Informace o existenci programu PRISM, na základě kterého NSA monitoruje Google, Facebook a řadu dalších internetových společností, prezidentem USA schváleného plánu kybernetických útoků proti cílům v zahraničí a sledování telekomunikačního provozu mobilních sítí milionů Američanů, je jistě pro mnoho lidí šokující zprávou.

Někdejší zaměstnanec CIA a NSA Snowden, který zajišťoval technickou stránku IT technologií pro obě služby, se rozhodl, že světu odhalí pravdu o praktikách americké špionáže.

Dokonce se považuje za tak zkušeného geopolitického stratéga, že je mu jasné, že to je proti zájmům svobodného demokratického světa.

Dokáže i rozeznat, zda "tolik" informací je hodně, nebo málo, protože jich jsou plné databáze, a jak sám říká: "Mohl jsem se podívat na kohokoli".

Jak lze na tento případ nahlížet a co o něm lze konstatovat:

Bez ohledu na to, jak široký záběr má NSA, neexistuje zatím důkaz, že by dělala něco protizákonně. Média pouze citují dokumenty, které prý viděla, ale nikdo není v této chvíli schopen říci, co se skutečně v nich nachází. Nepřináší žádný důkaz o tom, že by byl porušen zákon.

Zastánci Snowdena citují amerického prezidenta z 18. století Benjamina Franklina: "Kdo se vzdá svobody, aby získal jistotu, ztratí nakonec obojí". Těžko s tím obecně nesouhlasit, akorát snad, že 21. století je vystaveno úplně jiným hrozbám než tehdejší doba. Volání po fundamentální debatě jak dál, je legitimní. Nelze ji však startovat z komunistické Číny. Pokud se politická reprezentace USA na základě nové bezpečnostní reality rozhodne, že není nutné shromažďovat tolik dat, je na místě změnit takzvaný Patriot Act, který toto doposud umožňuje.

Snowden mohl volit méně spektakulární způsob, jak upozornit na to, že si myslí, že americké tajné služby dělají něco, co ohrožuje podstatu svobodného demokratického světa. Nežil v totalitní zemi, mohl se obrátit na příslušný americký soud, či Kongres. On zvolil Čínu.

Není to zvláštní? O co mu vlastně jde? Nekopíruje Assange, který již delší dobu tráví na velvyslanectví Ekvádoru v Londýně a jehož pobyt zde stojí desítky milionu liber z kapes britských daňových poplatníků? 

Rozsah aktivit NSA, které Snowden vypouští prostřednictvím tisku z Hongkongu, není ničím novým. Například prezident Putin konstatoval, že je to Rusům známo. Samozřejmě nejen jemu. Řada představitelů západních států musí, vzhledem k domácí negativní reakci, udiveně zvedat obočí a žádat vysvětlení. Nijak překvapivá reakce.

Pro Obamu to představuje nepříjemnou skutečnost, že NSA takto monitoruje osoby i v zemích nejbližších spojenců Spojených států. Vyzrazení toho, že NSA a GCHQ (britský sigint) penetrovaly komunikaci tehdejšího prezidenta Ruska Medveděva, ale i jiných představitelů G8 během zasedání v roce 2009, velmi poškozuje obě země.

Zveřejněné zprávy dále naznačují, že si Británie za pomoci špionážních aktivit mohla vylepšit svoji vyjednávací pozici při debatě o zásadních ekonomických tématech na summitu. A to odposlechem telefonů a monitorováním počítačů představitelů některých přátelských zemí. Činila tak na základě zákona z roku 1994, který umožňuje takovéto aktivity, pokud jde o "dobro" Spojeného království. To významně nahrává podporovatelům Snowdena, a může zpochybnit tvrzení, že rozsáhlé špionování je nutné z důvodu boje proti terorismu, a že tak USA činí i v zájmu svých partnerů a spojenců.

James Clapper, hlavní americký špion (Director of National Intelligence) prohlásil, že Kongresu poskytne "nejméně nepravdivé" odpovědi, pokud jde o výše zmíněné programy NSA. 

Jenomže Kongres nemá v rukou víc než to, co zveřejnil Guardian a Washington Post. Je rozpolcený mezi ty, kteří by Snowdena nejraději viděli za katrem do konce života, a těmi, které zajímá,  čím vším disponuje. Tajné služby se obtížně mohou bránit proti kritice rozsahu jejích činností. Těžko mohou zveřejnit podrobnosti o tom, kdy rozsáhlý způsob sběru informací pomohl zemi ochránit před případným teroristickým útokem.

Žádná legislativa není a nebude schopna čelit rychle se rozvíjejícím technologií, které budou zpravodajským službám dávat možnost, jak shromažďovat stále více informací, které budou mnohdy čistě privátní povahy. Je však nanejvýše nutné zajistit skutečnou kontrolu toho, kdo a jakých podmínek má k takto získaným informacím přístup, jak jsou zabezpečeny proti zneužití, a že jejich způsob získávání neporušuje platné zákony.

Domnívat se, že sebelépe precizovaný zákon vyloučí selhání jednotlivce, je iluzorní. V případě takzvaných "Ajťáků" už vůbec. Ti bohužel bývají v řadě organizací bezpečnostním rizikem, neboť mají přístup téměř všude a často je už nikdo nekontroluje.

Andor Šándor
autor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes působí jako bezpečnostní poradce