natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Transatlantické vztahy na křižovatce. Tentokráte skutečně doopravdy.

    27. února 2012  8:26
    Vývoj euro-amerických vztahů v uplynulých letech vzbuzuje stále intenzivnější diskuse o udržitelnosti a smysluplnosti tradičních institucí a forem spolupráce, a to včetně NATO. Ve hře jsou zejména dvě otázky: Zůstává Evropa pro Spojené státy i nadále užitečným partnerem pro naplňování jejich globálních politických, bezpečnostních a ekonomických zájmů, nebo význam Evropy v americké zahraniční politice nezadržitelně klesá ve prospěch reorientace na asijsko-pacifickou oblast? Stojí Evropané vůbec ještě o transatlantickou bezpečnostní spolupráci a americkou přítomnost v Evropě natolik, aby byli ochotni do ní investovat své tenčící se finanční a lidské zdroje a dostát tak zvyšujícím se očekáváním Američanů?  

    Americký prezident Barack Obama | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

    Odpověď na obě otázky nutně obsahuje konstatování, že tyto trendy jsou zřejmé a těžko zpochybnitelné. Zároveň to ale neznamená, že musí nutně vést k úplnému rozpadu transatlantické spolupráce i samotného Západu jakožto politického společenství. Přinejmenším na rovině veřejných deklarací si obě strany Atlantiku stále dávají záležet na demonstrativním zdůrazňování pokračující důležitosti transatlantické vazby, jež nestojí jen na pragmatických materiálních zájmech, ale také na sdílených hodnotách. Vnitřní a vnější strukturální problémy, jimž Spojené státy a Evropa v současnosti čelí, jsou však samy o sobě tak závažné, že mají potenciál transatlantickou spolupráci paralyzovat a odhalit tak prázdnotu skrývající se za rétorikou.

    Související zpráva na natoaktual.cz:

    V posledních letech narůstá ve Spojených státech vliv jeffersonismu, jenž požaduje méně ambiciozní zahraniční politiku, nižší výdaje na obranu, ukončení intervencionistické politiky a celkové přehodnocení vojensko-politických závazků v zahraničí. Spojené státy rozsah svého evropského bezpečnostního angažmá již dnes omezují a je zřejmé, že tento trend bude dále pokračovat. Příčinou rostoucího významu jeffersonismu v americké politice a veřejném mínění je kombinace faktorů, mezi něž patří:

    • Pokračující ekonomické potíže (slabý růst, vysoká nezaměstnanost), jež podvazují schopnost USA projektovat svou moc v zahraničí a hrát roli světového hegemona.•
    • Rychle rostoucí federální dluh, jenž si vynucuje drastické rozpočtové škrty. Ty v následujících letech výrazně dopadnou také na obrannou a bezpečnostní politiku. Již odsouhlasené škrty v rozpočtu ministerstva obrany dosahují téměř jednoho bilionu dolarů na dobu deseti let. Výsledkem může být omezení či zastavení některých projektů (například vývoje systémů protiraketové obrany) a další rušení vojenských základen v zahraničí. Situace je navíc zhoršována silně polarizovanou politickou scénou, kdy dvě hlavní strany nejsou schopny domluvit se na řešení rozpočtové krize.
    • Relativní mocenský úpadek USA a růst Číny a dalších regionálních velmoci vedoucí k proměně mezinárodního systému. Náklady na udržování amerického hegemoniálního postavení se v důsledku toho zvyšují a časem by dosáhly neudržitelné výše i pokud by k finanční a ekonomické krizi, disproporčně dopadající na západní země, nedošlo.
    • Únava z dekády intervencionistické politiky, jež si vyžádala obrovské finanční prostředky, ale jejíž výsledky jsou sporné. Mnoho Američanů preferuje omezení investic do zahraniční politiky a jejich přesměrování do rozvoje zastaralé domácí infrastruktury.

    Očekávání USA

    "Obamova administrativa naopak očekává, že se Evropa stane součástí řešení problémů, které existují v jiných částech světa a narušují fungování globálního politického, bezpečnostního a ekonomického řádu. Transatlantická spolupráce již nemá mít primárně podobu americké pomoci při řešení problémů v Evropě a na její periferii, ale společného angažmá při řešení krizí v mimoevropských oblastech, jež jsou pro USA strategicky zajímavé. Jedná se o Blízký a Střední východ, střední Asii, východní a jihovýchodní Asii a východní Afriku."

    Růst vlivu jeffersonismu však neznamená návrat Spojených států k izolacionismu předválečného ražení. Za posledních šedesát let zakořenila internacionalistická politika v USA tak hluboko, že izolacionismus je všeobecně vnímán jako neslučitelný s naplňováním amerických zájmů, především ekonomických. Popularita jeffersonovských instinktů ale přesto znamená odklon od intervencionistické politiky, snahu soustředit se především na nápravu domácích nedostatků, snižování vojenského rozpočtu, rezignaci na roli světového četníka, menší ochotu financovat tradiční aliance, které již nejsou pro zájmy USA životně důležité, a skepticismus ke spolupráci s Evropou.

    To má významný dopad na budoucnost transatlantických vztahů. Evropané se již nemohou spoléhat na automatické angažmá USA při řešení problémů a konfliktů v Evropě a na její periferii ani na to, že Američané budou dále tolerovat bezpečnostní černé pasažérství řady členských zemí NATO. To platí pro jakoukoli prezidentskou administrativu, jež vzejde z voleb v roce 2012, ať bude Obamova či Romneyho.

    Přečtěte si na natoktual.cz související komentář:

    Generace Američanů, jejíž postoje byly formovány zkušeností studené války a jež proto byla instinktivně atlantistická, postupně odchází a na její místo nastupuje generace, jež na transatlantické vztahy pohlíží pragmaticky, tedy primárně optikou nákladů a výnosů. Pokud Evropané i nadále stojí o zachování transatlantické vazby v politicko-bezpečnostní oblasti, musí vytvářet schopnosti a nástroje (a poskytovat potřebné zdroje), jež budou Američany vnímány jako užitečné. Spojené státy budou preferovat spolupráci na základě její výhodnosti z hlediska svých aktuálních potřeb, nikoli na základě vzpomínek na minulost. Kde, jak a s kým USA budou spolupracovat, se bude odvíjet od konkrétního obsahu nabídky, již od svých spojenců a partnerů dostanou.

    Obamova administrativa naopak očekává, že se Evropa stane součástí řešení problémů, které existují v jiných částech světa a narušují fungování globálního politického, bezpečnostního a ekonomického řádu. Transatlantická spolupráce již nemá mít primárně podobu americké pomoci při řešení problémů v Evropě a na její periferii, ale společného angažmá při řešení krizí v mimoevropských oblastech, jež jsou pro USA strategicky zajímavé. Jedná se o Blízký a střední východ, střední Asii, východní a jihovýchodní Asii a východní Afriku.

    V očích Američanů však Evropané dosud nejsou ochotní ani schopni tuto úlohu naplňovat. Zejména pro představitele Obamovy vlády to představuje značné zklamání. Extrémně vysokou podporu, již západoevropské elity i veřejnost v roce 2008 vyjadřovaly Baracku Obamovi, si totiž automaticky vyložili jako připravenost Evropy začít ihned po volbách za amerického vedení řešit problémy, jež pálí Spojené státy, ale jež se pouze zprostředkovaně dotýkají evropských zájmů. Domnívali se, že neshody uplynulé dekády vyplývaly primárně z chybné politiky George W. Bushe (sami Evropané je v tomto předsvědčení utvrzovali), takže jakmile Bushova vláda odejde, začnou transatlantické vztahy hladce fungovat. O to větší je dnes jejich rozčarování z toho, že k tomu nedošlo.

    Institucionální reforma EU, jež byla hlavním cílem Lisabonské smlouvy, se z perspektivy Američanů nezdařila. Navzdory rétorice Evropanů se nepodařilo vytvořit takové unijní instituce, jež by z EU skutečně učinily akceschopného mezinárodního hráče promlouvajícího jedním hlasem. Zřízení nových institucí zatím nepřineslo hmatatelné zlepšení a neučinilo z Evropy hráče, jenž by byl schopen a ochoten pomáhat Spojeným státům při řešení globálních problémů. USA byly rovněž zklamány personálním obsazením nově zřízených pozic týkajících se vnější politiky Unie. Výběr Hermana van Rompuye a Catherine Ashtonové si Američané oprávněně vyložili jako neochotu velkých členských států Unie přetvořit EU ve významného mezinárodního hráče.

    Shrneme-li příčiny frustrace Obamovy vlády ze spolupráce s Evropou, jedná se především o tyto:

    • Demokraty i republikány vnímaná neochota Evropanů efektivně podporovat USA při řešení místních i globálních krizí, což kontrastuje s nadšením, s nímž Evropané vítali Obamovo zvolení.
    • Neúspěch EU zefektivnit svou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a mluvit v mezinárodní politice jedním hlasem, což kontrastuje s prohlášeními, jimiž Evropané vysvětlovali přijetí Lisabonské smlouvy.
    • Neustálé stížnosti Středoevropanů i Západoevropanů, že se Obamova administrativa od spolupráce s Evropou odvrací a nemá zájem o udržování úzkých osobních vztahů, aniž by byli schopni přijít s nějakou substantivní agendou, která by takové osobní vztahy ospravedlnila.
    • Drastické snižování výdajů na obranu ve většině evropských členských zemí NATO, jež dále zvýrazňuje rozdíly ve vojenských schopnostech v rámci Aliance. Výsledkem dlouholetého naléhání všech amerických prezidentských administrativ, aby Evropané do své obrany investovali více a lépe, není zlepšení situace, ale naopak její další zhoršování.

    Tyto příčiny americké frustrace Evropou nezmizí ani po případném odchodu Obamovy administrativy a nástupu republikánského prezidenta, ať už k němu dojde v roce 2013 nebo 2017. Případný republikánský prezident by je vnímal se stejnou či ještě větší závažností, posilovanou tlakem významné části americké veřejnosti na rozpočtové škrty a prioritizaci úzkých amerických národních zájmů.

    Evropská realita

    "V očích Američanů však Evropané dosud nejsou ochotní ani schopni tuto úlohu naplňovat. Zejména pro představitele Obamovy vlády to představuje značné zklamání. Extrémně vysokou podporu, již západoevropské elity i veřejnost v roce 2008 vyjadřovaly Baracku Obamovi, si totiž automaticky vyložili jako připravenost Evropy začít ihned po volbách za amerického vedení řešit problémy, jež pálí Spojené státy, ale jež se pouze zprostředkovaně dotýkají evropských zájmů. Domnívali se, že neshody uplynulé dekády vyplývaly primárně z chybné politiky George W. Bushe (sami Evropané je v tomto předsvědčení utvrzovali), takže jakmile Bushova vláda odejde, začnou transatlantické vztahy hladce fungovat. O to větší je dnes jejich rozčarování z toho, že k tomu nedošlo."

    Posuny v globální distribuci moci, ekonomické problémy USA a vědomí omezenosti zdrojů, jež má země k dispozici, vedou k oslabování pozice Evropy i v případě internacionalistických proudů americké zahraniční politiky. Liberální internacionalisté budou stále silněji tlačit na Evropany, aby převzali větší díl zodpovědnosti za globální bezpečnostní a politickou stabilitu a poskytovali významné prostředky pro mezinárodní krizové řízení. Ambice liberálních internacionalistů budovat globální institucionální řád pak může vést k tomu, že se v případě svého rozčarování z laxního přístupu Evropy budou orientovat na spolupráci s jinými částmi světa, především Asií a Latinskou Amerikou.

    Klíčovým cílem amerických internacionalistů je rovněž stabilita globální ekonomiky a mezinárodní prostředí výhodné pro ekonomické a politické zájmy USA. Proto budou jakoukoli prezidentskou administrativu tlačit k většímu angažmá v asijsko-pacifickém regionu, který vnímají jako rozhodující pro budoucnost světové ekonomiky a politiky, a proto i amerických zájmů. Přesun americké pozornosti k Asii přitom již dnes probíhá a veřejně jej proklamují přední američtí politici bez ohledu na svůj osobní ideový profil – prezident Obama, ministryně zahraničí Clintonová, ministr obrany Panetta i favorit republikánských primárek Romney. Pokud bude Romney zvolen prezidentem, nelze očekávat, že se americká pozornost znovu zaměří na Evropu.

    Přečtěte si na natoaktual.cz další původní materiály Jana Jireše:

    Tato perspektiva představuje zásadní výzvu také pro středoevropské členy NATO. Musí si upřímně odpovědět na otázku, zda o transatlantickou bezpečnostní spolupráci a americké obranné garance stále ještě stojí (k čemuž se verbálně hlásí) a zda jsou tedy v kontextu zvyšujících se očekávání Američanů ochotné do tohoto vztahu investovat více než dosud. Pokud ano, visegrádská skupina by měla proměnit svou rétoriku v činy a nastartovat skutečnou regionální kooperaci při nákupu, využívání a údržbě vojenského materiálu, výcviku, vojenském vzdělávání či logistice. Středoevropané musí přijít s hmatatelným pokrokem v regionální spolupráci a tím přesvědčit nastupující generaci Američanů, postrádajících formativní zkušenost transatlantické spolupráce v době studené války, že nemají NATO odepisovat jako zbytečnou investici.

    Jan Jireš
    Autor je ředitelem Centra transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut.

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media