Tehdejší premiér v úvodu říká: "Proč se v době míru vůbec věnovat bezpečnostním otázkám? Proč se raději nevěnovat stavbě nových domů, nemocnic, škol?" A odpovídá slovy britského labouristy, tedy levicového politika, Denise Healeyho: "Proto, že snížíme-li prostředky na obranu natolik, že naše bezpečnost bude ohrožena, nebudeme mít žádné domy, žádné nemocnice, žádné školy. Budeme mít jen hořící trosky."

Odpovídala této základní filosofii realita v následujících letech? Pokud jde o nově postavené nemocnice, školky a podobně, tak aniž bych se považoval za odborníka, mám silný pocit hraničící s jistotou, že k žádné výstavbě nedošlo. Tudíž logika premiérova úvodu v této oblasti se zřejmě naplňovala. Bylo tak i v otázce výdajů na obranu? V roce 2005 ČR naposledy vydala na činnost resortu obrany požadovaná 2 % HDP, tedy v souladu s požadavky Aliance a sliby tehdejší vládní garnitury.

Bude vždy ke cti ČSSD, že zemi jako vládnoucí strana přivedla k podpisu Washingtonské smlouvy. Její rozhodnutí v té době začít snižovat výdaje již chválu nezaslouží. Vláda premiéra Nečase dala na obranu této země, nikoliv na AČR, už jen 1,2 % HDP, a to v roce, kdy přijala novou bezpečnostní strategii. V roce následujícím již jen 1,08 %. A jak to vypadá v roce 2014? To nejlépe dokumentují slova toho nejpovolanějšího, současného náčelníka generální štábu: "Dnes nejsme schopni ani plnit závazky vůči spojencům v NATO." Vstupem do Aliance se naše země dobrovolně zapojila do kolektivní obrany s tím, že případný vojenský konflikt by začal mimo naše hranice. Generál Pavel dále říká: "Například brigádní úkolové uskupení, které bychom měli poslat do akce na obranu NATO, a tedy i nás, by mělo dostat zásoby všech kategorií na třicet dní. Od proviantu počínaje, přes pohonné hmoty, munici až po náhradní díly. Protože se po několik let za sebou v rozpočtu výrazně škrtalo, máme nyní zásoby v některých položkách jen na týden".

Kde je dlouhodobá odpovědnost politického vedení země za takový stav? Jaký je náš příspěvek ke kolektivní obraně? Problém by neměli jenom naši vojáci v rámci sborového uskupení, ve kterém by byli nasazeni k obraně země a Aliance, ale i samotný velitel sboru, který by obtížně mohl počítat se skutečnou bojovou hodnotou brigády AČR. Ve stavu, v jakém by mu byla přidělena, byla by mu spíš na obtíž. Není na čase věci změnit?

Je dobře, že se konečně našel generál, který se nebojí říci pravdu nahlas. Pravdu, která se neposlouchá dobře, ale může zatřepat přesně s tím, co ignorujeme, ač to bezpečnostní strategie ve svém úvodu akcentuje.

Tento tristní stav je odrazem toho, jak daleko jsou od sebe slova a činy. Je přesně v protikladu tomu, k čemu se země zavazuje v hodnoceném dokumentu v bodě Strategie prosazování bezpečnostních zájmů.

Co nám ukazuje vážná, zdaleka nekončící, s obtížně předvídatelným vývojem probíhající krize na Ukrajině? Životní zájem země – ohrožení územní celistvosti a svrchovanosti země zatím ohrožena není. Řada strategických zájmů ale určitě je. O které především jde:

• bezpečnost a stabilita, především v euroatlantickém prostoru,
• prevence a zvládání místních a regionálních konfliktů a zmírňování jejich následků,
• posilování soudržnosti a efektivnosti NATO a EU a zachování funkční a věrohodné transatlantické vazby,
• naplňování strategického partnerství mezi NATO a EU, včetně posilování jejich spolupráce při komplementárním rozvíjení obranných a bezpečnostních schopností,
• rozvíjení role OBSE v oblasti prevence ozbrojených konfliktů, demokratizace a posilování, 
• zajištění energetické, surovinové bezpečnosti ČR a adekvátní úrovně strategických rezerv.

Životní či strategické zájmy jiných zemí nelze přehlížet ani podceňovat, zvláště nejsme-li pro jejich "ohrožení" ochotni vyvinout odpovídající úsilí a prostředky všeho druhu či nést dopady, které to s sebou přináší. Rusko dlouhodobě říkalo, co je pro něj již nepřijatelné. Bylo-li plánem Evropské unie dostat Ukrajinu do orbitu svých zájmů, a tím pádem ohrozit zájem Moskvy, o kterém se vědělo, pak způsob, jakým tak učinila, je zoufalý.

Od samého vyhlášení společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky EU na konci devadesátých let je dalším důkazem, že nic takového ve skutečnosti neexistuje. Není však bohužel jisté, že to pochopí i někteří čeští politici, a tak přestanou vzývat chiméry typu "společná evropská armáda" apod. To, že má EU jeden a půl milionů vojáků ve zbrani a vynakládá na obranu dvakrát více než Rusko a Čína dohromady, ještě není předpokladem k jejímu vzniku. Po letech spoléhání se na to, že Američané vše zaplatí a vojensky zajistí, se obávám, že evropských armád na kolenou je více než jen ta naše.

Řešení sporů pouze diplomatickými prostředky v rámci existujících mezinárodních mechanismů není univerzálně přijatým standardem ani ve 21. století. Vojenské obsazení Krymu Ruskem, které je naprosto nepřijatelné, zbouralo naši zažitou představu, že bude dosti času k tomu, abychom odhalili přípravy konvenčního útoku se šesti měsíčním předstihem. Putin nám nedal ani šest dní!

Občanská válka na jihovýchodě Ukrajiny, probíhající zatím pouze zde, bude mít přímé dopady na situaci v naší zemi. Již nyní se odhaduje, že u nás žije na sto tisíc Ukrajinců. Kolik jich je však ve skutečnosti?

Naše bezpečnostní strategie má trhliny nejenom proto, že neumíme a nejsme schopni předvídat bezpečnostní vývoj ve světě, ale hlavně proto, že již v době její přípravy dokument představoval spíše intelektuální cvičení než shodu celého politického spektra na tom, jaké praktické kroky učiníme, abychom uchránili vlastní životní zájem. Nutno dodat, že není jediným. Postoj politiků k Bílé knize o obraně, kterou vláda vzala jen na vědomí, je jasným dokladem jejího zájmu o obranu země. Bohužel ani poté, co nám realita ukáže, že něco není v pořádku, nejsme schopni se probudit. Nejen Putin, ale i jiní "ambiciózní" politici budou sledovat, co země EU a NATO skutečně udělají v otázce zvýšení obranyschopnosti, nikoli proklamace. To jim buď zvýší chuť, nebo je zkrotí.

Řada politiků se vydává za stoupence Margaret Thatcherové, nebo ji přinejmenším uznávají a ukazují, že mají její knihy ve své knihovně. Buď je ale nečetli vůbec, nebo jenom něco. Jinak by si museli pamatovat, jak v knize Umění vládnout říká: "Svět nikdy nepřestal být nebezpečný, to jen Západ přestal být ostražitý." Tato slova napsala po událostech z 11. září 2001. Kdyby dnes žila, zcela jistě by je akcentovala ještě s větším důrazem.

Je na místě si položit otázku. Platí současná bezpečnostní strategie? Je skutečně dokumentem, který dává předpoklad k zajištění životních a strategických zájmů České republiky a jejich občanů? Odpovídá bezpečnostní prostředí tomu, které bylo vzato v potaz při jejím zpracování, kdy hlavní zdroj nestability představoval Balkán? Jakou míru bezprostředního rizika pro ČR přinese hrozba toho, že Ukrajina může skončit na dlouho jako zhroucený stát v přímém sousedství s EU a NATO na jedné straně a na druhé s Ruskem?

Odráží současný ekonomický rámec zajištění bezpečnostních zájmů České republiky nutnost, když i ten, na kterém byl v době 2011 postaven, byl dosti podhodnocen? Opravdu mohou občané věřit tomu, že AČR je hlavním nástrojem realizace obranné politiky, je-li ve stavu, který je výše popsán s tím, že jí chybí 5500 vojáků, což je dvacet procent celkového stavu a síla asi jedné brigády? To, co se děje ve velmi těsné blízkosti naší země, by mělo být silným impulsem k tomu, aby zajištění obrany této země bylo věcí celého politického spektra.

Andor Šándor
autor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes působí jako bezpečnostní poradce