diváků.