Čína vyrostla ve stínu americko-sovětského soupeření, respektive amerického angažmá v konfliktech na Blízkém východě. Dnes, stejně jako USA tehdy, buduje moderní dopravní infrastrukturu v Asii, ale i v Africe a jiných regionech, v podobě železnic, přístavů či letišť. Když si Británie uvědomila význam Suezu, došlo to i Američanům a prosadili výstavbu Panamského průplavu ve své režii.

Čína letos zahájila výstavbu průplavu v Nikaragui, uvažuje o tom samém v Thajsku, oznámila investici mnoha desítek miliard dolarů do infrastrukturní proměny Pákistánu, rozjela projekt Nové hedvábné stezky. Z hlediska námořního obchodu, bez nějž by nebyla možná ekonomická globalizace, je Čína, ještě před dvaceti lety téměř neviditelná, dnes nejdůležitější zemí. Neméně agilní je Čína i v oblasti budování neviditelné, leč o to vlivnější, infrastruktury finančně-bankovní, kde buduje alternativu vůči Světové bance, Mezinárodnímu měnovému fondu, WTO a dalším. Až potud jsou tedy americké obavy zcela na místě, ale, jak už bylo konstatováno, takhle se nechovalo Německo.

Pokud v současném systému mezinárodních vztahů existuje mocnost, která se chová způsobem připomínajícím Německo, pak je to Rusko. To dnes představuje zemi, v jejímž čele stojí jakékoli adaptability neschopné elity, disponující destruktivním fyzickým potenciálem a opájející se představou o vlastní výjimečnosti a nepřemožitelnosti, jež je posilována pohledem na mapu a pořádáním vojenských přehlídek.

Číně zatím možná vyhovuje, že se Rusko snaží vynutit si změnu statu quo fyzicky, neboť se tak vymezuje vůči USA a to Pekingu umožňuje věnovat se jeho (skoro) nenásilné akomodaci. Moskva tak přitom činí v regionech, kde Pekingu nepůsobí zásadní škody. Jak dlouho to však bude Peking považovat za výhodné? V tomto okamžiku je užitečné odcitovat slova, která v exkluzivním interview pro ruský vládní list Rossijskaja Gazeta pronesl v předvečer květnových oslav 70. výročí konce II. světové války čínský velvyslanec v Moskvě, Li Chuej.

Na dotaz, zda Čína svou novou iniciativu „Hedvábné stezky“ vnímá jako pokus čelit tlaku USA, velvyslanec sdělil: „Naše iniciativa vznikla v době ekonomické globalizace a regionální integrace. Je výsledkem otevřené spolupráce a není nástrojem geopolitiky. Není možné, aby byla interpretována z hledisek zastaralého myšlení dob studené války… Čína se nesnaží o geostrategii a vybudování vlastní zóny vlivu, nezpochybňuje suverenitu jiných států a nikoho k ničemu nenutí. Spolupráce mezi Čínou a všemi státy ležícími na zmíněné trase je založena na principu vzájemně výhodné spolupráce, která je postavena na respektu k zájmům všech účastníků a tržních principech…“.

Pokud velvyslanec hovořil upřímně, a není důvod o tom pochybovat, pak jeho slova ukazují, že Čína chce budovat svět, který i nadále zůstane otevřený, tedy svět, který vytvořila Británie, jehož management po 2. světové válce připadl USA a který by jednou možná sama ráda převzala.

Otázkou, na kterou neznáme odpověď, je, jakou strategii USA, Čína a Rusko zvolí. Pokusme se však výhled do budoucnosti představit. První možností je, že historická paralela bude pokračovat. Ve snaze čelit ruskému revizionismu v Evropě a na Blízkém východě dokáží Američané Číně ustoupit/vyhovět tam, kde to je možné (Británie to svého času vůči rostoucí moci USA udělala v tzv. sporu o hranice Venezuely 1895, nebo v Panamě 1903), aby si zajistily klid v prostoru pacifické Asie. Pak budou riskovat, že podobně jako Británie v konfliktu s Německem utrpí ztráty, nebo dokonce vzájemně „vykrvácí“.

Taková situace by pro Peking byla v mnohém výhodná, protože americký kolaps by šel ruku v ruce s kolapsem Ruska, ale proč by to Washington dělal? Existuje totiž druhá, dnes zcela nepravděpodobně vypadající možnost, že USA ze všech takových míst vycouvají a stáhnou se do částečné, tzv. „hemisférické izolace“.

Právě tak, jako Trumanova doktrína v roce 1947 deklarovala, že Spojené státy dobrovolně přijímají odpovědnost za svět, může v bližší či vzdálenější budoucnosti jiná doktrína deklarovat, že s touto rolí končí a stahují se do domovských vod. Americká dominance je v kontextu západní polokoule absolutní z hlediska vojenského, a ještě stále značná z hlediska hospodářského, takže by Washington mohl zaujmout výhodnou defenzivní pozici. Aktérem, který by v takovém případě byl výrazně postižen, by byla EU, ale největší ztráty by postihly Čínu. Jakmile americký „stín“ zmizí, globálně rozprostřené čínské aktivity a projekty začnou vyžadovat čínské globální fyzické a institucionální pokrytí.

Dálkový obchod vyžaduje stabilitu, a z tohoto pohledu si je obtížné představit méně stabilní prostředí, než je Pákistán, střední Asie nebo Blízký východ, kudy mají vést/vedou čínské tratě, nebo Afrika, odkud Čína čerpá suroviny. Chaos, který Rusko ve světě vyvolává, zatím namířený proti USA, tedy v případě dalších ruských „úspěchů“ nevyhnutelně dopadne i na všechny další aktéry, kteří jsou do světového obchodu zapojeni – a proto i na Čínu.

Těžko říci, jak moc je Pekingu (ne)příjemná představa, že by se najednou ocitl v pozici „světového policajta“, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se na podobnou roli „těšil“. Jestliže čínské zájmy jsou globální a globálně rozprostřené, pak Čína zatím nemá vybudovány kapacity, které by jí umožňovaly chovat se tak, jak to svého času zvládala Británie, dnes USA. Právě tak nemá spojence, o něž by se mohla opřít podobně, jako USA o státy EU/NATO, a rovněž nemá možnost spolehnout se na stabilitu svého vlastního okolí.

Často opakovaný argument, že posledních třicet let Čína nejen deklaruje, ale v praxi realizuje, politiku mírového vzestupu, je sice platný, ale k tomuto vývoji došlo právě ve „stínu“ soupeření jiných. Jestliže na „zadním dvorku“ mají USA „jen“ Mexiko a Kanadu, pak Čína, která má nejdelší pozemní hranici, má 14 přímých sousedů, přičemž Rusko, Indie, Pákistán a KLDR disponují jaderným potenciálem. Řada sousedů, na prvním místě je třeba jmenovat Indii, Vietnam a Japonsko, mají s Čínou spory historické a rovněž jejich současné bilaterální vztahy jsou čím dál tím bohatší na střety, které za nepříznivých okolností mohou přerůst až do podoby přímé fyzické konfrontace.

 To samé, byť se v jednotlivých případech liší jak míra intenzity, tak i povaha problémů, platí i pro všechny regiony Asie, s nimiž Čína sousedí. Prvním a velmi rychle se blížícím testem bude vývoj v Afghánistánu poté, co se ze země stáhnou zbytky vojáků mezinárodních sil. Režim v Kábulu zemi spravovat nedokáže, Moskva se už jednou v Afghánistánu řádně spálila, a tak Peking bude muset konat. Uvidíme, zda tak učiní sám, nebo, což se jeví být pravděpodobnější, prostřednictvím Šanghajské organizace pro spolupráci a jaké výsledky to přinese.

Představa, že vše půjde hladce, je jistě lákavá, ale s největší pravděpodobností tomu tak nebude, a bude hůř. Vždyť právě v regionech s Čínou přímo sousedících dochází k nárůstu snad všech zásadních bezpečnostních rizik, která s sebou život v globálním světě nese: hroutící se státy, produkce narkotik, islamistický fundamentalismus, uprchlíci, náboženská nesnášenlivost, pirátství na námořních komunikacích, strmě rostoucí populace a tím pádem tlak na omezené zdroje pitné vody a orné půdy… a negativních položek na seznamu bude spíš přibývat.

Bez ohledu na to, jaké jsou představy a tužby čínského vedení o roli Číny ve 21. století, se zdá být zřejmé, že pro zachování současného postavení bude nezbytně nutné udržet co možná nejbezpečněji „sjízdné“ všechny důležité komunikace, kudy procházejí životadárné artérie zahraničního obchodu, zejména tedy komunikace námořní. Protože, jak už svého času správně konstatoval A. T. Mahan, je nemožné usilovat o přímou kontrolu každého kilometru jejich trasy, je nejvhodnější soustředit se na kontrolu klíčových bodů, tzv. choke-pointů, v podobě průlivů a průplavů, na pevnině horských průsmyků, atd.

Tím, že část této infrastruktury buduje nově, jako již zmíněný průplav v Nikaragui, Čína konkuruje USA, ale zároveň se vyhýbá přímé konfrontaci a udržuje ve hře možnost spolupráce při řešení problémů společného zájmu (typicky boj proti pirátům). Čína potřebuje světové trhy, musí a chce obchodovat a komunikovat. V tom je zásadně podobná Británii a USA a liší se od SSSR/Ruska. Stalinovi svého času stačilo, že vybudoval „svět ve světě“, Putin se, díky dramatickému rozchodu s Evropou, sám dostal do podobné situace.

Čím urputněji bude Rusko v problematických regionech, jakými jsou teď nejviditelněji Ukrajina a Blízký východ/ Sýrie, ve snaze potrestat Západ „tlačit na pilu“, tím spíš se samo dostane pod tlak těch, kteří chtějí spolupracovat a obchodovat. Jen tehdy totiž čínské globální investice mají logiku, neboť jen tehdy mohou nést ovoce. Moskva si to možná ještě odmítá připustit, ale citovaný výrok čínského velvyslance vyzněl právě takto, a stejnou logiku má i čerstvá dohoda mezi USA a ČLR o zahájení tzv. vojenského dialogu. Na jeho základě mají být ozbrojené síly obou zemí schopné koordinovat své aktivity například pro účely humanitárních či protipirátských misí a mají být vytvořena závazná „pravidla chování“, jež by měla minimalizovat rizika střetu letadel či lodí v mezinárodních vodách/vzdušném prostoru

Po jejím podpisu Kreml, který se snaží Západ přesvědčit o svém pevném spojenectví s Pekingem, musel konstatovat, že je zřejmé, že Čína udržuje „stejnou vzdálenost“ od všech důležitých aktérů v mezinárodní aréně, tedy že se chová jako sebevědomá a nezávislá velmoc.

Pro EU, která zatím není ochotná hrát ve světě samostatnou aktivní roli, ale je na fungování světového řádu v jeho dnešní podobě závislá, platí to samé jako pro USA a Čínu – potřebujeme udržet světové komunikace průchozí a bezpečné. Vzhledem k tomu, jací aktéři jsou momentálně ve hře angažovaní,

Evropa nemá na výběr jinou roli, než spolupráci s USA na platformě NATO a rodící se TTIP. Pokud bude vyjednávání dovedeno do zdárného konce, dojde k navýšení kvantitativního podílu Západu v globální ekonomice, což vzhledem k přesunu těžiště světové ekonomiky do asijsko-pacifické oblasti bude hrát důležitou roli z hlediska vyjednávání a prosazování budoucích standardů mezinárodního obchodu. Mimo to však budeme muset demonstrovat naši schopnost zjednávat pořádek v prostoru, za nějž jsme odpovědní. Prubířským kamenem naší (ne)schopnosti je a bude Ukrajina. Je však třeba si uvědomit, že nás nesleduje jen Washington a Moskva, ale už i Peking.

Michael Romancov
autor působí na Institutu politologických studií FSV UK a Metropolitní univerzitě Praha