Už to, že se Česká republika – na rozdíl třeba od Polska – postavila poněkud nekonstruktivně k otázkám kvót přerozdělujících uprchlíky, staví Prahu v evropské politice do nelichotivé pozice. Nejde o to, že česká vláda kvóty odmítla, ale že nebyla schopna předložit nějaké alternativní řešení, že nebyla schopna se svými evropskými partnery jednat o širší koalici, že se nechala zatlačit do kouta, kde už delší dobu trucuje a vede si svou maďarský premiér Viktor Orbán.

Na jedné straně má předseda maďarské vlády pravdu: pokud má smluvně za úkol chránit společnou schengenskou hranici, tak by měl použít všechny prostředky, které uzná za vhodné. Na straně druhé ale způsob jednání s uprchlíky, jaký maďarské úřady zvolily, je spíš blízký standardům neliberálních režimů, o nichž Orbán obdivně hovoří, než hodnotám, k nimž se vztahuje Evropská unie.

Česká vláda se svým postojem i činy nebezpečně přiblížila Orbánovu způsobu myšlení o Evropě, respektive o vlastní roli v Evropě a o tom, jak chránit národní stát, který je sice suverénní jednotkou, ale má sdílené hodnoty a odpovědnosti za společný prostor. Evropa se v imigrantské krizi dostala znovu do bodu, v němž byla uprostřed finanční krize, kdy se zdlouhavě a ztěžka dopracovávala k novým společným pravidlům fungování bank a společné měny. V případě eurozóny už ale členské státy jen přijetím společné měny překročily Rubikon a návrat k národním měnám – a odlišné hospodářské politice – se zdál být těžko únosným rizikem.

V případě společné ochrany hranic je to zdánlivě jednodušší: pravidla (podobně jako v eurozóně) všichni členové zdaleka nedodržují, tak by teoreticky nemělo být složité couvnout – a to ještě v případě země jako je Česko, která je obklopená „přátelskými“ státy, které vnější schengenskou hranici střeží za ni. Příliv imigrantů tak prověřuje mnohem zranitelnější součástku evropské solidarity a společné myšlenky než krize eurozóny. Volný pohyb osob je navíc pro běžného občana mnohem hmatatelnější evropská hodnota – a týká se všech, nejen eurozóny. Češi měli totiž díky vlivu zdejších euroskeptiků v eurokrizi pocit, že se jich tak nějak netýká (nebo týká mnohem méně).

Podobně se staví k přílivu uprchlíků, i když s nimi na rozdíl třeba od Maďarů mají minimální osobní zkušenost. Vyslání pětadvaceti vojáků a pěti nákladních aut je konkrétní a zároveň dostatečně nekonfliktní a alibistický příspěvek pro domácího voliče – ale pro vnější pozorovatele posouvá českou vládu nebezpečně k národnímu populismu, který z hlediska domácí politiky tak úspěšně provozuje Viktor Orbán a kterým se čím dál víc vzdaluje z hlavního proudu evropské politiky. Česko tímto směrem tlačí svými vyjádřeními prezident Miloš Zeman.

Ačkoli se počátkem září hovořilo i o možné společné akci visegrádských zemí na podporu maďarské ostrahy hranic, Slováci ani Poláci Maďarům nepomáhají. Základní argument je, že Slovensko i Polsko mají na rozdíl od Česka své vnější hranice schengenského prostoru, které musejí hlídat a čekají, že po uzavření maďarských hranice část uprchlíků půjde severněji. A potom se nechtějí spojovat s Orbánem, který je unijním páriou, více než je nutné. Slovenský premiér Robert Fico vede v otázce migrantů vlastní předvolební populistickou politiku v podobě žaloby na povinné kvóty u Evropského soudního dvora, čímž dostatečně své evropské partnery popudil. A všem tak nějak vyhovuje, že Orbán za ně – doslova i obrazně – černou práci v otázce odporu vůči uprchlíkům udělá sám či jen se symbolickou českou podporou.

Západní politici, také čelící kvůli migrantům vlně pravicového populismu a nacionalismu, přestávají nejen Čechům, ale i Slovákům nebo Maďarům rozumět a tolerovat postoje, které připisovaly jejich postkomunistické nevyzrálosti. I na západě Evropy jsou vývojem uprchlické situace zaskočeni a sami nemají alternativní návrhy. V Německu se veřejné mínění začíná otáčet proti otevřené náruči, v Rakousku strach z imigrantů přispěl k úspěchu Svobodných v místních volbách v tradičně levicové Vídni.

Vyslat malou jednotku k ochraně vnějších hranic EU by v tomto kontextu nebylo nic nerozumného – kdyby to nebylo do Maďarska a nevytvářelo to přímý podíl na něčem, co většina chápe jako neevropské a nebezpečné řešení vážného problému.

Martin Ehl
autor je vedoucí zahraniční rubriky Hospodářských novin