Optimista bude tvrdit, že země má malou moderní profesionální armádu, která již má četné zkušenosti z externích operací, moderní vybavení a která je perfektně interoperabilní s armádami NATO a EU.

Naopak pesimista bude argumentovat, že české ozbrojené síly jsou Potěmkinova armáda (viz článek Ondřeje Stratilíka v Lidových novinách 7. 4. 2014) tvořená vojáky demoralizovanými početnými restrukturalizacemi armády a opakovanými poklesy rozpočtu ministerstva obrany, armáda narušená nesčetnými případy korupce stále vycházejícími na povrch (Gripeny, Pandury, CASA, Tatra, atd.), dvourychlostní armáda podle jednotlivých brigád: moderní 4. brigáda rychlého nasazení a zastaralá 7. mechanizovaná brigáda, kdy toto bylo uvedeno i v posledním nelichotivém hodnocení NATO ohledně stavu českých ozbrojených sil (viz článek Vladimíra Šnídla v Hospodářských novinách 10. 4. 2014).

Kde je pravda?

Jako obvykle pravda leží mezi těmito dvěma extrémními body. I nejnenapravitelnější pesimista nemůže popřít, že česká armáda udělala obrovské pokroky během oněch 15 let příslušnosti k NATO. Operační hodnota jejích jednotek byla často prokázána v externích operacích. Avšak nepolepšitelný optimista musí také uznat, že proces transformace byl spíše chaotický s reformami, které byly někdy prováděny brutálně a které nechávaly nepovšimnuty další důležité problémy (stárnutí personálu, bídný stav rekvalifikace vojáků na konci vojenské kariéry, podinvestovaný rozpočet udržující v aktivní službě zastaralou techniku).

Období 15 let českého členství v Severoatlantické alianci bych si dovolil rozdělit do dvou období 1999 - 2009 a 2009-2014. Klíčem pro rozdělení je moment, kdy ekonomická krize zasáhla tvrdě v České republice. Do roku 2010 byla politika ministerstva obrany vedena více méně jako pokračování dřívější politiky: profesionalizace, stabilizace armády a druhá fáze transformace.

Od roku 2010 bylo jasné, že finanční prostředky už nedovolí pokračovat stejným směrem. To cítil

Alexandr Vondra, a proto zahájil práci na Bílé knize obrany. Stejně jako ve Francii, bylo to pokus o identifikaci optimalizace obrany v období menšího rozpočtu. A taková politika je obvykle pro armádu hodně hořká pilulka.

Roky nadšení (1999 – 2009)

I když modernizace českých ozbrojených sil začala již před vstupem do NATO, od roku 1999 byly změny skutečně největší. Početné strategické dokumenty vydané od roku 1999 perfektně dokazují nadšení a chaotický charakter procesu reformy ozbrojených sil, který se často vyvíjel podle momentálního rozložení polické konstelace v České republice. Například pouze během období 1999 – 2004 bylo vytvořeno dokonce deset strategických dokumentů, které upřesňovaly anebo měnily rámec transformace české armády (Koncepce výstavby resortu obrany z roku 1999, Bezpečnostní strategie ČR z roku 1999, Vojenské strategie z roku 1999, Bezpečnostní strategie ČR z roku 2001, Základní strategické principy a cíly reformy ozbrojených sil z roku 2001, Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky z roku 2002, Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec z roku 2003, Bezpečnostní strategie ČR z roku 2003, Analýza bezpečnostního systému ČR z roku 2004, Vojenská strategie z roku 2004).

Nicméně sledovaného cíle bylo dosaženo, a podle trendu obecně nastoleného v Evropě, česká armáda dosud založená na obrněné mechanizované technice a využívající povinnou vojenskou službu (56 247 mužů vč. 33 281 vojáků základní vojenské služby, 938 tanků, 1 219 obrněných transportérů, 754 děl a minometů s ráží větší než 100 mm, 114 bojových letadel a 34 bojových vrtulníků), se během pouhých pěti let stala od 1. ledna 2005 armádou zcela profesionální.

Od tohoto data již v armádě bylo pouze 22 145 mužů mající k dispozici techniku, jejíž množství sice neustále klesalo, ale bylo modernizováno (298 tanků, 747 obrněných transportérů, 362 děl a minometů, 103 bojových letadel a 32 bojových vrtulníků).

V euforii aliančních začátků (1999 – 2005) byly do rozpočtu ministerstva obrany investovány prostředky v takové výši, jež NATO vyžadovalo, tedy nejméně 2 % HDP. Naopak od roku 2006 začal rozpočet ministerstva obrany pravidelně klesat, výjimkou byl rok 2009 (1,72 % v roce 2006, 1,35% v roce 2007 a 1,43 v roce 2009). Bylo to období masivních investic v oblasti vojenské techniky (letadla L-159 ALCA a JAS-39 Gripen, modernizace tanků T-72, transportní letadla Airbus A-319, CASA C-295, obrněná vozidla Pandur a Iveco, radary ARTHUR, specializovaná nemocnice v Těchoníně atd.), často na újmu transparentnosti, jak dokazují soudní kauzy následně vyplouvající na povrch.

Prvních deset let 21. století je také obdobím intenzivní účasti v mezinárodních operacích – v Bosně, Kosovu, Iráku či Afghánistánu – citujeme-li pouze ty největší a nejdůležitější. Společným bojovým nasazením s (nejčastěji) americkými, britskými, německými a italskými vojáky se dostalo českým vojákům obrovských bojových zkušeností a podařilo se jim dosáhnout renomé spolehlivosti a účinnosti.

Když byl v roce 2007 vydán dokument "Transformace resortu Ministerstva obrany ČR", a v roce 2008 nová "Vojenská strategie", Češi se snažili provést syntézu mezi změnou strategické situace (uznávající konec přímé hrozby na českých hranicích a předvídající účast národních ozbrojených sil pouze na akcích v rámci NATO nebo EU) a progresivním omezením finančních prostředků přidělených vládou Ministerstvu obrany. První období přeměny české armády se uzavřelo její profesionalizací, v jejím druhém období (2009 – 2018) měla pokračovat transformace, dosažení cílových struktur a počtů resortu Ministerstva obrany. Bohužel nové strategické překvapení zničilo tyto plány.

Temné roky 2010 – 2014?

Světová ekonomická krize, která útočila od roku 2008, urychlila pokles evropských rozpočtů ministerstev obrany. Během sedmi let český rozpočet MO klesl téměř o 25 %. V roce 2007 bylo v rozpočtu ministerstva obrany 54,9 mld. Kč, zatímco v roce 2014 "pouhých" 41,9 mld. Kč, což je 1,07 % HDP, a to je daleko od 2 % HDP, které požaduje NATO pro rozpočty armád svých členských států.

V roce 2010 nový ministr obrany Alexandr Vondra zahájil práce na Bílé knize, která měla identifikovat zájmy ČR a reorganizovat obranu podle tvrdší finanční disciplíny nové vlády. Tento dokument, který byl vydán v květnu 2011, představil priority, uvažoval o synergii a nabídl restrukturalizace - reorganizaci generálního štábu, rozpuštění operačních velitelství, rozpuštění několika posádek atd. Nestabilita politického života, který viděl v letech 2012 – 2014 čtyři ministry obrany, a vlády opakovaně snižující rozpočet ministerstva obrany, vedly ke zbídačení armádních sil České republiky.

Složky rozpočtu určené zaměstnancům a pro běžný provoz stoupaly neúměrně rychle na úkor investic. Několik velkých programů v investicích muselo být zrušeno anebo odsunuto na později ("Voják 21. století", modernizace raket 2K12 Kub, modernizace BVP, modernizace dělostřelectva atd.). Tisk čím dál pravidelněji ventiloval potíže české armády: skomírající technika, omezení výcviku, nedostatek výstroje, propouštění zaměstnanců i pod hladinu stanovenou zákonem (méně než 20 000 vojáků, i když hranice je stanovena na 22 000 vojáků).

Generálové se snažili přesvědčit politiky, že země je na hranici ztráty vojenských kapacit. Marně. Ačkoliv HDP země v roce 2014 je dvojnásobný oproti roku 1999, rozpočet ministerstva obrany se v roce 2014 vrátil na úroveň roku 1999, což je méně než 42 mld. Kč.

Jaká je budoucnost AČR?

V době, kdy se svět dívá s neklidem na nové projevy ruského imperialismu na Ukrajině, NATO poslalo České republice přísnou výtku. Generální tajemník Aliance Anders Fogh Rasmussen, který Prahu 10. 4. 2014 navštívil, vyzval českou vládu, aby zastavila pokles rozpočtu obrany, a to s odkazem na hodnocení NATO, ve kterém je uvedeno, že "jestli se situace nezmění, Česká republika bude mít vážné problémy poskytnout svůj přiměřený příspěvek do aliančních operací" (což je podle českých autorit nejhorší hodnocení NATO za posledních pět let).

Co by mohlo spasit AČR?

Nejdříve by politici museli znovu investovat do obrany, aby mohly být modernizovány ty složky armády, které to ještě potřebují. Je legitimní chtít racionalizovat – jak říká ministr Stropnický – ekonomické praktiky ministerstva, protože turecké hospodářství panující zde už dvacet let není vhodné pro moderní evropskou zemi. Na druhou stranu dělat z "politiky kramáře", přesvědčit ministra financí, že prostředky dosud investované jsou nyní utraceny správně, a teprve potom požadovat další finance, alfu a omegu české politiky obrany je kontraproduktivní a nebezpečné. Obrana totiž není výdělečná aktivita a nikdy jí ani nebude, je to pojistka, kterou si stát platí v očekávání těžkých časů.

V současnosti je úroveň několika jednotek 7. mechanizované brigády a logistické podpory kritická. Zrušit kapacitu je jednoduché, stojí to jen škrt pera. Stavět znovu kapacitu vyžaduje čas – asi dvacet let – a peníze. Současná vláda by musela dvakrát přemýšlet, než přijme rozhodnutí jen "ekonomické".

Ministerstvo obrany by pak muselo investovat znovu do nejdůležitějšího prvku armády – jejích vojáků. AČR musí být znovu atraktivní na trhu práce a musí zastavit stárnutí členů svých jednotek. Na rozdíl od "normálního" zaměstnavatele potřebuje armáda neustále mladou a zdravou pracovní sílu. Musí změnit svou současnou logiku skladů do politiky řízení toku: každý rok musí armáda nabrat a zároveň vrátit do civilního života určitou část vojáků. Rekvalifikace vojáků vracejících se do civilního života je v ČR v nuzném stavu, což připravuje zemi o atraktivitu náboru: když mladík, mající jakékoliv vzdělání, ví dopředu, že po 10-15 letech služby v armádě, bude mít při návratu do civilu kvalifikaci a práci, neváhá se svým rozhodnutím dočasného angažmá v armádě a zároveň kvalita náboru roste.

Závěrem

Můžeme však dnes očekávat odpovídající reakci českých politiků? V blízké budoucnosti je to nepravděpodobné. Vidíme propast mezi prohlášeními politiků a jejich činy. Prohlášení jsou stále pouze zbožná přání, neboť i když všechny politické strany souhlasí s tím, že obrana státu potřebuje větší investice a že rozpočet by musel stoupnout až na 50 mld. Kč, zatím se nic konkrétního k vylepšení situace neděje. Ledaže by události na Ukrajině způsobily elektrošok ve společnosti. Když se však dívám kolem sebe, vidím klidné lidi, kteří sice Ukrajince litují, ale kteří se necítí být touto krizí osobně dotčeni.

Bruno Bucherie
autor je bývalým vojenským přidělencem Francie v Praze