Jak navíc konstatovala první část analýzy, tak snižování zdrojů i početních stavů, jež tvoří hlavní podstatu nové Bílé knihy Francie z dubna tohoto roku, se bude Paříž snažit suplovat efektivnějším využíváním kapacit NATO a EU.

Spolupráce – NATO nebo EU?

Ne náhodou zaznívá v Bílé knize opakovaně konstatování, že těsný vztah k NATO i EU je základem strategické orientace země. Je pravda, že již delší dobu se Paříž cítí být těsněji spojena s osudem svých Euro-atlantických spojenců, s nimiž koneckonců sdílí náhled na všechny stávající hrozby. Nicméně tato myšlenka zdaleka není nová a tak fráze o tom, že společně se bude těmto hrozbám čelit účinněji a efektivněji vyznívá již poněkud omšele.

Stejně jako v mnoha dalších oblastech Bílé knihy, ani ve vazbách na NATO i na EU žádný vážný přerod nenastává a Francie v tomto bodě příliš nemění svou bezpečnostní a obrannou strategii. Dramatického, překvapivého a vpravdě historického kroku v podobě odklonu od gaullistického vnímání NATO, jaký předvedla v roce 2008 poslední Bílá kniha, se v jejím současném vydání nedočkáme.

Už za Sarkozyho Francie znovu zaujala významnou pozici ve velitelských strukturách Aliance. Tato skutečnost má - a nepochybně bude i nadále mít - značný vliv na její snahu přetvořit NATO v nástroj k naplňování vlastních ambicí. Ani socialistický prezident Holland koneckonců tradičně s orientací na NATO nemá vážnější problém a považuje jej za nedůležitější komponent národní bezpečnosti, ovšem stále jedním dechem zdůrazňuje potřebu trvalého zachování principu autonomie strategického rozhodování. Jinými slovy, Francie bude přispívat svým dílem do koaličních sil, nicméně jejich nasazení musí být vždy a všude v souladu s národními politickými zájmy.

Daleko aktivnější – i když jen rétoricky – je Bílá kniha ve formulaci postoje k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU (SZBP) které bylo preferovaným hřištěm bezpečnostní politiky, na němž Paříž vskutku hrála první ligu.

V tomto rámci nastoluje „Livre blanc“ otázku několika oblastí (např. rozvoj Evropského obranného průmyslu či rozvoj společných vojenských schopností), jež je třeba na unijní úrovni posílit. Na rozdíl od přístupu k NATO, kde stále podvědomě dominuje určitý odstup, si nejen na rue Saint-Dominique (kde sídlí ministerstvo obrany) uvědomují, že od EU si může Francie dovolit žádat mnohem více – otázkou je, kolik může ve skutečnosti očekávat. Průchodnost navrhovaného vytvoření tzv. Bílé knihy o obraně EU, v níž by členské země EU dospěly ke konkretizaci a zájmů a strategických cílů Unie – nevyhnutelně pod taktovkou Francie – si lze totiž jen stěží představit.

A to především pokud bereme v potaz poměrně konzistentní pozici zemí EU, jež mají klíčový význam při rozhodování o klíčových otázkách, tak tato iniciativa bude mít, se vší pravděpodobností, podobně katastrofálně neúspěšného vyústění, jako tomu bylo v uplynulých letech.

Tímto je míněna kupříkladu snaha Francie spolu s Belgií, Německem a Lucemburskem o vytvoření strategického velitelství Evropské unie (tzv. pralinkový summit v roce 2003) nezávislém na Severoatlantické alianci či snaha Francie o definování vojenských aspektů stálé strukturované spolupráce vyplývající z Lisabonské smlouvy.

Při pečlivém čtení Bílé knihy si tak v konečném důsledku nelze nevšimnout nového trendu. Celá řada odkazů na SZPB je totiž následována výrazem „pragmatický“; zdá se tak, že původní idealismus po zklamání z přístupu evropských spojenců k misím v Mali a Libyi opadl. Jedinou výjimku tvoří požadavek na integraci evropského zbrojního trhu a obranného průmyslu. S ohledem na silnou pozici Francie v této oblasti je jasné, komu by taková integrace nejvíce prospěla – a to vědí stejně dobře v Paříži, jako v Berlíně či Londýně. Je třeba mít se na pozoru, aby si těchto implikací byly vědomy i politické elity v hlavních městech menších členských zemí.

Maskované škrty

Posledním aspektem, který vysvětluje jak omezování stavů, tak občas téměř zoufalý tlak na evropskou spolupráci, je finanční rámec – onen v zásadě jediný určující faktor stojící za současnou Bílou knihou obrany Francie. V tomto ohledu dokument jen naznačuje orientaci a plánované výdaje, jež mají dosáhnout výše 364 miliard Eur v letech 2014 -2025.

Což je na první pohled sice jen mírný pokles oproti předchozímu plánu, který na léta 2009-2020 vyčleňoval 377 miliard Eur. Na investice do nákupu nového vybavení je ale vyčleněno pouze cca 16 miliard Eur ročně – tedy o 2 miliardy méně, než se dosud očekávalo a nominálně téměř stejně jako před desíti lety – dávno před ekonomickou krizí.

Pro srovnání s ostatními zeměmi, vydala Paříž na obranu v roce 2012 celkem 58,9 miliardy USD. A tak zatímco tedy Velká Británie vydává o něco málo více – 60,8 miliardy USD, ovšem s větším meziročním poklesem, tak v Berlíně uvolnili na obranu pouhých 45,8 miliardy USD, což však alespoň představovalo nárůst o 0,9% oproti roku 2011.

Na tomto srovnání je jasně vidět daň, kterou Francie platí za udržování jaderného arzenálu, námořnictva s letadlovou lodí a obecně širokých expedičních kapacit se závazky doslova po celém světě – protože i s výrazně vyšším rozpočtem, jsou početní stavy zbraňových systémů (tanků, letadel atd.) v současné době už místy mírně pod úrovní Německa.

Je téměř symptomatické, že v každém současném úsporném dokumentu se objeví několik schopností, jež hodlá ta která země posílit – snad aby zakryla depresivní realitu. Tímto lakmusovým papírkem úspor jsou „cyber defence“ a posilování role zpravodajství. Ne že by snad jejich role nebyla důležitá, ale jedná se o poměrně levné schopnosti a jejich posílení nikoho nebolí.

Koneckonců v nové vlně našich domácích dokumentů se hojného protěžování těchto oblastí patrně rovněž dočkáme. A že vlastně snižování velikosti francouzské armády není České republice tak vzdálené téma, se bylo možno na vlastní kůži přesvědčit před několika týdny, kdy 8e régiment d'artillerie (8. dělostřelecký pluk) nesoucí název „Slavkovský“, přijel zakončit svou existenci na bojiště, kde si před více než 200 lety od císaře Napoleona vysloužil své jméno.

Mgr. Lukáš Dyčka a plk. gšt. Ing. Zdeněk Petráš
autoři jsou odbornými asistenty Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany