Evropa ještě nějakou dobu zůstávala v centru amerických zájmů, ale z toho nemohou být nadšeni ani advokáti transatlantických vazeb – stalo se tak totiž "díky" krizi eurozóny. A minulé dny ukázaly, že čas strategického obratu v americké politice už je opravdu tady. Barack Obama to dával najevo během své návštěvy Austrálie, jeho ministryně zahraničí Hillary Clintonová na Filipínách i v Thajsku, oba společně na tichomořských summitech na Havaji i v Indonésii.

Rétorika je skutečně velkolepá. Clintonová nazvala svůj článek v časopise Foreign Policy "Americké tichomořské století", zatímco Obama opakoval – jsme tichomořskou velmocí a zůstaneme jí. A aby nikdo nebyl na pochybách, v Austrálii dojednal zvýšení americké vojenské přítomnosti. Evropa pro Ameriku zůstává prvořadým partnerem, zdůrazňuje na okraj toho všeho Clintonová. Ale obvykle až poté, co se všichni doslechnou, že vše podstatné se v ekonomice i mocenském soupeření bude beztak odehrávat v Asii a Tichomoří.

Již bez dědictví obou Bushů

Washington dává jasně najevo, že éra prezidenta George Bushe mladšího je definitivně překonána. Vyčerpávající války v Iráku a Afghánistánu jsou minulostí. Obamovy způsoby, jak potvrzovat "leadership" své země, jsou úplně jiné. Základem všeho jsou ekonomické příležitosti ve východní Asii, díky nimž má i Amerika vybřednout z nynější globální mizérie.

Ve skutečnosti je ale překonáno dědictví obou Bushů. Jestliže je George Bush starší spojován s koncem studené války a začátkem zásadní transformace Evropy z bipolárního bojiště v rozšířenou Evropskou unii, Obamova administrativa dnes vidí výzvy podobného významu právě v Asii a Tichomoří.

"Evropa pro Ameriku zůstává prvořadým partnerem, zdůrazňuje na okraj toho všeho Clintonová. Ale obvykle až poté, co se všichni doslechnou, že vše podstatné se v ekonomice i mocenském soupeření bude beztak odehrávat v Asii a Tichomoří."

Stalo se módou připomínat chybu politologa Francise Fukuyamy, který po konci studené války ohlásil také konec dějin. Jeho tvrzení ovšem bylo už tenkrát myšleno s nadsázkou. A i když vývoj v dnešní Evropě vůbec nevnímáme jako jednoduchý, faktem je, že starý kontinent zatím do Fukuyamovy vize pořád víceméně zapadá. Žádné životaschopné alternativy moderní demokracie západního typu tu nevidíme. Východní Asie je v tomto smyslu mnohem "rozmanitější" – kromě severokorejské komunistické diktatury a Barmy, jejíž další vývoj zůstává nejistý, je tu především Čína se svým modelem tržního hospodářství kombinovaného s vládou jedné strany. Čína je ekonomicky úspěšná a přitažlivost amerického modelu v této části světa není jednoznačná. A také režimy ostatních států mají svá specifika.

V Asii a Tichomoří zkrátka pokračují dějiny – bojuje se tu nejen o trhy a pracovní místa, ale také o hodnoty, mocenský vliv i třeba teritoriální nároky v Jihočínském moři. Na tuto oblast od Indie až po Spojené státy připadá více než polovina globálního hospodářského produktu a téměř polovina světového obchodu. Rozhoduje se tu mimo jiné o tom, jak dosud dominantní Spojené státy zvládnou nástup nové supervelmoci z Říše středu. Evropa, stále příliš zahleděná do sebe a navíc zmítaná krizí eura, v této hře nehraje žádnou z hlavních rolí.

Žádaný leadership USA?

Obamův obrat k Asii a Tichomoří má samozřejmě i důležitý marketingový a vnitropolitický aspekt. Prezidentské volby se blíží a pán Bílého domu usiluje o znovuzvolení. Svým voličům vzkazuje: Namísto nesmyslného utrácení v Iráku a Afghánistánu teď naše zahraniční politika zajistí pracovní místa díky vazbám na ekonomicky nadějný region.

Washington ovšem zároveň sází na to, že si získá přízeň vlád i obyvatel asijských zemí. Vychází z předpokladu, že sílící asertivita Číny vyvolává u sousedů obavy. A kromě Spojených států tu není nikdo jiný, kdo by mohl čínský vliv vyvažovat. Ke klíčovým americkým cílům patří zajišťování svobodné plavby v Jihočínském moři. Tedy oblasti, kde se střetávají nároky Číny a pěti dalších zemí – Vietnamu, Tchajwanu, Malajsie, Bruneje a Filipín. "Všude slyším, že je tu potřeba zajistit americký leadership," prohlašuje Clintonová.

Ve hře je stará strategie mocenské rovnováhy ve stylu Henryho Kissingera. Spojené státy v očích Asijců nemají jednoznačně navrch nad Čínou. Jiný asi bude pohled tradičních amerických spojenců jako Japonsko, Jižní Korea nebo Austrálie a jinak to mohou vidět v dalších zemích. Šéf singapurského Institutu mezinárodních vztahů Simon Tay napsal, že asijské země tíhnou k Číně kvůli ještě zbývající naději ohledně pokračujícího ekonomického růstu, zatímco ve spolupráci se Spojenými státy hledají právě strategické zajištění. Ale třeba indonéská vláda dává vyloženě najevo, že se obává jakékoliv konfrontace velmocí v regionu. Ani posilování vojenské přítomnost USA v Austrálii z tohoto pohledu nemá stoprocentní podporu.

Dnešní Čína jako dřívější SSSR?

Cílem Baracka Obamy ovšem není konfrontace s Čínou. Vztahy s Pekingem jsou z hlediska "amerického tichomořského století" naprosto klíčové. Obě velmoci k sobě hledají cestu, byť zároveň posilují svaly, aby se nedostaly do pozice toho slabšího partnera. V tomto smyslu Čína vzdáleně připomíná Sovětský svaz jako americkou protiváhu v dobách mezinárodního uvolňování za studené války.

Rozdíl je v obrovské vzájemné ekonomické závislosti mezi dnešní Amerikou a Čínou. Peking drží Spojené státy hospodářsky nad vodou tím, že vlastní jejich dluhopisy, až to u části amerických odborníků a veřejnosti vyvolává paniku. Čína přitom míří nahoru ekonomicky, politicky i vojensky, zatímco skeptici tvrdí, že úpadek amerického "impéria" už je pouze otázkou času. Jenže také Amerika má Číně pořád co nabídnout – kromě trhů pro její zboží také přístup ke špičkové technologii. Jedním z hlavních požadavků Pekingu nyní ostatně je, aby Američané uvolnili restrikce na high-tech export. Čína zdánlivě drží Spojené státy v šachu, ale sama by na americké ekonomické potíže doplatila. USA na druhé straně v regionu neztrácejí kulturní přitažlivost, Hillary Clintonová oprávněně upozorňuje, že její země každoročně hostí 350 tisíc asijských studentů. A i toho si musí být Číňané vědomi.

Zatímco dnes v čínsko-amerických vztazích přece jen převažuje optimismus nad skepsí, nikde není psáno, že to tak zůstane. Republikánský kandidát na Obamovo následnictví Mitt Romney volí vůči Pekingu hodně ostrý přístup, vyčítá mu měnové manipulace i cenový dumping, který likviduje pracovní místa v Americe. Pokud ve Spojených státech převládnou ochranářské tendence a pochybnosti nad smyslem volného obchodu, přenese se konfrontace bezpochyby také do politické oblasti. A i když naopak převládne umírněný tón, je zjevné, že trochu skrytě bude doprovázen jinými ostrými souboji – například v kyberprostoru.

Ať tak či onak, Američané budou v asijsko-tichomořské oblasti spoléhat na součinnost s dalšími dvěma státy, které vyrůstají do pozic minimálně regionálních mocností. Indie je nejlidnatější světovou demokracií a s Amerikou ji může pojit řada společných zájmů včetně třeba rozvoje jaderné energetiky. Podobné to je s Indonésií, největší muslimskou zemí. Během Obamovy cesty do Indonésie ohlásila velký deal společnost Boeing na prodej 230 dopravních letadel za více než 20 miliard dolarů.

Otazníky nad Evropou

A jak na to vše zareaguje Evropa? Když George Bush mladší viditelně opomíjel evropské spojence či Severoatlantickou alianci, byl terčem ostré kritiky. Od Obamy nikdo nic podobného neočekává, ale za jeho příznivějšími slovy nemusí být reálný obsah. Skeptik by možná řekl – starý kontinent ztrácí význam, rozdíl je pouze v tom, že někdo to říká otevřeně a někdo ne.

Tichomořské století přesto může být šancí i pro Evropu. Ta je v lecčem v podobné situaci jako Amerika. Její vojensko-strategická role ve východní Asii se sice nemůže s americkou rovnat, ale vyspělé evropské technologie i kultura stále mohou dobývat tamní trhy a srdce. Svůj osud s Asií již spojil největší evropský exportér Německo. Když se bude Číně dařit, pocítí to příznivě i technologicky vyspělá Spolková republika. A nepřímo – zase jako vývozce do Německa – také třeba Česko, byť více přímých kontaktů na asijské trhy by jeho situaci výrazně zlepšilo.

Pokud by Evropa dokázala překonat současnou krizi a vystupovala jednotně, mohla by vedle Číny, Indie či Ameriky zůstat jedním z pilířů globální politiky. Ekonomické příležitosti v Asii a Tichomoří ji k tomu ale nijak netlačí. V exportu mezi sebou nesoupeří jen jednotlivé firmy, ale také evropské státy. Německo rozhodně nebude chtít přenechávat své trhy v Asii ostatním Evropanům. Záležet ale bude na vývoji v samotné EU. Pokud budoucnost není předem dána, je jen na Evropě, zda se bude o nějakou roli v dějinách po Fukuyamově konci dějin vůbec ucházet.

Jan Žižka
autor je zástupcem šéfredaktora deníku E15