Maximum pro urychlení pádu USA dělá Rusko, které od hlasité kritiky v podstatě všech amerických aktivit a diplomatické podpory svých favoritů (Sýrie, Libye) přešlo k aktivnímu používání síly (Gruzie, Ukrajina) a pokusům destabilizovat situaci v problematických regionech dodávkami moderních zbraňových systémů (Írán, Venezuela). Výchozím bodem pro naše úvahy je, že možný (pravděpodobný) konec americké dominance má zajímavý precedens v historii Britského impéria.

Nazíráno geopolitickou optikou začal americký vzestup k vrcholu v okamžiku, kdy se podařilo zmocnit se severní Ameriky nejenom na mapě, ale v realitě. Výchozím momentem je rok 1869, kdy začalo být možné cestovat vlakem z New Yorku do San Francisca, což do té doby bylo možné buď na koni/vozem, a bylo to dlouhé, nebezpečné a z hlediska objemu přepravy nákladů zcela neefektivní, nebo lodí, přičemž bylo nutné obeplout celou Jižní Ameriku.

První transkontinentální železnice světa poprvé v historii lidstva umožnila rychlou, celoroční, bezpečnou a vysokoobjemovou přepravu lidí i nákladů v hlubokém vnitrozemí jinak než po vodě. Tato skutečnost umožnila osídlit (středo)západ a začít využívat jak tamější zemědělskou půdu, tak nesmírné surovinové bohatství. Právě tyto zdroje – „odjakživa“ existující, ale do té doby nedostupné, stimulovaly emigraci, kdy přes Atlantik začaly proudit stále rostoucí davy Evropanů dychtících po půdě.

Část amerických elit začala požadovat aktivní zapojení USA do světového dění a předpokládala, že ekonomická prosperita přirozeně povede k získání respektu a následně zaujetí vedoucího postavení. Někdejších třináct kolonií, ležících podél atlantické periferie, se proměnilo v mohutný kontinentální kolos, jehož prosperita a moc se opírala o stále rostoucí schopnost intenzívně využívat domácí zdroje a inovovat.

Právě tím, a nikoli vojenskou mocí, kterou vybudovala mnohem později, se Amerika stala konkurentem ve světě tehdy dominující Velké Británii, nad jejímž impériem, zahrnujícím zhruba 26 % světové souše a jen o málo menší podíl světové populace, slunce nezapadalo. Britská pozice se opírala o nezpochybnitelnou nadvládu Královského námořnictva nad světovým oceánem, což na jedné straně umožňovalo efektivní přepravu nákladů a osob, na straně druhé neméně efektivní použití síly ve kterékoli části světa, která byla přístupná ze světového oceánu (díky tzv. dělovým člunům se pro Británii otevřelo i hluboké vnitrozemí Asie a Afriky).

Z hlediska budoucího vývoje je paradoxní, že Británie dlouhou dobu Spojené státy nepovažovala za protivníka, ale dokonce ani za konkurenta. Pozornost britských elit totiž byla soustředěna primárně na vojenskou sílu, a to zejména v oblastech, kde Británie měla své zásadní zájmy, kupříkladu v Indii.

Dlouhou dobu proto bylo prvním konkurentem Londýna Rusko, kontinentální „behemot“ jehož území se rozprostíralo od Varšavy po Vladivostok a jehož zájmy kolidovaly s těmi britskými od černomořských úžin, přes střední Asii až po Mandžusko. Evropané, Brity nevyjímaje, byli daleko více než pochybnými kvalitativními rysy ruského státu (autokratická vláda, korupce, dlouho trvající nevolnictví, negramotnost) fascinováni zjevnou a nezpochybnitelnou kvantitativní základnou ruské moci.

Rusko tehdy, stejně jako dnes, disponovalo největší populací v Evropě a surovinově mimořádně bohatým a zároveň nejrozlehlejším teritoriem na světě. Režim se opíral o největší evropskou armádu a stát procházel pomalou, leč impozantně působící, a například Německo děsící, modernizací.

Druhým konkurentem, který dlouhou dobu působil poměrně nenápadně, ale nakonec způsobil největší škody britské dominanci, a v posledku i její pád, bylo Německo.Ve srovnání s USA nebo Ruskem nesrovnatelně menší, méně lidnatý, ale z hlediska vědy, výzkumu, inovací a ekonomické síly mimořádně dynamický aktér, který byl zásadně nespokojený se svou rolí v systému tehdejších mezinárodních vztahů. Před 1. světovou válkou, stejně jako v meziválečném období, právě v Německu nejsilněji rezonovaly zdeformované myšlenky sociálního darwinismu, které pomohly dostat se k moci silám, které místo adaptability na měnící se poměry, v čemž Německo vynikalo, vzývaly sílu. Výsledkem byly dva pokusy o radikální změnu statu quo v podobě dvou světových válek.

Na straně zemí, které s panujícími poměry nebyly spokojené, do „srozumitelného a logického“ jazyka geopolitických teorií tehdejší svět „přeložili“ Američan A. T. Mahan a autoři německé geopolitické školy, zejména pak Karl Haushoffer. V obou případech byly vlády USA, respektive Německa, vybízeny k realizaci určitých praktických kroků, na jejichž konci měl být dosažen žádoucí stav: zhroucení „Pax Britannica“ a jeho nahrazení „Pax Americana“ respektive „Pax Germanica“. Na opačné straně stál Brit H. J. Mackinder, jenž ve svých pracích zhmotnil britské obavy z možných úspěchů kontinentálních vyzývatelů, jimiž měly být Rusko nebo Německo, později jejich možné spojení. V Rusku tehdy žádná geopolitická koncepce, která by se zabývala možností změny světového řadu, nevznikla. Zato se objevily, dodnes akceptované, názory, že Rusko je svou nesmírnou rozlohou, de facto se stalo kontinentálním ostrovem, předurčeno ke specifické roli, kterou svět musí respektovat.

Po 2. světové válce, dosud nejničivějším konfliktu v lidských dějinách, kdy se do sebe USA a SSSR „zaklesly“ v podobě studené války, se Amerika postupně stala tím, čím v 19. a první polovině 20. století byla Británie – jedinou skutečně globální mocností. SSSR, který nahradil v 1. světové válce zkolabované Rusko, dokázal rozšířit svou moc na výrazně větší část Evropy a dočasně, do roztržky s komunistickou Čínou, i Asie. Kvantitativně měla Moskva v mnoha ohledech převahu, neboť moc komunistického bloku, v jehož čele stála, se opírala o větší území, do rozkolu s Čínou o více obyvatel a, minimálně z počátku, i o větší ozbrojené síly. Ideologie marxismu-leninismu deklarovala jako žádoucí stav světové vítězství tzv. proletářské revoluce, tedy ovládnutí celého světa komunismem sovětského typu, řízeným z Moskvy.

Vrátíme-li se ke geopolitice uvidíme, že proti sobě stály globálně přítomné USA – odhodlané, ve spolupráci se státy ležícími podél oceánské periferie Evropy a Asie, zadržet SSSR v prostoru, který získal. K tomu vybudovaly a používaly rozsáhlý arzenál plavidel a letadel, umožňující trvalou a efektivní přítomnost ve vodách světového oceánu a v globálním vzdušném prostoru.

Jejich protivník se opíral o největší přírodní pevnost světa, ležící v hlubokém vnitrozemí Evropy a Asie. Její rozloha zatím vždy spolehlivě pohltila každého protivníka, který do ní z oceánské periferie vstoupil. Toto území bylo – a je! – nejen rozlehlé, ale také se jedná o pravděpodobně největší surovinou pokladnici, kterou je na této planetě možné nalézt.

Sovětská schopnost přírodního a lidského bohatství efektivně využít sice byla o něco lepší, než v případě carského Ruska, ale tempu, které po válce nastolily, a v jejím průběhu zvyšovaly USA, nedokázala Moskva čelit. Na počátku devadesátých let minulého století se SSSR, aniž by byly jakkoli oslabeny ty atributy, na kterých spočívala jeho moc (rozloha, počet obyvatel, suroviny, silná armáda), zhroutil.

Dnes máme za to, že souboj dvou „kvantitativních“ kolosů dopadl jediným možným, neboť logickým, způsobem. Zvítězil ten, který ke kvantitě dokázal připojit i kvalitu v podobě dynamické ekonomiky, založené na trvalých inovacích, kterou byla schopná produkovat osobně a politicky svobodná a svobodomyslná společnost. V devadesátých letech to vedlo ke zformulování, dnes je patrné, že neodůvodněně optimistické, teze o „konci dějin“, z níž byl nejsilnější člen světového společenství bolestně vyléčen po 11. září 2001.

Amerika, vyzvaná na souboj nestátním aktérem, zabředla do dvou dlouhých, nákladných a nepopulárních válek, v nichž nedokázala zvítězit na bitevních polích tak, aby byla schopná nastolit mír.

Ve stejnou dobu došlo k bezprecedentnímu ekonomickému vzestupu Číny, jejíž komunistické vedení, na rozdíl od SSSR, dokázalo přizpůsobit zjevně nefunkční ekonomický model měnícím se podmínkám, aby se Čína, po „pouhých“ třech dekádách vynořila jako druhá největší ekonomika světa.

Netušíme, zda se prudký růst čínské ekonomiky již zastavil, ale přesun těžiště světové ekonomiky do asijsko-pacifické oblasti se jeví být nevyvratitelným faktem této epochy. Z hlediska mocensko-politického vyvolala tato aktivita v USA pocit nezbytnosti přesměrovat do této oblasti dostatečné kapacity, kterýžto pohyb je znám jako „US pivot to Asia“. Mezi argumenty, proč je to nezbytné, měl (má?) své místo i ten, že Čína se pro USA stane tím samým, čím bylo Německo pro Británii.

Co když je však tento předpoklad chybný? Výše už jsme konstatovali, že dominantní Británie ve světě viděla dva vyzývatele: Rusko a Německo, ale v podstatě si nevšimla USA. Zastávám názor, jenž se samozřejmě může ukázat být mylný, že podobně, jako si Británie neuvědomovala „hrozbu“, kterou pro ní představovaly USA, neboť byla nucena čelit Rusku a Německu, dnes Amerika chybně uchopila hrozbu, kterou je Čína. Proč? Protože Čína se jako tehdejší Německo nechová, zatímco dnešní Rusko ano.

Michael Romancov
autor působí na Institutu politologických studií FSV UK a Metropolitní univerzitě Praha