Je toto vše reálný popis situace nebo odraz pocitů zhrzených snílků? Americký velvyslanec Norman Eisen připouští, že když se před více než rokem ujal svého postu v Praze, byly vztahy obou zemí pouze dobré – "good". Nastupoval ostatně v době, kdy přímočařejší kritici dokonce mluvili o nejhorším momentu od konce studené války. Podle ambasadora už ale máme zase našlápnuto k tomu, aby se česko-americké vztahy staly skvělými a velkými – "great". Eisen v rozhovoru pro deník E15 připomíná Obamova slova, podle nichž má Česká republika mnohem větší vliv, než by odpovídalo její geografické poloze. "Nemáme bližšího spojence," říká dokonce Eisen.

Čtenář takových slov si musí vzápětí položit otázku: Jak početná je vlastně tato skupina nejbližších spojenců? Asi hodně. Na opravdu "zvláštní vztah s USA" to Česku rozhodně nestačí. Tuzemští kritici prezidenta Obamy si bezpochyby pomyslí, že slova jeho přítele Eisena nejsou ničím jiným než chlácholením poté, co Washington opustil projekt protiraketové obrany v původní podobě. S ním zavrhl i plán radaru v Česku, a následně jako náhražku Praze nabídl nevýznamné "středisko včasného varování", které nikdo nemohl brát vážně.

Je ale také možné pokusit se o střízlivější pohled – Eisen se chová a mluví jako diplomat, jeho slova jsou mnohem vznešenější než realita, ale možná přece jen mají nějaký racionální základ. Proč se nad nimi nezamyslet? A pokud existují reálné základy něčeho nového, byť třeba méně velkolepého, je možné jich využít.

Vrtulníky, i armádní zakázky

Základní myšlenka Eisenova sdělení je jasná – je lepší mít více různých projektů, které tvoří silný kmen, než jeden velký (byť slovu "radar" se americký velvyslanec cíleně vyhýbá, to zaznívá pouze v otázkách). Pokud náhodou jeden projekt selže, zůstává řada dalších. Tato úvaha ve stylu prutů knížete Svatopluka se týká jak vojensko-bezpečnostní sféry, tak obchodně-ekonomické, ale i "sdílených hodnot". Pokud jde o tu první oblast, na niž ostatně sázeli už zastánci radaru, v centru pozornosti je teď projekt výcvikového vrtulníkového centra v Pardubicích, který má americkou podporu, nebo chystaná dohoda o přístupu obou stran k armádním zakázkám. A také další možnosti spojené s konceptem chytré obrany NATO "smart defence", kdy také Američané s největším vojenským rozpočtem na světě chtějí v rámci úspor a větší efektivity sdílet kapacity se svými evropskými spojenci.

Význam Česka v očích Američanů pak samozřejmě silně posiluje působení českých vojáků v Afghánistánu. To do značné míry platí i v době, kdy se vnímání zahraničních operací, zahájených za bývalého prezidenta George Bushe mladšího, ve Washingtonu výrazně změnilo. I to je nutné vzít jako fakt – jestliže vstřícnější "nové země" Evropské unie dostávaly v Americe za Bushe leckdy přednost před tradičními členy EU, dnes už to zjevně neplatí. Jistou symboliku je ostatně možné hledat i v tom, že Barack Obama navštívil Prahu, aby se zde sešel s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Eisen ale potvrzuje, že právě obraz spojence z Afghánistánu má i dnes velkou hodnotu.

Pokud by čeští zastánci silné vazby na USA hledali za každou cenu projekt, který by připoutal pozornost Washingtonu ještě více, našli by ho v možném pořízení amerických stíhaček pro českou armádu. Také českým politikům je ale bližší košile než kabát, takže rozpočtové úspory a stav státního rozpočtu zatím něco podobného ani neumožňují. Eisen se v žádném případě potenciálního amerického zájmu nezříká. Chápe, že teď Česko kvůli ekonomickým úsporám dává přednost prodloužení pronájmu gripenů, pokud ale budou Američané v budoucnu přizváni k nové soutěži, předloží podle něj nabídku, která bude "nákladově co nejefektivnější".

Točí se vše kolem Temelína?

Obchodně – ekonomickým vztahům pak dominuje obří projekt stavby dalších dvou bloků v jaderné elektrárně Temelín. Americká společnost Westinghouse (byť s japonskými majiteli) je vedle Francouzů a rusko-českého konsorcia jedním ze zájemců o stamiliardový kontrakt na dostavbu elektrárny. Sám Norman Eisen dokonce získal v Praze pověst muže, který se právě lobbingu pro Westinghouse věnuje ze všeho nejvíce. Každopádně má zjevně více důvodů zdůrazňovat, že se vše netočí jen kolem Temelína. Ostatně i spolupráce USA a Česka v samotné jaderné energetice už zasahuje do oblastí, v nichž by se mělo pokračovat, i kdyby se žádné další bloky v Temelíně ani nestavěly – od vědy a výzkumu přes vzájemné kontakty regulačních úřadů až po vzdělávání a výměnu vysokoškolských pedagogů.

Na druhé straně je jasné, že právě zakázka pro Westinghouse by dostala ekonomické vztahy obou zemí o řád výš, a zřejmě nejen ekonomické… Z hlediska celkového objemu jde o byznysovou příležitost, která se dlouho nemusí opakovat. Zcela logická je proto také otázka, jak by Američané zareagovali, kdyby Češi – formálně státem kontrolovaná společnost ČEZ, fakticky ale v součinnosti s vládou – dali přednost jinému uchazeči. Sám Eisen nicméně zdůrazňuje jediné – americkým požadavkem vůči Čechům je transparentní a férové výběrové řízení. O to, že předloží nejlepší nabídku, se už Američané musejí postarat sami.

Důraz, který ovšem i v souvislosti s Temelínem klade Eisen na energetickou bezpečnost, připomíná dřívější slova viceprezidenta Joe Bidena podle tajné diplomatické depeše, kterou zveřejnil server WikiLeaks. Pokud tento dokument odráží nálady ve Washingtonu – což rozhodně není nepravděpodobné - Američané by z tohoto pohledu neměli až tak velký problém s temelínským vítězstvím Francouzů, ale úspěch ruského Rosatomu by je zaskočil. V případě administrativy Baracka Obamy, který sám činil vstřícné kroky vůči Moskvě, to může vypadat pikantně... Faktem ovšem je i to, že výsledek temelínského tendru může uspokojit maximálně jednu ze tří velmocí, takže česká diplomacie musí počítat s tím, že jí tendr tak jako tak zanechá dost tvrdý oříšek.

Otázkou zůstává, zda jsou i další nadějné signály v americko-českých vztazích motivovány Temelínem, což by samozřejmě nikdo oficiálně nepřiznal. Typickým případem jsou rozhovory o úpravě americko-české investiční dohody z devadesátých let. Ta podle pražského ministerstva financí poskytuje přílišné výhody investorům v Česku, které by mohly vést k případným prohrám státu v arbitrážích. V této záležitosti to už několikrát mezi Prahou a Washingtonem silně zajiskřilo, Norman Eisen ale uvádí, že se sám zasadil o pokračování jednání. A ta se údajně vyvíjejí slibně.

Pořád s Evropou, ale jinak

Eisen dává nadějnější odpověď i na podezření, že celá Evropa přestala Ameriku zajímat poté, co se stále více sbližuje s Asií. Máme naopak ještě větší zájem o Evropu, říká Eisen, i když připouští, že se charakter těchto vztahů změnil. Evropa je podle něj důležitý partner právě proto, že společně s Amerikou čelí různým globálním výzvám a problémům jinde ve světě.

Můžeme to samozřejmě chápat jako další diplomatické vyjádření podobné těm, která se týkají česko-americké vazby. Prostor pro realistickou politiku, která staví na jednotlivých příležitostech a nepodléhá nadměrným očekáváním, tu ovšem je. Výsledkem mohou být česko-americké vztahy bez přehnaných iluzí, ale pak také bez velkých zklamání.

Jan Žižka
autor zástupce šéfredaktora deníku E15